Od rváče z ulice k hrdinovi od Salerna

Když Spojené státy americké vstoupily do vřavy druhé světové války, vojenské vedení i veřejnost téměř okamžitě začaly hledat symbol. Hledal se voják, jehož činy by ztělesňovaly absolutní odvahu a nezdolnost, někdo, kdo by se mohl stát novým Seržantem Yorkem – legendárním hrdinou z první světové války. Historie si nakonec na tento piedestal dosadila Audieho Murphyho, ovšem po určitou dobu byl nejvážnějším kandidátem na titul nejmimořádnějšího pěšáka celého konfliktu muž zcela jiného ražení. Muž jménem Charles E. Kelly, přezdívaný „Commando“.

Příběh tohoto vojáka nabízí úžasnou sondu do psychologie boje a otevírá nepříjemnou, avšak pravdivou debatu o tom, z jakého těsta jsou uhněteni ti nejschopnější bojovníci. Jak sám Kelly lakonicky poznamenal: „Nejlepší vojáci jsou v base. Jsou to ti nejlepší rváči.“. Toto tvrzení se stává ústředním motivem pro pochopení toho, co se odehrálo během brutálních bojů v Itálii, a nutí nás přehodnotit naše představy o kázni a vojenské efektivitě.

Kování bojovníka v ulicích

Abychom pochopili, jak dokáže lidská mysl a tělo fungovat v extrémním stresu nekonečné přestřelky, musíme se podívat na formativní léta Charlese E. Kellyho. Jeho odolnost nebyla produktem vojenského drilu, ale tvrdé školy života. Běžnou praxí v jeho mládí bylo dostat výprask a být okamžitě poslán zpět, aby se znovu utkal s vítězem. Sám vzpomínal na situaci, kdy se musel vrátit do rvačky třikrát za sebou, než svého protivníka konečně porazil. Tento vzorec chování – odmítnutí porážky a schopnost absorbovat bolest i ponížení za účelem konečného vítězství – je základním kamenem nezdolného bojového ducha.

Násilí a fyzická konfrontace pro něj představovaly přirozený způsob řešení konfliktů. Dokonce i spory v rodinném kruhu mezi bratry se u Kellyů řešily nekompromisně – s nasazenými boxerskými rukavicemi. Jako teenager byl pro bitačky několikrát zatčen, ačkoliv nikdy nebyl odsouzen. Vstupem do armády se z tohoto pouličního rváče stal voják, u kterého se však zpočátku zdálo, že vojenský život není nic pro něj. Během výcviku se u něj projevoval znatelný nedostatek disciplíny a vhodného chování.

Zde narážíme na paradox „vojáka z basy“. V mírových podmínkách nebo v kasárnách je takový jedinec přítěží. Nerespektuje autority, nedbá na ústrojovou kázeň a snadno se dostává do konfliktů. Jenže ve chvíli, kdy vypukne skutečné peklo a přežití závisí na primárních instinktech, agresivitě a schopnosti ignorovat vlastní strach, se tyto „nedostatky“ mění v klíčové přednosti. Bojiště zkrátka vyžaduje jiný soubor dovedností než posádkový cvičák.

Salerno: Zrození Commandos a taktický chaos

Přesně tato transformace z problémového rekruta v chladnokrevného zabijáka se u Kellyho naplno projevila po vylodění spojeneckých sil u italského Salerna. Již 13. září 1943, krátce po zahájení invaze, se ocitl na hlídce, během níž předvedl naprosto bezprecedentní výkon. Během necelé jedné hodiny dokázal zlikvidovat 40 nepřátelských vojáků. Tento čin mu vynesl prestižní vyznamenání Stříbrnou hvězdu (Silver Star). Byla to však pouhá předehra. Skutečný, až „berserkrovský“ výkon plný krve, prachu a zoufalství měl přijít hned následujícího dne.

Zlomový střet započal s nevinností běžného rána. Právě ve chvíli, kdy Kelly vstoupil do budovy, aby si dal snídani, spustily německé kulomety z nedalekého kopce zdrcující křížovou palbu. Nepřítel si pro svůj útok vybral vyvýšenou pozici, která mu poskytovala vynikající palebné pole a absolutní taktickou výhodu. Následky byly okamžité a fatální. Kulometná obsluha, která se nacházela na nádvoří, byla doslova rozstřílena na kusy, přičemž samotná zbraň zůstala celá zborcená krví a poškozená nepřátelskými střelami.

Dynamika boje v zastavěné oblasti (urban combat) se projevila v plné své hrůze. Kulky nemilosrdně narážely do stěn domu, ze stropu začal opadávat oblak sádrového prachu, který ztěžoval dýchání i orientaci, a vzduch během několika málo minut naplnily zoufalé a bolestivé výkřiky volající mediky. V této chvíli naprostého zmatku a rozkladu, kdy mnoho vojáků podléhá panice, nastoupil instinkt pouličního rváče.

Palebné postavení v druhém patře a syndrom vyčerpané zbraně

Kelly nepropadl hysterii. Chopil se automatické pušky BAR (Browning Automatic Rifle) a zaujal strategickou pozici u okna ve druhém patře budovy. Jen o několik stop dál se usídlil další americký kulometčík, který pro zajištění lepšího výhledu dokonce odřezával mříže na svém stanovišti.

Boj se v tu chvíli změnil v mechanickou rutinu smrti. Kellyho taktika byla neúprosná a z hlediska přežití nesmírně efektivní. V okamžicích, kdy německé kulomety opětovaly palbu, ležel Kelly často na podlaze a přebíjel zbraň. Smutnou realitou tohoto střetu však bylo, že vojáci, kteří se jej v těchto chvílích snažili u okna zastoupit a udržet krycí palbu, fungovali jako živé štíty – byli to právě oni, kdo zachytával letící projektily a umíral místo něj.

Intenzita, s jakou Kelly svou zbraň využíval, byla extrémní. Z BARu střílel tak soustavně a bez přestání, až se zbraň nakonec vlivem obrovského žáru a mechanického namáhání úplně zasekla. V boji o holý život není čas na standardní údržbu. Zaseknutý BAR tak jednoduše odhodil na postel a hledal další prostředek zkázy. Dům se stal jakýmsi provizorním zbrojním skladem, kde se všude válely zbraně patřící padlým nebo zraněným spolubojovníkům.

Strategie byla brutálně jednoduchá a připomínala scény, které známe z vrcholných okamžiků válečných filmů – Kelly zvedal jednu zbraň za druhou a střílel z nich do té doby, dokud jim nedošla munice, nebo dokud se nepřehřály a nezadřely. Čas na správnou péči a „krmení“ zbraní zkrátka neexistoval. K boji využil mimo jiné i lehkou karabinu M1, u té měl však k dispozici pouze dva patnáctiranné zásobníky. Když se zadřel jeden BAR, neváhal se chopit dalšího, do kterého nabil dvacetiranný zásobník.

Tuto neustálou a zoufalou palebnou přehradu sám Kelly popsal velmi barvitou a přesnou analogií: „Jediné, na co jsme mysleli, bylo chrlit z oken horké olovo jako dikobraz své bodliny, aby to všichni Němci, kteří by se nás snažili obklíčit, vzdali jako špatný nápad.“. Koncept „dikobraza“ dokonale ilustruje defenzivní kruhovou obranu malé jednotky. Dům představuje tělo zvířete a neustálá palba ze všech oken a průzorů tvoří smrtící bodliny, které mají za cíl jediné: odradit predátora od toho, aby se přiblížil na vzdálenost, ze které může uštědřit smrtící ránu.

Dělostřelecké peklo a agónie zadního voje

Jak se bitva protahovala, situace se pro obránce domu stávala čím dál tím neudržitelnější. Ti vojáci, kteří nebyli zraněni, se nakonec otočili a dali se na útěk. Sám Kelly se brzy stal primárním cílem nepřátelského dělostřelectva. Jakmile kolem něj začaly dopadat těžké dělostřelecké granáty, nezbývalo mu nic jiného než se stáhnout zpět hlouběji do útrob domu. Destrukce však nezná hranic a brzy jeden z granátů prorazil mohutnou díru skrz zeď a zaživa pohřbil dva americké vojáky pod hromadou suti.

V této fázi boje, kdy je jasné, že pozice je ztracena a prioritou se stává záchrana alespoň části jednotky, přichází na řadu nejnebezpečnější úkol ze všech: krytí ústupu. Organizovaný ústup probíhal v intervalech po šesti mužích. Charles E. Kelly se dobrovolně přihlásil do zadního voje (rear guard), což je role, která v podobných situacích často znamená jistou smrt.

Během čekání na to, až se jeho spolubojovníci stáhnou, neseděl se založenýma rukama. Využil veškerý zbývající těžký arzenál, který měl dům k dispozici. Vypálil zbytek munice z protitankového kanónu ráže 37 mm a následně použil i raketomet (bazuku), kterým systematicky ostřeloval okolní budovy, o kterých s jistotou věděl, že se v nich skrývají německé síly. Tato aktivní obrana zadního voje je klíčová – udržuje nepřítele v domnění, že je pozice stále silně bráněna, a zabraňuje mu v rychlém a agresivním pronásledování stahujících se vojáků.

Poté, co vyčerpal těžké zbraně, se vrátil zpět do místnosti v horním patře, která se mezitím proměnila v improvizovanou ošetřovnu plnou těžce zraněných mužů. Vzájemná solidarita vojáků tváří v tvář jistému konci zde dosáhla svého vrcholu. Zranění muži, neschopní sami efektivně bojovat, pro něj nabíjeli zbývající zbraně a posílali mu je po podlaze, aby mohl pokračovat v palbě a kupovat jim všem další drahocenné vteřiny.

Opuštěni ve tmě: Anatomie konečného vzdoru

Závěrečná fáze bitvy o dům u Salerna je mrazivou ukázkou nejtemnější vojenské reality. Základní pravidlo „nikdy nenecháme nikoho vzadu“ muselo ustoupit tvrdé pragmatice přežití. Zranění vojáci, kteří byli schopni chůze nebo alespoň transportu, byli evakuováni již dříve. Ti, jejichž zranění byla příliš devastující a nedovolovala žádný pohyb, museli být zanecháni na místě. Je to rozhodnutí, které velitele a přeživší pronásleduje do konce života, ale v dané situaci neexistovala jiná alternativa.

Zbytky Kellyho skupiny, která tvořila zadní voj, se nakonec shromáždily v temném sklepě budovy. Zásoby munice a zbraní byly na kritickém minimu. V těchto zoufalých podmínkách vzal Kelly věci doslova do vlastních rukou. Objevil tělo mrtvého amerického pěšáka (GI), od kterého si „zabavil“ pušku M1, dva plné bandalíry (nábojové pásy) munice a několik ručních granátů. Tento akt vybavení se ze zásob padlého druha je posledním krokem v přerodu vojáka v čistý nástroj přežití.

Jakmile se skupina pod rouškou nastupující tmy vytratila ze sklepa a vydala se na riskantní ústup do bezpečí, dolehla k nim ozvěna tragédie, kterou museli nechat za sebou. Kelly zřetelně slyšel zvuky blížících se německých vojáků, kteří pronikali do přízemí opuštěného domu. Krátce nato se ozvala prudká střelba z horních pater – těžce zranění muži, které tam museli zanechat svému osudu, si uschovali několik posledních nábojů pro svou závěrečnou přestřelku. Nechtěli se vzdát bez boje a tváří v tvář zajetí nebo popravě zvolili cestu aktivního odporu až do úplného, trpkého konce.

Příběh „Commando“ Kellyho a bojů u Salerna je surovým důkazem toho, že válka není elegantní šachová partie. Je to špinavý, krvavý a chaotický proces, kde technické parametry zbraní často selhávají pod tlakem reality a kde přežití nakonec závisí na primární houževnatosti. Vojáci z basy, rváči zvyklí přijímat i rozdávat údery a neustupovat ani tváří v tvář jisté porážce, se v tomto pekle stávají paradoxně těmi nejcennějšími aktivy. Ukazuje se, že schopnost chrlit olovo do poslední chvíle a zvedat zbraně svých padlých bratrů vyžaduje druh tvrdosti, který se na žádném přehlídkovém hřišti naučit nedá.

ZDROJ: The deadliest men – The world’s deadliest combatants throughout the ages