Skrytá cena války

Proč zabíjení ničí lidskou mysl více než strach ze smrti

1. Matematika lidského zhroucení: Odrácená strana bojiště

Společnost má tendenci vnímat válečné veterány buď jako nezlomné hrdiny, nebo jako tragické oběti fyzických zranění. Skutečná statistika psychických ztrát je však naprosto šokující a ukazuje, že limity lidské odolnosti leží mnohem níže, než si Hollywood nebo vojenští plánovači minulosti dokázali připustit.

Během druhé světové války bylo ve Spojených státech více než 800 000 mužů klasifikováno jako neschopných vojenské služby čistě z psychologických a psychiatrických důvodů. Přestože probíhalo takto masivní a přísné síto s cílem vyřadit jedince, kteří by bojový stres nezvládli, ozbrojené síly následně ztratily dalších 504 000 vojáků přímo v důsledku psychického zhroucení na bojišti. To představuje obrovskou sílu – ekvivalent padesáti plně obsazených vojenských divizí. V určitém kritickém bodě konfliktu docházelo k situaci, kdy byli psychiatričtí pacienti propouštěni z armády rychleji, než do ní byli nabíráni noví branci.

Tento fenomén není omezen na druhou světovou válku. Během krátké arabsko-izraelské války v roce 1973 (Jomkipurská válka) tvořily psychiatrické případy téměř třetinu všech izraelských ztrát, přičemž podobná situace panovala i na straně Egypta. Během izraelské intervence v Libanonu v roce 1982 byl dokonce počet vojáků vyřazených z psychických důvodů dvakrát vyšší než počet mrtvých.

Proč k tomuto masovému selhávání lidské psychiky dochází až v moderní době? Klíčem je neustálost boje. Zlomová studie Swanka a Marchanda z roku 1946 jasně prokázala, že po 60 dnech nepřetržitého bojového nasazení se u více jak 98 % přeživších vojáků rozvine nějaká forma psychiatrického postižení. Zbylá dvě procenta, která dokázala tento tlak snášet dlouhodobě, vykazovala podle studie specifický rys: predispozici k agresivní psychopatické osobnosti. Běžný člověk zkrátka není mentálně vybaven na nepřetržitý boj.

Zatímco v předchozích staletích trvaly i ty nejkrvavější bitvy obvykle jen několik hodin a dlouhá obléhání nabízela obrovské množství klidu a odpočinku, 20. století přineslo dělostřelectvo a logistiku schopnou udržovat vojska pod palbou dnem i nocí, týdny a měsíce v kuse. Naše technologická schopnost vést válku jednoduše dalece předstihla naši psychologickou kapacitu ji snášet.

2. Tváře psychického kolapsu: Jak se rozpadá lidská mysl

Psychické zhroucení v boji nevypadá vždy jako hysterický pláč z filmů. Lidská mysl je nekonečně vynalézavá ve způsobech, jakými se snaží uniknout z nesnesitelného prostředí. Někdy tyto symptomy dokonce vrství přes sebe a skrývá je hluboko v podvědomí. Rozlišujeme několik základních fází a manifestací tohoto kolapsu:

Únavové stavy (Fatigue Cases)

Toto je první a nejčastější varovný signál. Fyzické a mentální vyčerpání dosahuje bodu, kdy se voják stává extrémně podrážděným, asociálním a ztrácí jakýkoliv zájem o své okolí či kamarády. Vyhýbá se sebemenší odpovědnosti. Objevují se záchvaty pláče nebo iracionální hrůzy. Tělo začíná reagovat psychosomaticky: voják se nadměrně potí, trpí bušením srdce a extrémní přecitlivělostí na hluk. Pokud v této fázi není stažen z fronty, celkový kolaps je naprosto nevyhnutelný.

Stavy zmatenosti (Confusional States)

Únava se může velmi rychle překlopit do psychotického odtržení od reality. Voják zapomíná, kým je a kde se nachází. Mysl, která už nedokáže zpracovávat hrůzy okolního prostředí, se z něj prostě “vypne”. Může se objevit delirium, disociace nebo maniodepresivní výkyvy nálad. Fascinujícím a častým obranným mechanismem je tzv. Ganzerův syndrom. Člověk stižený tímto syndromem začne v situacích absolutní hrůzy vtipkovat, chovat se pošetile a absurdně. Pokouší se odrazit smrt a děs pomocí černého humoru. (Mírnou formu tohoto syndromu dokonale zpopularizoval seriál M*A*S*H. V těžších formách může voják klidně nutit své kolegy, aby si podali ruku s utrženou končetinou nepřítele, zcela neschopen vnímat morbiditu svého chování).

Konverzní hysterie

K tomuto stavu dochází buď přímo uprostřed boje, nebo klidně i o mnoho let později. Mysl vytvoří fyzický symptom jako dokonalou únikovou cestu. Může to být ztráta paměti, bezcílné bloudění bojištěm bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy, nebo těžké záchvaty, kdy se voják stočí do klubíčka a nekontrolovatelně se třese. Historie obou světových válek je plná případů tzv. kontraktivní paralýzy, kdy vojákovi zcela ochrnula ruka. Zajímavé je, že to byla téměř vždy přesně ta ruka, kterou mačkal spoušť zbraně. Tělo fyziologicky paralyzovalo nástroj zabíjení, aby mysl ušetřilo další viny. Symptomy se často objeví až v bezpečí polní nemocnice, jako podvědomá obrana proti návratu na frontu.

Úzkostné stavy (Anxiety States)

Vyznačují se nepřekonatelným vnitřním napětím. Voják nemůže spát, a když už usne, budí ho děsivé noční můry. Ztrácí schopnost se soustředit. Úzkost se často přetaví do chorobného strachu, že selže nebo že ostatní zjistí, že je zbabělec. Fyziologicky se to projevuje dušností, rozmazaným viděním, bolestmi a závratěmi. U mnoha veteránů trpících posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) se objevuje extrémní emoční hypertenze, kdy při jakékoliv připomínce boje krevní tlak nebezpečně vystřelí nahoru.

Obsedantně-kompulzivní a charakterové poruchy

Zatímco u konverzní hysterie si voják svůj psychický původ paralýzy neuvědomuje, u obsedantních stavů ví, že jeho tiky, koktání nebo třes pramení z hrůzy, ale přesto je nedokáže ovládnout. Z dlouhodobého hlediska pak dochází ke změně samotné osobnosti. Vyvíjejí se paranoidní rysy, extrémní přecitlivělost, schizoidní izolace od lidí, nečekané výbuchy zlosti, nebo dokonce dramatická fixace na náboženství.

Léčba a paradox evakuace

Nejúčinnější léčbou je stažení vojáka z boje. Armáda má však zásadní problém: potřebuje zotavené, zkušené muže vrátit zpět na frontu. Vzniká tak “evakuační paradox”. Pokud vojáci zjistí, že psychické zhroucení je spolehlivou jízdenkou domů, počet kolapsů astronomicky vzroste. Proto se v moderním válečnictví uplatňuje princip blízkosti a očekávání (forward treatment and expectancy). Zasažený voják je léčen co nejblíže frontě, často i v dostřelu nepřátelských děl. Současně je mu od první chvíle velením i lékaři vštěpováno očekávání, že jakmile si odpočine, vrátí se ke svým kamarádům. Tím se zabrání zafixování psychického úniku jako legitimní cesty do bezpečí týlu.

3. Mýtus strachu: Proč se bojíme víc selhání než smrti

Zeptejte se laika, co nejvíce ničí psychiku vojáků v boji, a s jistotou odpoví: “Strach ze smrti a zmrzačení.” Tento názor po desetiletí zastávali i mnozí psychologové a badatelé. Je to totiž logické a společensky vysoce přijatelné vysvětlení. Sledovat válečné filmy nás učí, že “jen hlupák se nebojí,” a přiznat strach z umírání je normální.

Klinické a historické důkazy však opakovaně ukazují, že strach o vlastní život není tou hlavní příčinou psychického selhání.

Výzkum Mitchella Berkuna z roku 1958 to prokázal velmi radikálním (a z dnešního etického hlediska zcela nepřijatelným) experimentem. Vojákům v transportním letadle bylo oznámeno, že stroj má fatální poruchu a bude muset nouzově přistát, přičemž hrozí smrt. Byli vystaveni absolutnímu, bezprostřednímu strachu o vlastní život. Během podrobných psychiatrických vyšetření po události a v následujících týdnech nebyly nalezeny žádné skryté psychické následky či traumata.

Izraelský vojenský psycholog Ben Shalit zkoumal přímo vojáky po bojovém nasazení. Očekával, že jako svůj největší strach uvedou smrt nebo vážné zranění. K jeho překvapení byl tento faktor až na chvostu. Tím, co vojáky absolutně nejvíce děsilo a traumatizovalo, byl strach, že zklamou ostatní, že nedokážou dostát svým závazkům vůči jednotce. Zajímavé je, že když Shalit provedl stejný průzkum u vojáků bez reálné bojové zkušenosti, ti označili za svůj největší strach právě hrozbu smrti a zranění. Samotná bojová zkušenost tedy paradoxně strach o vlastní život snižuje.

Sociolog Samuel Stouffer ve svých slavných studiích amerických vojáků prokázal, že kultura cíleně vytváří tolerantní přístup ke strachu ze smrti. Armádní příručky mužům říkaly: “Budete mít strach. To je normální.” Tím však společnost zakrývá mnohem temnější stíny bojiště. Badatelé zkoumající strach připomínají skupinu slepců, kteří ohmatávají slona – jeden nahmatá nohu a myslí si, že zvíře je strom, druhý nahmatá ocas a vidí hada. Všichni mají kus pravdy, ale nikdo nevidí celek.

Skutečnost je mnohem hlubší: psychika se nehroutí jen kvůli nebezpečí smrti. Hroutí se z drtivé kombinace vyčerpání, hrůzy, viny, zášti a – což je naprosto klíčové – z nezpracovatelného odporu k zabíjení dalších lidských bytostí.

4. Kdo se na bojišti nezhroutí a proč?

Definitivní důkaz, že samotný strach ze smrti a hrůza destrukce nezpůsobují psychiatrické ztráty, nám dávají ti účastníci válek, kteří jsou vystaveni stejnému ohrožení života jako pěchota, ale navzdory tomu se u nich psychický kolaps vyvíjí jen naprosto minimálně. Kdo tvoří tyto skupiny a co mají společného?

Civilisté a bombardování: Pád Douhetovy teorie

V roce 1921 italský stratég Giulio Douhet předpověděl, že strategické bombardování civilních měst válku rychle ukončí. Teorie tvrdila, že zatímco cvičení vojáci tlak vydrží, civilisté (ženy, děti, starci) pod deštěm bomb hromadně zešílí a v panice rozvrátí stát. Podle této logiky se řídilo německé plošné bombardování Británie (Blitz) i následné spojenecké bombardování Německa. Studie Rand Corporation z roku 1949 však po válce ukázala naprostý omyl těchto předpokladů. Přestože civilisté zažívali smrt blízkých a absolutní zkázu svých domovů (což britský výzkumník Lord Cherwell překvapivě identifikoval jako vůbec nejtěžší ránu pro morálku), masové psychické zhroucení se nekonalo. Výskyt traumatických poruch byl srovnatelný s mírovým stavem. Strach ze smrti a amputací tedy mysl nerozbil.

Někteří experti se tento fenomén, stejně jako odolnost válečních zajatců (kteří pod palbou netrpěli traumaty, zatímco jejich ozbrojení strážní se hroutili), pokoušeli vysvětlit teorií “zisku z nemoci”. Prý se civilisté a zajatci nehroutili, protože jim nemoc nemohla pomoci uniknout. Zajatí neměli kam jít. To je ale zcela zcestné vysvětlení. Osobní záznamy z bitvy u Little Bighornu (Custerova 7. kavalérie) dokazují, že vojáci obklíčení přesilou prchali do “zdravotnického stanu” s předstíranými symptomy zhroucení, přestože tento stan byl naprosto nechráněný a vystavený palbě ještě více než vnější obranné linie. Šílenství v boji není kalkul – lidé utečou do nemoci i tehdy, když je to přímo ohrožuje na životě, jen aby se vyhnuli odpovědnosti zabíjet.

Důvod, proč tyto skupiny odolaly, spočívá v absenci břemene zabíjení a absenci tváře nenávisti. Zdravotník neutíká z boje, protože jeho rolí je zachraňovat. Nemusí čelit morálnímu rozporu. Posádka bombardéru ve výšce 10 kilometrů trpí masivními ztrátami (britské Bomber Command mělo obrovskou úmrtnost), ale ti, kteří přežijí, trpí spíše čistým strachem než hlubokým traumatem viny – shazují bomby na souřadnice, nevidí tvář mrtvého, mohou si racionálně lhát, že nezabíjejí lidi, ale ničí “cíle”.

5. Fyzická a emocionální propast: Tíha vyčerpání

Abychom pochopili, co dožene elitního vojáka k tomu, že sedí v blátě s prázdným pohledem, musíme pochopit fyziologii vyčerpání. Jde o souhru čtyř brutálních faktorů:

1. Rozvrat nervového systému (Sympatikus vs. Parasympatikus): V nebezpečí tělo aktivuje sympatický nervový systém – reakci “bojuj nebo uteč”. Všechna energie se přesune do svalů. Nepodstatné funkce, jako je trávení nebo kontrola svěračů, se okamžitě vypnou. Není proto výjimkou (ale spíše pravidlem), že vojáci při dělostřeleckém přepadu pod vlivem extrémního stresu pomočí nebo pokálí vlastní uniformu (stresový průjem). Tělo jednoduše odhazuje zátěž. Daní za toto absolutní vypětí je následná reakce parasympatického systému ve chvíli, kdy hrozba pomine. Nastává paralizující, neovladatelná únava a ospalost. Právě z tohoto důvodu vojenští géniové jako Napoleon věděli, že největší zranitelnost vojska přichází bezprostředně po vítězném útoku, kdy opadne adrenalin a vojáci fyziologicky zkolabují únavou. V moderní válce, kde boj trvá týdny, jezdí tělo na této horské dráze adrenalinu a následných havárií tak dlouho, dokud se celý systém doslova nespálí.

2. Absolutní spánková deprivace: Vojáci na frontě spí minimum času. Většina frontových jednotek nasazených v Itálii v roce 1944 spala méně než čtyři, případně méně než šest hodin denně, přičemž spánek byl přerušovaný a nekvalitní. Mozek bez spánku začíná do několika dnů produkovat reálné, vizuální a sluchové halucinace za plného vědomí.

3. Nedostatek kalorií a jídla: Stres spolehlivě likviduje chuť k jídlu. Studené, špatné jídlo a jeho nedostatek vede k masivnímu úbytku váhy a svalové hmoty. Fyzické hladovění má přímý a zničující dopad na odolnost mysli. (Nedostatek potravin byl hlavním důvodem kapitulace na Bataanu i zhroucení odporu v německé armádě u Stalingradu).

4. Zákeřnost přírodních živlů: K nepříteli se přidává chlad, neustálý déšť, horko, vši a senzorická deprivace černočerné tmy. Déšť ničí muže spolehlivěji než rez zbraně. Historicky nemoci a nepřízeň počasí zabily mnohem více vojáků než kulky.

Tato kombinace vytváří “tíhu vyčerpání”. Speciální jednotky po celém světě proto zařazují extrémní vyčerpání do svého výcviku (například americká škola Rangers). Účelem osmitýdenního hladovění, pochodů se zátěží a nespavosti (kdy instruktoři vídají kadety lovit a jíst živé žáby z bažiny v záchvatu naprostého vyhladovění a halucinací) je psychologické očkování stresem. Pokud si důstojník sáhne na naprosté fyzické dno v tréninku a zjistí, že jeho limity jsou jen v hlavě a dají se překonat, je výrazně lépe chráněn před psychickým kolapsem ve skutečném boji.

6. Vír nenávisti: Nejtěžší zkouška lidské psychiky

Můžeme milovat riziko. Lidé dobrovolně a rádi vyhledávají nebezpečí – skáčou s padákem, lezou po horách, jezdí na horských drahách. Strach z úrazu nebo ze smrti v důsledku nehody sice existuje, ale zřídkakdy vede k hlubokému psychologickému traumatu. To, co lidskou psychiku skutečně devastuje, je zlomyslná, osobní lidská agrese.

V běžném životě se všemožně vyhýbáme konfliktům. Žádost o zvýšení platu u šéfa, konfrontace hrubého cizince na ulici nebo zlostného souseda v nás vyvolává třes, bušení srdce a obrovský stres. Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM) explicitně uvádí, že posttraumatická stresová porucha (PTSD) je mnohem závažnější a trvalejší, pokud má traumatická událost lidského původce.

To je klíč k pochopení bojiště. Nejhlubším děsem není to, že mě zabije náhodný pád stromu nebo autonehoda. Tím nejhorším je vědomí, že jiná lidská bytost mi upírá právo na existenci, nenávidí mě a s chladným úmyslem usiluje o mé zničení.

Tento rozdíl nejlépe ilustrují oběti nacistických koncentračních táborů. Na rozdíl od civilistů pod kobercovým bombardováním u nich k hromadným psychickým zhroucením a celoživotním traumatům docházelo. Proč? Z nebe padající puma je anonymní. Ale vězeň v Dachau nebo Osvětimi se musel denně, tváří v tvář, dívat do očí sadistům, kteří popírali jeho lidství. Byl zcela pohlcen hmatatelnou a absolutní lidskou nenávistí, bez možnosti úniku.

Když je voják poprvé na frontě zasažen palbou, jeho prvotní, hluboce instinktivní reakce nebývá “Bojím se, že umřu.” Mnohem častěji je to hluboký osobní šok a křivda: “Proč mě chce zabít? Co jsem mu vůbec udělal? Vždyť mě ani nezná!” A právě vystavení tomuto “víru nenávisti” trhá nervovou soustavu na kusy.

Z vojenského taktického hlediska to zcela mění pohled na vedení války. Zastánci takzvané opotřebovací války (attrition warfare) věří, že nepřítele zlomí dálkovou dělostřeleckou palbou. Ve skutečnosti však bombardování odhodlání často jen zocelí. Teprve když dělostřelbu následuje útok pěchoty z očí do očí – osobní hrozba zabitím tváří v tvář – propuká panika a hromadné hroucení mysli. Vojenská věda (teorie manévrového boje) proto dnes klade důraz na proniknutí do týlu nepřítele. Hrozba bezprostřední lidské agrese je psychologicky o několik řádů ničivější než přítomnost neosobní destrukce z dálky.

Tak jako americký psycholog Martin Seligman zkoumal u psů fenomén “naučené bezmocnosti” (kdy zvířata rezignovala po náhodných elektrických šocích, dokud nebyla “naočkována” zkušeností s úspěšným únikem), tak i vojenští výcvikáři “očkují” rekruty. Křik drilových instruktorů z těsné blízkosti do tváře vojáka nebo brutální tréninky s cvičnými holemi (pugil-sticks) v přijímačích slouží jako vakcína proti lidské agresi. Rekrut si zvyká na to, že dokáže fungovat, i když jím někdo otevřeně a agresivně pohrdá a chce mu fyzicky ublížit.

7. Studnice vnitřní síly: Odkud bereme odvahu

Odolnost v boji není trvalá povahová vlastnost nebo bezedný talent. Je to vyčerpatelný zdroj. Lze si jej představit jako hlubokou studni vnitřní síly a odolnosti (Fortitude).

Pokaždé, když musí voják překonat hrůzu z roztrhaných těl svých přátel, čelit únavě, zimě a zlobě nepřítele, nabere ze své studny okov odvahy. Jednoho dne – u někoho po týdnech, u jiného po měsících – okov narazí na suché dno. V ten okamžik nastává emocionální bankrot. Běžný veterán, který celou válku fungoval jako skála pro ostatní, se může zhroutit z jednoho obyčejného, blízkého dopadu dělostřeleckého granátu. Ne proto, že by to byl najednou srab, ale proto, že jeho studna zcela vyschla.

Psychologické symptomy tohoto absolutního vyčerpání síly jsou totožné s těžkou klinickou depresí. Voják ztratí iniciativu, jeho myšlení zpomalí natolik, že nedokáže předat ani jednoduchý rozkaz, jeho paměť vynechává a zaplaví ho absolutní apatie a pocit marnosti. Zůstává schoulený ve svém zákopu, paralyzován a roztřesen. Opakem odvahy na bojišti totiž není zbabělost. Opakem odvahy je naprosté vyčerpání lidské duše.

Studnu lze ale zčásti doplňovat. Děje se tak skrze dobrou ruku vůdce. Špičkový velitel disponuje vlastní nezměrnou zásobou vnitřní síly a v těžkých chvílích nechává své muže “pít z jeho vlastní studny”. Stejně funkčním lékem pro doplnění mentálních sil jednotky je vojenské vítězství. Triumf v bitvě obnovuje sebeúctu a navrací morálku. Dlouhodobě však čas a opotřebení pracují neúprosně proti každému vojákovi.

8. Břemeno nejvyšší: Past zabíjení

Za hranicemi strachu a vyčerpání čeká vojenství to nejkrutější tajemství, o kterém se nahlas nemluví: lidský odpor k zabíjení vlastního druhu v bezprostřední blízkosti je zničující. Je často silnější než pud sebezáchovy, silnější než nátlak nadřízených.

Voják v boji zblízka je lapen v tragické a neřešitelné “Hlavě 22”.

• Pokud zabije: Pokud překoná svůj odpor a zničí nepřátelského vojáka zblízka, bude do konce života zatížen břemenem krve a osobní viny. Reakcí na úspěšné zabití není ve skutečnosti hollywoodský vítězný ryk, ale často pocit těžké nevolnosti, nekontrolovatelné zvracení, pocit viny a slzy. Osobní výpovědi veteránů z různých válek – od napoleonských po Vietnam – mluví jasně: uvědomění si, že zničili dvanáctiletého kluka s puškou nebo otce rodiny, je láme zevnitř. Cítí se spíše jako vrahové než hrdinové.

• Pokud nezabije: Pokud podlehne svému hlubokému pudu a stisknout spoušť odmítne, nese naopak vinu za smrt svých spolubojovníků. Vztahy vzniklé v bojové jednotce jsou poutem absolutní důvěry – vojáci opakovaně popisují, že tato vzájemná vazba je silnější než vztah manžela a manželky. Jejich životy leží v rukou kamaráda. Zklamat tyto lidi a neochránit je svou střelbou vytváří neméně ničivé trauma a celoživotní výčitky.

Toto drtivé břemeno nenesou jen pěšáci, ale v plné míře i důstojníci. Každý dobrý velitel musí své muže hluboce milovat, cítit s nimi bratrství, a přesto musí v kritické chvíli vydat rozkaz, o kterém ví, že některé z nich pošle na jistou smrt. Sociální distance, salutování a vojenské řády a vyznamenání slouží primárně k jedné věci: ochránit velitele před zešílením z pocitu viny. Řády jsou způsobem, jakým společnost říká: “Udělal jsi to správně. Bylo to nezbytné. Nejsi vrah.”

Protože je tíha zabíjení tak absolutní, vojáci instinktivně nastupují cestu popření (denial). Snaží se před sebou samými utajit ohromnost toho, co dělají. Jazyk bojiště se proto plní eufemismy. Nepřítel není člověk – je to “skopčák”, “rákosník”, “ručníkář”, zvíře, které se nesmí polidšťovat (což dělají obě strany konfliktu stejnou měrou). V armádním slangu se pak nezabíjí, ale “čistí se”, “neutralizuje”, “likviduje”. Nábojům se říká “včelky”, zbraním “kousky” nebo “prasátka”. Každé podobné slovo je psychologickým filtrem, který brání přímému kontaktu s pravdou.

Závěr: Slepí muži a slon

Při hledání kořenů zhroucení bojové psychiky připomínají analytici po staletí ony zmíněné slepce u slona. Někdo za vše viní nedostatek jídla, někdo zimu, další chybějící spánek nebo hrůzu z roztrhaných těl. Všechny tyto faktory hrají zásadní roli. Zvíře traumat z bojiště je ale ohromným monstrem zrozeným z kombinace naprostého vyčerpání, nezpracovatelné hrůzy ze smrti a zkázy kamarádů, z víru čisté lidské nenávisti a konečně z toho nejtěžšího – břemene zabíjení.

Běžná kultura i společnost má tendenci před touto realitou zavírat oči. Filmoví hrdinové nezvrací poté, co probodnou nepřítele, nedusí se pocitem viny a neschovávají se plačící v koutě. Pravda je pro veřejnost jednoduše příliš bolestivá. I samotná psychologie často raději klasifikuje pocit viny jako “nemoc” nebo “poruchu”, než aby přijala, že výčitky svědomí mohou být zcela přirozenou, lidskou a bolestivě adekvátní reakcí na neomluvitelnost zmařeného života.

Největším nebezpečím pro jakoukoliv zemi či společnost je odesílat své mladé lidi do válek, aniž by chápala tuto neviditelnou cenovku. Carl von Clausewitz před dvěma sty lety varoval, že je naprosto proti našim vlastním zájmům odvracet zrak od hrůz války jen proto, že v nás vzbuzují odpor. Pochopení toho, co skutečně rozbíjí lidskou duši v boji, je totiž jediným způsobem, jak si uchovat to nejdůležitější – naše vlastní lidství.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)