Banalita zla

Jak se z běžných lidí stávají vykonavatelé hrůzy

Představa zla je v našem běžném uvažování hluboce zakořeněna. Automaticky si jej spojujeme s netvory, lidmi s temnou minulostí, sadisty nebo jedinci s vážnými duševními poruchami. Věříme, že takové činy vyžadují stejně „zlou“ motivaci. Historie a analýzy chování zločinců však odhalují nepříjemnou pravdu: ty nejhorší činy, které lidstvo v moderní éře zažilo, nepáchali lidé, kteří by se ráno probudili s touhou páchat zlo. Páchali je lidé, kteří se považovali za normální, poslušné a loajální občany.

Tento fenomén, který stírá hranici mezi „dobrým“ občanem a „monstruózním“ zločincem, vyžaduje, abychom přehodnotili naše chápání morálky, práva a individuální odpovědnosti. Nejde o to, že by zlo neexistovalo, ale o to, že jeho zdroje jsou často až šokujícím způsobem obyčejné.

Rozbití základních jistot

Totalitní režimy, jako byly ty v nacistickém Německu nebo stalinském Sovětském svazu, se od tradičních forem vlády zásadně lišily. Tradiční státní uspořádání, na které jsme zvyklí, stojí na určitém řádu – existují zákony, které vymezují, co je přípustné a co nikoliv. Vládci jsou vázáni pravidly, nebo alespoň existuje jasná hranice mezi tím, co je zákonné a co protizákonné.

Totalitní moc toto základní rozdělení ruší. V těchto systémech zákon neplní funkci stabilizátora nebo omezovače moci, ale stává se „zákonem pohybu“. Režim neusiluje o dodržování pravidel, ale o uskutečnění určité vize – ať už jde o „čistou rasu“ nebo ideální třídní společnost. Vše, co stojí v cestě této vizi, je prohlášeno za „objektivního nepřítele“.

V takovém prostředí přestává mít tradiční pojem „viny“ smysl. Oběti nejsou trestány za své činy, ale za to, kým jsou. Jsou překážkou v běhu dějin. A to nejděsivější: lidé, kteří tyto mechanismy uvádějí do chodu, nejsou vedeni nenávistí k jednotlivcům. Jsou vedeni touhou vykonat svou práci, plnit povinnosti a být loajální vůči systému, který definuje, co je „správné“.

Psychologie „oddaného bojovníka“

Jak se stane, že běžný člověk, který by možná nikomu neublížil, začne organizovat masové vraždění? Klíčem je fenomén, který můžeme nazvat „oddaným bojovníkem“. Tito lidé nejsou nutně vojáci v poli, ale často úředníci, byrokraté nebo technici, kteří vnímají svou práci jako příspěvek k budování něčeho „lepšího“.

Mechanismus myšlenkové prázdnoty

Tito lidé se často vyznačují tím, co lze popsat jako „myšlenkovou prázdnotu“. Nejde o nedostatek inteligence, ale o neschopnost nahlédnout realitu mimo rámec, který jim byl předložen. Přijímají ideologii a pravidla systému jako danost. Pokud systém řekne, že určité skupiny jsou „odpad“ nebo „překážka“, přijmou to jako technický fakt, podobně jako inženýr přijme zadání projektu.

Cesta k radikalizaci

Proces, kterým se běžný jedinec mění ve vykonavatele, je postupný a nenápadný:

1. Vstup do systému: Člověk se zapojí, protože chce dělat kariéru, chce být součástí úspěšného týmu nebo prostě jen chce mít klid a jistotu.

2. Internalizace pravidel: Jakmile je uvnitř, začne vnímat svět skrze optiku systému. Povinnost poslouchat nadřízené a plnit úkoly se stává vyšší morální hodnotou než běžná lidská empatie.

3. Technická vs. morální odpovědnost: Morální odpovědnost je nahrazena technickou. Člověk se nesoustředí na to, co jeho práce znamená (např. smrt milionů), ale na to, jak ji udělat efektivně. Je hrdý na svou profesionalitu, na to, že „papíry jsou v pořádku“ a že logistika funguje.

Vědecký pohled na konformitu

Tento jev není jen filozofickou úvahou, ale opakovaně potvrzeným psychologickým faktem. Lidé mají přirozenou tendenci podřizovat se autoritě a přizpůsobit se většinovému názoru skupiny, i když vnitřně cítí, že je to špatně.

Experimenty, které změnily pohled na člověka

• Milgramovy experimenty (1974): Stanley Milgram ve svém slavném výzkumu demonstroval, jak daleko jsou běžní lidé schopni zajít v plnění příkazů autority. Zjistil, že účastníci byli ochotni podrobit ostatní bolestivým elektrickým šokům jen proto, že jim to řekl někdo v plášti, koho považovali za autoritu. Tento výzkum ukazuje, že „obyčejný člověk“ se často stává nástrojem, nikoliv z vlastní zlé vůle, ale z pocitu povinnosti. Podrobnosti k výzkumu naleznete v knize: Milgram, S. (1974). Obedience to Authority: An Experimental View.

• Aschovy experimenty (1951): Solomon Asch ukázal, jak silný je tlak skupiny na úsudek jednotlivce. Lidé jsou ochotni popřít své vlastní smysly (např. tvrdit, že kratší čára je delší), jen aby se neodlišovali od většiny. Studie: Asch, S. E. (1951). Effects of group pressure upon the modification and distortion of judgment.

• Neurologické koreláty konformity: Moderní studie, jako ta Bernsova a kol. (2005), využívající neurologické zobrazovací metody, potvrzují, že nesouhlas s většinou vyvolává v mozku stresovou reakci. Člověk cítí fyzický nepohodlí, když si stojí za svým proti skupině. Zdroj: Berns, G. S., et al. (2005). Neurobiological correlates of social conformity and independence during mental rotation.

Past kognitivní disonance

Proč si tito lidé nepřiznají pravdu? Odpověď leží v pojmu „kognitivní disonance“, popsaném Leonem Festingerem (1957). Lidé mají přirozenou potřebu vidět sami sebe jako morální a racionální bytosti. Pokud se zapletou do čehokoliv, co je v rozporu s jejich původním přesvědčením, jejich mozek začne okamžitě pracovat na ospravedlnění.

„Dělám to pro vyšší dobro,“ „Neměl jsem jinou možnost,“ „Jen plním rozkazy.“ Tyto vnitřní lži (či „sebeklamy“) slouží k tomu, aby člověk mohl spát s čistým svědomím. Čím více se do systému zapletou, tím urputněji se snaží přesvědčit sebe i okolí, že dělají správnou věc. Postupem času se z konformního úředníka stává přesvědčený zastánce ideologie. Ne proto, že by byl fanatikem od začátku, ale proto, že se stal vězněm vlastních ospravedlnění.

Problém práva: Když systém „vytváří“ zločin

Zde narážíme na největší výzvu pro mezinárodní spravedlnost. Právní systémy jsou postaveny na předpokladu, že zločinec má „zlý úmysl“ (mens rea). Co ale dělat s pachatelem, který žádný „zlý úmysl“ neměl? Který věřil, že vykonává svou povinnost, a který se pohyboval v právním rámci, který tyto činy dokonce schvaloval?

„Zjevná nezákonnost“ jako neudržitelný koncept

Mezinárodní právo často operuje s pojmem „zjevná nezákonnost“. Předpokládá se, že každý člověk má vnitřní morální kompas, který mu řekne: „Toto je vražda, to nesmím udělat.“ Problém je, že v totalitním státě je tento kompas záměrně rozbit.

Pokud je státní aparát, zákony, propaganda i nejbližší okolí nastaveny tak, že vraždění je „nutné“ nebo „legitimní“, pak běžný člověk, který se spoléhá na autority, ztrácí schopnost rozpoznat nezákonnost. Pokud se v takovém systému zeptáte: „Je tohle legální?“, odpověď systému zní: „Ano, je to tvá povinnost.“

Odpovědnost přesahující úmysl

Znamená to, že by takoví lidé měli být osvobozeni? Rozhodně ne. Spravedlnost musí být vykonána, ale nemůže stát na lživém předpokladu, že tito lidé byli „monstra“. Musí stát na uznání, že i když pachatelé možná upřímně věřili, že jednají správně, jejich činy jsou útokem na „lidský status“.

Činy, které popírají právo druhých na existenci, jsou zločiny proti lidskosti – a to bez ohledu na to, jak moc si pachatel namlouval, že dělá správnou věc. Spravedlnost zde není o trestání za „zlou mysl“, ale o ochraně světa, ve kterém chceme žít. Je to o konstatování, že nikdo, ani nejposlušnější úředník, nemá právo určit, kdo má právo obývat tuto zemi.

Závěr: Ochrana lidského statusu

Analýza historie ukazuje, že zlo nepotřebuje démony. Potřebuje pouze lhostejnost, byrokracii, poslušnost a absenci schopnosti kritického myšlení – schopnosti „myslet z pohledu druhého“.

Když se z člověka stane pouhé kolečko v soukolí, když se morální odpovědnost nahradí technickou a když se konformita stane nejvyšší ctností, otevírají se dveře pro nepředstavitelné hrůzy. Mezinárodní spravedlnost se musí naučit s tímto typem pachatele pracovat. Musí přestat hledat „zlé úmysly“ tam, kde byla jen myšlenková prázdnota a slepá poslušnost, a namísto toho se zaměřit na to podstatné: na ochranu plurality a práva všech lidí na existenci.

Zlo není v těchto případech projevem nadlidské síly, ale projevem „děsivé normálnosti“. A právě tato normálnost je to nejnebezpečnější, co musíme jako společnost neustále hlídat.

Autor textu čerpal z analýzy historických procesů a sociálně-psychologických studií konformity a mechanismů byrokratického násilí.

ZDROJ: THE BANALITY OF EVIL ON TRIAL (pdf)