Nezdolný duch tváří v tvář deseti milionům

Anatomie zrodu bojovníka

Píše se rok 1938. Rok Tygra. Světem se plíží touha a násilí, zatímco japonské impérium svírá korejský poloostrov s drtivou brutalitou – jako králíka lapeného v ocelové pasti. Éra dynastie Čoson nenávratně zapadla a nad celým národem se stahují temná mračna kulturní i fyzické asimilace. Právě v tomto dusivém prostředí, v malé vesničce Jongwon na severu Koreje, se začíná psát příběh, který navždy změní podobu asijských bojových systémů. Je to příběh o tom, jak se z neduživého, vzdorovitého chlapce z rozvrácené rodiny zrodila síla schopná čelit i těm nejhrozivějším protivníkům. Zrození nezdolného ducha totiž nezačíná v tichu zenového kláštera, ale uprostřed zakouřené místnosti při hazardní karetní hře, v nejlehkomyslnějším dni jednoho lidského života.

Stavba mrakodrapu vždy začíná první lopatou hlíny. Abychom pochopili architekturu této nezdolnosti, musíme nejprve detailně dekonstruovat základy, na kterých byla postavena: společenský útlak, hluboké rodinné trauma, střet starodávné filozofie se syrovou realitou a jeden osudový, zoufalý úder těžkým kalamářem.

Stín impéria a destrukce identity

Pro plné pochopení psychologie mladého člověka v Koreji na konci třicátých let dvacátého století je nutné si uvědomit absolutní tíhu japonské okupace. Japonsko systematicky pošlapávalo Koreu již od roku 1894. Toto nebyla pouze politická nadvláda; šlo o snahu o naprosté vymazání národní identity.

V roce 1918, v roce Koně, kdy se hlavní hrdina tohoto příběhu narodil, japonská vláda zatkla, mučila nebo popravila neuvěřitelných 140 000 Korejců podezřelých z odporu vůči impériu. (Tento temný historický fakt velmi dobře  dokládá historik Bruce Cumings ve své komplexní studii Korea’s Place in the Sun: A Modern History, 2005, str. 147). Narodit se do tohoto roku znamenalo narodit se do světa, kde středobodem přežití byla nezávislost a nesmírná lstivost.

Japonská vláda nejenže zakázala používání korejského jazyka, ale donutila obyvatelstvo změnit si i to nejcennější – vlastní identitu. Přijetí japonského jména bylo aktem ponížení, kterým si musel projít každý, kdo chtěl dosáhnout byť jen základního vzdělání. Jméno Juseki Nisijama (v překladu Statečný kámen západní hory) se tak stalo maskou, pod kterou se skrývala potlačovaná rebelie a hrdost. Tento útlak se odrážel v každodenním životě: od fyzických útoků přes verbální urážky (například časté posměšky, že Korejci “smrdí po česneku”) až po zacházení s nimi jako s pouhými sluhy. V takovém prostředí je pro mladého, drobnějšího člověka (měřícího stěží 150 centimetrů, což kompenzoval neustále hrdě zvednutou bradou) osvojení si schopnosti bránit se, doslova otázkou života a smrti.

Filozofický kompas: Konfuciánský ideál a koncept Sim

Ačkoliv vnější svět ovládali okupanti, vnitřní svět korejských rodin byl po staletí pevně svázán konfuciánským učením. Nejdůležitější hodnotou byla synovská oddanost (pieta) k rodičům a rodině. Hned na druhém místě stálo vzdělání. Ideální student byl ten, kdo dokázal ovládnout nejen svou mysl, ale i své srdce.

Základem tohoto morálního a intelektuálního rozvoje bylo studium “čtyř knih” a “pěti klasiků”. Abychom si přiblížili tento myšlenkový postup, představme si stavbu domu. Nelze postavit střechu, dokud nemáme pevné základy. Hlavní sekce Velkého učení (prvního dílu ze čtyř knih, starého sedm set let) tento proces popisuje takto:

1. Kdo chce dobře spravovat svůj stát, musí nejprve uspořádat svou rodinu.
2. Kdo chce uspořádat svou rodinu, musí nejprve zušlechtit sám sebe.
3. Kdo chce zušlechtit sám sebe, musí nejprve napravit své srdce.
4. Kdo chce napravit své srdce, musí nejprve usilovat o upřímnost svých myšlenek.
5. Kdo chce být upřímný ve svých myšlenkách, musí nejprve maximálně rozšířit své poznání.

Uspořádat. Zušlechtit. Napravit. Tyto ideály kolovaly v krvi každého vzdělance. Místo “státu” si do této rovnice můžeme dosadit jakékoliv jiné mistrovství – například mistrovství v bojovém umění. Vše začíná u upřímné myšlenky a rozšíření poznání.

Klíčovým prvkem je zde korejský koncept Sim. Jak vysvětlují historické texty, Sim v sobě spojuje srdce i mysl. Je to viscerální znalost, která nedělá rozdíl mezi čistě logickým myšlením a emocemi. Když tradiční Korejec říká “já myslím“, ukazuje si při tom na hruď, nikoliv na hlavu. Sim je jako kompas, kde střelkou je rozum a magnetickým polem, které jí hýbe, je cit. Právě tento nezlomný vnitřní kompas se stal později hnacím motorem pro neutuchající, celoživotní trénink.

Rozvrácené základy: Tofu, opium a ukradené dětství

Ideály Konfucia však ostře narazily na tragickou realitu rodinného života. Abychom pochopili obrovskou propast mezi teorií a praxí, musíme se podívat na rodiče našeho hlavního aktéra.

Matka pocházela z bohaté rodiny, avšak svého manžela nenáviděla. Byla donucena snášet nesmírné ponížení. V tehdejší společnosti se dcera po svatbě nesměla trvale vrátit ke svým rodičům, byla nucena přijmout roli takřka služky. Z jejích osmi dětí přežily pouze tři. Náš hrdina byl tím nejmladším, narodil se jako neduživé, nemocné dítě, u kterého se neočekávalo, že vůbec přežije do dospělosti. V zoufalství mu matka v noci během spánku tahala za nohy, aby podpořila jeho růst. Její život byl synonymem pro extrémní dřinu. Aby zajistila rodinu a ušetřila peníze na vzdělání svého syna, pracovala od úsvitu do půlnoci. Pěstovala zeleninu, krmila zvířata a především vyráběla tofu.

Výroba tradičního tofu je vysilující fyzický proces: neustálé namáčení, mletí těžkými kameny, vaření, cezení a zdlouhavé tloukání sójových bobů. Každý kousek tofu představoval matčin pot a bolest. Konzumace tofu se tak pro syna stala na celý zbytek života silnou závislostí – ne kvůli chuti samotné, ale proto, že v každém soustu cítil zpřítomnění matčiny oběti.

Oproti tomu stál otec. Majitel úspěšného pivovaru, doktor čínské medicíny a sečtělý znalec klasiků. Člověk, který striktně vyžadoval dodržování tradic (což šlo v rodině až do takových extrémů, že babička si pečlivě schovávala ostříhané nehty, protože úcta k rodičům znamenala i úctu ke každému kousku těla, které jí dali). Přesto otec sám tyto tradice zradil. Propil a prohrál v hazardu rodinný majetek a nakonec svou první manželku opustil. Vzal děti a přestěhoval se ke krásné kiseng (korejské gejše).

Soužití s kiseng zcela rozbilo synovo vnímání světa. Stejně jako otec propadl alkoholu, stal se z šestiletého chlapce svědkem a postupně i aktérem neřestného života – začal hrát hazardní hry, pít a kouřit. Nevlastní matka (kiseng) byla závislá na opiu, provozovala tavernu, vařila vynikající jídla a zpívala klasické vokální písně pchansori. Otec, naivní a tvrdohlavý, jí odevzdal vše, až nakonec pivovar ztratil.

Zlomovým traumatem, které definitivně zažehlo plamen rebelie a nedůvěry k autoritám, se stal zdánlivě banální incident s polévkou. Mladý chlapec se pokusil donést misku polévky své skutečné, v chudobě žijící matce. Nevlastní matka to zjistila a poslala na něj rváče, který mu misku vyrazil z rukou. Pohled na to, jak toulaví psi lížou z prachu země jídlo určené pro jeho milovanou matku, vyryl do jeho psychiky nesmazatelnou jizvu. Byla to absolutní bezmoc. V ten moment se zrodila potřeba osobní síly – potřeba zajistit, aby mu už nikdy nikdo nevyrazil “misku z rukou”.

Navzdory tomu všemu otec paradoxně investoval do synovy síly. Zaplatil ekvivalent školného pro deset studentů mistru kaligrafie Han Il-Dongovi, který chlapce třináct měsíců tajně vyučoval umění tekjon (starodávné bojové umění, kterou Japonci v letech 1910 až 1945 striktně zakázali). Byla to vzácná otcovská snaha posílit synovo hubené tělo, avšak nedokázala smazat pocit odcizení, který vyvrcholil vnuceným dětským sňatkem. Chlapec byl ve velmi útlém věku oženěn se starší, mnohem vyšší dívkou, která se podle dobových zvyklostí stala v domácnosti manžela v podstatě služkou, a s níž měl dceru Song-Jook.

Osudová hra: Květiny, peníze a černý inkoust

Tlak povinností, napětí v rodině a temnota okupace vedly k onomu nevyhnutelnému výbuchu. Je rok 1938. Matka z vydřených peněz z prodeje tofu pečlivě složí bankovky, strčí je synovi do opasku a šev opasku pevně zašije, aby je neztratil. Jsou to peníze na cestu do Japonska, na vzdělání, na naději. Syn je však plný tvrdohlavosti a rebelie. Svévolně se rozhodne “uspořádat a zušlechtit” nikoliv své srdce, ale své schopnosti v pokeru.

V noci se vkrade z domu a připojí se k místním přátelům a profesionálním hazardním hráčům v blízkosti místní nemocnice. Hraje se Hwatu – populární korejská karetní hra s poetickými motivy.

Představme si tu scénu. Dusná atmosféra, na stole se míhají karty zobrazující javor, pivoňku, třešňový květ, chryzantému. Některé mají názvy jako Jeřáb, Slunce, Muž procházející se s deštníkem, Zpěvný pták na stromě či Kanec. Hra vyžaduje extrémní soustředění a strategii. Mladík je přesvědčen o svých schopnostech. Dokáže dokonce rozeznat podvodníky, ale u tohoto stolu hrají skuteční profesionálové. Rychle po sobě sázejí, karty padají, ale štěstí není na jeho straně.

Postupně prohrává. V zoufalství odpáře zašitý opasek a do hry vloží peníze od matky. Ty peníze, které představují tisíce hodin mletí sójových bobů. Prohraje všechno. Žádá o další hru, prosí, ať mu dají šanci vyhrát ztrátu zpět, vždyť svítání je ještě daleko. Ale místní šampion v zápase, mohutný prizefighter Haak-Soon Huh, se zvedne a ukončí to. „Účelem hazardu je vyhrát peníze. Čekal jsem dost dlouho,“ pronese chladně a shrábne výhru.

V tu chvíli se zastaví čas. Na jedné straně stojí hubený, dvacetiletý mladík naplněný rozhodně ne-konfuciánskými hodnotami – vášní, intuicí, vztekem, hodnotami šamanů a čarodějů, svobodou pramenící z opilosti. Na druhé straně stojí obrovský zápasník. Napadnout ho holýma rukama by bylo jako když liška skočí na tygra. I přes základní znalosti kopů a úhybů neměl mladík fyzicky šanci.

Taktika však nahradila sílu. Oči mladíka padnou na těžký kalamář plný černého inkoustu, ležící na nedalekém stole. Byla to vteřina čiré zvířecí instinktivnosti. Ruka našla sklo. Kalamář letí vzduchem a s ohlušujícím třeskem se rozbíjí o zápasníkovo čelo. Šťastný zásah. Obrovité tělo padá na záda. Krev se mísí s černým inkoustem a stéká rváči po tváři do podlahy. Nastává šokované ticho. Všichni ostatní gambleři jen strnule sledují, jak mladík klidně přistoupí k bezvládnému tělu, sáhne mu do kapsy, vytáhne přesně tolik bankovek, kolik prohrál, přepočítá je a v tichosti zmizí do noci.

Byl to okamžik transformace. Utekl z domova s ledovým potem a hrůzou, zda muže nezabil. Co by udělal jeho otec? Zabil by ho před zraky jeho dětské manželky? Strach byl tak obrovský, že se neodvážil ani vrátit domů. Pěšky ušel šestnáct kilometrů kolem vozů tažených kravami, nastoupil na dvacetihodinovou cestu vlakem do přístavu Pusan a nalodil se na trajekt do japonského Kjóta. Utíkal. A tento vzorec – vstoupit do brutálního konfliktu a následně muset prchat – ho měl provázet ještě dlouhá léta.

Kovárna charakteru: Šótókan a nezdolný duch

V Japonsku ho dohnal strach. Zprávy z vesnice mluvily jasně: zápasník přežil a počítá dny, dokud se mladík nevrátí, aby se mu pomstil. Vědomí, že je na něj vypsán neoficiální ortel, fungovalo jako dokonalý katalyzátor. Musel se stát zbraní.

Mladík začal trénovat šótókan karate. Tento styl přenesl z Okinawy do Japonska v roce 1922 legendární Gičin Funakoši (jak uvádí historické prameny o vývoji asijských bojových umění). Funakošiho přístup, se kterým se mladík ztotožnil, byl nekompromisní. Cílem nebyl sportovní zápas nebo sbírání bodů. Cílem byla devastující síla zaměřená na srdce, solar plexus nebo jakékoliv vitální místo, které by umožnilo eliminovat hrozbu jediným úderem.

Začal tvrdý, až sebedestruktivní fyzický trénink. Představte si hodiny a hodiny kopání do pevných dřevěných pouličních sloupů, tisíce úderů do hrubého písku za účelem znecitlivění a ztvrdnutí kloubů na pěstech. Během dvou let dosáhl prvního stupně černého pásu. V dnešní době, v éře dětských kroužků, může černý pás znamenat málo, ale v tehdejším předválečném Japonsku to byl odznak člověka, který s vysokou pravděpodobností dokázal zabít holýma rukama. Trénink ho pohltil natolik, že propadl v prvním akademickém ročníku na střední škole. Byla to pro něj ale jen další vítaná omluva, proč se nemuset vracet do Koreje za rozzuřeným zápasníkem.

V Japonsku však nezískal jen fyzickou tvrdost. Neustálé útoky místních rasistů a šikanérů ho donutily otestovat své schopnosti v praxi. Jednoho dne, po varování dvou chlapců, aby přestali šikanovat jeho přítele, si na něj tito útočníci po škole počkali. Jak se blížili, zasáhl jednoho do obličeje, chlapec padl a mladík ho okamžitě přišpendlil k zemi. Nohu mu nekompromisně položil na krk, zatímco dřevěné sandály poraženého bezmocně máchaly ve vzduchu. Druhý útočník zbaběle utekl. Byla to chvíle úžasu nad nově objevenou mocí. Cítil, že už mu nikdo polévku z rukou nevyrazí.

Zde se definoval základní stavební kámen jeho budoucí filozofie – Nezdolný duch (Indomitable Spirit). Západní svět si tento rys často chybně spojuje pouze s fanatismem kamikadze pilotů během druhé světové války, nebo s loajalitou samurajských válečníků z dob před tisíci lety (o čemž píše například D. F. Draeger, 1974). Pro našeho hrdinu to však znamenalo něco mnohem osobnějšího a hlubšího:

„Vážný student (…) bude vždy skromný a čestný. Pokud je konfrontován s nespravedlností, vypořádá se s útočníkem bez jakéhokoliv strachu či váhání, s nezdolným duchem, bez ohledu na to, o koho jde a jak velký je jejich počet.“

Tato vnitřní síla, propojená s tvrdohlavostí, kterou vnímal jako projev sebevědomí, z něj učinila člověka, který “nebojácně sleduje to, o čem si myslí, že je správné, i kdyby se proti němu postavilo 10 milionů protivníků” (citace původně od jednoho z Konfuciových žáků, kterou si adoptoval za svou).

Návrat domů: Triumf rozbitých tašek

Zůstal v Japonsku čtyři roky. Domů neposílal sebe, pouze dopisy, ve kterých předstíral, že je příliš nemocný na cestování, a peníze, které ušetřil a posílal matce jako splátku svého obrovského dluhu. Nakonec, ve svých čtyřiadvaceti letech, vybaven druhým stupněm černého pásu v karate a dokončeným středoškolským vzděláním, ucítil, že je konečně připraven.

Byl rok 1942. Zuřila druhá světová válka a Japonsko nemilosrdně devastovalo asijsko-pacifický region. Jeho myšlenky se však neupínaly k válce národů, ale k osobní válce, kterou zanechal ve vesnici. Vracel se s drahocenným dárkem – novým šicím strojem pro matku – ale byl také připraven čelit nejen rváči Huhovi, ale i gangu vesničanů, o kterých se doslechl, že se proti němu spolčili.

Došlo k nevyhnutelnému setkání? Ano, ale mělo překvapivý průběh.

Krátce po příjezdu se bývalý hubený neduživec a velký zápasník potkali na okraji vesnice, v borovém háji. Zápasník z dálky pozoroval, jak mladík s neuvěřitelnou rychlostí a dravostí kope do kmenů malých stromů a holýma rukama drtí hliněné střešní tašky. Pohyboval se tak rychle a pro Huhu naprosto cizím způsobem, že si mohutný rváč chvíli myslel, že má ten podivín nějaký záchvat šílenství. To, co viděl, neodpovídalo žádnému boji, jaký do té doby znal.

„Ne, není blázen,“ vysvětlil zápasníkovi jeden z přihlížejících přátel. „Cvičí karate. Japonské umění, které dokáže zabít jedinou ranou.“

Mytologie jediného úderu a zjevná destruktivní síla rozbitých tašek vykonaly své. Mohutný rváč, který bojoval za peníze, a který čtyři roky spřádal plány na krutou pomstu za utržený úder kalamářem, se rozhodl ustoupit. Toto tvrzení nijak nezpochybnil. Stáhl se a začal se mladíkovi vyhýbat.

Byl to absolutní triumf. Někdejší zmetek vrhu a slaboch porazil svého obrovského protivníka, aniž by musel padnout jediný úder. Boj byl vyhrán ještě předtím, než vůbec začal – silou reputace, tvrdou prací a nezdolným odhodláním. Z chlapce, kterému rozlili polévku do prachu a který v hrůze prchal od zakrváceného stolu, se stal mistr.

Paradoxně právě tímto vítězstvím bez boje jeho skutečné problémy teprve začínaly. Ale to už je lekce pro jinou kapitolu životní cesty – cesty postavené na disciplíně, která vyrostla z rebélie a prachu jedné malé korejské vesnice.

ZDROJ: A Killing Art: The Untold History of Tae Kwon Do