Ti, kdož se věnují systému TacFit, vědí, že naše tělo má centrální nervový systém (CNS), který se dále dělí na somatický nervový systém (SNS) a autonomní nervový systém (ANS). Nebudu tu teď zacházet do velkých detailů, protože toto je vcelku podrobně probíráno na mých seminářích TacFitu.
Podívejme se však blíže na další část a to je Sympatikus a Parasympatikus, což jsou části ANS. Proč jsou právě tyto dvě části důležité? Protože nám pomáhají přežít i relaxovat. Stručně řečeno Sympatikus je zodopovědný za nastartování úlekové reakce Fight – Flight – Freeze. Zajimavé je, že právě Sympatikus také umožňuje vstup do „zóny“, které se někdy také říká „autopilot“. Parasympatikus naopak funguje jako uklidňující element ve smyslu zklidnění vybuzeného organismu. Pokud je tedy, obrazně řečeno, Sympatikus „boj/útěk/strnutí“, pak Parasympatikus se dá krátce popsat jako „teď už můžeš být v klidu a zpracovávat informace“. V tomto stavu se navíc projeví plnou silou všechna bolest, napětí, případně zranění, která jsme ve stresu nevnímali. Postřelení vojáci a policisté často vypovídali, že až teprve když bylo po konfliktu (přestřelce), jim začala postřelená část těla naplno krvácet. Do té doby to vypadalo, jako kdyby byla postřelená část těla bez krve. I to je jedna z ochranných reakcí organismu, která pomáhá člověku přežít.
Sympatikus a Parasympatikus tak působí jako dvě misky vah, které by v ideálním případě měly být v rovnováze (homeostázi). Pokud převládá Sympatikus, pak je člověk podrážděný a v dlouhodobějším horizontu může dojít k syndromu vyhoření (burn-out syndrom). Pokud však naopak převládá Parasympatikus, pak člověk působí ospale, uvolněně, jakoby pod vlivem omamných látek. Jak asi sami uznáte, ani jeden stav není úplně ideální.
Pomocí speciálního dýchání na zvýšení odolnosti vůči stresu je možné se navrátit co nejdříve do rovnovážného stavu a umožnit tak mozku zpracovat nové informace na základě kterých se pak člověk rozhodne, co dál. To je ostatně velká výhoda tohoto systému (TacFit), protože posiluje u člověka odolnost vůči stresu (tzn. že Sympatikus se aktivuje až později) a/nebo umožňuje člověku se co nejdříve vrátit do rovnovážného stavu. Zvláště poté, co došlo k aktivaci některé z výše uvedených úlekových reakcí a prefrontální kortex (racionální myšlení) předal velení amygdale (plazí mozek). V tom okamžiku totiž naše znalosti, zkušenosti a analytické schopnosti „vylétly komínem“ a tělo jedná instinktivně, což ne vždy znamená automaticky nejlépe.
Lidé pracující v rizikových profesích s častým výskytem stresových situací, často vypovídali, že zaznamenali tzv. „zpětný náraz“, kdy během konfliktu byli v neustálém napětí, plní energie a připraveni řešit nový konflikt, aby po návratu domů zaznamenali neskutečnou únavu, izolaci až apatii. Tento stav by se dal přirovnat k jako houpačce – čím výše se zhoupnete vpřed (tedy čím intenzivnější konflikt je), tím výše se zhoupnete i vzad (tím intenzivnější „zpětný náraz“ je). Tento efekt má pak samozřejmě vliv na jejich rodinný život, protože po návratu domů nejsou schopni se hladce zapojit do rodinného života a trpí tak nejen oni, ale i jejich nejbližší. Proto je velice důležité, aby tito lidé měli dostatek možnosti ventilovat stres, případně systematicky zvyšovat svou odolnost vůči stresu. Jedině pak budou po návratu z práce doma „použitelní“. A to se rozhodně netýká jen policistů či vojáků, ale i jiných rizikových profesí (hasiči, manažeři, lékaři, apod.).
Je zajimavé, že když se například v USA dostane policista do přestřelky, má následně tři dny volna, aby se dokázal zotavit a zažitý stres tak dlouhodobě neovlivnil jak jeho rodinný život, tak i příští směnu. Zde by totiž mohl zareagovat nepřiměřeně díky tomu, že se organismus ještě nestačil vrátit zpět do rovnovážného stavu a člověk by tak byl stále ve stavu napětí z předešlého incidentu.
Na tento stav poukazoval již Sun Tzu či Napoleon, kteří říkali: “Po bitvě si vždy utáhněte řemínky u helmy.“ Často se stávalo, že se průběh bitvy či konfliktu zvrátil těsně poté, co již bitva vypadala jako rozhodnutá. Nejednou zdecimovaný nepřítel podnikl překvapující protiútok a vojáci, přesvědčeni, že nyní již mohou vydechnout, nebyli připraveni a útoku podlehli.
Podobný případ se však stal i policistům, kteří zatkli nebezpečného pachatele, který se překvapivě nebránil. Policisté byli tak překvapeni a uchlácholeni snadným zatknutím, že jej neprohledali. Jenže v autě se pravděpodobně pachatelovi rozleželo, že půjde do vězení na hodně dlouho, vytáhnul skrytou střelnou zbraň, oba dva policisty zastřelil a utekl. Chyba byla na straně policistů, kteří v té době pravděpodobně zažívali „zhoupnutí Parasympatiku“ a neprovedli pečlivou osobní prohlídku. Právě proto se požaduje, aby na zajištění nebezpečné osoby byli vysílání odpočatí a čerství policisté, kteří „jsou rovnováze“ než ti, kteří se dostatečně nezotavili z předchozího konfliktu a mohou tak zareagovat nedostatečně, případně se u nich může projevit výše zmíněný „zpětný náraz“ parasympatiku.
A jsme opět o toho, jak monitorovat vzniklý stres (tj. fakticky nerovnováhu mezi sympatikem a parasympatikem) a následně jak se co nejdříve vrátit do požadované rovnováhy. Proto tu je systém TacFit. Ačkoliv výše uvádím jako příklady hlavně policisty či vojáky, je tomu tak proto, že patří k jedněm z nejrizikovějších povolání a dobře se tak na nich ilustruje toto téma. Nicméně to neznamená, že se to netýká jiných profesí, či jiných lidí. Stále platí, že současným největším zabijákem lidstva nejsou války či přirodní katastrofy, ale stres.
Více se o monitorování a návratu zpět dozvíte na našich seminářích, které budou vypsány během následujících několika dnů (čeká se jen na potvrzení termínů ze Sokola), tak neváhejte, budu se na vás těšit 😉
Zdroj: On Combat – Psychology and Physiology of Deadly Conflict in War and in Peace; Lt.Col. Dave Grossman, Loren Christensen; second edition, PPCT Research Publications, 2004, ISBN 978-0-9649205-2-1
Metodika systému TacFit
Jarda Kolcun
One comment