Anatomie zabíjení

Skrytá psychologie válečníka a faktory, které nás nutí překročit hranici

1. Tlak autority: Proč posloucháme i ty nejtemnější rozkazy

Než se vůbec dostaneme k fyzickému boji, musíme pochopit jeden z nejsilnějších motorů lidského chování: potřebu podřídit se autoritě. Už Sigmund Freud upozorňoval, že síla touhy poslouchat je často hrubě podceňována.

Tuto premisu brilantně – a mrazivě – potvrdil slavný experiment na Yaleově univerzitě (1963). Během něj byli běžní lidé z ulice vyzváni, aby v rámci „vědeckého výzkumu“ udělovali elektrické šoky druhému člověku (ve skutečnosti herci). Navzdory prosbám, křiku a konečnému zlověstnému tichu ze strany domnělé oběti, neuvěřitelných 65 procent účastníků pokračovalo až k nejvyšší, smrtelné dávce napětí. Odborníci před experimentem odhadovali, že takto daleko zajde ani ne jedno procento lidí. Mýlili se.

Tento test ukázal, že i když má autorita podobu pouhého muže v bílém plášti s deskami v ruce, dokáže dospělého a sebevědomého člověka během dvaceti minut zredukovat na trosku, která se sice hroutí a prosí, aby to všechno skončilo, ale přesto poslušně mačká tlačítko dál. Pokud toto dokáže neznámý vědec za pár minut, jaký vliv má asi vojenský velitel, který má za sebou váhu státu, tradice a měsíce budování vzájemných vazeb?

Složky efektivní autority

Vztah mezi potenciálním střelcem a jeho velitelem je komplexní a stojí na čtyřech pilířích:

• Fyzická blízkost: Přítomnost velitele je klíčová. Během druhé světové války bylo zaznamenáno mnoho případů, kdy vojáci aktivně stříleli, pokud je jejich velitel sledoval a povzbuzoval. Jakmile se však vzdálil, intenzita palby okamžitě klesla na pouhých 15 až 20 procent.
• Respekt k veliteli: Bojovník si musí k veliteli vytvořit osobní pouto. Zdiskreditovaný nebo neznámý vůdce nemá šanci přinutit muže k překonání odporu k zabíjení. Vůle bojovat je přímo úměrná ztotožnění se s přímým nadřízeným.
• Intenzita požadavku: Nestačí, aby velitel pouze stál poblíž. Musí jasně a nekompromisně komunikovat, co se od vojáků očekává. Někdy to znamená přímo ukázat na cíl a vydat naprosto jednoznačný, hlasitý rozkaz, aby došlo k překonání paralýzy.
• Legitimita: Vůdce, jehož moc je posvěcena zákonem a společností, má obrovskou výhodu. Rozkazy, které působí legitimně a zákonně, jsou uposlechnuty s mnohem větší pravděpodobností než nejasné či ilegální požadavky (což je mimochodem velká slabina vůdců pouličních gangů či velitelů žoldáků).

Historicky tento princip dotáhli k dokonalosti už staří Římané. Zatímco v řecké falanze byl velitel v podstatě jen dalším vojákem v řadě, který se fyzicky účastnil boje, římský setník (centurion) stál primárně za svými muži. Byl to mobilní, respektovaný profesionál. Jeho hlavním úkolem nebylo zabíjet, ale vyžadovat, aby zabíjeli jeho muži.

Skrytá cena za vůdcovství

Tento systém má ale svou odvrácenou stranu. V mnoha ohledech je ultimátním momentem porážky chvíle, kdy velitel už nedokáže najít sílu k tomu, aby po svých mužích vyžadoval další oběti. Důstojník, zejména v situacích odříznutí od vyššího velení, nese obrovské břemeno. Vidí umírat své přátele, slyší nářek raněných a ví, že je to jen a pouze on, kdo bitvu prodlužuje. Kdykoliv by mohl zvednout ruce a hrůzu ukončit.

Někteří velitelé raději zvolí boj do posledního muže a rychlou smrt, než aby museli do konce života čelit vdovám a sirotkům po padlých vojácích. Ti, kteří přežijí, si nesou hluboká vnitřní zranění. Příkladem může být proslulý Ztracený prapor z první světové války. Skupina obyčejných vojáků vydržela pět dní v naprostém obklíčení, bez jídla a s tenčící se municí, pod útoky plamenometů. Přežili jen díky nezdolné vůli svého velitele, majora C. W. Whittleseyho. Ten za svůj hrdinský výkon obdržel Medaili cti.

Co se ale často neuvádí, je fakt, že krátce po válce spáchal sebevraždu…

Váha rozhodnutí o životě a smrti byla příliš těžká…

2. Skupinové rozhřešení: Jednotlivec nezabíjí, zabíjí skupina

Druhým nejmocnějším faktorem, který dokáže člověka donutit k věcem, jež se příčí zdravému rozumu – tedy riskovat vlastní smrt a brát životy jiným – není překvapivě pud sebezáchovy, ale hluboký pocit zodpovědnosti vůči spolubojovníkům.

Rozpad vojenské jednotky obvykle nenastává proto, že by vojákům došla odvaha, ale dochází k němu ve chvíli, kdy ztráty dosáhnou zhruba padesáti procent. V tu chvíli se vytrácí motivace, protože muži přicházejí o své nejbližší přátele. Pouta, která se tvoří mezi bojovníky ve stresu, jsou často silnější než manželské svazky. Ztráta této „rodiny“ vede k masové depresi, apatii a v konečném důsledku ke kapitulaci (což je vlastně forma skupinové sebevraždy, případně u japonské armády za druhé světové války se to projevovalo skutečnou fyzickou masovou sebevraždou).

Tlak vrstevníků a sdílená odpovědnost

Když jsou lidé svázáni takto intenzivním poutem, vzniká obrovský tlak okolí. Prvotním instinktem každého tvora je utéct, žít. Ale voják neuteče, protože by zklamal lidi, na kterých mu záleží nejvíce. Tento fenomén, nazývaný „vzájemný dohled“, funguje tak silně, že čtyři odvážní muži, kteří se neznají, před nebezpečím pravděpodobně utečou. Čtyři průměrně odvážní muži, kteří se ale dobře znají a naprosto si důvěřují, se nebezpečí postaví čelem.

Skupina však neposkytuje pouze pocit zodpovědnosti, ale také nebezpečnou anonymitu. Už psychologové studující davové chování zjistili (tzv. efekt přihlížejícího), že čím větší dav, tím menší je pravděpodobnost, že někdo zasáhne proti páchání zla. Odpovědnost se rozmělní.

Na bitevním poli funguje kombinace zodpovědnosti a anonymity jako dokonalý katalyzátor násilí. Zodpovědnost vůči kamarádům vojáka nutí konat. Anonymita davu mu zároveň umožňuje rozložit osobní vinu. „Pokud vystřelíme všichni, vina každého z nás je jen nepatrná zlomková část.“

Tento princip byl historicky hybatelem technologického i taktického vývoje zbraní. Proč byly starověké válečné vozy tak dlouho králi bojišť, ačkoliv byly drahé a neohrabané? Protože šlo o první zbraně s obsluhou. Posádku tvořili dva muži: vozataj a lučištník. To stačilo k vytvoření systému vzájemné zodpovědnosti a rozmělnění viny. Z válečných vozů se vyvinula sevřená formace (falanga), což byla vlastně gigantická zbraň s mnohonásobnou obsluhou. S nástupem střelného prachu to byla právě dělostřelba a později kulomety, které působily největší ztráty – opět šlo o zbraně, které neobsluhoval jednotlivec, ale semknutá skupina mužů.

3. Emoční odstup: Jak roztrhnout závoj lidskosti

Voják na bojišti čelí neustálému riziku: co když v nepříteli pozná člověka? Jakmile se bojovníci poznají na osobní rovině, mechanismus zabíjení selhává. Svědčí o tom historické momenty, jako bylo neoficiální vánoční příměří v roce 1914, kdy britští a němečtí vojáci vyměňovali dárky a hráli fotbal. Jakmile dojde k identifikaci s obětí – procesu, který se podobá fázím Stockholmského syndromu – člověk ztrácí schopnost ublížit.

Jediný způsob, jak tomuto selhání předejít, je vytvořit mohutný emoční odstup. Ten má několik základních forem, které vojákům umožňují přesvědčit sama sebe, že neničí lidskou bytost.

Kulturní odstup: Nejsou to lidé

Nejstarší a nejděsivější metodou je přesvědčit vlastní stranu, že nepřítel je biologicky nebo kulturně méněcenný. Když vojáci začnou lidi shromažďovat jako dobytek, velmi rychle je jako dobytek začnou i vnímat. Propaganda využívá zvířecích označení, redukuje nepřítele na čísla (tzv. body count – počítání mrtvých těl), až se samotný akt střelby jeví jako „šlapání na mravence“.

Tento nástroj byl drasticky využit nacistickým Německem prostřednictvím mýtu o nadčlověku a podčlověku, ale nevyhnul se ani západním zemím během koloniálních válek či v Tichomoří. Je to ovšem dvousečná zbraň. Nenávist rozdmýchaná kulturním odstupem po válce nezmizí; přetrvává celá staletí a doutná v podobě rasismu a etnické nenávisti hluboko pak i v mírových společnostech.

Morální odstup: Svatá věc

Zatímco kulturní odstup popírá lidskost nepřítele, morální odstup mu lidskost ponechává, ale činí z něj usvědčeného zločince, kterého je nutné potrestat. Zabíjení se tak mění v akt spravedlnosti.

Má to dvě složky. První je potvrzení viny nepřítele – volání po odplatě (hesla jako Pamatujte na Alamo, Pearl Harbor nebo 9/11). Tím je agresor okamžitě pasován do role krvežíznivého monstra. Druhou složkou je právní a morální potvrzení vlastních cílů. Typickým příkladem je výhoda „domácího hřiště“ při obraně vlastní vlasti nebo boj za vznešené ideály (např. ukončení otroctví během americké občanské války či boj proti totalitě). Nebezpečí tohoto přístupu spočívá v přesvědčení, že Bůh – nebo absolutní Pravda – stojí vždy na naší straně.

Sociální odstup: Hranice společenských tříd

Dnes už méně viditelný, ale historicky naprosto zásadní faktor. Aby velitelé mohli posílat své podřízené na jistou smrt, museli k nim mít sociální odstup. V armádách dlouho existovala přísná bariéra mezi důstojníky (šlechtou, elitou) a mužstvem. Fyzicky oddělené kluby, oddělené bydlení, jiná kultura.

Tento odstup chránil psychiku velitelů a usnadňoval těžká rozhodnutí. Podíváme-li se hluboko do historie, zjistíme, že většina skutečného zabíjení v bitvách chladnými zbraněmi nebyla dílem obyčejných rolníků (kteří tváří v tvář nepříteli viděli stejného chudáka jako byli oni sami), ale těžce obrněné elity na koních nebo ve vozech, která k masám pěšáků necítila žádnou sociální empatii.

Mechanický odstup: Zabíjení přes obrazovku

Moderní technologie přinesla zcela nový způsob, jak se odříznout od reality boje. Zatímco dříve musel pěšák bojovat zblízka a osobně, dnes se bojiště digitalizuje. Využití termovize nebo přístrojů pro noční vidění transformuje lidskou bytost na neosobní zelený flek nebo zářící siluetu na obrazovce. Z bitvy se stává sterilní videohra. Střelec nevidí výrazy ve tvářích, nevidí detaily oblečení; mačká spoušť a pozoruje zhasínající pixely. Tato mechanická bariéra radikálně snižuje jakýkoliv přirozený odpor k útoku.

4. Povaha oběti: Chladná logika výběru cíle

Když se voják ocitne v situaci, kdy má možnost i schopnost zasáhnout nepřítele, jeho mozek začne fungovat téměř jako myšlení detektiva z klasické detektivky. Izraelský psycholog Ben Shalit (1988) (pozn. redakce: Shalit je autorem klíčových prací v oblasti psychologie bojového chování) vypracoval model, který ukazuje, že voják intuitivně vyhodnocuje zbraně, motivy a příležitosti.

Nejprve musí zjistit, zda má vůbec taktickou výhodu (zda může zasáhnout, aniž by byl sám zasažen). To je podstatou léček, útoků ze zálohy nebo moderní výhody nočního vidění proti slepému nepříteli. Pokud střelec ví, že o něm cíl netuší, pravděpodobnost úspěšného a chladnokrevného zásahu obrovsky stoupá.

Pokud je tato podmínka splněna, přichází na řadu kalkulace zisku. Na koho ze skupiny nepřátel vystřelit? Primárně na toho, kdo představuje největší hrozbu, neboli na případ, kdy jde o bezprostřední sebeobranu. Pokud přímá hrozba neexistuje, vojáci zcela podvědomě hledají cíle s nejvyšší hodnotou. Z historického i moderního hlediska jsou to velitelé (proto se zkušení důstojníci v poli snaží nevypadat jako velitelé a nenosí viditelné znaky hodnosti) nebo operátoři těžkých a nebezpečných zbraní, jako jsou kulometčíci či radisté. Zajímavé je i psychologické vnímání helmy – vzdávající se voják, který si sundá helmu a odhalí holou hlavu, je pro střelce mnohem obtížnějším cílem. Helma totiž depersonalizuje.

Zcela odlišná situace nastává, pokud cíl nemá relevanci. Střelba na děti, ženy nebo neozbrojené civilisty postrádá taktický smysl a je v příkrém rozporu se základní morálkou. Překročení této bariéry vede k těžkým psychickým traumatům. Přítomnost neozbrojených jedinců na bojišti může na jednu stranu agresivitu tlumit. Pokud se ale tito jedinci (např. vlastní rodiny nebo ženské příslušnice jednotky) ocitnou v přímém ohrožení, psychologie rituálního boje se mění v nezastavitelnou, zvířecí zuřivost obrany vlastního doupěte.

5. Predispozice zabijáka: Instinkt, výcvik a ti, kteří to milují

Proč moderní armády dosahují mnohem vyšší míry palby než vojska ve druhé světové válce? Odpověď leží v revoluci vojenského výcviku, která využívá principů operantního podmiňování (B. F. Skinner).

Dříve voják střílel na papírový terč se středovým kruhem na úhledně posečeném trávníku. Byla to abstraktní střelba. Dnešní výcvik je simulátorem boje. Voják je v plné výstroji a před ním nečekaně vyskakují figuríny ve tvaru lidské postavy. Musí zareagovat ve zlomku vteřiny. Pokud zasáhne, figurína s klapnutím spadne (okamžitá pozitivní zpětná vazba a odměna). Tento neustálý dril vytváří reflex. Voják v ostrém boji často zareaguje, zamíří a vystřelí dříve, než si jeho vědomá mysl vůbec uvědomí, že už nestojí na cvičišti. Tyto techniky změnily průměrného brance v nesmírně efektivní nástroj.

Emoční zkraty a „Přírození vojáci“

Kromě chladného drilu ovlivňují rozhodnutí zmáčknout spoušť i osobní tragédie na bojišti. Ztráta blízkého spolubojovníka může jedince uvrhnout do apatie, nebo ho naopak vyburcovat k fázi hněvu. Touha po pomstě dokáže vyřadit běžné zábrany a vést k brutálním, až berserkrovským činům.

A nakonec je tu otázka přirozené nátury. Podle výzkumů týkajících se válečných neuróz (Swank a Marchand) tvoří přibližně 2 procenta bojových sil muži, kteří postrádají běžný odpor k zabíjení. Běžná psychiatrie by použila termín psychopat či sociopat. V kontextu boje jde ovšem o mimořádně žádoucí vlastnost. Neznamená to, že by tito lidé byli krvelační vrazi. Mnohdy jde o vysoce přínosné a stabilní členy společnosti.

Lze se na ně dívat metaforicky: Většina lidstva jsou „ovce“ – laskavé bytosti neschopné pravé agrese. Pak jsou tu predátoři, „vlci“. A nakonec existují „ovčáčtí psi“. Lidé, kteří jsou vybaveni kapacitou k agresi a násilí, ale chybí jim touha ublížit nevinným. Jejich násilí je svázáno silnou empatií ke “stádu”. Mají zbraně, jsou bdělí a v hloubi duše touží po spravedlivém boji, ve kterém by mohli uplatnit své schopnosti proti vlkům. Carl Jung by je nenazval psychopaty, ale použil by pro ně prastarý archetyp Válečníka nebo Hrdiny. Tito muži tvoří páteř elitních a speciálních jednotek.

6. Závěrečná rovnice smrti

Představme si zabíjení v boji jako popravčí četu. Je v ní vše: Velitel vydávající rozkaz (tlak autority), řada vojáků střílejících společně (skupinové rozhřešení), páska přes oči odsouzence (fyzický i emoční odstup) a čtení rozsudku (morální ospravedlnění a relevance oběti).

Moderní vojenství se naučilo tuto rovnici ovládat. Umí zapnout kohoutek násilí na plný výkon. Tím však vojákům prokazuje medvědí službu. Čím více bariér armáda uměle odstraní, aby vojáka donutila střílet, tím hlubší psychologickou propast musí daný člověk překonat ve chvíli, kdy zbraň odloží a vrátí se do civilního života. Pokud si společnost neuvědomí, jak obrovskou vnitřní cenu bojovníci platí za to, že za nás podstoupili tento uměle vyvolaný proces, nemůže pochopit skutečnou tvář války. Krev padlých je vždy vykoupena duší těch, kteří přežili.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)