Nezlomná vůle v chatrném těle

Taktika, psychologie a bojový étos Andrewa Jacksona

Fyzický zjev válečníka často klame. Muž, který by na první pohled mohl působit křehce, v sobě může skrývat nezměrnou destrukční sílu, je-li poháněn nezdolným duchem. Přesně takový obraz nabízí historický popis Andrewa Jacksona, jehož zevnějšek připomínal spíše vyhublý přízrak než neporazitelného bojovníka. Byl to vysoký, až kostnatý muž s nezdravě nažloutlou pletí a ocelově šedými vlasy. Jeho tělo bylo hubené a vyčerpané. Avšak to, co z něj činilo jednoho z nejobávanějších mužů své doby, se skrývalo v jeho očích: dravý, jestřábí pohled odhaloval duši, která s absolutní dominancí triumfovala nad veškerými fyzickými slabostmi.

Během jeho prezidentské kampaně se političtí oponenti pokusili využít jeho pověst proti němu a publikovali seznam více než stovky fyzických potyček a soubojů, kterých se měl zúčastnit. Ačkoliv bylo toto číslo nepochybně zveličené a založené na zkazkách, samotný Jackson by jej nikdy nerozporoval. Na svou pověst celoživotního rváče a válečníka byl totiž nesmírně hrdý. Následující analýza podrobně dekonstruuje, jak se z posmívaného chlapce stal muž, jehož jméno budilo respekt i děs, a jaké taktické a psychologické principy formovaly jeho přístup k boji i k životu.

I. Výheň mládí: Trauma, vzdor a zrod bojovníka

Základy bojové mentality se často rodí z nutnosti čelit nepřízni osudu již v raném věku. Dětství Andrewa Jacksona nebylo výjimkou. Jako chlapec byl terčem nemilosrdného posměchu a šikany kvůli svému sklonu ke slinění. Reakce na tuto šikanu však jasně definovala jeho budoucí charakter. Navzdory své drobné a slabé tělesné konstituci odpovídal na každou urážku pěstmi, bez ohledu na velikost a sílu protivníka. Jeden z jeho tehdejších spolužáků vzpomínal, že ačkoliv dokázal Jacksona v potyčce srazit k zemi třikrát ze čtyř pokusů, Jackson nikdy nezůstal ležet. Projevoval absolutní absenci pudu sebezáchovy v tradičním slova smyslu a odmítal se vzdát.

Tato neústupnost se projevila i v momentě, kdy mu chlapečtí vrstevníci v rámci krutého žertu podali mušketu, která byla až po okraj hlavně napěchovaná střelným prachem. Cílem bylo sledovat, jak obrovský zpětný ráz chlapce srazí na zem. Fyzikální zákony zafungovaly přesně podle očekávání a Jackson po výstřelu skutečně upadl, avšak to, co následovalo, vymazalo všem úsměv z tváře. Okamžitě vyskočil na nohy, s očima plnýma zuřivosti, a zařval, že pokud se kdokoli odváží zasmát, na místě ho zabije. Zde vidíme první ukázku jeho schopnosti okamžitě transformovat fyzickou bolest a ponížení do extrémní, paralyzující agrese, která dokázala zmrazit i početní převahu.

Křest ohněm a jizvy na těle i na duši

Skutečná válka si pro Jacksona přišla v lednu 1781, kdy se jako pouhých čtrnáctiletý chlapec spolu se svým starším bratrem Robertem přihlásil do Kontinentální armády. Smrt se v jeho rodině již tehdy usadila, neboť jeho nejstarší bratr nedlouho předtím zemřel ve válce na následky podchlazení a vyčerpání. Služba netrvala dlouho; po zradě ze strany souseda sympatizujícího s Brity, takzvaného loajalisty, padli oba bratři do zajetí.

Právě v zajetí došlo k incidentu, který Jacksona fyzicky poznamenal na zbytek života. Britský důstojník mu rozkázal, aby mu vyleštil boty. Čtrnáctiletý chlapec to striktně odmítl. Reakcí byl brutální útok jezdeckou šavlí. Jackson se instinktivně pokusil ránu vykrýt, což mělo za následek hluboké sečné rány na ruce a na čele. Tyto jizvy si nesl až do konce života jako trvalou připomínku britské arogance a vlastního vzdoru.

Následky zajetí byly fatální. V přeplněném zajateckém táboře se oba bratři nakazili pravými neštovicemi a v době, kdy byli v rámci výměny zajatců předáni své matce, balancovali na hranici smrti. Robert nemoci podlehl pouhé dva dny po propuštění. Andrew přežil a po dlouhé a strastiplné rekonvalescenci se zotavil. Jeho matka se však rozhodla pomáhat dalším zajatcům jako ošetřovatelka, sama se nakazila a v listopadu roku 1781 zemřela. Otec rodiny zemřel ještě před Andrewovým narozením, a tak se z něj v pouhých patnácti letech stal úplný sirotek. Události tohoto období v něm zakořenily nesmírnou, spalující touhu po pomstě vůči Britům, která měla dojít svého naplnění až o dlouhých 34 let později.

Matčin morální kodex: Doktrína osobní spravedlnosti

Těsně před svou smrtí zanechala matka Andrewovi soubor rad, které se staly absolutním mravním kompasem celého jeho života. Byla to pravidla drsné hranice: nikdy nelhat, nikdy si nebrat nic, co ti nepatří, a především – nikdy se s nikým nesoudit za pomluvu nebo fyzické napadení. Takové spory měl podle jejích slov vždy řešit pouze on sám, osobně.

Tento odkaz je pro pochopení Jacksonovy psychologie klíčový. Delegování ochrany vlastní cti na instituce, jakými jsou soudy, vnímal jako projev slabosti. Urážka na cti nebo fyzický útok představovaly narušení osobní suverenity, které vyžadovalo okamžitou a nekompromisní osobní odvetu. Boj tak pro něj nebyl pouze reakcí na ohrožení, ale morální povinností.

II. Aplikovaná agrese: Od ulice k obraně cti

Po vstupu do dospělosti studoval Jackson práva a v roce 1787, tedy ve svých dvaceti letech, byl přijat do advokátní komory v Severní Karolíně. O rok později byl jmenován státním zástupcem pro Západní distrikt, území, ze kterého se později zformoval stát Tennessee. I v prostředí soudních síní však platila drsná pravidla. Když se dostal do křížku s dalším právníkem, plukovníkem Waightstillem Averym, Jackson neváhal a okamžitě jej vyzval na souboj. Tento incident se sice podařilo urovnat smírem, ale jasně demonstroval, že Jacksonův mravní kodex platí všude bez výjimky.

Biomechanika a taktika improvizovaného boje

Jeden z nejlepších příkladů Jacksonova taktického myšlení mimo formální bitevní pole pochází z doby jeho rané právnické praxe. Sám tuto historku s oblibou vyprávěl svým přátelům ještě v době, kdy úřadoval jako prezident. V Tennessee si na něj zasedl obrovský místní rváč, podle Jacksonových slov “jeden z největších mužů, jakého kdy viděl“. Tento muž hledal záminku ke rvačce a schválně Jacksonovi šlápl na nohu. Jackson situaci vyhodnotil s chladnou hlavou. První incident přešel s tím, že by mohlo jít o nehodu. Když se však situace vzápětí opakovala, pojal podezření na úmysl. Při třetím průchodu do něj obrovský muž agresivně vrazil a dal jasně najevo, že chce bojovat.

Většina lidí by tváří v tvář takové hmotnostní převaze ustoupila, nebo se vrhla do předem prohrané pěstní výměny. Jackson však okamžitě analyzoval okolí a využil improvizovanou zbraň. Bleskurychle popadl silný dřevěný kůl z nedalekého plotu a ostrým koncem jím mohutného muže bodl plnou silou přímo do břicha.

Tento úder využil principu páky a koncentrace síly na malou plochu (konec kůlu), čímž zcela eliminoval výhodu soupeřovy svalové hmoty. Zasažený nervový pleteň v oblasti žaludku (plexus solaris) rváče okamžitě paralyzoval a srazil ho k zemi. Jackson nenechal nic náhodě a pro zajištění dominance do ležícího muže ještě kopl.

Když se obrovský útočník začal s nepříčetným vztekem zvedat a chystal se na Jacksona vrhnout jako tygr, Jackson prokázal perfektní kontrolu nad prostorem. Namířil na něj kůl, ustoupil do střehu a přikázal přihlížejícím davům, kteří se chystali zasáhnout, aby mu udělali místo, že situaci zvládne sám. Tento absolutní klid a připravenost k dalšímu drtivému úderu rváče psychicky zlomili. Muž si Jacksona přeměřil pohledem, pochopil, že proti němu stojí někdo, kdo je ochoten zajít až do krajnosti, a odvrátil se jako zpráskaný pes. Jackson z této události vyvodil jasné ponaučení, které předával dál: pokud vás napadne zloduch, vrazte mu hrot do břicha.

Žárlivost a ochrana nejbližších

Jacksonův ochranný instinkt se naplno projevil v jeho vztahu s Rachel Donelsonovou, ženou, do které se zamiloval v penzionu její ovdovělé matky. Rachel byla mimořádná žena, skutečné dítě drsné hranice. V hluboké zimě přežila tisícimílovou cestu po řece do Nashvillu, během níž byla její výprava dvakrát napadena Indiány a několik jejích členů bylo zabito. Byla provdána za chorobně žárlivého Lewise Robardse. Když se Robards občas v penzionu ukázal, rychle před Jacksonem zkrotl – zejména poté, co Jackson s chladným kalkulem pomalu přejížděl palcem po ostří svého loveckého nože a nahlas uvažoval o tom, že má obrovskou chuť Robardsovi uříznout obě uši.

Jackson se s Rachel oženil v roce 1791 v domnění, že je s Robardsem legálně rozvedená. Soud však do té doby pouze uznal důvody k rozvodu; oficiální rozvod však nabyl platnosti až v roce 1793, paradoxně právě na základě faktu, že Rachel s Jacksonem již dva roky žila. Tato byrokratická chyba vyvolala ve společnosti vlnu zlomyslných pomluv, které musel Jackson neustále, a často s hrozbou násilí, umlčovat. Každý, kdo cítil potřebu se k jejich svazku vyjadřovat, byl Jacksonem důrazně varován, aby si své názory nechal pro sebe.

Politika vedená ostřím šavle

Jacksonovo politické stoupání bylo stejně strmé jako jeho povaha. Podílel se na tvorbě ústavy státu Tennessee, stal se kongresmanem, následně senátorem a generálem místní milice. 1. října roku 1803 se na schodech soudní budovy v Knoxville dostal do ostré hádky s guvernérem Johnem Sevierem. Když Sevier začal vypočítávat své nesčetné zásluhy o stát, Jackson suše odvětil, že i on vykonal určité služby, které se setkaly s uznáním.

Na to Sevier vyštěkl: “Služby! Nevím o žádné velké službě, kterou byste zemi prokázal, kromě toho, že jste si udělal výlet do Natchezu s manželkou jiného muže!“.

Zahrávat si se jménem Rachel byla chyba s fatálními následky. Jacksonovi podle svědků doslova vyšlehlo z očí modré světlo a zařval: “Opovažuješ se vyslovit její posvátné jméno?“. Okamžitě na guvernéra zaútočil svou vycházkovou holí, zatímco Sevier tasil šavli. V nastalém chaosu oba muži vytáhli pistole a začali střílet na rušném veřejném prostranství. Ani jedna z kulek nenašla svůj hlavní cíl, ačkoliv jeden z přihlížejících byl lehce škrábnut. Zápasící muži byli od sebe odtrženi dříve, než se stihli navzájem zabít.

Když se Sevier následně zdráhal přijmout Jacksonovu formální výzvu k regulérnímu souboji, Jackson přešel k psychologické válce a pokusu o totální sociální zničení soupeře. Poslal Sevierovi zprávu, ve které mu oznámil zadání inzerátu do místních novin. V textu stálo, že Andrew Jackson tímto prohlašuje guvernéra Johna Seviera za sprostého zbabělce, který umí urážet, ale postrádá odvahu k nápravě. Důrazně dodal, že zveřejnění může Sevier zabránit jedině tím, že se s ním do dvou hodin setká se zbraní v ruce. Sevier neodpověděl a inzerát byl skutečně otištěn.

Toto veřejné ponížení splnilo svůj účel a donutilo Seviera k akci. Samotné setkání však připomínalo spíše komedii omylů. Sevierův kůň se i s jeho pistolemi v sedlových brašnách splašil a utekl. Když Jackson tasil zbraň, panikařící guvernér se schoval za strom a křičel, zda Jackson vystřelí na “nahého” (tedy neozbrojeného) muže. Do toho vytáhli zbraně sekundanti obou stran, čímž vznikla patová situace, v níž na sebe všichni navzájem mířili. Aktéři nakonec pochopili absurditu situace a rozešli se s vědomím, že z této grotesky nikdo se ctí nevyvázne. Omezili se pouze na divokou slovní přestřelku plnou urážek, ve které pokračovali tak dlouho, dokud se slyšeli.

III. Anatomie chladnokrevnosti: Souboj s Dickinsonem

Pokud šarvátka se Sevierem působila neuspořádaně, souboj s Charlesem Dickinsonem byl mistrovským dílem taktického kalkulu, železné disciplíny a neotřesitelné odolnosti vůči bolesti a strachu z vlastní smrti.

Dickinson byl bohatý mladý právník, hazardní hráč a prostopášník, o celých dvanáct let mladší než Jackson. Zásadní však byla jiná věc: Dickinson byl všeobecně považován za nejlepšího střelce z pistole v celém Tennessee. Cesta k souboji začala opět urážkou Jacksonovy ženy, kterou se Jackson dozvěděl. Dickinson se tehdy ještě omluvil s tím, že byl opilý, a věc byla dočasně uzavřena. Nevraživost však brzy vzplála znovu kvůli sporu o koňské dostihy a následovala formální výzva k souboji. Místo konání bylo stanoveno za hranicemi státu, v Kentucky, a datum určeno na 30. května 1806.

Jackson před odjezdem neřekl Rachel pravdu; zmínil pouze, že musí vyřešit nějaké potíže. V Nashvillu se setkal se svým sekundantem, doktorem Johnem Overtonem, a dvěma dalšími přáteli.

Psychologie cesty na popraviště

Kontrast mezi přístupy obou soupeřů nemohl být větší. Dickinson, obklopen přáteli, pojal cestu na místo souboje jako oslavu. Neustále předváděl své výjimečné střelecké schopnosti. Na vzdálenost 24 stop, tedy přesně na vzdálenost, na jakou se měl duel odehrát (8 kroků bylo zvoleno s ohledem na to, že Jackson byl horším střelcem), dokázal umístit čtyři rány tak blízko sebe, že se daly zakrýt stříbrným dolarem. Při zastávce v hostinci dokonce jedinou ranou na stejnou vzdálenost přestřelil tenký provázek, nechal ho tam viset a hostinskému vzkázal: “Až tudy pojede generál Jackson, ukažte mu to!“.

Jacksonova skupina naproti tomu cestovala v tiché, pochmurné náladě. Jackson promluvil o souboji jen dvakrát – poprvé, když vyjádřil naději, že Dickinson dorazí včas, a podruhé, když s chladnou logikou reflektoval soupeřovu střeleckou převahu. Místo strachu se jeho myšlenky upíraly k blížící se válce s Británií. Litoval, že v té minulé byl příliš mladý, a doufal, že v té další nebude příliš starý. Když se ho Overton zeptal, jaký věk by považoval za “příliš starý“, Jackson s temným úsměvem odvětil: “Asi tak sto let, pokud by nepřítelem byla Anglie.“.

Večer před soubojem Jackson povečeřel objemné jídlo, kouřil dýmku, bavil se s hosty a následně spal tak tvrdě, že ho ráno v pět hodin museli budit. Na otázku, jak vidí své šance, odpověděl: “Nebojte se, já mu přistřihnu křidýlka.“

Taktika oběti: Koupit si čas vlastní krví

Zbraněmi byly tradiční křesadlové pistole s hladkou hlavní ráže .70 a devítipalcovou hlavní. Byla odměřena vzdálenost dvaceti čtyř stop a do země zatlučeny kolíky. Dickinsonův sekundant vyhrál los o volbu pozice, zatímco Overton získal právo vydat povel ke střelbě.

Oba muži se postavili na svá místa se zbraněmi skloněnými k zemi. Dickinson působil naprosto uvolněně a sebevědomě, zatímco Jackson stál v pozici absolutního, intenzivního soustředění.

Jackson předem přijal děsivý fakt: nemůže konkurovat Dickinsonově rychlosti a přesnosti. Jeho jediná šance spočívala v tom, že nechá Dickinsona vystřelit jako prvního. Jackson si na sebe oblékl záměrně velmi volný kabát, aby znesnadnil přesnou lokalizaci svého srdce. Věděl, že bude zasažen, ale spoléhal na to, že svou obrovskou vůlí potlačí šok z masivního zranění natolik, aby mohl s ledovým klidem zamířit a palbu opětovat.

Na Overtonův povel “Pal!” se Dickinson bleskově natočil, zvedl zbraň a vystřelil. Oblaček prachu z Jacksonova kabátu signalizoval zásah. Jackson si levou rukou přitiskl hruď, ale neudělal ani krok zpět a zůstal stát rovně jako sloup.

Dickinson, přesvědčený o své neomylnosti, v hrůze vykřikl: “Velký Bože! Zbloudila snad moje rána?” a v šoku ustoupil od svého kolíku.

Overton s pistolí v ruce zařval: “Zpátky na značku, pane!“. Dickinson se musel vrátit a podle pravidel čelit Jacksonově odvetě, a tak odvrátil zrak.

Jackson pomalu, pečlivě zamířil a stiskl spoušť. Ozvalo se však jen cvaknutí – zbraň selhala. Pravidla nezakazovala opakovaný pokus v případě technické závady. Jackson, s masivní kulkou usazenou v hrudníku, ani na vteřinu nezaváhal, znovu natáhl kohoutek a napodruhé již vystřelil. Dickinson se se smrtelným zraněním zhroutil k zemi.

Vítězství za každou cenu

Až když Jackson a jeho skupina odešli z dohledu a ušli kus cesty, všiml si Overton, že Jacksonovi z bot doslova přetéká krev. “Můj bože, generále, vy jste zasažen?” zhrozil se.

“Ach, myslím, že mě trochu škrábl,” odpověděl Jackson a s nadlidským klidem dodal: “Nechci, aby to ti lidé věděli. Pojďme dál.“.

Jeho nenávist k Dickinsonovi byla tak hluboká, že mu chtěl odepřít byť jen jedinou vteřinu zadostiučinění z pocitu, že zasáhl cíl. Ve skutečnosti Dickinsonova obrovská kulka jen o necelé tři centimetry minula Jacksonovo srdce. Zranění ho trápilo po zbytek života, ale jeho svědomí zůstalo čisté. Jistý nepsaný kodex cti sice naznačoval, že pokud je soupeř takto nepřesný vlivem volného oblečení a vystřelí první, mohl by zasažený projevit milosrdenství, to však pro Jacksona nepadalo v úvahu. Otevřeně přiznal, že by Dickinsona zabil, i kdyby mu předtím ustřelil mozek z hlavy.

Když se sedmdesát přátel a příbuzných mrtvého Dickinsona dožadovalo, aby vyšlo další číslo novin Impartial Review s černým okrajem na znamení smutku, Jackson na to ostře zareagoval. Napsal editorovi dopis s výzvou, aby zveřejnil jména všech, kteří o to požádali. Následkem této neskrývané hrozby šestadvacet z nich svou žádost okamžitě stáhlo. Nejlepší střelec v Tennessee byl mrtev, zatímco muž, který ho zabil, s nimi stále žil ve stejném státě – a nikdo nechtěl být dalším jménem na jeho seznamu.

IV. Mistr chaosu: Hospodská rvačka bez pravidel

Boj na hranici se neřídil vždy džentlmenskými pravidly. Dokonalým příkladem absolutního chaosu a brutality boje na krátkou vzdálenost byla přestřelka, která se odehrála 4. září 1813 před hotelem Nashville Inn.

Jackson zde sloužil jako sekundant nepříteli Jesseho Bentona, bratra Thomase Harta Bentona, který byl do té doby Jacksonovým přítelem. Konflikt eskaloval přes výměnu dopisů až k fyzické konfrontaci. Když Jackson, doprovázený Stockleym Haysem a Johnem Coffeem, narazil na ulici na Bentona, vytáhl jezdecký bič i pistole a zaútočil se slovy: “A teď se braň, ty zatracený darebáku!“.

Zatímco Thomas Benton sahal po své zbrani, Jackson byl rychlejší. Přitiskl hlaveň přímo na Bentonovu hruď a donutil ho couvat do hotelové chodby. V ten moment však zpoza Jacksona nečekaně vyšel Jesse Benton a střelil ho do levého ramene a paže. Jackson, ačkoliv padal k zemi zasažen, dokázal ještě ze své pistole vystřelit na Thomase. Kulka cíl minula, ale žár z ústí hlavně zapálil Thomasovi rukáv kabátu.

Nastal totální zmatek. Thomas vystřelil dvakrát na padajícího Jacksona. Jesse vytáhl další pistoli a chystal se Jacksona dorazit na zemi, ale do rány se obětavě vrhl jeden z přihlížejících. John Coffee s prázdnými pistolemi neváhal a využil je jako improvizované úderové zbraně; mlátil jimi do Thomase tak zuřivě, až ho shodil ze schodů. Hays zaútočil na Jesseho mečem ukrytým ve vycházkové holi, ale čepel se s obrovským štěstím zlomila o knoflík Jesseho kabátu. Jesse přitiskl hlaveň své zbraně na Hayse, stiskl spoušť, avšak zbraň opět selhala.

Výsledkem této nesmírně krvavé šarvátky byl jediný vážně zraněný – Jackson. Krvácení bylo natolik masivní, že promočilo dvě matrace postele, na kterou byl uložen. Lékaři v Nashvillu dělali, co mohli, aby krvácení zastavili, a někteří začali prosazovat okamžitou amputaci. S těžkým zraněním, v šoku a oslabený ztrátou krve, si Jackson přesto zachoval kontrolu. S naprostou rozhodností prohlásil: “Svoji ruku si nechám.“ Rachel musela svého manžela opět ošetřovat a přivést zpět z pokraje smrti.

V. Extrémní velitel: Disciplína a vůle k vítězství

Jacksonova fyzická odolnost se plně promítala i do jeho vojenského velení. Během války s Británií v roce 1812 obdržel rozkaz k přesunu 2 000 mužů na vzdálenost 800 mil do Natchezu v Mississippi. Po dosažení cíle však zjistil, že federální vláda pro ně nemá žádné uplatnění, a nařídila jim pochod zpět. Právě během tohoto úmorného, zbytečného přesunu, kdy neúnavně kráčel vedle svých vojáků a vlastních koní se vzdal ve prospěch nemocných, získal za svou tvrdost přezdívku “Old Hickory” (Starý ořechovec).

Když se po měsíci léčení v posteli z rvačky s Bentonovými dozvěděl, že Indiáni kmene Kríků, spojenci Britů, zmasakrovali 250 osadníků v Georgii a Alabamě, okamžitě vstal. Perspektyva dobrého boje měla na Jacksona doslova léčivé účinky. “Zdraví vašeho generála je obnoveno,” oznámil armádě. “Bude velet osobně.“

Kampaň byla vyčerpávající a zoufalé nedostatky v zásobování donutily dobrovolnické jednotky přežívat na žaludcích zvířat a dokonce i na žaludech. Morálka upadala a vojsko hrozilo vzpourou a dezercí. Byla to právě Jacksonova výbušná povaha a schopnost ovládnout dav, která zabránila rozpadu armády. Při jednom incidentu se sám postavil celé brigádě, která se chystala odpochodovat domů. Popadl mušketu jednoho z vojáků a zařval, že zabije prvního muže, který se jen pohne. Ohromení vojáci se zastavili a jeden z nich to shrnul slovy: “Ať se propadnu, jestli nevěřím, že ten starej chlápek opravdu vystřelí!“. Zajímavostí dokreslující sílu jeho autority je fakt, že mušketa, kterou držel, byla, jak se později zjistilo, zcela nenabitá. Jeho manželka Rachel mezitím během jeho nepřítomnosti vedla celé panství The Hermitage a posílala mu dojemné dopisy plné lásky a strachu o jeho život.

Vrcholem jeho kariéry byla obrana New Orleans v prosinci 1814. S nesourodou, špatně vybavenou skupinou obránců čelil síle 8 000 ostřílených britských veteránů, kteří měli přečíslení téměř dva ku jedné. Hlavní inženýr obrany poznamenal, že Jackson vypadal, že se každou chvíli zhroutí pod vahou nemoci a vyčerpání. Avšak jeho mysl sála energii, která nutila nepřekonatelné překážky tát jako sníh, a tato nakažlivá energie se přenesla na celou armádu. S přísahou “Rozdrtím je, k tomu mi dopomáhej Bůh!” vedl 8. ledna 1815 své vojsko k fenomenálnímu vítězství. Byla to první velká zkouška Spojených států jako nezávislé síly a ačkoliv se bitva udála až po podpisu Gentské smlouvy, Jackson zachránil nejen město, ale především národní sebeúctu. A co na to vybraná společnost? Člen městské elity Vincent Nolte se s úšklebkem díval na pár slavící vítězství – vysokého kostlivce a jeho “krátký, tlustý knedlík” manželku, poskakující radostí na rytmy divoké venkovské melodie.

VI. Do hořkého konce: Prezidentství a poslední rány

Jacksonovo vojenské hrdinství jej nakonec katapultovalo až k prezidentské kandidatuře. První pokus v roce 1824 prohrál v hlasování Sněmovny reprezentantů, ale o čtyři roky později volby s převahou vyhrál. Cena však byla příliš vysoká. Pro-Adamsovský tisk na východním pobřeží ho vykresloval v těch nejhorších barvách: byl označován za negramotného, pijanem, smilníkem, hazardérem, lhářem, vraždícím maniakem, úplatkářem, podvodníkem a otrokářem. Nejhorší rány však dopadly na jeho manželku, jejíž čest byla opět propírána.

Zničená Rachel začala trpět srdečními problémy a zemřela šest týdnů po jeho zvolení. Jacksonovi z drtivého vítězství nezbyla žádná radost. Na její náhrobek nechal vytesat slova bolesti i pohrdání k těm, kteří ji zničili: “Bytost tak jemná a přesto tak ctnostná, nízká pomluva ji mohla zranit, avšak nedokázala zneuctít.“

Ani nejvyšší úřad nezměnil Jacksonovu povahu odpovídat na urážky silou. V roce 1833, když mu bylo 66 let, k němu na palubě parníku přistoupil poručík Robert B. Randolph, kterého Jackson nechal dříve propustit z námořnictva. Místo pozdravu Jacksona potupně zatahal za nos. Reakce stárnoucího prezidenta byla okamžitá: rozkopl stůl, za kterým seděl, vyskočil na nohy a vrhl se za prchajícím mužem se zvednutou vycházkovou holí. Když jeden z jeho přátel nabídl, že Randolpha dožene a zabije, Jackson jej zastavil s tím, že nepotřebuje nikoho, kdo by se mstil za něj. S ledovým přesvědčením dodal, že kdyby měl pevnější půdu pod nohama, útočník by se už nikdy nehnul z místa, na kterém stál.

O dva roky později, 30. ledna 1835, se stal prvním prezidentem Spojených států, na kterého byl spáchán atentát. Vyšinutý Angličan Richard Lawrence na něj vytáhl pistoli, u které však selhala zápalka. Atentátník vytáhl druhou, ale – s pravděpodobností, která napovídala božímu zásahu – i ta selhala naprosto stejným způsobem. Sedmašedesátiletý prezident nečekal na pomoc tajné služby; vrhl se na muže se svou vycházkovou holí a okolí ho muselo fyzicky odtrhávat, aby atentátníka neumlátil.

Andrew Jackson, muž, jehož život byl definován neustálým bojem s okolím, fyzickými limity a vlastní smrtelností, zemřel pokojně 8. června 1845 a byl pochován po boku své milované Rachel na panství The Hermitage. Bytost formovaná utrpením a nekonečnou tvrdostí, voják i prezident, který navždy věřil, že pro záchranu cti i národa je jedinou adekvátní reakcí absolutní, kompromisů prostý útok.

ZDROJ: The deadliest men – The world’s deadliest combatants throughout the ages