Stíny války

Proč se z obyčejných lidí stávají monstra a jakou cenu platí za krutost

Základním cílem každého národa ve válce je vytvořit v myslích svých vojáků takový obraz nepřítele, který co nejostřeji oddělí akt zabití od aktu vraždy. Tento psychologický štít je naprosto nezbytný pro přežití na bojišti. Co se ale stane, když tento štít praskne? Zvěrstva a válečné zločiny jsou často vnímány jako činy psychopatů a sadistických šílenců. Pravda je však mnohem temnější a složitější: ve společnosti je naštěstí zoufalý nedostatek skutečných psychopatů na to, aby dokázali páchat masová zvěrstva v takovém měřítku, jaké známe z historie.

Abychom skutečně porozuměli fenoménu války, musíme pochopit i její nejtemnější stránku. Musíme detailně analyzovat samotnou anatomii krutosti, nikoliv jako izolovaný výbuch šílenství, ale jako složité spektrum lidského chování, psychologických mechanismů a zvrácené logiky moci.

Spektrum zabíjení: Kde končí voják a začíná vrah?

Problém odlišení vraždy od zabití v boji není černobílý. Představme si morálku válečného konfliktu nikoliv jako vypínač, který má pouze polohy „zapnuto“ a „vypnuto“, ale spíše jako plynulý stmívač světla. Tento stmívač má své jasné, relativně bezproblémové polohy, ale postupně přechází přes šeré a temné zóny až do absolutní, mrazivé tmy.

Světlý bod spektra: Vznešený nepřítel

Na jednom konci tohoto spektra stojí akt zabití ozbrojeného nepřítele, který se ve stejném okamžiku snaží zabít vás. Z čistě psychologického hlediska toto vůbec není vnímáno jako zvěrstvo. Naopak, slouží to jako standard, etalon, proti kterému se poměřují všechny ostatní druhy zabití.

Pokud nepřítel bojuje odvážně a padne „vznešenou“ smrtí, paradoxně tím zpětně potvrzuje a posiluje vojákův pocit vlastní vznešenosti a slávy jeho cesty. Když britští důstojníci v první světové válce s obdivem mluvili o německých kulometčících, kteří drželi pozice až do hořkého konce, nebo když beduíni v poušti obdivovali disciplínu obklíčených německých oddílů, nešlo jen o respekt k protivníkovi. Šlo o hlubokou psychologickou obranu. Zabití takového nepřítele klade na svědomí střelce minimální zátěž. Bojovník si svůj čin snadno racionalizuje tím, že padlému vzdá čest. Tím, že vyzdvihne statečnost nepřítele, získává sám vnitřní klid a morální ospravedlnění.

Šedá zóna: Léčky a váha nejistoty

Moderní bojiště – a obzvláště partyzánská válka – však málokdy nabízí luxus jasně definovaného, rytířského souboje. Mnoho úmrtí se odehrává v situacích, kdy cíl nepředstavuje bezprostřední hrozbu, ale je zlikvidován ze zálohy, bez možnosti se vzdát.

Z historického hlediska byly takové praktiky až do 20. století relativně vzácné a mnohé civilizace si chránily své duševní zdraví tím, že takový způsob boje označovaly za nečestný. V moderních konfliktech, kde se nepřítel skrývá mezi civilním obyvatelstvem, je však voják nucen dělat rozhodnutí o životě a smrti ve zlomcích vteřiny.

Představme si vojáky ukryté v křoví, kolem kterých projíždí rolník na kole v černém oblečení. Je to civilista, nebo partyzán? Padne výstřel a muž je mrtev. Následná snaha vojáků ospravedlnit tento čin („Určitě to byl partyzán, měl na sobě jejich šaty, musel mít nějaký důvod proč odjížděl…“) odhaluje zoufalou psychologickou potřebu. Tito muži byli vycvičeni k zabíjení, nepotřebují se formálně obhajovat, ale přesto to dělají. Proč? Protože zoufale potřebují, aby jim někdo zvenčí potvrdil, že to, co udělali, bylo správné a nevyhnutelné.

Ještě drásavější jsou situace, kdy vojáci zneškodní starou ženu pracující na rýžovém poli, protože funguje jako „živá korouhvička“ a ukazuje nepřátelským kulometčíkům směr příletu vrtulníků. Byla k tomu donucena? Byla to sympatizantka, nebo oběť, které drželi rodinu jako rukojmí? Tyto otázky zůstávají nezodpovězeny. A voják, který mačká spoušť, protože chrání své spolubojovníky, musí s těmito mučivými pochybnostmi žít po zbytek života. Zde se spektrum začíná barvit do temna.

Tmavá zóna: Smrt těch, kteří se vzdávají

Zabití vzdávajícího se nepřítele nebo zajatce z očí do očí je prokazatelně kontraproduktivní. Pokud popravujete zajatce, posilujete vůli nepřítele bojovat do posledního dechu, protože ví, že kapitulace znamená jistou smrt. Přesto se to v žáru bitvy děje poměrně často.

Aby voják dokázal zblízka bojovat a zabít, musí v sobě potlačit lidskost svého protivníka. Kapitulace však vyžaduje pravý opak – vyžaduje, aby voják v nepříteli náhle rozpoznal lidskou bytost a pocítil k ní soucit. Tento emocionální obrat o 180 stupňů ve zlomku vteřiny uprostřed adrenalinového chaosu je nesmírně obtížný. Nepřítel, který střílí do poslední chvíle a teprve ve chvíli, kdy mu dojdou náboje nebo je obklíčen, zvedne ruce s voláním o milost, nemá morální právo na slitování. Obránce, který má ještě „před očima clonu krve“, nechce brát zajatce; chce zabíjet. V těchto případech hraje obrovskou roli setrvačnost agrese. Pozoruhodné však není to, kolik vojáků je zabito při pokusu se vzdát, ale to, jak neuvěřitelně málo jich je vzhledem k obrovskému tlaku situace zastřeleno. Značí to, že přirozený lidský odpor k zabíjení je nesmírně silný.

Černá zóna: Chladnokrevné popravy

Zcela odlišnou a nejtemnější kategorií je poprava zblízka. Jde o zabití neozbrojeného civilisty nebo zajatce, který nepředstavuje absolutně žádnou bezprostřední vojenskou ani osobní hrozbu.

Účinek takového činu na samotného střelce je hluboce traumatizující. Střelec totiž nemá téměř žádnou vnitřní motivaci oběť zabít; jedná výhradně na základě vnějších motivací (rozkaz, tlak skupiny). Blízkost oběti navíc znemožňuje psychologické mechanismy popření. Střelec vidí do očí člověku, slyší jeho hlas, vnímá jeho strach. Nemůže si nalhávat, že nezabíjí lidskou bytost. Nemůže popřít svou osobní odpovědnost za zmáčknutí spouště. Když je voják donucen k takovému činu – například popravě zajaté ženy – jen proto, aby si udržel respekt a kontrolu nad svou jednotkou, část jeho lidství nenávratně odumírá.

Temná síla: Zvrácená logika a přitažlivost zvěrstva

Proč se tedy zvěrstva dějí, pokud jsou tak ničivá nejen pro oběti, ale i pro samotné pachatele? Holokaust a masové vraždy nevinných lidí bývají často nepochopeny jako „nesmyslné“ násilí. Toto násilí je sice bytostně zlé a odporné, ale rozhodně není nesmyslné. Má svou velmi mocnou, byť hluboce pokřivenou a zvrácenou logiku. Ti, kteří páchají zvěrstva, uzavírají pomyslnou smlouvu s ďáblem – vyměňují svou budoucnost a duši za krátkodobý, avšak obrovský a opojný zisk v přítomnosti.

Posílení skrze smrt

Tento jev můžeme nejprve pozorovat v mírnější formě u elitních vojenských jednotek. Pokud při seskoku zahyne výsadkář, jeho smrt (přestože je tragická) paradoxně potvrdí a posílí víru zbylých vojáků v nebezpečnost, výlučnost a elitní status jejich jednotky. Smrt kolegy se stává živou obětí duchu jednotky. Stejný mechanismus – avšak v monstrózně zveličené formě – funguje u těch, kteří páchají zvěrstva.

Teror jako paralýza

Nejočividnějším benefitem krutosti je prostý fakt, že lidi nesmírně vyděsí. Syrová hrůza a bestialita způsobují, že oběti prchají, skrývají se, nebo reagují němou, paralyzovanou pasivitou. Obyčejní lidé, i ti odvážní, prostě nejsou psychologicky připraveni na setkání s absolutní depravací a krutostí. Tváří v tvář zlu ztuhnou. Hannah Arendtová toto selhání odporu vůči nesmírnému zlu detailně popsala ve své proslulé studii o banalitě zla.

Tato dynamika funguje hrozivě efektivně i na státní úrovni. Během války v džungli se ukázalo, že cílené noční vraždění rodin místních úředníků mělo na rozložení společnosti mnohem větší a ničivější vliv než tisíce tun bomb svržených z výšky deseti kilometrů. Smrt z oblohy je zvláštně neosobní; ale vražedné komando, které vstoupí do domu, zabije celou rodinu, ubije psa a rybičky vyklopí na podlahu, vysílá mrazivý vzkaz osobní, intenzivní nenávisti, který dokonale vysává vůli nepřítele k odporu. Je to kruté, je to levné a v krátkodobém horizontu to funguje.

Krev jako pouto a nadřazenost (Pseudospeciace)

Masové vraždy fungují jako zdroj obrovského zplnomocnění a soudržnosti skupiny. Představme si situaci, kdy nekonečná řada vojáků postupně sestupuje do příkopu, aby zblízka pobodala bezbranné klečící zajatce. V této chvíli na střelce působí obrovský tlak – autorita, sociální odstup, fyzická blízkost. Pokud voják podlehne a zabije, ocitá se v psychologické pasti.

Aby se z tohoto činu nezbláznil a nemusel si přiznat, že je netvor vraždící bezbranné, musí v sobě vybudovat železnou víru, že jeho oběti nejsou lidé. Musí přesvědčit sám sebe, že svět není šílený, že on sám koná správně a že jeho oběti jsou podřadný hmyz či škůdci. Tomuto procesu říkáme pseudospeciace – umělé zařazení lidské bytosti do jiné, podřadné biologické kategorie na základě morální, sociální a kulturní vzdálenosti.

Tímto aktem popření lidství oběti pachatel paradoxně potvrzuje svou vlastní nadřazenost. Krev obětí ho posiluje. Každá další vražda utvrzuje toto kolektivní šílenství a poutá vraha k jeho skupině a vůdcům. Proto totalitní diktátoři a tyrani tak rádi nutí své podřízené k účasti na zvěrstvech. Vytvářejí tím krvavé pouto. Kdo si ušpiní ruce krví nevinných, už nemá cesty zpět. Je nerozlučně spjat s osudem svého vůdce, protože ví, že pokud jejich strana prohraje, čeká ho soud. Nemá jinou možnost, než bojovat do hořkého, apokalyptického konce.

• Znásilnění jako zbraň: Zcela specifickým a děsivým nástrojem tohoto skupinového posilování a degradace nepřítele je hromadné znásilnění. Z historického hlediska jsou ženy patrně největší skupinou obětí tohoto procesu. Znásilnění ve válce není „náhodným“ či „nesmyslným“ násilím – je to nástroj systematické dehumanizace, demonstrace absolutní dominance nad nepřítelem a zároveň akt, který skrze společnou vinu silně stmeluje pachatele.

Štít popírání

Proč proti tomuto zlu nezasáhneme dříve? Odpovědí je nevíra. Čirá hrůznost zvěrstev nevyvolává jen děs, ale především u vzdálených pozorovatelů neochotu uvěřit, že by se něco takového mohlo dít.

I dnes existují lidé popírající hrůzy koncentračních táborů, přestože existují nezpochybnitelné důkazy a očitá svědectví. Podobně se mnozí intelektuálové v minulosti zdráhali uvěřit zprávám o pracovních táborech a milionech umučených v Sovětském svazu. Odmítali zprávy jako propagandu, protože pro slušného, vzdělaného člověka je nesmírně těžké, téměř nemožné, přijmout fakt, že lidská bytost či myšlenka, se kterou třeba částečně sympatizuje, je schopna tak absolutního a čistého zla. Naše přirozená slušnost a odpor k násilí nás zaslepuje. Toto naivní uhýbání pohledem je patrně tím největším faktorem, který umožňuje zvěrstvům nerušeně existovat a bujet.

Past: Proč krutost nakonec požírá samu sebe

Navzdory děsivé efektivitě v krátkodobém horizontu je krutost jako národní politika téměř vždy sebedestruktivní. Kdo sáhne po této zbrani, zapálí za sebou mosty a vjede do jednosměrné ulice.

1. Znemožnění spojenectví: Rasistická a krutá politika paralyzuje svého tvůrce. Když dobyvačná armáda vstoupí na cizí území a chová se k místním obyvatelům s nelidskou brutalitou, velmi rychle ztratí případné sympatizanty či zběhy, kteří by se k nim jinak ochotně přidali. Zvrácená ideologie jim brání vnímat kohokoliv jiného jako člověka, čímž se připravují o cenné spojence.
2. Posílení odhodlání nepřítele (Enabling the enemy): Jakmile se rozkřikne, že nepřítel nebere zajatce nebo je mučí (jako se to stalo po masakrech zajatců či po zveřejnění nahrávek s dekapitacemi), odpor vojáků se zdesetinásobí. Vědomí, že kapitulace znamená krutou smrt, mění i průměrné vojáky v fanatické obránce, kteří budou bojovat o každý centimetr půdy a do posledního náboje. Naopak, pověst armády, která se k zajatcům chová spravedlivě a lidsky, zachraňuje životy jejím vlastním vojákům, protože strachující se nepřítel mnohem snáze a rychleji složí zbraně.

Anatomie zvěrstva v praxi: Případová studie

Abychom pochopili, jak krutost naprosto rozvrací lidské vnímání a morálku, podívejme se na historicky zdokumentovaný incident z mírové mise OSN v Kongu v 60. letech.

Mladý devatenáctiletý příslušník mírových sil (identifikovaný pod pseudonymem Alan Stuart-Smyth) zasahuje v malé vesnici. Při vstupu do tamního kostela naskytne se mu pohled na absolutní peklo. Dva nahatí povstalci tam krutě mučí mladou učitelku či řeholnici. Využívají k tomu popálení a fyzické násilí. Situace je však ještě horší – na oltáři byla nalezena další, starší žena, kterou povstalci umučili k smrti způsobem evokujícím ukřižování spojeným s nejodpornější možnou tělesnou mutilací a znesvěcením.

Voják na povstalce namíří zbraň a vyzve je k ústupu. Povstalci, zahnáni do kouta a plně si vědomi svého zločinu, vědí, že pro ně neexistuje slitování. Jejich krutost je uvěznila (entrapment) – nemohou se vzdát, musí se pokusit sáhnout po zbraních, ačkoliv to znamená takřka jistou smrt. Jeden z povstalců začne panicky mávat rukama “jako pták bez peří”. Z dálky by to působilo až komicky, jako cíl s velmi nízkou hrozbou. Voják přes veškerou provokaci cítí hluboký, vrozený odpor ke střelbě z bezprostřední blízkosti; nakonec ho musí k výstřelu přinutit křikem jeho poddůstojník, čímž dochází k rozmělnění odpovědnosti.

Zásadní je však psychologický dopad na střelce. Přiznává, že necítil vůbec nic, ba co víc – necítil vinu, hanbu ani výčitky. Cítil hrdost. Zvěrstvo, které tito rebelové spáchali, posloužilo jako dokonalý katalyzátor. Brutalita nepřítele absolutně zničila vojákův přirozený odpor k zabití člověka. Hodnoty naučené v kostelech, rodinách a školách se v ten moment vypařily. Zvěrstvo nepřátel vojákovi de facto usnadnilo a posvětilo zmáčknutí spouště.

Konečný účet: Tíha vlastního svědomí

Závěrečná a dost možná nejkrutější daň, kterou si politika zvěrstva vybírá, se však neplatí na bojišti, ale v lidské duši. Břímě toho, co voják udělal jinému člověku, představuje nezměrnou psychologickou zátěž.

Cena za uposlechnutí

Ti, kteří se podrobili tlaku skupiny a autority a spáchali zločin, dříve či později musí čelit pravdě. Může to trvat roky. Bývalý voják si může o desetiletí později při pohledu na hořící oheň náhle jasně vybavit křik žen a dětí z vesnických chatrčí, které dostal rozkaz vypálit, a pod tíhou sebereflexe konstatovat: “Zmasakroval jsem ty lidi. Zavraždil jsem je.” Někdy se svědomí probudí dříve. Jsou zaznamenány případy vojáků, kteří po účasti na vyhlazovacích raidech utrpěli tak těžký psychický šok spojený s panickými atakami a dušností z vlastní viny, že následně dezertovali a raději se přidali k odboji nepřítele, jen aby se pokusili svůj hřích odčinit.

Tlak skupiny a iluze bezpečí

Proč se lidé nepostaví na odpor okamžitě? Odpovědí je sdílená vina a strach. Popravčí čety a represivní komanda fungují na principu rozptýlení odpovědnosti. Vůdce, který dá rozkaz, sám nestřílí. Voják, který střílí, si říká, že odpovědnost nese vůdce a vina se rovnoměrně dělí mezi všechny muže stojící v řadě. Pokud jsou tito muži navíc spojeni přátelstvím a společně prožitým nebezpečím, tlak vrstevníků je enormní. Otevřeně odmítnout účast na tom, co dělá celá jednotka, je emocionálně takřka nemožné.

Do hry vstupuje i primitivní strach o vlastní život. Když voják vidí, jak levný je lidský život a jak rychle a brutálně je ukončen, uvědomí si, že i jeho vlastní život nemá o nic větší cenu. Při pohledu na zkrvavené oběti mu pud sebezáchovy našeptává, že pokud se vzepře, může se snadno ocitnout na zemi mezi nimi. Numbní poslušnost a “naučená bezmocnost” tak funguje nejen na okupované civilisty, ale paralyticky působí i na samotné vojáky.

Cena za odvahu a cena za svobodu

Existují však záblesky nesmírné morální velikosti. Každý voják, který dokáže překonat pud sebezáchovy, odmítne tlak skupiny i rozkaz autority a odmítne vystřelit na bezbranného, představuje skrytý potenciál ušlechtilosti celého lidstva. Extrémním příkladem je případ vojáka z popravčí čety v Nizozemsku, který vystoupil z řady, odmítl střílet do rukojmích a velící důstojník jej na místě obvinil z vlastizrady a nechal jej postavit po bok odsouzených, se kterými byl okamžitě popraven svými vlastními kolegy. Tento voják se definitivně zřekl bezpečí skupiny a podvolil se hlasu svého svědomí.

Pokud však mají “síly dobra” a zastánci lidské důstojnosti čelit těm, kteří bez skrupulí využívají zvrácené moci zvěrstev, stojí před obrovskou výzvou. Nesmí se nechat strhnout k podobnému chování. Odpovídat na krutost stejnou krutostí znamená nastoupit na cestu pokrytectví a sebedestrukce. Boj s morálními kompromisy “oslabuje vůli a mate intelekt”.

Zvěrstvo – vědomé zabíjení nevinných a bezbranných na krátkou vzdálenost – je tím nejodpornějším aspektem války a odrazem toho nejhoršího, co se skrývá uvnitř lidské bytosti. Nesmíme dovolit, aby nás temná moc krutosti lákala svými krátkodobými výsledky, a nesmíme dovolit, abychom z pouhého znechucení nad tímto tématem zavírali oči. Jediným způsobem, jak zabránit tomu, aby se z lidí stávala monstra, je podívat se krutosti tváří v tvář, správně ji pojmenovat a s odvahou a nezlomným lidstvím se jí postavit.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)