Když se nepřítel stane terčem

Hloubková analýza psychologie vzdálenosti a skrytá anatomie zabíjení

Úvod: Fyzická a emocionální propast

Představa boje je často romantizována, avšak syrová realita konfliktu ukazuje nepopiratelný fakt: mezi člověkem a aktem zabití jiného člověka stojí masivní instinktivní odpor. Tento odpor není konstantní; mění se v přímé úměře k tomu, jak blízko se oběť nachází. Vzdálenost zde přitom nehraje pouze roli fyzické překážky, ale funguje jako mocný psychologický izolant. S každým dalším metrem, který odděluje útočníka od jeho cíle, klesá vnímání reality. Ztrácí se empatie, představivost selhává a akt destrukce se stává mechanickým, téměř abstraktním úkonem.

Tento fenomén vysvětluje obrovskou krutost moderních konfliktů. Lidé, kteří obsluhují zbraně hromadného ničení nebo dělostřelectvo, často vůbec netuší, jakou spoušť jejich činy reálně způsobují. Nevidí utrpení, neslyší křik. Odpor k agresi a traumatizace z aktu zabití tvoří spektrum. Na jednom konci tohoto spektra leží shazování bomb, které je psychologicky relativně snadné. Jak se však po této ose posouváme blíže k cíli, odpor roste. Dosahuje extrémních hodnot při použití chladných zbraní a vrcholí u boje holýma rukama.

Stejně důležitá jako fyzická vzdálenost je však i vzdálenost emocionální neboli empatická. Abychom pochopili, jak je člověk schopen zničit jiného člověka, musíme podrobně prozkoumat, z jakých složek se tyto štíty skládají a jak přesně v procesu zabíjení fungují.

Kvalitativní rozdíl ve smrti: Hamburk versus Babylón

Abychom plně pochopili, jak vzdálenost chrání lidskou mysl před traumatem, stačí porovnat dva historické extrémy: bombardování Hamburku za druhé světové války a vyhlazení starověkého Babylónu.

V červenci roku 1943 shodilo britské letectvo na Hamburk smrtící směs zápalných a trhavých bomb. Fyzika tohoto útoku byla pečlivě kalkulována: těžké bomby rozbily okna a střechy, zatímco tisíce menších zápalných náloží pronikly do nitra budov. Výsledkem byl jev, který historie do té doby nepoznala – ohnivá bouře. Teplota v epicentru dosáhla osmi set stupňů Celsia a nasávala do sebe vzduch silou hurikánu. Během jediné noci zemřelo sedmdesát tisíc lidí. Většinou šlo o ženy, děti a starce, kteří uhořeli nebo se udusili oxidem uhelnatým v protileteckých krytech.

Z pohledu obětí na zemi to bylo peklo. Dospívající dívky, které přežily, popisovaly děsivý žár, padající hořící trámy a vítr, který je doslova strhával jako plachty. Ale z pohledu leteckých posádek ve výšce přes šest tisíc metrů vypadalo totéž peklo jen jako fascinující, abstraktní divadlo. Viděli zářící červenou kopuli, mlhavý opar a vzdálené plamínky. Cítili se fascinováni, možná zděšeni, ale zároveň pociťovali zadostiučinění z dobře vykonané práce.

Klíčový je zde následující myšlenkový experiment: Pokud by stejní letci museli snést svá letadla na zem a každou z těch sedmdesáti tisíc žen a dětí osobně upálit plamenometem nebo jim podříznout hrdlo, nedokázali by to. Hrůza a trauma z takového bezprostředního činu by byly tak paralyzující, že by k němu jednoduše nedošlo. Emocionální a fyzická propast tisíců metrů výšky jim poskytla nezbytnou mentální páku. Rozumově sice chápali, co bomby dělají, ale emocionálně jim vzdálenost umožnila popřít lidství obětí. Z dálky není slyšet pláč.

Přesuňme se nyní do roku 689 před naším letopočtem, kdy asyrský král Sinacherib srovnal se zemí Babylón. Fyzický výsledek byl totožný jako v Hamburku nebo Hirošimě – město bylo zničeno, chrámy strženy, obyvatelstvo zmasakrováno. Ale psychologický proces byl diametrálně odlišný. V Babylónu musel někdo každou oběť osobně chytit, povalit na zem a fyzicky ji rozsekat mečem. Vojáci museli poslouchat nářek prarodičů, sledovat agónii matek a otců a fyzicky se brodit krví.

Ozvěny takového osobního, ručního vraždění známe z popisu vyhlazovacích táborů. Když nacisté nebo jejich pomahači museli ručně třídit oběti, vyhazovat z dobytčích vagonů ušlapané děti nebo střílet do zad zmatené, plačící lidi z bezprostřední blízkosti, vyžadovalo to naprosté potlačení lidskosti. A dokonce i nacisté nakonec přešli k průmyslovému vraždění v plynových komorách, protože individuální, manuální zabíjení na takové škále bylo příliš neúnosné i pro ně.

V čem tedy spočívá ten zásadní rozdíl? Rozdíl je v úmyslu a v empatii. Když se dnes ohlížíme za pachateli z Babylónu nebo z Osvětimi, cítíme hluboký odpor. Považujeme je za psychotické jedince, zrůdy, a jejich činy za vraždu. Uklidňujeme se tím, že civilizovaná společnost něco takového netoleruje. Ale k posádkám bombardérů takový odpor necítíme. Dokážeme si totiž představit, že bychom na jejich místě pravděpodobně zmáčkli tlačítko také.

Tento rozdíl vnímají dokonce i samotné oběti. Přeživší koncentračních táborů trpěli celoživotními psychickými traumaty, protože byli cílem osobního, psychopatického zla, které popřelo jejich lidství. Naproti tomu přeživší plošného bombardování dokázali své trauma často snáze překonat, protože pochopili, že šlo o neosobní válečný akt. Bombardování je chráněno bariérou vzdálenosti; smrt je vedlejším, téměř neúmyslným produktem (“vedlejší ztráty”). Rozdíl mezi chladnokrevnou vraždou a válečným zásahem je tedy primárně definován právě vzdáleností.

Maximální a dlouhá vzdálenost: Odosobněná destrukce

Když analyzujeme spektrum vzdálenosti, musíme začít na maximálním dosahu. Ten je definován jako vzdálenost, na kterou střelec nemůže vůbec vnímat svou oběť bez použití mechanických pomůcek – ať už jde o radary, periskopy nebo kamery. Do této kategorie spadají dělostřelci, posádky ponorek, operátoři raket a posádky bombardérů.

V celé historii vojenství nenajdeme u těchto skupin téměř žádné záznamy o tom, že by odmítli zabíjet, ani nezaznamenáváme psychiatrická traumata přímo spojená se samotným aktem zabití na tuto vzdálenost. Proč je to tak snadné? Funguje zde silná kombinace tří faktorů:

1. Fyzická vzdálenost: Neexistuje žádný vizuální ani sluchový kontakt s utrpením.

2. Mechanická vzdálenost: Zbraně fungují jako clona. Námořníci nestřílejí na lidi, střílejí na “lodě”. Dělostřelci nestřílejí do davu, pálí na “soustavy souřadnic”. Piloti zasahují “cíle”.

3. Skupinové rozhřešení: Střelec nikdy není sám, je obklopen svými druhy, kteří jeho čin schvalují a vyžadují.

Dokonce i posádky letounů, které shodily atomové bomby na Japonsko, nevykazovaly známky psychologického kolapsu ze svého činu. Mýty o jejich pozdějších sebevraždách či šílenství se často zakládaly na osudech jedinců, kteří měli disciplinární problémy už dávno před samotným letem.

O stupeň blíže na naší ose leží dlouhá vzdálenost. Zde už voják obvykle vidí nepřítele pouhým okem, ale k jeho zasažení potřebuje speciální vybavení – optiku odstřelovací pušky, protitankovou střelu nebo tankový kanón. Zde už začíná psychologická bariéra lehce působit. Odstřelovači občas popisují podivné pocity mírné nevolnosti, když poprvé zasáhnou člověka, ale tento pocit rychle mizí.

Odstřelovači jsou chráněni stejnou trojicí faktorů (vzdálenost, optika pušky fungující jako bariéra, skupinová podpora). Jejich bojová hlášení bývají až mrazivě odosobněná a klinická, popisující likvidaci cílů jako řešení logického problému. Přesto, i přes tuto bariéru, si mnozí odstřelovači budují dodatečnou mentální ochranu: racionalizují své činy tím, že střílejí výhradně na nepřátelské velitele nebo “důležité” cíle, čímž si ospravedlňují, že nezabíjejí obyčejné, vystrašené brance.

Ačkoliv je zabíjení na tuto vzdálenost vysoce efektivní, společnost k němu často chová podvědomý odpor. Armády po každé válce své elitní odstřelovače rychle stahují z očí veřejnosti, jako by cítily, že toto chladné, přesně mířené usmrcování je z morálního hlediska znepokojivé. Stejný odstup vidíme u pilotů stíhaček. Letecký souboj je čistý, probíhá na čisté obloze bez krve a potu pozemního bojiště. Je to střet strojů. A přesto, i v tomto vysoce izolovaném prostředí byla většina letců za druhé světové války neschopna nebo neochotna reálně sestřelit nepřítele; téměř 40 % všech sestřelů zajistilo pouhé 1 % elitních pilotů.

Střední vzdálenost a vrhací zbraně: Psychologické alibi

Střední vzdáleností označujeme situaci, kdy voják vidí nepřítele a střílí po něm z běžné pušky, ale je stále dost daleko na to, aby rozeznal výraz tváře nebo detaily smrtelného zranění. Tento úsek vzdálenosti poskytuje vojákům jeden z nejdůležitějších psychologických obranných mechanismů: alibi.

V bitevní vřavě, kde střílí desítky mužů současně, si voják, který vidí padnout nepřítele, může vždy říct: “To nebyla moje kulka.” Výzkumy mezi veterány z předních linií překvapivě ukazují, že ačkoliv prošli intenzivními boji, méně než polovina z nich je skálopevně přesvědčena, že někoho osobně zabili. A pokud tomu věří, stojí toto přesvědčení často na velmi křehkých důkazech. Na střední vzdálenost je popření vlastního podílu na smrti velmi snadné.

Pokud voják s jistotou zabije na tuto vzdálenost, prochází obvykle specifickými fázemi. Samotný akt výstřelu je reflexivní. Bezprostředně po něm se může dostavit krátká vlna euforie, pocit nesmírného zadostiučinění a triumfu z překonání hrozby. Brzy poté ale obvykle nastupuje fáze výčitek a viny. Tento pocit viny se drasticky znásobí, pokud vojáci následně postoupí vpřed a mrtvého nepřítele si prohlédnou zblízka. Vidět tvář mrtvého, uvědomit si, že šlo o člověka dost starého na to, aby měl rodinu, okamžitě odstraňuje ochrannou vrstvu střední vzdálenosti a propouští naplno psychické trauma.

Specifickým případem v rámci střední vzdálenosti je boj pomocí ručních granátů. Fyzicky může jít o vzdálenost od několika metrů po desítky metrů, ale psychologicky funguje granát na jiném principu. Útočník granát hodí a skryje se. Nevidí explozi, nevidí moment, kdy tělo nepřítele zasáhnou střepiny.

V zákopových válkách, kde vzdálenosti byly minimální, se granáty staly preferovanou zbraní. Pro pěšáka bylo psychologicky mnohem snesitelnější hodit výbušninu za roh do bunkru než tam vběhnout a střílet lidem do očí. Tento ochranný štít však narazí na své hranice ve chvíli, kdy sluch zradí vizuální ochranu. Pokud voják hodí granát a vzápětí uslyší z nitra bunkru výkřiky bolesti a nářek, jeho izolace se hroutí. Řada veteránů přiznává, že tyto zvuky jim doslova zmrazily krev v žilách, přestože granát jako zbraň je jinak z hlediska páchání násilí relativně “snadný”.

Těsná blízkost: Oči nepřítele a neoddiskutovatelná odpovědnost

Přesouváme-li se na úroveň blízkého kontaktu – definovaného jako střelba od bezprostřední blízkosti (point-blank) do několika metrů – ochranné mechanismy zcela selhávají. Na tuto vzdálenost nelze popřít odpovědnost. Neexistuje žádné “to byl někdo jiný”. Zde dochází k tzv. osobnímu zabití.

Vojáci, kteří jsou nuceni zabíjet na tuto vzdálenost, nesou největší břímě traumatu. Euforie z přežití, která se může objevit, je mikroskopická a je okamžitě převálcována hlubokou hanbou, vinou a dokonce fyzickým odporem. Není výjimkou, že zkušení a tvrdí vojáci po takovém činu odhodí zbraň, začnou plakat nebo nezvladatelně zvracet. Pocit, že zradili vše, co se v dětství naučili o dobru a zlu, je zdrcující.

Na tuto vzdálenost voják vnímá oběť všemi smysly. Vidí výraz hrůzy. A co hůř, slyší ji. Umírající lidé v bitvách po celém světě, ve všech jazycích, nejčastěji volají své matky. Zabití na blízko navíc nebývá vždy okamžité. Útočník se pak ocitá v absurdní a srdcervoucí situaci: právě smrtelně zranil nepřítele a nyní, hnán náhlým návratem základní lidské empatie, k němu přistupuje, přikrývá ho dekou, dává mu napít z vlastní čutory nebo mu do úst vkládá zapálenou cigaretu, dokud z jeho očí nevyprchá nenávist a nevystřídá ji prázdnota smrti. Obrovská síla rány a bezprostřední účinek projektilu trhajícího lidské tělo zůstávají navždy vryty do paměti jako neodbytná noční můra.

Právě kvůli této obrovské psychologické zátěži dochází v těsné blízkosti k naprosto fascinujícímu fenoménu: k hromadnému nezabíjení. Jakmile se dva nepřátelé ocitnou náhle tváří v tvář, stačí jediný pohled do očí, aby si uvědomili vzájemné lidství. Najednou to není voják střílející na “nepřítele v uniformě”. Je to člověk s puškou stojící proti jinému člověku. Oči a strach v nich eliminují jakoukoliv možnost popření reality.

Z mnoha konfliktů existují zdokumentované situace, kdy vojáci spadli do stejného zákopu, rozeznali barvu uniformy, ale místo toho, aby po sobě začali okamžitě pálit, ztuhli. Vzájemně na sebe ukázali zbraněmi a pak bez jediného slova sklonili hlavně. Začali si nabízet cigarety. Následně se v tichosti rozešli každý svou cestou. Povědomí o tom, že “oni jsou stejné lidské bytosti, stejně vystrašené jako my”, je na tuto vzdálenost tak silné, že přemůže veškerý vojenský výcvik.

Chladné zbraně: Intimní brutalita a mýtus bodáku

Jakmile se vzdálenost zkrátí natolik, že do hry vstupují chladné zbraně (bodáky, kopí, nože), mění se mechanika i psychologie útoku. Platí zde dvě absolutní pravidla. Za prvé: čím delší je zbraň, tím snazší je z psychologického hlediska člověka zabít. Probodnout nepřítele šestimetrovým prapíkem nevyžaduje takové překonání odporu jako podříznout ho dvaceticentimetrovým nožem. Délka starověkých kopí poskytovala řeckým i makedonským falangám obrovskou psychologickou převahu, která se udržela až do vynálezu střelného prachu.

Za druhé: lidská psychika preferuje úder sečného nebo tupého typu před úderem bodným. Bodnutí vyžaduje penetraci, proniknutí do samotné podstaty těla nepřítele. Zbraň se stává prodloužením paže útočníka a její zanoření do těla vyvolává silný podvědomý odpor spojený s invazivností. Dokonce už starověcí římský stratégové si stěžovali na to, že vojáci mají silnou tendenci do nepřítele mečem spíše sekat, což bylo neefektivní, protože rány dopadaly na kosti a brnění, místo aby prováděli mnohem smrtelnější dvoupalcové bodnutí do vitálních orgánů.

Tento odpor k proniknutí cizího těla chladnou ocelí nazýváme “intimní brutalitou”. Představa chladné oceli klouzající do útrob je pro lidskou mysl děsivější než představa letící kulky, možná proto, že ocel vidíme přicházet. Zajatci z různých historických povstání často prosili o popravu zastřelením, jen aby unikli smrti bodákem.

Ačkoliv je bajonet vnímán jako symbol pěchoty, skutečný boj na bodáky je v historii válek naprostou anomálií. Při pečlivém zkoumání velkých bitev (jako bylo Waterloo nebo zteče na řece Sommě) lékaři zjišťovali, že zranění způsobená bodákem tvořila pouhý zlomek procenta všech ztrát. Proč? Protože odpor vůči probodnutí druhého člověka se vyrovná pouze děsu z toho, že budete probodnuti vy sami.

Když už se boj na bodáky přiblížil k realizaci, útočníci měli silnou tendenci zbraň v ruce instinktivně otočit a použít pažbu pušky jako kyj. Vojáci raději bojovali lopatkami nebo pažbami, jen aby nemuseli bodat. Bajonetový útok ve skutečnosti neslouží k zabíjení, ale k vyvolání šoku. Je to demonstrace vůle k intimní brutalitě. Pověst o tom, že nějaká jednotka (například Gurkhové) je ochotna jít do boje na nože, paralyzuje nepřítele. Jedna nebo druhá strana zpravidla uteče dřív, než se ocel vůbec střetne.

Pokud jedna strana zpanikaří a otočí se zády, spouští se další podvědomý mechanismus: lovecký instinkt. Je statisticky prokázáno, že většina obětí v bitvách padne ve chvíli, kdy je armáda na ústupu a prchá. Pro útočníka je nekonečně snazší zabít někoho z týlu. Důvodem není jen instinkt predátora pronásledujícího kořist, ale fakt, že oběť nemá tvář. Jakmile není vidět do očí, lidskost mizí.

Tento fenomén vysvětluje, proč se popravy tradičně vykonávají střelou do týlu nebo za použití pásek přes oči či kapucí. [Podle výzkumu dynamiky chování (jako je studie Hostage od Mirona a Goldsteina z roku 1979) je riziko smrti pro oběti únosu dramaticky vyšší, pokud mají na hlavě kapuci.] Nevidět oči oběti znamená nemuset zpracovávat její lidskou podstatu a strach. Popravčí si tak chrání vlastní mentální zdraví. Zabití zezadu umožňuje zachovat si psychologický odstup, který by při přímém pohledu do tváře okamžitě kolaboval.

Boj na úplně nejkratší vzdálenost pomocí nože je proto v historii vojenství raritou, vyhrazenou téměř výhradně pro tiché likvidace hlídek zezadu. A i zde platí tendence útočit způsobem, který neumožní oční kontakt, ale přináší pocit tepla krve a záškubů těla, což u těch mála, kteří to zažili, zanechává hluboká a trvalá celoživotní traumata.

Boj holýma rukama: Nejvyšší hranice lidského odporu

Vzdálenost pro boj zblízka (hand-to-hand) je bodem, kde odpor proti usmrcení vlastního druhu dosahuje absolutního vrcholu. Aby člověk zabil jiného člověka vlastníma rukama, musí překonat masivní vnitřní blokaci.

Mechanika lidského těla zná velmi efektivní a snadné způsoby, jak způsobit smrtelná poškození. Jednou z nejefektivnějších metod destrukce v bezprostředním boji je úder do hrtanu s cílem ho rozdrtit, nebo použití palce, který se vrazí přes oko přímo do mozku. Techniky běžné v některých původních systémech (jako jsou specializovaná bojová umění či ranné formy džúdžucu) tyto metody po mechanické stránce detailně znají. Vrazit prst do oka a způsobit smrtelné poranění je fyzicky relativně nenáročné, ovšem z psychologického hlediska je to úkon téměř nemyslitelný. V celé historii ozbrojených konfliktů nenajdeme prakticky žádné záznamy o tom, že by někdo takovou techniku v reálném boji skutečně použil na zneškodnění nepřítele.

Proč tomu tak je? Protože odpor je příliš silný. Když instruktor nutí studenty trénovat tuto techniku na pomeranči přilepeném na oku figuranta, a tento figurant při cvičném průniku prstu do ovoce předstírá agonický řev a záškuby, cvičenci jsou často hluboce otřeseni. Cítí, jak narážejí na zcela fundamentální biologickou brzdu. I profesionální herci mají problém zahrát extrémní násilí tohoto typu, aniž by jim nebylo fyzicky špatně.

Tato hranice odlišuje člověka od jiných živočichů. Když pračlověk poprvé zvedl kámen a udeřil jím druhého, nezískal tím jen mechanickou páku, ale především páku psychologickou. Vzdálenost nástroje mu umožnila akt dokončit. Překonat onen prvotní, hluboce zakořeněný zákaz zabití druha vlastníma rukama vyžaduje enormní sílu, kterou v sobě najde jen málokdo.

Temné pomezí: Destrukce a pudová dominance

Na samotném konci zkoumání vzdáleností v lidském konfliktu se dostáváme do nejtemnějších a nejvíce znepokojujících vrstev lidské psychiky. Na extrémním konci osobní agrese dochází k makabróznímu prolnutí destrukce a sexuality.

V našem podvědomí leží prastará spojitost mezi nadvládou, agresí a pudy. Není náhodou, že síla motorů, zbraní a sexualita jsou často marketingově i kulturně propojovány. Avšak ve válečném konfliktu získává toto propojení děsivý rozměr. Někteří vojáci přiznávají, že střelba z automatické zbraně, ten pocit uvolnění ničivé síly, s sebou nese těžko popsatelný pocit absolutní dominance, který se podobá euforii a orgastickému uvolnění. Psychologové analyzující střelce s těžkými kulomety zaznamenali na jejich tvářích projevy primární agrese spojené s obrovským uspokojením, které nelze vysvětlit jen z taktického hlediska.

Když se konflikt změní ve vysoce osobní záležitost, prolnutí sexu a zabíjení funguje obousměrně. Zabití se může stát aktem penetrace a dominance, stejně jako může být sexuální akt v extrémních formách patologie vnímán jako nástroj destrukce a absolutního pokoření oběti. Akt zanoření chladné zbraně hluboko do těla jiného člověka nese zvrácené psychologické paralely k fyzickému spojení, což je právě důvodem, proč se mu zdravá lidská mysl tak silně brání.

Pokud nechceme před touto pravdou zavírat oči, musíme přijmout fakt, že tyto temné proudy existují uvnitř nás všech. Schopnost činit zlo je vyvažována naší schopností soucitu, ale bez porozumění temnotě a mechanismům vzdálenosti, které ji uvolňují, nemůžeme nikdy skutečně pochopit lidskou podstatu. Vzdálenost tak není jen mírou v metrech; je to štít, který nás dělí od netvorů, jimiž se můžeme stát.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)