Anatomie přežití

Svoboda v jakémkoliv lidském počínání úzce souvisí se vzděláním a pochopením podstaty věci. Jak kdysi prohlásil stoický filozof Epiktétos: „Pouze vzdělaní jsou svobodní.“ Tento starověký výrok nabývá zcela nového a nesmírně naléhavého významu ve chvíli, kdy se bavíme o ochraně vlastního života, zdraví a zvládání extrémních krizových situací. Pokud se máme v takových chvílích spolehnout na své tělo a svou mysl, nestačí pouze mechanicky opakovat pohyby. Prvním a naprosto nezbytným krokem k efektivnímu zvládnutí stresu a k takzvanému očkování proti stresu je právě vzdělání a hluboké porozumění.

Abychom dokázali pod tlakem adekvátně jednat, musíme naprosto přesně vědět, proč děláme to, co děláme. Pokud neznáme důvod našich fyzických i psychických reakcí, plná síla a kapacita našeho mozku nikdy nebude stoprocentně stát za našimi činy. Budeme vždy váhat, budeme pochybovat a tato prodleva nás může stát to nejcennější.

Evoluce nás během milionů let vývoje vybavila neuvěřitelně sofistikovaným systémem pro přežití. Tento náš osobní ochranný systém si neseme všude s sebou, ať už jdeme do práce, na procházku do parku, nebo spíme ve své posteli. Abychom pochopili, jak funguje, je nutné si uvědomit, že se skládá ze dvou základních, vzájemně se doplňujících komponent. Tou první je systém včasného varování (intuice), který má za úkol neustále skenovat okolí a upozorňovat nás na blížící se nebezpečí dříve, než bezprostředně udeří. Tou druhou komponentou (svalová paměť) je záchranný sebeobranný autopilot. Ten přebírá absolutní kontrolu nad naším tělem přesně ve chvíli, kdy hrozba udeří tak rychle, že naše vědomá a racionální mysl nemá vůbec žádný čas na zpracování situace a adekvátní odpověď.

První systém je složitou směsí vrozených instinktů a našich celoživotních naučených pozorování. Druhý subsystém funguje jako instinktivní pojistka, která vyřadí z provozu veškeré pomalé rozhodovací procesy. Co nakonec určí, který z těchto dvou systémů se v dané chvíli zapne a převezme velení? Odpovědí je naše vlastní percepce – tedy to, jak vnímáme a vyhodnocujeme konkrétní hrozbu v čase a prostoru.

Architektura strachu: Vysoká a nízká cesta našeho mozku

Renomovaný neurovědec Dr. Joseph LeDoux z New York University přišel s fascinujícím zjištěním ohledně toho, jak lidský mozek zpracovává strach. Proces prožívání strachu přirovnává k elektronickému obvodu. Vše začíná ve chvíli, kdy náš mozek detekuje hrozbu prostřednictvím našich smyslů – zraku, sluchu, hmatu. Tento prvotní signál je bleskově odeslán do části mozku zvané talamus. Představte si talamus jako ten nejpokročilejší osobní poplašný systém vašeho těla. Jeho jediným úkolem je detekovat a pomoci nám vyhnout se nebezpečí dříve, než nám stihne ublížit.

Pokud máme na reakci dostatek času, proces pokračuje takzvanou „Vysokou cestou“ (High Road Brain Response). Mozek vytvoří z přijatých signálů mentální obraz hrozby. Tento obraz pak pečlivě, i když neuvěřitelně rychle, porovná s obrovskou kartotékou našich předchozích životních zkušeností. Na základě tohoto porovnání následně racionálně interpretuje, zda by tělo mělo daný podnět skutečně považovat za ohrožení, nebo jen za planý poplach. Jakmile je toto rozhodnutí učiněno, mozek odešle signál k reakci do mozkové kůry (kortexu). Kortex v tomto procesu hraje roli zkušeného pilota vašeho těla. Je to on, kdo deleguje konkrétní racionální akce do různých částí těla – řekne nohám, aby ustoupily, rukám, aby se zvedly v obranném gestu, nebo hlasivkám, aby promluvily. Toto je kognitivní, racionální reakce.

Někdy jsou však hrozby tak náhlé, nečekané a bezprostřední, že zkrátka není čas konzultovat situaci s rozvážným pilotem v kortexu. Jak s oblibou říká zmíněný doktor LeDoux: „Je lepší si splést klacek s hadem, než si splést hada s klackem.“ Když je hrozba příliš urgentní na racionální zpracování, informace je z thalamu okamžitě a bez ptaní přesměrována do vývojově mnohem starší části mozku, která se nazývá amygdala.

Amygdala funguje jako náš nouzový autopilot. Disponuje ohromnou a děsivou mocí – dokáže zcela obejít racionální myšlení a doslova „unést“ naše vědomí. Nahradí ho základním instinktem pro přežití, který je v laické i odborné veřejnosti běžně známý jako úleková reakce (startle/flinch response). Tuto takzvanou „Nízkou cestu“ (Low Road Brain Response) zažíváme zcela běžně. Je to přesně ten reflex, který vás donutí instinktivně a bleskově ucuknout rukou z rozpálených kamen dříve, než vůbec ucítíte bolest. Je to ten samý mechanismus, který vás donutí vyskočit a syknout, když si ukopnete palec o stůl, nebo který vás přiměje prudce mrknout a ochránit tak zrak, když vám přímo do očí bleskne fotoaparát.

Nejmocnější a nejběžnější odpovědí na této Nízké cestě je čistá emoce. Emoce v tomto biologickém kontextu není romantickým pocitem, ale instinktivní reakcí, která je od základu navržena k tomu, aby motivovala a poháněla naši sebezáchovu. Zatímco rozum je ze své podstaty pomalý, kalkulující a zvažující všechna pro a proti, emoce je rychlá, impulzivní a neváhající. Právě z tohoto důvodu jsou reakce Nízké cesty naší nejdůležitější záchrannou sítí. V hluboké krizi, v oněch zlomcích vteřin, kdy jde o život, nám umožňují dosáhnout té absolutně nejrychlejší možné reakční doby. Stovky krát každý den naše tělo dobrovolně „volí Nízkou cestu“. Kýchneme, abychom dostali škodlivý prach z nosních dírek, mrkáme, abychom zapudili ostré sluneční světlo, nebo instinktivně odtahujeme trup od ostrých hran nábytku, o které bychom se mohli zranit. Tyto drobné reflexy jsou pro naše zdraví a přežití naprosto esenciální.

Iluze moderních bojových systémů a plavba dravou řekou

Je nesmírně důležité pochopit, jak tento jednoduchý, ale mocný biologický proces funguje, protože obrovské množství moderních systémů sebeobrany se v posledních letech vzbouřilo proti tradičním tréninkovým metodám právě na základě této mozkové funkce. Tyto novodobé systémy se obrátily k „vědečtějšímu“ přístupu, který je postaven výhradně a pouze na úlekové reakci. Velmi často se tyto školy pyšní tím a chvástají se, že jsou „založeny na reflexech“, jako by tento samotný fakt činil jejich trénink nějakým magickým způsobem automaticky správnějším, funkčnějším nebo efektivnějším.

Logika, se kterou tito instruktoři pracují, je na první pohled svůdná: protože většina skutečných a nečekaných krizí zcela automaticky spustí reakci Nízké cesty (tedy reflex), cílem tréninku by podle nich mělo být pouze podmiňovat tyto přirozené reakce a přeměnit je ve spouštěče, přičemž tyto úleky slouží jako výchozí bod pro naučenou techniku. Zní to racionálně, ale skrývá se v tom fatální trhlina.

Abychom tento problém pochopili, představme si naše reflexy a instinkty jako dravou řeku se silným proudem. Každý správný skaut, který někdy stál na břehu, moc dobře ví, že pokud se pokusíte překročit divokou řeku tím, že budete plavat přímo proti proudu a odporovat toku vody, dosáhnete jediného výsledku. Brzy se naprosto vyčerpáte a pravděpodobně utonete. Řeka je totiž masivnější, neúnavná a nekonečně silnější než vy. V přímé soutěži hrubé síly řeka vždy vyhraje. Pokud toto přeneseme do světa tréninku bojových umění a krizové přípravy: jestliže cvičíme způsobem, který zcela popírá a odporuje proudu našich přirozených instinktů (například se snažíme zůstat uvolnění, když tělo velí ztuhnout, nebo se snažíme nedívat na zbraň, když nám mozek velí upřít na ni zrak), plýtváme obrovským množstvím drahocenné energie plaváním proti proudu.

Na druhou stranu existuje opačný, stejně nebezpečný extrém. Pokud se rozhodnete překročit onu pomyslnou řeku tím, že prostě „půjdete s proudem“ a zcela se uvolníte, pravděpodobně se na druhý břeh nikdy nedostanete. Řeka vás prostě bez milosti strhne po proudu dolů. A i kdyby se náhodou stalo, že vás divoké peřeje nakonec vyplaví na protějším břehu, budete vyplaveni tak strašně daleko od místa, kam jste původně mířili, že budete zcela ztraceni a dezorientováni. Ve stejném smyslu, pokud se v našem tréninku jednoduše rozhodneme, že „všechny reflexy jsou automaticky dobré a správné“, de facto předáváme kontrolu nad svým přežitím každému primitivnímu impulsu a nervovému záškubu, který si neseme v našich dávných předcích. Tím se dobrovolně a trestuhodně připravujeme o neuvěřitelné schopnosti naší absolutně nejdůležitější a nejničivější zbraně – našeho vysoce vyvinutého lidského mozku.

Skutečná odpověď, jak už to tak bývá, leží někde uprostřed těchto dvou extrémů. Nejúčinnějším způsobem, jak bezpečně překročit dravou řeku, je plavat diagonálně. Musíte se pohybovat s tokem proudu, využívat jeho hybnost, ale zároveň musíte mít svůj cíl pevně a nezlomně zaměřený na konkrétní bod na protějším břehu. Jistě, řeka vás může mírně vychýlit z kurzu, ale její proud vám může také nesmírně pomoci a pohánět vás vpřed. A jakmile se dostanete na druhou stranu, můžete se snadno vrátit přesně tam, kde jste chtěli být.

Když se tedy připravujeme na to, jak zvládat své vlastní strachy a úlekové reakce, musíme nutně pracovat s proudem našich reflexů, nikoliv proti němu. Naší prvořadou povinností je provést hloubkovou analýzu a jasně identifikovat, které reflexy nám v moderním světě skutečně pomáhají a které jsou naopak hrubě kontraproduktivní. Tvrdým faktem totiž zůstává, že naše instinkty jednoduše nejsou vždy tou nejlepší možnou reakcí na daný problém.

Zkuste se nyní na moment zastavit a zamyslet. Vybavíte si nějakou situaci ze svého vlastního života, kdy jste přehnaně zareagovali na stres nebo hrozbu? Co jste v těch prvních zlomcích vteřin cítili? Byla to panika, horko, absolutní tma před očima? Co myslíte, že tuto vaši přemrštěnou reakci spustilo? A jak jste se cítili bezprostředně poté, co prvotní šok opadl? Byl u toho ještě někdo jiný a jak na vaše chování reagovalo okolí?

Musíme si neustále připomínat, že naše těla byla tvrdě naprogramována k přežití za každou cenu. To znamená, že někdy budeme reagovat přehnaně. Budeme reagovat i v situacích, kdy to objektivně vůbec není nutné. Je to naprosto normální a přirozený biologický jev. Právě proto je však kriticky důležité monitorovat naše dlouhodobé zvyky a vzorce chování, abychom se ujistili, že nenecháváme tyto zvířecí reflexy dominovat našemu životu.

Platonův vozataj a zkrocení divokých koní emocí

V předchozích odstavcích jsme si jasně ukázali, že lidský mozek reaguje na strach v zásadě jedním ze dvou způsobů. Pokud to čas dovolí, nebo pokud je mozek s danou hrozbou obeznámen (například díky správnému tréninku v disciplínách jako je džúdó nebo džúdžucu), zvolí kognitivní, vědomě vybranou reakci Vysoké cesty. Pokud je hrozba příliš děsivá, náhlá nebo pro nás zcela nová, převezme velení nouzový kopilot a spustí mnohem rychlejší a emocionálnější úlekové reakce Nízké cesty. Přestože mnoho moderních instruktorů na tomto faktu staví celou svou metodiku, nesmíme zapomínat na to podstatné: reflex nerovná se záchrana.

Autor Laurence Gonzales ve svém mistrovském díle věnovaném psychologii přežití (Deep Survival) naprosto přesně poznamenává, že pouhé poddání se emocím nebo pouhé instinktivní cuknutí sebou ne vždy zafunguje ve prospěch jednotlivce. Gonzales tvrdí, že tyto evoluční reakce fungují skvěle na obrovském vzorku populace po dobu milionů let – a to proto, aby udržely naživu živočišný druh jako celek. Avšak z hlediska evoluce je jedno, zda konkrétní jednotlivec přežije, nebo zemře. Podstatné je, že v horizontu milionů let přežilo více savců díky tomu, že nechali volný průchod emocím, a proto byla emoce přírodním výběrem selektována jako hlavní nástroj přežití.

Ty stejné reflexy, které nás obvykle chrání, nás však mohou přivést do obrovských a fatálních potíží. Vezměme si příklad z přírody. Během eonů let se naši prapředci naučili, že když čelí masivnímu predátorovi a šance na vítězství v boji jsou mizivé, může být velice efektivní se prostě a jednoduše sbalit do klubíčka a hrát mrtvého brouka. Mnoho zvířat, například vačice, využívá tento konkrétní reflex s obrovským úspěchem. Funguje to z jednoho prostého důvodu: v mnoha dravcích existuje ještě silnější protireflex, který jim velí nekonzumovat mrtvou kořist a neriskovat tak otravu nebo potíže s trávením zkaženého masa.

Problém nastává ve chvíli, kdy tento dávný zvířecí reflex přeneseme do moderního, vysoce technizovaného prostředí. Náhlý a oslepující záblesk světlometů, ohlušující řev výkonného motoru a agresivní troubení náklaďáku dokáže v našem primitivním mozku spustit úplně stejnou úlekovou reakci zamrznutí. Jenže pokud sedíte za volantem osobního automobilu a řítíte se čelně proti plně naloženému osmnáctikolovému kamionu, tento mrznoucí reflex vás se stoprocentní jistotou zabije.

Slavný starořecký filozof Platón před staletími trefně prohlásil, že emoce jsou „motorem duše“. Zcela geniálně tehdy přirovnal naše emoce k nespoutaným, divokým koním a naši racionální mysl k vozatajovi, který stojí na válečném voze a tyto koně řídí. Klíčem k optimálnímu výkonu tváří v tvář chaosu a zkáze, jak to Platón poeticky vyjádřil, bylo zajistit, aby právě naše racionální mysl vedla, usměrňovala a řídila tyto mocné emoce a nízké zvířecí instinkty. Tato nádherná analogie předkládá dva zcela zásadní body pro pochopení problematiky sebeobrany.

Zaprvé nám říká, že je naprosto možné vědomě ovládat své tělo. Gonzales podotýká, že jedním z absolutně největších a nejdůležitějších objevů v neurovědách 20. století je zjištění, že naše tělo řídí náš mozek do stejné míry, do jaké mozek řídí naše tělo. Pokud si vzpomeneme na otázku osobní zodpovědnosti v boji, musíme si položit zásadní dotaz: Věříte skutečně, že je možné změnit vaše přirozené chování a zdokonalit vaše schopnosti? Změna chování a modifikace reakcí je přece naprostým a jediným základem veškerého smysluplného tréninku. Bohužel, až příliš mnoho lidí trénuje, bádá a zkoumá jen proto, aby si potvrdili své vlastní předem utvořené předsudky a omyly (bias), místo toho, aby skutečně a upřímně rozšiřovali své pochopení a hranice svých možností. Je naprosto životně důležité, abychom plně a hluboce věřili, že své tělo můžeme dostat pod kontrolu.

Zadruhé, Platonova vize nám dává obrovskou naději: i když nad sebou na chvíli ztratíte kontrolu, i když koně vyrazí a vůz začne nebezpečně skákat po kamenech, stále je možné znovu uchopit otěže. Přestože výzkumníci nezpochybnitelně prokázali, že je mnohem snazší našeho sebeobranného autopilota zapnout než ho následně vypnout, náš racionální kortex má stále schopnost rozpoznat, že probíhá iracionální emocionální proces. A co víc, kortex dokáže toto chování editovat, usměrnit, nebo ho dokonce úplně přepsat a zrušit. Co je na tom vůbec nejúžasnější? Jak opět připomíná Gonzales, tato schopnost racionálního potlačení paniky může být neustále vylepšována a posilována správným tréninkem. Ztráta kontroly a převzetí velení Nízkou cestou není nevyhnutelnost a rozhodně to není trvalý stav.

Gonzales skvěle popisuje absolutní hodnotu udržení si vlastní kontroly. Zaznamenává, že: „Přežití je o tom, zůstat v klidu. Je to o tom, smát se s postojem odvážné pokory do tváře něčemu naprosto děsivému.“ Tím, že zůstaneme klidní a udržíme si vládu nad sebou samými, se plná síla naší racionální mysli a našich celoživotních zkušeností stává mnohem lepším průvodcem našich emocí. Můžeme konečně „plavat s proudem“ našich reflexů způsobem, který nás dopraví bezpečně na druhou stranu řeky. Klid, nikoliv zuřivost nebo panika, je tím primárním klíčem, který nakonec určuje, kdo ze smrtící situace odejde živý a kdo ne.

Fenomén ztracených dětí: Kdy se rozum stává nepřítelem

Abychom pochopili, jak složitý vztah panuje mezi naším instinktem a naším rozumem, musíme se podívat na data. Gonzales cituje fascinující a zároveň děsivý výzkum Kennetha Hilla, který se zabýval statistikami přežití lidí ztracených v divoké přírodě. Výsledky této studie popírají veškerou laickou intuici. Ukázalo se totiž, že věkovou skupinou, která má absolutně nejvyšší míru přežití ze všech, jsou děti ve věku šest let a mladší.

Přečtěte si to ještě jednou, protože ta informace je šokující: Výzkum tvrdými daty prokázal, že malé děti do šesti let, které se ztratí v odlehlé a nelítostné divočině, mají statisticky mnohem větší pravděpodobnost přežití než dospělí profesionální sportovci, zkušení turisté s výbavou, nebo dokonce po zuby ozbrojení a speciálně trénovaní vojáci. Nechte tu myšlenku na okamžik usadit. Jak je to vůbec možné? Aby toho nebylo málo, hned další věková skupina, tedy děti mezi sedmi a dvanácti lety, vykazuje naopak jednu z nejtragičtějších a nejhorších mír přežití vůbec.

V čem tkví tajemství této hádanky přežití? Odpověď je tak ohromující svou jednoduchostí, až z toho mrazí: Ty nejmenší děti totiž následují své vrozené instinkty na čistě kognitivní, nepokřivené úrovni. Fungují v absolutně upřímné harmonii s tím, co jim tělo říká. Pokud je jim zima, nezkoumají mapu a nehledají sever – jednoduše se schoulí a hledají zdroj tepla, zalezou do dutiny stromu. Pokud jsou unavené, nestresují se tím, kolik kilometrů ještě musí ujít do tmy – prostě si lehnou a odpočívají, čímž šetří kritickou energii. Pokud mají žízeň, napijí se. Tečka.

Dospělí lidé naopak mnohem častěji proti svým vlastním život zachraňujícím instinktům bojují pomocí zvrácené logiky. Racionalizují si, že “musí jít dál”, přepínají své síly, panikaří nad mapou, potlačují potřebu spánku a dělají katastrofální rozhodnutí. A co děti ve věku 7 až 12 let? Ty se nacházejí v období maximálního vývoje a učení se „pravidlům“ dospělosti. Učí se potlačovat samy sebe, učí se, že nemají pít vodu z potoka, že nesmí spát venku na zemi, že se mají chovat “rozumně”. Tím jsou absolutně nejvíce odtrženy od svých přirozených tendencí. Tento příklad z divočiny je pro nás naprosto klíčový, protože nám s křišťálovou jasností ukazuje, že naše kognice (rozum) dokáže přebít instinkt – a to i v těch případech, kdy nás to vede přímo do záhuby. Znamená to, že jakýkoliv trénink má sílu přepsat naše instinkty, ale ne vždy směrem, který je pro nás skutečně prospěšný.

Zkuste si opět vybavit své vlastní nitro. Dokážete si vzpomenout na situaci, kdy vaše divoké emoce zcela pohltily vaši logiku a sebekontrolu? A naopak, vzpomínáte si na chvíle, kdy se vám podařilo udržet chladný rozum na uzdě, i když emoce křičely na poplach? Popsali byste sami sebe spíše jako bytost ovládanou emocemi a instinkty, nebo jako člověka řídícího se nekompromisní logikou? Jste s touto aktuální bilancí ve svém životě spokojeni? Pokud ne, co konkrétně jste ochotni udělat pro nápravu?

Než zcela propadneme vlastní pýše a uvěříme, že s dostatečným tréninkem dokážeme každou situací projít s ledovým klidem zenového mistra a nikdy nás nic nepřekvapí, musíme si uvědomit svou biologickou realitu. V každém z nás spí ten stejný vyděšený primát, připravený zašpinit si spodní prádlo hrůzou, pokud hrozba přijde dostatečně prudce a nečekaně.

Představte si obraz: lidé sledující baseballový zápas a z ničeho nic směrem do publika obrovskou rychlostí letí uvolněná, těžká dřevěná pálka. Všichni na tribuně sebou instinktivně, v nekontrolovaném úleku škubnou a kryjí si tváře. V takové chvíli, kdy není čas analyzovat trajektorii letícího kusu dřeva, je tento úlek absolutním králem situace. Pomohl ty lidi ochránit. Kdyby se jednalo o skutečný útok, kde by útočník záměrně máchal baseballovou pálkou s úmyslem zabít, tento stejný křečovitý reflex by byl stále milionkrát lepší variantou než vůbec žádná reakce. Všimněte si, že ty reakce jsou totožné, tedy, že nikdo neřekl těmto lidem jak se zachovat, co přesně mají udělat, ani proč to mají udělat tak a nikoliv jinak. Jde o instinktivní úlekovou reakce, které já vrozená ať již žijete v Čechách, Grónsku či Polynesii.

Existuje reálný případ studenta, který bez jakéhokoliv předchozího tréninku přežil bestiální útok mačetou na vlakovém nástupišti. Přežil to jen a pouze díky tomu, že opakovaně blokoval a chytal smrtící rány ostřím na svá holá předloktí. Z pohledu techniky a strategie bojových umění to bylo naprosto hrůzné a neideální. Jeho ruce utrpěly devastační poškození. Ale on ten útok přežil. Jeho holý reflex, jeho Nízká cesta, mu zachránila život. Zcela chladně vzato, pokud by však měl možnost tento pudový úlek funkčně upravit – například se s bleskovou rychlostí pod letící zbraní skrčit nebo plynule změnit úhel těla – bylo by to pro jeho přežití i zdraví neporovnatelně příznivější. Budeme sice vždy do jisté míry podléhat našim zvířecím úlekům, ale existuje mnoho proměnných, které nám pomohou maximalizovat reakční časy, zůstat kognitivní namísto čistě reflexivní a udržet si vládu nad svými činy v okamžicích, kdy je to žádoucí a preferované. v kriminologii se těmto typům zranění říká “obraná zranění” a jsou podobně jako výše uvedené instiktivní reakce zcela totožné napříč světem. Máme totiž instinktivní tendenci strkat před sebe ruce, i když to v skutečnosti nemusí vždy pomoci (například proti letící vystřelené kulce)

Trénink, který chrání, a trénink, který mrzačí: Objev z roku 1911

V roce 1911 učinil harvardský fyziolog Walter Cannon přelomový objev. Zjistil, že když mozek (konkrétně amygdala) vyhodnotí situaci jako nebezpečnou, nastartuje v celém těle masivní varovný systém. Tento signál následně spustí v našich žlázách doslova sérii malých, kontrolovaných explozí. Celý tento řetězec událostí okamžitě napumpuje do našeho krevního oběhu tak brutální směs stresových chemikálií a hormonů, že by to způsobilo záchvat i tomu nejotrlejšímu narkomanovi a vyvolalo čirou závist u každého farmaceuta. Cílem této chemické bouře je poskytnout nám nadlidskou sílu a vytrvalost k přežití.

Co přesně se v těle děje? Naše zorné pole se extrémně zúží (tzv. tunelové vidění), aby nám pomohlo odfiltrovat rušivé podněty z okolí a umožnilo nám maximálně se soustředit výhradně na zdroj hrozby. Průtok krve v těle je drasticky přesměrován. Krev odtéká z našich končetin a kůže k tělesnému jádru – to má snížit riziko fatální ztráty krve, pokud bychom byli zraněni a začali krvácet. Veškerá tato krevní kapacita je přesunuta do velkých svalových skupin, aby nás připravila na masivní výdej energie. Sekundární a pro aktuální přežití nepodstatné tělesné funkce, jako je trávení potravy nebo sexuální touha, jsou nemilosrdně a okamžitě vypnuty, aby veškeré zdroje těla podporovaly jedinou věc – záchranu života. Miliony nervových buněk pálí vzruchy ve zlomcích vteřin a mění naše tělo z myslícího tvora na nemilosrdný stroj na přežití. Protože tato gigantická fyziologická reakce má tělu pomoci buď utéct, nebo svést krvavou bitvu na život a na smrt, Cannon ji výstižně pojmenoval “Fight or Flight Response” – Reakce bojuj, nebo uteč.

Stejně jako u všech ostatních reflexů, i zde platí, že spuštění reakce bojuj nebo uteč není automaticky a plošně tou nejlepší věcí v každé krizové situaci. Existují naprosto nezvratné důkazy, že akutní stres naopak lidskou výkonnost drasticky zhoršuje. Zvláště vojenští experti a vývojáři zbraňových systémů museli v průběhu desetiletí věnovat obrovské úsilí tomu, aby kompenzovali to, co stres udělá s tělem vojáka. Ovládací prvky ve vojenských vozidlech musely být navrženy mnohem větší, hrubší a přístupnější, aby se zvýšila kadence palby a snížila doba odezvy roztřesených rukou operátora.

Například ovládání v armádní helikopteře je navržené tak, aby tam bylo minimum čudlíků, které vyžadují jemné otáčení. Drtivá většina je postavená an principu vypnout/zapnout. I zbraně musely být zkonstruovány tak, aby se snadněji držely, natahovaly a nabíjely i ve stavu absolutní hrůzy, kdy jemná motorika prstů naprosto selhává. Výstroj se musela odlehčit a uniformy přizpůsobit. Všechny tyto gigantické technologické změny musely být provedeny z jediného důvodu: jako asistence v zoufalém boji proti paralyzujícím účinkům akutního stresu na lidský organismus.

Kromě akutního selhání motoriky pod tlakem zde máme i dlouhodobé dopady. Nahromadění stresových hormonů v těle může být pro náš organismus z dlouhodobého hlediska doslova zničující. Doktor Neil F. Neimark varuje, že v průběhu času mohou tyto chemikálie, pokud nejsou tělem správně odbourány a metabolizovány, vést k celému spektru chronických poruch nervového systému. Od “banálních” úporných bolestí hlavy a hypertenze (vysokého krevního tlaku) přes vážná selhání imunitního systému a vznik těžkých alergií, až po zánětlivá onemocnění kloubů jako je artritida. Neimark zdůrazňuje, že klidné, bdělé uvědomění si reality je v dlouhodobém horizontu lidské existence mnohem produktivnější a zdravější než neustálá, vyčerpávající hypervigilance (neustálá ostražitost a očekávání útoku).

Mnozí průkopníci moderní tělesné výchovy a práce s tělem, jako byli Moshe Feldenkrais, Milton Tragor nebo F.M. Alexander, detailně zkoumali, jak náš nervový systém neustále, minutu po minutě, reaguje na drobný mikrostres v našem okolním prostředí. Tyto každodenní, byť drobné hrozby v nás opakovaně spouštějí tisíce mikroskopických reflexních stažení. Postupem času tato neustálá, nevědomá tenze vytváří v naší svalové struktuře takzvané habituální (zvykové) kontrakce. Naše tělo doslova tuhne v obranném postoji. Tyto chronické svalové křeče mohou postupně zcela deformovat naše přirozené držení těla a způsobovat nekonečnou ztuhlost a chronické bolesti pohybového aparátu.

Pokud tento stav není vědomě a aktivně korigován, tyto vnitřní kontrakce mohou dosáhnout bodu, z něhož není návratu – bodu, kdy už daný sval jednoduše nelze volně a dobrovolně uvolnit pouhým přáním mysli. Jak se náš rozsah pohybu stále více a více zmenšuje a naše přirozené tělesné schopnosti chátrají kvůli nedostatku používání, tělo postihne to, co expert Thomas Hanna geniálně popsal jako „Senzomotorickou amnézii“. Náš mozek a naše svaly doslova zapomenou, čeho všeho jsou schopny. Tento biologický proces posléze vede k naší postupné, plíživé psychologické kapitulaci. Začneme kognitivně přijímat lživou myšlenku, že jsme už zkrátka příliš staří, příliš slabí, nebo neschopní vykonávat určité pohyby, a dobrovolně se smíříme se svými uměle vytvořenými limity.

Vraťme se však k samotnému mechanismu vyhodnocování nebezpečí. Jak jsme si již ukázali, aktivace našich reakcí je striktně určena naším vnímáním hrozby. A tady nastává obrovský problém s naší amygdalou, naším hlídačem u poplašného tlačítka. Představte si amygdalu jako neuvěřitelně paranoidní, třesoucí se a vystrašenou malou postavičku, která je trvale uzamčena v ocelové panikové místnosti (panic room) hluboko na samé základně vašeho mozku. Její palec neustále křečovitě spočívá na velkém červeném tlačítku poplachu. Tato entita žije a řídí se výhradně podle jediného hesla: „Je lepší být v bezpečí, než potom litovat.“ (“Better safe than sorry.“) Je to nekompromisní arbitr strachu.

Tento mechanismus je tak hloupý a zároveň tak silný, že ignoruje veškerou vaši inteligenci. Znáte to: díváte se v pohodlí a naprostém bezpečí svého obýváku na laciný hororový film. Vaše vědomá racionální mysl může celou dobu arogantně analyzovat, jak strašně špatné jsou herecké výkony, nebo se nahlas posmívat tragickým počítačovým trikům a maskám. Jenže pak, v jednu jedinou vteřinu, monstrum znenadání vyskočí na obrazovku a doprovodná hudba křečovitě zařve. A co se stane? Amygdala vám v tu samou chvíli uštědří drtivý kopanec přímo do žaludku. Vaše srdce se rozbuší, svaly se zatnou. Amygdala totiž nerozlišuje a neumí rozlišovat mezi skutečnou, smrtící hrozbou hmatatelné reality a falešným poplachem na blikající obrazovce.

Přesně tímto samým psychologickým a biologickým procesem vyvolává jakýkoliv bojový trénink v našem těle určitý stupeň chemické reakce a stresu. Čím intenzivnější, drsnější a realističtější simulace konfliktu je, tím mocnější a drtivější bude následný chemický koktejl vypuštěný do vašich žil. S každým jedním vyvolaným úlekem, s každým tréninkovým “flinch” reflexem, který na žíněnce vyvoláte, je vaše tělo opakovaně zaplavováno adrenalinem a směsí dalších přirozených, ale agresivních látek.

A zde se dostáváme na tenký led metodiky bojových umění a krizové přípravy. Pokud je v tréninku spouštění této chemie příliš slabé, trénink selže v tom nejdůležitějším – nedokáže vás nijak očkovat, nedokáže vás vůbec “naočkovat” proti reálnému stresu. Na ulici pak zcela zamrznete. Pokud to ale přeženete a vyvoláte příliš mnoho chemického spouštění, hrozí vám děsivé riziko. Můžete si do svého vlastního těla vtisknout skutečné, diagnostikovatelné stresové poruchy – a to jen a pouze kvůli tomu, jakým způsobem trénujete. Samozřejmě že nutně potřebujeme zažívat stres a překonávat odpor během nácviku, bez toho to zkrátka nejde. Ale ruku na srdce, jakou absolutní hodnotu má učit se technikám na ochranu vlastního já, pokud metoda, kterou k tomu používáte, v konečném důsledku dlouhodobě ničí, mrzačí nebo poškozuje přesně tu bytost, kterou se ze všech sil snažíte chránit? Tréninková metoda, kterou si vyberete, může úžasně rozvinout vaše bojové a ochranné dovednosti, ale zároveň nevyhnutelně a hluboce ovlivňuje vaše celkové zdraví, vaši tělesnou efektivitu, náchylnost ke zraněním a v neposlední řadě vaši základní psychologii a pohled na svět.

Mýtus zázračného adrenalinu a realita pouličního pekla

Jistě jste někdy slyšeli ty dechberoucí, téměř mytické hrdinské historky z novin nebo od známých. Například o drobné, čtyřicetikilové ženě, která s nelidským řevem zvedne tunové, hořící auto ze svého chyceného novorozeného dítěte. Nebo příběh zoufalého otce, který bez váhání proběhne ohnivou stěnou do hroutícího se domu, aby vyrval svou rodinu z plamenů. Muže, který holýma rukama a s roztrženým obličejem zažene útočícího medvěda grizzly. Nebo ztraceného a vyhladovělého turistu v horách, který se i s dvěma otevřeně zlomenýma nohama plazí desítky kilometrů sněhem, aby si zachránil život. Ve všech těchto případech nám média i společnost vždy a znovu opakují jedinou magickou formulku: jsou to zázračné účinky adrenalinu.

A je to naprostá pravda. Naše těla jsou vskutku neuvěřitelné biologické stroje, které jsou v těch absolutně nejextrémnějších podmínkách schopny produkovat naprosto ohromující, téměř nadlidské výsledky. Zásadní problém a nebezpečí ovšem spočívá v tom, že si obrovské množství lidí naivně myslí, že v jakékoliv krizové situaci jejich „instinkty“ prostě automaticky samy převezmou kontrolu, zapnou tento zázračný adrenalinový mód a všechno nakonec dobře dopadne. Drsná, krvavá a velmi často fatální realita je taková, že když tyto pudové instinkty převezmou kontrolu, velmi často zkrátka naprosto selžeme.

Moderní neurofyziologické studie zkoumající projevy násilí naprosto nezpochybnitelně prokazují krutý fakt: zatímco naše reflexy mohou občas vyprodukovat ty fantastické a dechberoucí výsledky, jako je matka zvedající hořící vrak, stejně tak nás mohou přinutit bezmocně a uboze ztuhnout, mrznout na místě a zoufale tápat v prostoru. Adrenalin je zrádný spojenec. Zda nám naše reflexy v krizové situaci pomohou, nebo nás naopak podříznou, závisí na obrovském množství faktorů, které ovlivňují samotnou adekvátnost naší reakce:

• Povaha nepřítele: Kdo přesně proti nám stojí? Jaké jsou jejich fyzické a psychické kapacity? Co je jejich cílem – chtějí jen naši peněženku, nebo naši krev?
• Fyzické vyčerpání: Ať už jsme v tělocvičně v jakkoliv fantastické kondici, pouhý nedostatek zkušeností s naprosto reálnými a zničujícími efekty prudké adrenalinové injekce nás může doslova srazit na kolena a udělat z nás tu nejsnadnější kořist, neschopnou zvednout ruku do krytu.
• Zranění: I ti nejvyladěnější a nejzkušenější bojovníci mohou čelit drtivé porážce kvůli té nejdrobnější tělesné dysfunkci. Stačí banální a nevinně vypadající zlomenina malíčku. Taková drobnost dokáže zničit perfektní úder rohovníka a proměnit ho ve směšné a neúčinné postrčení. U cvičence tradičního džúdžucu nebo džúdó může zlomený malíček zcela zlikvidovat úchopy, strhy a hody a zredukovat jeho arzenál na hrstku malých, zoufale neobratných pohybů. Co teprve tržná rána nad obočím? Krev z takové rány vás může vteřině oslepit a uvrhnout váš mozek do temného světa naprostého zmatku a panické hrůzy.
• Psychické vyčerpání: Akutní stres může některé naše smysly ohlušujícím způsobem přestřelit a přestimulovat, zatímco jiné naopak smrtelně utlumit a omezit. To vede ke zmatení, neschopnosti vnímat prostor a k fatální ztrátě pozornosti.
• Strach o milované osoby: Mnoho lidí cvičí sebeobranu z čistě egoistických pohnutek. Učí se taktiky, bojové strategie a devastující techniky pro ochranu sebe sama, aniž by byť jen vteřinu uvažovali o tom, co se stane s ostatními lidmi, kteří mohou být po jejich boku v okamžiku útoku. Spoléhat na to, že naprosto ty stejné taktiky, které použijete pro záchranu svého krku, vám automaticky pomohou ochránit i vaši rodinu, je nesmírně a smrtelně nebezpečné. Každý zkušený plavčík vám bez váhání potvrdí, že jen proto, že umíte vy sami fantasticky plavat, ještě neznamená, že dokážete zachránit topícího se člověka, který v panice stahuje pod vodu vše kolem sebe. Dynamika i geometrie ochrany se absolutně a nevratně mění ve chvíli, kdy jsou do konfliktu zataženi lidé, na kterých vám záleží a za které nesete odpovědnost.
• Okolo stojící: Náhodní civilisté a nevinní kolemjdoucí mohou být všude kolem vás, což drasticky omezuje to, jaké techniky si vůbec můžete dovolit použít. Jen si zkuste představit absurditu situace, kdy byste se snažili vrhnout precizní obloukový kop v těsném davu na hudebním koncertě plném panikařících lidí.
• Právní důsledky: V dnešním moderním, přísně regulovaném světě mohou být hrozba soudní dohry a trestní stíhání naprosto ochromující. Ve spoustě případů navíc skutečnost, že jste byli morálně v právu a chránili jste se, u soudu prostě a jednoduše vůbec nestačí.
• Trauma ze ztráty: Bránit milovanou osobu je jedna, vysoce motivující věc. Ale zkoušeli jste si někdy byť jen na zlomek vteřiny představit, jak by reagovala vaše mysl a vaše tělo, kdybyste právě před sebou, na vlastní oči viděli svého partnera, manžela, sourozence nebo rodiče chladnokrevně zavražděného? Jaký absolutně zničující účinek by tento jeden jediný apokalyptický okamžik měl na vaši zbyvší emocionální kontrolu a vůbec na vaši schopnost inteligentně, chladně a takticky se bránit?

Bojový stres, přestože je to mocná síla a může vás vybičovat k neskutečným výkonům, je vždy meč se dvěma ostrými čepelemi. Může vám zachránit život, ale velmi často vás naopak surově okrade o všechny vaše pracně vybudované dovednosti, otupí vaše smysly a vymaže vaši motorickou kontrolu. Každá jednotlivá krizová situace na ulici, v baru nebo doma bude mít naprosto odlišná, nemilosrdná pravidla zapojení a přinese zcela odlišné následky.

První zákon bojovníka: Láska jako nejsilnější zbraň

V asijské mytologii drak symbolizuje bytost oplývající bezkonkurenční silou, majestátem a neskutečnou agresivitou. Co je však na této symbolice nejdůležitější a co ji ostře odlišuje od západního pojetí krvelačné bestie? Asijský drak, navzdory své děsivé moci, není zlomyslný. Věří se, že miluje veškerý život na zemi a touží žít v naprosté tichosti, pokoře a v bezpodmínečném míru. Tato starodávná mytologická paralela naprosto dokonale a přesně reprezentuje myšlenku, kterou je potřeba do morku kostí vštípit všem, kdo studují umění boje: Vždy načerpáte nekonečně více skutečné síly, hluboké vnitřní motivace a inspirace z hluboké lásky k životu a spalující touhy chránit, než byste kdy dokázali získat z nenávistné a temné touhy ničit, ubližovat, dominovat nebo loupit.

Toto je absolutní a nezpochybnitelný první zákon bojovníka. Naše prvotní, nejhlubší motivace vůbec vstupovat na žíněnku a trénovat své tělo do úmoru musí pramenit z hluboké péče, lásky a ochranného instinktu, nikoliv z propastného a sžíravého vzteku či nenávisti. Pokud je tento fundamentální, základní zákon porušen nebo ignorován, pak selže jakýkoliv technický trénink. Veškeré pečlivě naučené drily vás zradí a co je mnohem horší – dříve nebo později pocítíte temnou prázdnotu a zjištění, že stojíte na té absolutně špatné straně vesmíru, v přímém rozporu se samotným životem.

Soutěž versus Smrtící léčka: Odmítnutí falešné hrdosti

Každý lidský konflikt, do kterého se kdy dostanete, lze v samém základu zredukovat a zařadit do jedné ze dvou zcela odlišných kategorií: je to buď dobrovolná soutěž, nebo je to nemilosrdná léčka.

Soutěž, a to i mimo jasně ohraničené a dohodnuté sportovní zápasiště, ze své samotné podstaty znamená, že se k boji dobrovolně přihlásíte. Často zjistíme, že v běžném životě nebezpečně “soutěžíme” v situacích plných agresivity čistě kvůli svému nafouknutému egu, vnitřním nejistotám nebo kvůli primitivní touze dokázat si nějaké postavení ve smečce, zničit slovního oponenta a „vyhrát“. Léčka, naproti tomu, nevyhnutelně implikuje, že využíváte – nebo je proti vám využita – naprosto každá sebemenší psychologická i taktická výhoda, kterou prostředí a situace nabízí. Léčky, zákeřná přepadení, se vždy vedou z momentu naprostého překvapení, z bezpečné a nadřazené pozice a zásadně přicházejí naprosto bez varování. Nekompromisně směřují tu absolutně nejsilnější možnou zbraň a sílu útočníka přímo proti vašemu nejzranitelnějšímu cíli. Bez slitování a bez ohledu na férovost.

Mnozí z nás byli už od dětství vychováváni a vtlačováni do pohádek o tom, že i rvačky, souboje a násilné konflikty mají a musí dodržovat určitá nepsaná „pravidla hry“. Můžeme si v sobě hluboko a nevědomky nést přesvědčení a předsudky, které však ve finále fungují jako obrovská olověná koule brzdící naše šance na přežití krizové situace. Zeptejte se sami sebe, zcela upřímně: Věříte někde uvnitř, že na ulici, tváří v tvář násilníkovi, opravdu existuje propastný rozdíl mezi nějakým pomyslným „férovým bojem“ a zavrženíhodným „špinavým bojem“? Pokud ano, jste v ohrožení. Pochopení základních mechanismů lidské povahy vychází z naprosté jistoty, že surový pouliční boj je, od samého počátku do konce, neskutečně špinavá záležitost. Boj je vždy a za všech okolností chaotický, nesmírně krvavý, odpudivý, plný nečekaných zvratů a hnán čistou agresivitou. Nikdy, ale absolutně nikdy, nebude vypadat elegantně a „hezky“, jak to známe ze stříbrného plátna.

Zatímco specifické dovednosti nabyté tvrdým a promyšleným tréninkem bojových umění a sebeobrany nám mohou a zaručeně poskytnou nesporné taktické a fyzické výhody, musíme přijmout drsnou pravdu: ve rvačce na život a na smrt zkrátka neexistují naprosto žádné garance. Žádné záruky na výhru. Kdokoliv, dokonce i ten nejtěžší a nejzkušenější profesionál, může být poražen a zničen kýmkoliv jiným – kdykoliv, kdekoliv, jakoukoliv hloupou náhodou či chybou. Právě z tohoto prozaického a krutého důvodu bychom měli bez jakéhokoliv váhání nebo pocitu viny využít úplně každou jednotlivou výhodu, kterou máme v tu chvíli k dispozici. Jestliže jsme si zcela jisti a morálně ospravedlněni, že bojujeme za spravedlivou a čistou věc (přežití své nebo svých blízkých), jestliže máme v duši klid, že se po hlavě a dobrovolně nevrháme do nějaké hloupé egoistické soutěže nebo že nejsme iniciátory zlého útoku, a jestliže hluboce víme, že jsme se snažili ze všech sil násilí za každou cenu vyhnout a už není cesty zpět, pak musíme beze zbytku přijmout fakt, že veškerá naše následná fyzická odveta je nevyhnutelná, protože žádná jiná civilizovaná alternativa už zkrátka neexistuje. A podle toho musíme jednat.

Pojďme si toto kognitivní dilema podrobně analyzovat a rozebrat do hloubky na zcela konkrétním příkladu extrémní krizové situace:

Zastihne vás to naprosto nepřipravené. Sedíte na osamělé parkové lavičce, odpočíváte a najednou se k vám z mrtvého úhlu přiblíží útočník a chladnou hlaveň střelné zbraně vám vší silou přirazí přímo k hlavě. Tento agresor však nejeví absolutně žádný zájem o vaši peněženku nebo mobilní telefon. Jeho chování je zcela nepředvídatelné, šíleně a manicky křičí a vyráží ze sebe útržkovité věty, které nedávají ani ten nejmenší racionální smysl. Máte naprosto jasný, mrazivý pocit, který se vám zařezává do morku kostí, že situace každou vteřinou eskaluje a že fyzické násilí přijde v mžiku. Cítíte tlak spouště.

Postaveni před tuto hrůznou realitu, která ze dvou následujících možností mentálního nastavení vám z pohledu biologie a fyziky připadá inteligentnější, smysluplnější a nabízí větší šanci se dožít dalšího dne?

Možnost 1: Reakce zhrzeného ega a soutěživosti

Okamžitě v sobě ucítíte, jak se vám v hrudi vaří obrovská koule čistého, nefalšovaného vzteku. Začne pracovat vaše ego: Jak se opovažuje? Kdo si tenhle šmejd myslí, že je, že za vámi jen tak přijde a přiloží vám zbraň k obličeji? Jakým právem si diktuje a snaží se vzít, co se mu zamane? Celou vaši bytost zalije temná touha ho na místě okamžitě zabít, chytit ho a rozbít mu lebku o tu parkovou lavičku. Vaše hrdost vám křičí, že neexistuje absolutně žádný způsob, jak byste mu tohle mohli nechat projít. Ve zlomku sekundy, hnaní touto zuřivou agresí, z ničeho nic a z nulové pozice explodujete a vrhnete se s napřaženýma rukama po jeho zbrani a těle. Zní vám to jako akční hrdinství? Skutečnost je taková, že toto je zcela krystalická soutěživá odpověď.

Proč je tato reakce z taktického a biologického hlediska čirou sebevraždou? Tím, že v sobě začnete pěstovat a vyživovat onen vztek a necháte své divoké emoce Nízké cesty převzít kormidlo, stáváte se naprosto zaslepenými vůči fyzikálním faktům situace. Dobrovolně se rozhodnete vstoupit do mozkového stavu paniky. Zatímco se ve vás vařil vztek, nepodnikli jste nic. Vaše ruce pravděpodobně celou dobu spočívaly dole v klíně nebo roztažené na lavičce, široko a děsivě daleko od samotné zbraně útočníka. Z vaší startovní pozice jste neudělali vůbec nic pro to, abyste si ze strategického hlediska vylepšili šance. Vystartovat do útoku s rukama položenýma v klíně znamená jednu jedinou věc: naprosto zbytečně a hloupě vyzýváte agresora na čistý test fyzické rychlosti. Vy musíte pohnout svými obrovskými a těžkými rameny, trupem a rukama o celý jeden metr z mrtvého, strnulého bodu. Váš střelec naopak potřebuje pouze a jen pohnout jedním jediným drobným článkem prstu na spoušti o méně než jediný centimetr. Máte pocit, že toto je racionální závod, který můžete vyhrát? Matematika a biomechanika jsou zde nemilosrdné. Dobrovolně se necháváte poslat na popraviště. Je to totéž, jako byste nechali svou vnitřní vystrašenou opici (amygdalu) hodit kostkami a nechat ji rozhodovat o tom, zda dnes zemřete, či nikoliv. Výsledek bývá krutý.

Možnost 2: Umění léčky, kognice a tiché manipulace

Namísto exploze zuřivosti se absolutně soustředíte. Udržíte svou kognitivní mysl (Vysokou cestu) naplno zapnutou. Útočník po vás řve a vy na něj okamžitě začnete mluvit. Používáte slova, snažíte se s ním verbálně pracovat a deeskalovat napětí, abyste ho slovní interakcí alespoň na mikrosekundu sáhli zpět z okraje propasti divokého primárního hněvu k alespoň špetce racionálnějšího stavu (kortexu). Slovo je úžasný nástroj – nutí mozek přemýšlet. V tu samou chvíli však navenek zahrajete dokonalé divadlo. Začnete hrát hlubokou submisivitu, absolutní strach a odevzdání se. Zcela pokorně, třesoucím se pohybem zvedáte obě ruce před hrudník nebo k obličeji v klasickém gestu ustrašené kooperace a vzdání se.

Toto zdánlivě poraženecké gesto je však mistrovský a smrtonosný šachový tah. Skrývá totiž váš skutečný záměr a umožňuje vám nenápadně, o cenné desítky centimetrů přesunout vaše vlastní dlaně kriticky blízko k jeho zbrani, aniž by si toho vůbec všiml jako varovného signálu. Agresor se možná v tu chvíli podvědomě usměje nebo poleví, protože cítí vaši absolutní podřízenost a vnímá svou nadvládu. Ovšem vzadu ve vaší chladné mysli nejste zlomenou obětí. Jste plně připraveni a smrtelně odhodláni proměnit jeho hlavu v bowlingovou kouli a bez milosti zabořit prsty hluboko do jejích děr. Přestože vyvinete maximální úsilí vyřešit to ústy, vaše mysl je stlačena do ocelové pružiny, připravené explodovat obrovskou brutalitou, když slova selžou. Jste připraveni udělat naprosto cokoliv. Toto je ukázková reakce léčky (ambush).

Zatímco první možnost vás hnala do sebevražedného sprintu pro zbraň z jednoho metru, při druhé možnosti jste de facto narušili osobní zónu protivníka a vnikli do jeho takzvané reakční mezery. Vzdálenost jste díky divadlu submisivity smazali. Falešným podvolením naplňujete přesně to, co od vás zvíře stojící nad vámi očekává – on chce vidět strach a on chce cítit dominanci. Hrajte podle jeho zvrácených not! Kdyby vás koneckonců chtěl jen tak beze slova sprovodit ze světa, dávno by stiskl spoušť vteřinu předtím, než na vás vůbec promluvil. Křik a postoj ukazují, že on sám možná vnitřně váhá, je nerozhodný, opilý pocitem moci, a hledá u vás respekt a ponížení jako první stupeň akce. Je sice na nejlepší cestě k tomu vás zabít, ale ještě se nedostal do konečného bodu.

Tato herecká etuda pouličního zmatku vám tedy dává nejvzácnější komoditu – čas. Tím, že ruce přisunete ke zbrani, dramaticky zvyšujete naději na úspěšné zablokování a kontrolu dráhy střely. Ruce na úrovni obličeje protivníka navíc odemykají vaše zbraně. Lidská tvář útočníka je jako nezabezpečený ovládací panel elektrárny, na kterém jsou rozeseta masivní nouzová tlačítka sloužící pro okamžité vyřazení a přetížení celého jeho nervového systému z provozu. Razantní bodnutí prsty do obou očí, drtivý a kosti lámající úder otevřenou dlaní do nosu či křehkých úst zespodu, nebo masivní pleskavý zásah hrany ruky na spánek či křehký ohryzek krku – to vše jsou z absolutní blízkosti zničující a funkční cesty, jak nevyrovnané šance opět zarovnat ve váš prospěch. Během vaší ustrašené řeči jste navíc získali prostor a alibi se posunout a přeskládat nohy na lavičce tak, aby pro vás bylo tisíckrát snazší se rychlým trhnutím uhnout ze střelecké linie (z osy zbraně) a paži se zbraní pevně chytit a zafixovat. Celou tuto brutální šachovou partii přitom maskujete neustálým žadoněním a povídáním, čímž zaměstnáváte jeho mozek složitou funkcí řeči a vytahujete ho z režimu plazího vraha.

Tvrdý a férový otevřený konflikt bude ze své povahy vždy a neúprosně zvýhodňovat ty větší, těžší, fyzicky rychlejší, masivněji stavěné a samozřejmě ty agresivnější a mnohem zkušenější rváče. A když dojde na opravdový boj o život, buďte si jisti, že člověk, který vás přepadl, drtivou většinu z těchto nebezpečných fyzických a psychických atributů mít prostě bude. Není to náhoda – útočníci si vybírají kořist pečlivě. Mají absolutní výhodu překvapení a bezchybnou strategickou přípravu jednoduše proto, že to byli oni, kdo si celou dobu luxusně vybíral a ladil čas, tmu, roh ulice a metodiku samotného útoku, na který vy musíte teď reagovat. A nezapomínejte, agresor nemá v hlavě záchranné bloky slušného člověka; má nesrovnatelně méně co ztratit na svobodě i svědomí a díky tomu je nekonečně bezohlednější.

A proto na scénu nastupuje princip léčky a inteligence. Připomínejme si zásadní premisu: ten absolutně nejdůležitější důvod, proč vůbec v tělocvičně trénujete pot a dřinu, je ten, že máte ve svém životě něco, nebo někoho, pro koho by se stalo tragédií, kdybyste nepřežili. Vy, na rozdíl od něj, máte skutečný důvod proč existovat. A přesně pro tuto záchranu rodiny či sebe samých se taktiky založené na lsti, podvodu a skryté, ničivé dominanci z nečekaného úhlu stávají vším. Nejsou sice nějakou pohádkovou, stoprocentní zárukou nedotknutelnosti, kterou slibují hollywoodské trháky, ale jsou obrovskou a sakra těžkou sadou závaží. Závaží, která chytře a surově přihodíte na tu vaši, lehčí a slabší misku obřích životních vah, abyste pomohli šance zdivočelého a nevyrovnaného osudu alespoň o malý kousek srovnat a vrátit se domů. Způsob, jak vést asymetrický boj, je zkrátka tím velkým vyrovnávačem rozdílů. Tyto principy lsti a skrytého boje nejsou omezeny silou svalů. Tyto techniky může se zdrcujícím efektem a po správném pochopení použít absolutně kdokoliv, a co víc, mohou být úspěšně použity doslova proti komukoliv, kdo udělá tu zásadní chybu a věří, že lidská mysl v sobě nemá zakódovanou prastarou lstivost přežití. Znalost je, jak bylo řečeno na začátku, svoboda. Svoboda neumřít v okovech vlastního strachu a nesprávně trénovaného reflexu.

ZDROJ: The Path of the Ronin: Psychological Exercises for Self-Defense