Přežít, nebo zabít
Psychologická bariéra, která chrání lidstvo před sebezničením
Když se běžného člověka zeptáte, jak vypadá boj zblízka, pravděpodobně vám popíše scény plné neutuchající palby, nemilosrdného postupu a vojáků, kteří bez váhání plní své úkoly. Tato představa je hluboce zakořeněná v naší kultuře. Je živena filmy, literaturou a historickými mýty, které z bojovníků dělají neohrožené stroje na smrt. Skutečnost, která se odehrává v mysli člověka tváří v tvář nepříteli, je však diametrálně odlišná a z psychologického hlediska mnohem zajímavější.
Průměrný, psychicky zdravý jedinec – tedy člověk, který je schopen snášet extrémní duševní i fyzický stres boje – v sobě totiž nese hlubokou, často zcela neuvědomělou bariéru. Odpor k tomu, aby vzal život jinému zástupci svého vlastního druhu, je tak obrovský, že pokud existuje jakákoliv možnost se této zodpovědnosti vyhnout, člověk to udělá. V onom rozhodujícím, fatálním okamžiku, kdy má stisknout spoušť a ukončit život, se z vojáka stává odpírač z přesvědčení.
Svět panen studujících sex
Pochopení toho, co se děje na bojišti, naráží na zásadní problém: ti, kteří se o to pokoušejí z teoretického hlediska, připomínají svět panen a paniců, kteří se snaží pochopit sex sledováním pornografických filmů. Zabíjení v boji je totiž navýsost soukromá, intimní a nesmírně intenzivní událost. Destruktivní akt se ve své psychologické hloubce a intenzitě překvapivě podobá aktu sexuálnímu.
Pornografie může nezkušenému divákovi ukázat mechaniku pohybu a vnější formu sexuálního styku, ale nikdy mu nedokáže zprostředkovat tu nesmírnou intimitu, zranitelnost a emocionální intenzitu skutečného partnerského splynutí. Stejně tak Hollywood a popkulturní mýty ukazují pouze mechaniku střelby a výbuchů. Pro pochopení toho, co to znamená vzít život, jsou tyto obrazy naprosto bezcenné. Společnost je zabíjením fascinována naprosto stejně jako sexem. Snad i více, protože se sexualitou máme na individuální úrovni poměrně široké zkušenosti, zatímco skutečný boj na život a na smrt zůstává pro drtivou většinu z nás obestřen tajemstvím.
Z této fascinace pramení otázky, které často dostávají váleční veteráni od dětí i dospělých: „Zabil jsi někoho? Kolik lidí jsi zabil?“ Zabití nepřítele je v myslích mnoha lidí ztotožňováno s jakýmsi ultimátním aktem mužství. Proč tedy tento destruktivní akt nebyl v historii systematicky podroben tak detailnímu zkoumání jako jiné oblasti lidského chování? Odpověď leží v odhalení pravdy, která je pro mnohé těžko stravitelná.
Před druhou světovou válkou se bez jakýchkoliv pochybností předpokládalo, že průměrný voják v boji prostě zabíjí. Předpokládalo se, že to dělá, protože mu to nařídili velitelé, protože brání svou zemi a protože musí chránit život svůj i svých spolubojovníků. Pokud voják nezabíjel, automaticky se soudilo, že propadl panice a z bojiště utekl. Až masivní výzkumy prováděné bezprostředně po bojových střetech odhalily naprosto šokující skutečnost: z každé stovky mužů v palebné linii, bez ohledu na to, zda bitva trvala den, dva, nebo tři, použilo své zbraně k palbě na nepřítele v průměru pouze 15 až 20 vojáků.
Tento objev boří veškeré zažité představy. Zbývajících 80 až 85 procent vojáků neuteklo. Neschovali se v panice. Mnohdy naopak ochotně riskovali vlastní životy, aby zachránili zraněné kamarády, doručili zprávy pod nepřátelskou palbou nebo přinášeli munici. Jedinou věc, kterou nedokázali udělat, bylo namířit zbraň na nepřítele a vystřelit – a to ani v situacích, kdy čelili opakovaným masivním útokům, které bezprostředně ohrožovaly jejich životy.
Mnozí lidé by na tento fakt reagovali slovy: „Samozřejmě, že je těžké někoho zabít. Já bych to nedokázal.“ Mýlí se. S náležitým podmiňováním a za specifických okolností je téměř každý schopen vzít život. Jiní by naopak argumentovali: „Každý muž bude v boji zabíjet, když bude stát tváří v tvář někomu, kdo se ho snaží zabít.“ I tito lidé se hluboce mýlí. Historie dokazuje, že drtivá většina mužů se na bojišti nepokusila nepřítele zabít, a to ani za cenu záchrany vlastního života.
Zvíře v nás: Boj, útěk, postoj a podřízení
Kořeny našeho nepochopení psychologie bojiště leží v chybném uplatňování klasického modelu „bojuj, nebo uteč“ (fight or flight). Tento fyziologický a psychologický mechanismus je dokonalou reakcí na nebezpečí, které hrozí od predátorů nebo jiných živočišných druhů. Pokud vás napadne medvěd, vaše tělo se okamžitě zaplaví adrenalinem a připraví vás na to, abyste s ním bojovali o život, nebo abyste se pokusili utéct.
Jakmile se ale podíváme na reakce tvorů, kteří čelí agresi od vlastního druhu, tento binární model přestává platit a rozšiřuje se o další dvě klíčové možnosti: zaujmutí postoje (posturing) a podřízení se (submission). Aplikace tohoto zvířecího vzorce vnitrodruhového konfliktu na lidské válčení nám otevírá zcela nový pohled na to, jak fungujeme.
Představte si dva paviány nebo dva kohouty, kteří se dostanou do konfliktu. První rozhodnutí není okamžitý krvavý útok na hrdlo soka. Místo toho oba tvorové instinktivně zahájí sérii rituálních, zastrašovacích akcí. Nafukují se, vydávají hlasité zvuky, ježí srst či peří. Snaží se nepřítele přesvědčit, že jsou obrovští, nebezpeční a děsiví. Tyto akce vypadají hrůzostrašně, ale jsou v naprosté většině případů zcela neškodné. Je to dokonalá iluze násilí.
Pokud toto zastrašování selže, přichází na řadu boj, útěk, nebo podřízení se. A i když dojde na boj, téměř nikdy to není na život a na smrt. Piraně a chřestýši dokážou kousnutím zabít cokoliv ve svém okolí, ale když bojují mezi sebou, piraně do sebe narážejí ocasy a chřestýši spolu rituálně zápasí. V určitém bodě tohoto vysoce omezeného a neletálního boje je jeden ze soků zastrašen zuřivostí toho druhého a jeho jedinou možností se stává útěk, nebo podřízení.
Podřízení je v přírodě překvapivě časté. Tvor se přikrčí, ukáže vítězi zranitelnou část svého těla (například hrdlo nebo břicho) s instinktivním vědomím, že příslušník jeho vlastního druhu ho po kapitulaci nezabije. Tento proces rituálního zastrašování, předstíraného boje a podřízení je pro přežití druhu naprosto kritický. Zabraňuje zbytečným úmrtím a zajišťuje, že i slabší či mladší jedinci přežijí setkání se silnějšími protivníky a budou moci v budoucnu předat své geny.
Jak poznamenává například oxfordský psycholog zkoumající lidskou agresi Peter Marsh, tento stejný vzorec najdeme u pouličních gangů v New Yorku i u válečníků přírodních národů. Jde o vysoce organizované, rituální vzorce, které omezují skutečné násilí na naprosté minimum a zaměřují se spíše na status, ukázku síly a minimalizaci škod. Zabíjení nepřítele je pro účastníky těchto konfliktů tou úplně poslední možností. Jméno této hry je zastrašování.
Dokonalá zbraň pro iluzi násilí: Černý prach a křik
Když je člověk vyděšený, doslova přestává myslet svou přední částí mozku – tou částí, která z nás dělá racionální lidské bytosti. Vedení přebírá střední mozek, což je evolučně starší část nerozeznatelná od mozku zvířat. A v mysli zvířete platí jednoduché pravidlo: vyhrává ten, kdo dokáže udělat největší hluk, nebo kdo se dokáže nejvíce nafouknout.
Historie vojenství je plná příkladů tohoto „nafukování“. Chocholy na přilbách starověkých Řeků a Římanů neměly praktický ochranný účel – měly bojovníka opticky zvětšit a učinit ho děsivějším. Svého vrcholu tento trend dosáhl v napoleonské éře, kdy vojáci nosili vysoké, krajně nepohodlné klobouky (čáka) a zářivé uniformy. Sloužily jedinému účelu: nositel si připadal vyšší, výraznější a pro svého protivníka mnohem nebezpečnější.
Stejnou logiku má i řev dvou zápasících zvířat. Válečný křik měl po staletí za úkol zmrazit krev v žilách nepřítele. Ať už to byl křik řecké falangy, ruské hurá, zvuk skotských dud nebo proslulý rebelský jekot v americké občanské válce, vojáci se instinktivně snažili zlomit nepřítele nenásilnými prostředky ještě před samotným fyzickým kontaktem. Křik zároveň dodával odvahu vlastním řadám a přehlušoval strašlivé zvuky přicházející z druhé strany. Mnohdy se stalo, že jednotka v hustém lese dokázala křičet tak hlasitě, že protivníka doslova „vyřvala“ z jeho pozic – nepřítel zvolil útěk na základě čistého akustického zastrašování. Dalším příkladem je obrana Chipyong-Ni v korejské válce, kde se početná severokorejská pěchota dala na ústup poté, co hrstka francouzských vojáků roztočila ruční sirénu, s křikem vyrazila vpřed a začala do stran házet granáty. Samotný akt agresivního zastrašení stačil k rozbití celého útoku.
S příchodem střelného prachu dostal voják do rukou ten nejdokonalejší možný nástroj pro demonstraci síly a zastrašování. Vynikající analytické studie ukazují, že dlouhý luk, který byl přesnější a měl mnohem vyšší rychlost střelby, by ovládl bojiště ještě v dobách napoleonských válek, pokud by šlo jen o chladnou matematiku zabíjení. Ale vyděšený muž s lukem, který vydává tiché „cvrnk, cvrnk“, nemá z psychologického hlediska nejmenší šanci proti stejně vyděšenému muži s mušketou, která ohlušujícím způsobem dělá „BUM! BUM!“.
Palba ze střelné zbraně dokonale naplňuje naši hluboce zakořeněnou potřebu křičet na soka. Zároveň umožňuje splnit další instinktivní podmínku: zůstat v jádru neškodný. Z historie máme bezpočet důkazů o tom, že vojáci pálili cíleně vysoko nad hlavy nepřátel. Palba byla pozitivní čin, který mužům poskytoval fyzické uvolnění emocí, přičemž instinkty zcela převzaly vládu nad výcvikem a rozkazy důstojníků.
Během občanské války i v napoleonských bitvách stály pluky často desítky metrů od sebe a pálily do sebe hodiny a hodiny s naprosto minimálními ztrátami. Výpočty ukazují, že při průměrné vzdálenosti 30 metrů způsobila palba pluku zasažení pouze jednoho nebo dvou mužů za minutu! Ztráty stoupaly nikoliv kvůli smrtonosnosti palby, ale kvůli faktu, že tyto souboje v předstíraném zabíjení trvaly strašlivě dlouho.
Nešlo o technickou neschopnost zbraní. Pruské armádní experimenty prokázaly, že tehdejší muškety měly na 70 metrů šedesátiprocentní úspěšnost zásahu obrovského plátěného terče. Když se ovšem místo terče objevil živý, dýchající lidský protivník, úspěšnost padla k nule. U císařských pluků v bitvě u Bělehradu zasáhly dva bataliony z pouhých třiceti kroků jen 32 nepřátel, načež byly okamžitě převálcovány. Jsou doloženy i případy nočních přestřelek z patnácti kroků, po kterých nezůstal na bojišti ležet jediný mrtvý či zraněný.
Zbraňová efektivita byla matematicky ohromující. I Britové bránící Rorkes Drift proti přesile Zuluů měli odhadem jeden zásah na třináct vypálených ran přímo do masivního davu útočníků z bezprostřední blízkosti. Francouzi střílející z opevnění do nekrytých postupujících Němců potřebovali 119 ran na jeden zásah. Ve Vietnamu to už bylo 50 000 vypálených kulek na jednoho zabitého nepřátelského vojáka. Tato čísla nejsou důkazem špatné mušky. Jsou důkazem tiché dohody neublížit.
Právo minout a paradox naložených zbraní
Záměrné minutí cíle představuje velmi jemnou formu vojenské neposlušnosti. Existují záznamy z první světové války, kdy vojáci zařazení do popravčí čety vyprávěli, jak přelstili systém. Věděli, že při povelu „Zamiřte“ (Aim) by jejich zbraň směřovala na vězně. Proto záměrně namířili o kousek vedle, aby po povelu „Palte“ bez výčitek svědomí minuli.
Stejná skrytá konspirace se odehrává v džunglích i zákopech. Žoldnéřská jednotka povstalců v Nikaragui připravila dokonalou léčku na loď. Jakmile byl dán povel, rozpoutalo se peklo z kulometů a útočných pušek. Vzduch byl plný létajících nábojnic. Během několika vteřin jednotka vyprázdnila všechny zásobníky. Výsledek? Každá jednotlivá kulka neškodně prosvištěla vysoko nad lodí, na níž byly ženy a děti. Bez jediného domluveného slova se muži vycvičení k zabíjení rozhodli uplatnit to nejstarší umění vojáka – cílenou neschopnost.
Ještě pozoruhodnější než záměrné střílení do vzduchu je naprostá pasivita – tedy volba podřídit se. Zpět k objevům z druhé světové války: proč ze skupiny několika střelců pálil obvykle jen jeden, zatímco ostatní byli neustále „zaneprázdněni“ nabíjením, ošetřováním, pozorováním nebo běháním se zprávami? Přítomnost těchto nestřílejících vojáků neměla na střelce demoralizující vliv. Naopak, sloužili jako jejich podpůrný mechanismus, který těm několika málo jedincům umožnil pokračovat v palbě.
Fyzický důkaz tohoto fenoménu leží na historických bojištích, jako bylo to u Gettysburgu. Z 27 574 mušket sesbíraných po bitvě bylo neuvěřitelných 90 procent (přes 24 000) nabitých. Polovina z nich byla nabita vícekrát, a tisíce z nich měly v hlavni tři až deset nábojů napěchovaných na sobě. Jedna zbraň byla nabita dokonce třiadvacetkrát!
V bitvách s černým prachem, kde se bojovalo tváří v tvář, zabralo nabíjení 95 procent času. Pokud by se vojáci zoufale snažili zabíjet, drtivá většina odhozených zbraní by musela být prázdná. Muži s nabitými zbraněmi by okamžitě stříleli. Ale oni nestříleli.
Zkuste si představit tu nesmírnou psychologickou zátěž. Stojíte v těsné formaci, rameno na rameni se svými druhy, vaši důstojníci vás neustále sledují (jde o takzvaný vzájemný dozor). Nemůžete se schovat, nemůžete jen tak ležet. Fyzický dril a podmiňování z vás měly udělat bezmyšlenkovité kolečko ve válečném stroji. Co tedy udělá voják, který ze samé podstaty své lidskosti nedokáže stisknout spoušť a zabít člověka naproti? Uteče do zdánlivé aktivity.
Roztrhne patronu, nasype prach, vloží kuličku, napěchuje ji nabijákem, nasadí kapsli, natáhne kohoutek… a pak výstřel pouze předstírá, možná i napodobí zpětný ráz, když vystřelí muž vedle něj. V očích velitelů vypadá jako ztělesnění ctnosti a pracovistosti. V hustém dýmu a strašlivém hluku bitvy nikdo nepozná, že nevystřelil. Následně začne nabíjet znovu, tentokrát druhý náboj na ten první. Tento proces ukazuje naprosté popření Pavlovova podmiňování z výcviku. Jde o projev mohutné instinktivní síly a morální vůle nestisknout spoušť, a to i za cenu, že voják zahodí plně funkční zbraň, nebo že je s ní v ruce nakonec zabit.
Když se podíváme na krvavou lázeň u Cold Harbor, zjistíme, že hrůzostrašné ztráty útočících vojsk nezpůsobila přesná palba pěchoty v prvních osmi minutách, jak tvrdí mýty. Zdecimování vojáků trvalo dlouhé hodiny a většinu ztrát nezpůsobily pušky, ale dělostřelectvo. Dělostřelci, u kterých existuje silný tlak skupiny a práce v týmu neumožňuje jednotlivci selhat, zabíjeli mechanicky a efektivně, navíc na mnohem větší vzdálenost, která izolovala lidský prvek. Pěchota, vyzbrojená puškami tváří v tvář nepříteli, neustále selhávala.
I elitní stíhací piloti čelili tomuto problému. Za druhé světové války méně než 1 procento stíhacích pilotů amerického letectva zajistilo 30 až 40 procent všech sestřelů. Většina letců prý nikdy nikoho nesestřelila a dokonce se o to ani nepokusila. Statečně létali do nejnebezpečnějších situací po boku svých velitelů-zabijáků, nešlo o strach o vlastní život. Ale když měli v zaměřovači jiného pilota, příslušníka bratrstva vzduchu, muže, který byl jako oni, prostě nedokázali zmáčknout spoušť.
Konspirace mlčení a zdroj odporu k zabíjení
Proč se o těchto faktech neučí? Proč vojenští historici po staletí tuto pravdu přehlíželi a proč i dnes existuje naprostá absence výuky o tomto fenoménu ve vojenských akademiích?
Britský polní maršál Evelyn Wood prohlásil, že ve válce musí lhát jen zbabělci. Označit však 85 procent nestřílejících vojáků za zbabělce by bylo nejen nespravedlivé, ale i historicky absurdní. Přesto tito muži cítili hlubokou vinu za to, že selhali ve svém „povinném“ úkolu. Z traumatické, vinou zatížené situace pak pochopitelně vzniká síť klamů a zapomnění. Postupem staletí se z těchto individuálních lží stal institucionální pilíř naší kultury. Dvě největší instituce, kolem kterých si mužské ego vytvořilo systém sebeobelhávání a zkreslování paměti, jsou sex a boj.
Tak jako Freud šokoval puritánskou společnost, když začal otevřeně studovat lidskou sexualitu a odhalovat potlačované pravdy, odhalují dnešní výzkumy potlačovanou pravdu o bojištích. Vojenská historie byla po tisíciletí psána vítězi, politiky a profesionálními válečníky s jasným účelem – ospravedlnit své činy, glorifikovat armádu a nesnižovat její autoritu. Přiznat, že drtivá většina vojáků považovala zabíjení za tak odpudivé, že by raději riskovali smrt, než aby splnili svůj úkol, by zničilo celý narativ militarismu. Svou roli hraje i moderní psychiatrie a psychologie, které se, slovy některých analytiků, podílejí na obrovském podvědomém utajování. Přirozený odpor k vraždění se patologizuje pod lékařskými termíny jako „akutní bojová reakce“ nebo „stres“, jako by šlo o pouhé přepracování manažera, a nikoliv o normální lidskou reakci na hrůznost jatek.
Kde se tedy tento obrovský odpor bere?
Sigmund Freud definoval v lidské mysli souboj mezi pudem k životu (Eros) a pudem k smrti a destrukci (Thanatos). Uvnitř nás zuří bitva, v níž superego (svědomí) krotí id (temnou, zvířecí část destruktivních tužeb). V bitvě se ale pravidla obrací naruby. Autority a společnost vám najednou říkají, že to, co bylo vždy nejhorším zločinem, je nyní správné a hrdinské. Superego je zdánlivě neutralizováno. Vaše temná stránka má zelenou. A přesto voják nestřílí.
Zdá se, že pud k životu, Eros, je mnohem silnější, než jsme si kdy dokázali představit. Existuje v nás síla, která na té nejzákladnější, instinktivní úrovni chápe, že lidstvo je neoddělitelně propojeno. Pochopil to již před dvěma tisíciletími římský císař a filozof Marcus Aurelius. Zapsal si, že každý jednotlivec je součástí velkého celku vesmíru a odtrhnout, nebo dokonce zničit i tu nejmenší část znamená zranit celek samotný.
Tuto prastarou moudrost sdílejí přes propast tisíciletí i veteráni moderních konfliktů. Když se ohlížejí za svou službou, vidí, že v lidech, do kterých měli střílet, zabíjeli vlastně část sebe sama. Jak uvádí hluboká analýza chování pěšáků napříč historií, voják stojící tváří v tvář nepříteli poznává druhou bytost jako spojence ve větší válce o existenci jednotlivce, jako spolutrpícího v absurdní hře na zmar.
Právě proto je tato pravda tak těžká k přijetí. Pochopit hloubku našeho odporu k zabíjení totiž paradoxně znamená pohlédnout do propasti nelidskosti, kterou válka představuje. Znamená to uvědomit si, že lidé jsou do zabíjení nuceni, drezurováni a manipulováni systémem. Ačkoliv z tohoto odporu mohou mít vojenští stratégové těžké spaní a snaží se ho zlomit čím dál sofistikovanějšími metodami podmiňování, my všichni ostatní na něj můžeme pohlížet s hrdostí.
Bariéra, která nám brání vzít život jinému člověku, skutečně existuje. Je reálná, je neuvěřitelně silná a skládá se z fascinující mozaiky instinktů, rozumu, prostředí, kultury a sociálních vazeb. Je to právě tato hluboce zakódovaná neschopnost zabít, která nám v temnotách dějin dává zásadní důvod k naději pro budoucnost lidstva.
ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)
