Břemeno zabíjení

Skrytá psychologická daň válečného konfliktu a paradox lidské povahy

Bitevní pole je místem extrémních protikladů a tím největším z nich je samotná role vojáka. Francouzský básník a voják Alfred de Vigny vystihl samotné jádro této zkušenosti, když poznamenal, že voják je na bojišti současně obětí i katem. Je to naprosto unikátní, hrůzná dualita. Člověk v uniformě nevstupuje do válečné zóny pouze s vědomím, že podstupuje obrovské riziko vlastního zranění či smrti. Vstupuje tam s vědomím, že on sám bude nucen zraňovat a zabíjet druhé. Tato dvojí zátěž – strach o vlastní život na jedné straně a nutnost ukončit život cizí na straně druhé – vytváří psychologický tlak, který si civilní svět dokáže jen stěží představit.

Biologický odpor a neřešitelná past

Mezi lidmi existuje hluboce zakořeněný, téměř biologický odpor k zabíjení zástupců vlastního živočišného druhu z očí do očí. Tato vnitřní bariéra je natolik mohutná, že k jejímu překonání často nestačí ani ta nejsilnější myslitelná motivace. Překvapivě, tváří v tvář nepříteli tento odpor k zabití jiného člověka velmi často převáží i nad základním pudem sebezáchovy. Převáží nad donucovacími prostředky velitelů, nad očekáváním vrstevníků a spolubojovníků, a dokonce i nad pocitem povinnosti zachránit životy vlastních kamarádů. Je to střet dvou absolutních instinktů: touhy přežít a odporu k prolomení nejstaršího tabu lidstva.

Voják v přímém boji se tak ocitá v bezvýchodné situaci, v tragické pasti, kterou lze přirovnat k neřešitelnému logickému paradoxu – takzvané Hlavě XXII. Nemá k dispozici žádnou „dobrou“ volbu, každý krok vede k osobní destrukci. Pokud se mu podaří překonat svůj přirozený odpor a zabije nepřátelského vojáka v boji zblízka, bude navždy zatížen těžkou vinou za prolitou krev. Tento čin se natrvalo zapíše do jeho psychiky. Na druhou stranu, pokud si zvolí nezabíjet, ponese vinu za prolitou krev svých vlastních padlých kamarádů, které nedokázal ochránit. K tomu se přidá drtivý pocit hanby – hanby před svou profesí, svým národem a věcí, za kterou měl bojovat. Je zatracen, pokud stiskne spoušť, a je zatracen, pokud ji nestiskne.

Zabít a nést vinu: Fyzická reakce na prolomení tabu

Následky osobního, kontaktního zabití nejsou jen abstraktními morálními úvahami; mají často podobu drtivé fyzické a emocionální reakce. Pozoruhodným příkladem je zkušenost veterána americké námořní pěchoty z druhé světové války. Poté, co z bezprostřední blízkosti zabil japonského vojáka, necítil triumf, ale naopak hlubokou lítost a hanbu. V oné chvíli šoku si pamatoval, jak absurdně šeptá: „Omlouvám se,“ a vzápětí ho přemohl záchvat fyzické nevolnosti, při kterém pozvracel sám sebe. Tento reflexivní, tělesný odpor nebyl projevem slabosti, ale naopak důkazem hluboké lidskosti. Zabití představovalo absolutní zradu všeho, co se učil od útlého dětství. Každá pohádka, každé napomenutí rodičů, každý společenský zákon mu říkaly, že lidský život je nedotknutelný. A on toto pravidlo právě nenávratně porušil. Hrůza z tohoto činu vyvolává podobné emocionální odezvy u mnoha veteránů napříč různými konflikty.

Tato realita ostře kontrastuje s tím, jak je násilí prezentováno v populární kultuře. Média, filmy a televizní seriály se nám neustále snaží vnutit představu, že muži dokážou snadno a bez následků odhodit morální zábrany budované po celý život. Ukazují nám hrdiny, kteří pošlapávají jakékoliv instinktivní brzdy a zabíjejí své protivníky zcela nonšalantně, chladnokrevně a bez špetky pocitu viny. Je to však nebezpečná iluze. Muži, kteří skutečně někoho zabili a kteří najdou odvahu o tom promluvit, vyprávějí diametrálně odlišný příběh. Příběh plný bolesti, výčitek a celoživotních traumat.

Hlasy z fronty: Univerzální podstata výčitek

Emocionální reakce vojáka na zabití je univerzální, bez ohledu na národnost, dobu nebo konflikt. Podstata tohoto traumatu se nemění. Výpovědi samotných účastníků bojů představují čistou esenci toho, co se děje v lidské duši, když je donucena k tomu nejkrajnějšímu činu.

Zabití z pohledu vojáka není hrdinským skutkem, ale fundamentálním selháním lidství. Jak poznamenal jeden izraelský poručík, zabíjení je tou absolutně nejhorší věcí, kterou může jeden člověk udělat druhému člověku. V jeho očích je to to vůbec poslední, co by se mělo kdekoliv na světě dít. Tento pocit není výsadou moderní doby. Zcela totožnou úzkost zažíval britský voják z éry napoleonských válek. Sám sobě vyčítal, že se stal ničitelem. Přemohla ho nepopsatelná tíseň a cítil se, jako by byl obyčejný kriminálník, nikoliv hrdina sloužící koruně.

Velmi často se tento pocit viny dostaví v okamžiku, kdy voják pohlédne na svou oběť a uvědomí si její sdílenou lidskost. Britský veterán z první světové války popsal svůj první zážitek ze zabíjení. Když se situace na bojišti uklidnila, šel se podívat na německého vojáka, o kterém věděl, že ho zastřelil. Při pohledu na mrtvého muže mu blesklo hlavou, že vypadá dost staře na to, aby měl rodinu, manželku a děti. V tu chvíli se dostavila obrovská, svíravá lítost. Nepřítel se změnil z anonymní hrozby na otce od rodiny.

S odstupem času se tato tíha nezmenšuje, naopak často získává jasnější a bolestivější kontury. Německý veterán z druhé světové války přiznal, že v danou chvíli na frontě na něj jeho činy tak silně nedolehly. Byla to otázka přežití. Ale když o tom přemýšlí s odstupem let, jeho závěr je nemilosrdný k němu samotnému: uvědomuje si, že ty lidi prostě zmasakroval. Že je zavraždil.

Nejtragičtější podoby nabývá toto trauma v momentech, kdy je voják okolnostmi donucen zabít dítě nebo civilisty. Důstojník amerických speciálních jednotek z vietnamské války vzpomínal na okamžik, kdy zcela zamrzl. Zjistil totiž, že nepřítel před ním je chlapec, kterému mohlo být teprve dvanáct nebo čtrnáct let. Teprve když se tento kluk k němu otočil celým tělem a namířil na něj automatickou zbraň, instinkt převzal velení. Důstojník vystřílel celou dvacetirannou dávku přímo do chlapce, který následně zůstal bezvládně ležet. Reakce vojáka? Okamžitě zahodil zbraň a propukl v pláč. Dítěti sebralo dětství a jemu vzalo válčení zbytek lidskosti.

Podobnou, fyzicky i psychicky zničující zkušenost popsal veterán z izraelské šestidenní války, který nepřítele zasáhl do hlavy. Množství krve a brutalita toho výjevu způsobily, že začal nekontrolovatelně zvracet a nedokázal přestat, dokud k němu nedorazil zbytek jeho jednotky.

Někdy je voják postaven před rozhodnutí, ve kterém musí zvážit bezpečnost své jednotky proti životům nevinných. Veterán izraelské invaze do Libanonu popsal situaci, kdy se k nim blížil nový osobní automobil značky Peugeot. Nemohli si dovolit riskovat, že jde o útok, a tak zahájili palbu. Teprve po střelbě zjistili, že v autě cestovala rodina – otec, matka a tři děti. Voják při vzpomínce plakal. Celá rodina byla vyhlazena, ale tíha války mu velela, že tehdy nemohli situaci vyhodnotit jinak, nemohli riskovat životy vlastních mužů. Rozum sice obhájil postup, ale svědomí tuto daň nikdy nezaplatilo.

Strup na skryté ráně: Celostní destrukce mysli

Rozsah a trvalost traumatu spojeného se zabíjením se plně odhaluje až po desítkách let. Stačí si promluvit s těmi, kteří bitvami prošli. Velitel sdružení veteránů a někdejší seržant 101. výsadkové divize od Bastogne z druhé světové války, muž jménem Paul, je toho dokonalým příkladem. Když hovořil o obecných válečných zkušenostech nebo o kamarádech, kteří padli, byl sdílný a uvolněný. Jakmile se však konverzace přesunula k otázce, zda on sám někoho osobně zabil, jeho chování se dramaticky změnilo.

Nejprve se pokusil o únik – tvrdil, že v bitevním chaosu si člověk obvykle nemůže být jistý, čí kulka zasáhla cíl. Poté se mu ale do očí nahrnuly slzy. Následovala dlouhá, těžká odmlka, po které přiznal, že jednou si jistý byl. Větu však nedokončil; byla přerušena tichým zavzlykáním. Tvář tohoto laskavého starého pána se stáhla nevýslovnou bolestí. I po všech těch neuvěřitelně dlouhých desetiletích to stále bolelo. Už o tom nikdy znovu nepromluvil. Následující den pouze přidal varování: klást podobné otázky je nesmírně nebezpečné. On sám to sice „zvládne“, ale mnozí jiní, často mladší veteráni z novějších konfliktů, trpí tak silně, že podobná konverzace je může definitivně zlomit. Tito muži si nepotřebují přidělávat další bolest.

Vzpomínky na to, koho připravili o život, fungují jako tenké strupy na hrozivých, hluboko ukrytých ranách v myslích těchto mužů. Tyto rány se nikdy zcela nezahojí, pouze se překryjí vrstvou mlčení a času. Sebemenší dotek – nevhodná otázka, záblesk paměti – může tento strup strhnout a rána začne znovu krvácet se stejnou intenzitou jako v den, kdy byla zasazena.

Nezabít a nést vinu: Psychologie bojového bratrství

Na bojišti platí jedno kruté pravidlo s jen velmi malým počtem výjimek: každý, kdo přijde do styku se zabíjením, nakonec sklidí nesmírně hořkou úrodu pocitu viny. A to platí nejen pro ty, kteří zabíjeli, ale paradoxně i pro ty, kteří tak neučinili.

Abychom pochopili, proč tomu tak je, musíme se podívat na to, co vojáky ve skutečnosti žene kupředu. Závěry z mnoha odborných a sociologických studií vyvracejí oblíbené mýty. Vojáci v boji obvykle nejsou motivováni nějakou vzletnou politickou ideologií. Nežene je kupředu ani hluboká nenávist k nepříteli, a překvapivě to není ani primární strach o vlastní život. Tím hlavním motorem jsou skupinové tlaky a sociální procesy, které vznikají uvnitř jednotky. Tyto mechanismy zahrnují hluboký ohled na spolubojovníky, respekt k velitelům, přirozenou snahu zachovat si u obou skupin dobrou pověst a neutuchající touhu přispět k úspěchu celé skupiny.

Veteráni bojů opakovaně popisují pouta, která si muži mezi sebou ve válce vytvářejí, jako něco nezměrně silného. Toto bratrství zrozené v krvi a blátě často překonává svou intenzitou i pouto mezi manželem a manželkou. Jeden z veteránů války ve Vietnamu a bývalý žoldák tento fenomén vysvětlil velmi upřímně. Podle něj jde o velmi zvláštní formu “milostného vztahu”, o absolutní vzájemnou oddanost. Logika je neúprosná: na muži, který stojí vedle vás, závisí to nejcennější, co máte – váš vlastní život. Pokud vás tento člověk zklame, budete pravděpodobně zmrzačeni nebo zabiti. Pokud uděláte chybu vy, on zaplatí stejnou cenu. Pouto důvěry, které z této rovnice nevyhnutelně vzniká, musí být absolutní.

Důvěřujete druhému člověku tou nejdůležitější věcí, kterou na světě máte. Toto sdílení osudu a naprosté zranitelnosti vytváří vazbu silnější než cokoliv jiného, možná s jedinou výjimkou vztahu mezi rodičem a dítětem. Manželský svazek se s touto úrovní vzájemné existenční závislosti dá jen těžko srovnávat.

A právě tato nesmírná intenzita bratrství je klíčem k pochopení viny vojáka, který selže. Tím, co většinu bojovníků pohlcuje ze všeho nejvíc, je děsivý strach z toho, že své kamarády zklamou. Z četných psychologických zkoumání, osobních deníků a stovek rozhovorů jasně vyplývá, jak silně je voják fixován na bezpečí svých „parťáků“. Vina a trauma, které se dostaví, pokud se muži nepodaří plně podpořit své přátele, s nimiž je spojen tak masivním přátelstvím, jsou naprosto zničující.

Každý jeden voják a každý velitel cítí tuto vinu v určité míře. Zdaleka nejhorší je to ale pro ty, kteří s odstupem času vědí, že v kritickém okamžiku selhali. Pro ty, kteří si uvědomují, že ze strachu nevystřelili, nenašli v sobě sílu k akci, zatímco jejich přátelé kolem nich umírali. Tato specifická forma viny – vina za to, že jsem nezabil, když jsem měl – dokáže lidskou psychiku rozbít na prach stejně spolehlivě jako čin samotný.

Břemeno velení: Paradox lásky a ortelu

Pokud je úděl běžného vojáka drtivý, povinnosti bojového velitele představují ještě pozoruhodnější, a o to krutější paradox. Aby byl důstojník ve své práci skutečně dobrý, musí si ke svým mužům vybudovat silný vztah. Musí je milovat a být k nim připoután pevnými sítěmi vzájemné odpovědnosti a náklonnosti. Nelze efektivně vést lidi do extrémního nebezpečí bez toho, aniž by k nim velitel cítil hlubokou empatii a respekt. Avšak právě tento muž, který své vojáky bere téměř jako vlastní rodinu, musí být v konečném důsledku ochoten a schopen vydávat rozkazy, které tyto stejné muže pošlou na smrt.

Tento obrovský kognitivní a emocionální rozpor vyžaduje určitý ochranný mechanismus. Do značné míry právě proto existuje tradiční společenská a formální bariéra mezi důstojníkem a řadovým vojákem, mezi poddůstojníkem a vojínem. Tato uměle udržovaná propast slouží zásadnímu účelu: umožňuje veliteli chovat se racionálně, posílat své muže do smrtelného nebezpečí a zároveň ho má alespoň částečně izolovat od nevyhnutelné viny, která přijde s jejich ztrátou. Kdyby si velitel pustil smrt každého svého vojáka plně k tělu, psychicky by se zhroutil a nemohl by dále velet.

I přes tyto obranné mechanismy si však každý, i ten nejlepší lídr, ponese určité chyby na svědomí navždy. Stejně jako trenér sportovního týmu analyzuje i vítězný zápas a přemýšlí, co mohl udělat lépe, každý dobrý velitel v hloubi duše analyzuje svá rozhodnutí. Trýzní se myšlenkou, že kdyby býval udělal něco jinak, vybral jinou cestu nebo vydal jiný rozkaz, tito muži – muži, které často miloval jako vlastní syny a bratry – by dnes mohli žít.

Přimět velitele, aby s odstupem času vzpomínali na tato specifická dilemata, je neobyčejně složité. Vyžaduje to od nich návrat k okamžikům největších osobních pochybností. Jeden z veteránů vietnamské války v hodnosti majora to shrnul velmi trefně: věděl, že z taktického hlediska udělal vše přesně tak, jak ho to učily vojenské příručky. Jednotka prostě nemohla nebezpečné pole obejít, museli jím projít. Přesto ztratili vojáky. Udělal tedy chybu? Nevěděl. Kdyby se situace opakovala, pravděpodobně by volil stejně, protože tak byl vycvičen. Ztratili by více mužů, kdyby postupoval jinak? To je palčivá otázka, na kterou už nikdo nikdy nedokáže odpovědět.

Pro psychiku velitelů jsou tyto myšlenkové pochody smrtelně nebezpečné. Je to spirála pochybností, která nemá dno. Právě z tohoto důvodu hrají ve vojenské kultuře naprosto zásadní roli nejrůznější pocty, vyznamenání a dekorace, kterými jsou velitelé ověšováni. Nejde jen o marnivost nebo oslavu hrdinství. Z hlediska dlouhodobého duševního zdraví v letech následujících po konfliktu mají tato vyznamenání terapeutickou funkci. Medaile na hrudi, zmínky v oficiálních depeších a další formy uznání představují nesmírně silný vzkaz od společnosti. Jsou formálním potvrzením, že velitel jednal správně. Že odvedl dobrou práci v situaci, která neměla dokonalé řešení, a že ho společnost za ztracené životy při plnění povinnosti z ničeho neviní. Společnost na sebe prostřednictvím medaile bere část jeho viny.

Vzpoura mysli a mechanismy popření

Nekonečné vyvažování na miskách vah – na jedné straně vojenská povinnost zabíjet, na straně druhé drtivá daň v podobě výčitek svědomí – představuje jeden z nejzásadnějších faktorů vzniku psychiatrických poruch na bitevním poli. Snaha spojit tyto dvě nekompatibilní věci způsobuje zkraty v lidské psychice.

Jak vysvětluje filozof a psycholog Peter Marin, voják z války získává jednu krutou lekci o odpovědnosti a vině. Zjišťuje na vlastní kůži to, co civilisté mohou jen teoretizovat: že mrtví zůstávají mrtvými, zmrzačení zůstávají navždy zmrzačenými a neexistuje žádný reálný způsob, jak popřít vlastní odpovědnost nebo vinu za tyto stavy. Vojákovy chyby nebo rozhodnutí nejsou napsány na papíře, který lze vyhodit. Jsou zapsány – navždy a jakoby ohnivým písmem – přímo do těl a masa jiných lidských bytostí.

Přestože v konečném důsledku neexistuje způsob, jak před touto absolutní odpovědností trvale utéct, samotný boj je jako obří vysoká pec, do které neustále přikládáme plamínky našich pokusů o popření reality. Břemeno zabíjení je jednoduše natolik zdrcující, že se většina normálních mužů za každou cenu snaží nepřipustit si, co vlastně udělali. Snaží se to utajit před svým okolím a co je důležitější – snaží se to zoufale popřít sami před sebou.

Způsoby tohoto popření jsou různé. Ostřílený veterán se při otázkách na zabíjení často ohání argumentem distance. Zdůrazní, že v moderní válce je drtivá většina zabíjení ryze „neosobní“ záležitost. Lidé mimo armádu si podle něj málokdy uvědomují, že voják se s nepřítelem často vůbec nesetká tváří v tvář. Tvrdí, že jen naprostý zlomek mužů – dokonce i u pěchoty v přední linii – skutečně zažije ten specifický okamžik, kdy zamíří zbraň na konkrétního člověka, vystřelí a vidí ho padnout. Tímto způsobem se voják snaží smazat přímou kauzalitu mezi svým činem a něčí smrtí; převádí osobní akt na statistiku moderního konfliktu.

Jazyk jako štít proti šílenství

Nejmocnějším nástrojem popření je však bezesporu jazyk samotný. Jazyk, kterým komunikují muži ve válce, je odshora dolů protkán slovními obraty, jejichž jediným účelem je zamaskovat obludnost toho, co bylo vykonáno.

Slovo „zabít“ je v běžné vojenské mluvě naprosté tabu. Místo toho voják říká, že nepřítel byl odklizen, zlikvidován, zrušen, vymazán, sundán nebo začištěn. Na nepřítele se nestřílí s cílem ho usmrtit, nýbrž je zkropen, osmahnut, otestován palbou. Použitím těchto slov se z brutálního aktu vyhasnutí lidského života stává pouhý byrokratický nebo úklidový úkon.

Nedílnou součástí této lingvistické obrany je naprosté popření lidskosti protivníka. Nepřítel přestává být člověkem z masa a kostí, který má svou rodinu a sny. Místo toho je transformován do podivného druhu zvířete nebo anonymního objektu. Jsou to jen rákosníci, šikmooký, čmoudi, ručníkáři, Skopčáci nebo Amíci.

Přejmenovává se ale úplně všechno, včetně nástrojů zkázy. Samotné zbraně dostávají jména, která zní jako z pohádky nebo dětského komiksu. Neříká se, že na vesnici prší oheň z plamenometů a tříštivých střel – místo toho nad ní přelétá „Puff, kouzelný drak“. Obrovské ničivé bomby, které mají schopnost vyhladit celé městské bloky, dostávají roztomilá jména jako „Tlusťoch“ (Fat Boy) nebo „Hubeňour“ (Thin Man). Dokonce i osobní zbraň vojáka, jejímž jediným účelem je trhat tkáně a rozbíjet kosti, je familiárně nazývána kouskem, železem nebo prasetem, a samotná vraždící kulka je zredukována na pouhou „ránu“. Tím, že pojmenujeme zlo nevinnými jmény, ho činíme snesitelnějším pro lidskou mysl.

Tento jev není omezen na jednu stranu konfliktu; naši nepřátelé používají naprosto identické psychologické berličky. Výmluvný je příběh vietnamského průzkumníka jménem Con, který pracoval pro americkou četu. Con byl kdysi loajálním vojákem Vietkongu, ale po tragické chybě, kdy mu severovietnamská jednotka omylem zabila manželku a děti, přeběhl. Od té doby s oblibou běhal před Američany a s velkým zápalem lovil své bývalé soudruhy. Stejně jako Američané, i on komunistickým vojákům nadával do „šikmookých“. Když se ho jeden z amerických vojáků zeptal, zda mu to připadá správné, Con jen pokrčil rameny. Z jeho pohledu to nehrálo roli – všechno na světě přece musí mít nějaké jméno. Poté s chladnou upřímností upozornil, že Američané si nemají co nalhávat. I jeho původní vietnamská jednotka v džungli měla pro americké vojáky své speciální označení: říkali jim „velké chlupaté opice“. A jak sám dodal po krátkém zaváhání: opice se zabíjejí, a opice se jedí.

Závěr: Neviditelná oběť a trvalý stín

Skutečná tvář války je tedy hluboce skrytá pod vrstvami psychologické obrany, slovních hříček a medailí. Mrtvý voják odchází z tohoto světa a veškerou svou bolest a bídu si bere s sebou do hrobu. Jeho utrpení končí. Ale pro muže, který ho zabil, všechno teprve začíná. Ten s ním od tohoto osudného okamžiku musí žít každý den, probouzet se s ním a nakonec s ním i zemřít.

Lekce, která z toho vyplývá, se stává s každým dalším svědectvím stále zřetelnější. Zabíjení je tím, o čem celá válka od samého počátku je. Nejde o manévry, o politiku nebo o vlajky; jde o systematické ukončování životů. A toto zabíjení, už jen ze své samotné biologické a morální podstaty, nevyhnutelně způsobuje pachatelům hluboké, tržné rány plné nezměrné bolesti a viny. Jazyk války, s celým svým arzenálem dehumanizace a eufemismů, nám pomáhá popírat to, čím válka ve skutečnosti je. Dělá ji stravitelnější, čitelnější v učebnicích dějepisu a snesitelnější ve večerních zprávách. Ale v temnotě noci, když utichnou zbraně a voják zůstane sám se svým svědomím, žádná slova nedokážou umlčet vzpomínku na člověka, jehož život jeho vlastní rukou vyhasl. Břemeno zabíjení zůstává tou nejtěžší výstrojí, jakou kdy bude voják nucen nosit.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)