Kód pravého muže

Pět pilířů pro překonání krize mužství a nalezení cesty k ctnosti

Otázka, co to vlastně znamená být mužem, je nadčasová a v průběhu věků na ni různé kultury odpovídaly odlišnými způsoby. V současnosti se však debata o smyslu maskulinity stává stále intenzivnější, přičemž do popředí vystupuje ostrý kontrast mezi skutečným mužstvím a tím, co je dnes běžně označováno jako toxická maskulinita.

To, co dnes nazýváme toxickou maskulinitou, je ve skutečnosti zvrácená a destruktivní síla. Je to přímý opak tradičního pojetí mužství, které pramení z moudrosti západní antiky a biblických tradic. Skutečné mužství je totiž postaveno na nutnosti ctnostného chování. Pravý muž nikdy neporušuje práva nebo svobodu kohokoliv jiného, a už vůbec ne žen. Naopak, mužná ctnost je definována jako zdrženlivé, gentlemanské a galantní chování vůči ostatním. Abychom tomuto ideálu porozuměli, musíme se ponořit do hlubokého rozboru pěti základních cest, které tvoří klasický kód mužství: lásky, odvahy, hrdosti, rodiny a vlasti.

Rovnováha rozumu a vášně: Platónův vozataj

Dříve než přistoupíme k samotným ctnostem, je nezbytné pochopit, jak starověcí myslitelé vnímali lidskou duši a její hnací síly. Klíčem k pravému mužství je harmonie mezi rozumem a vášněmi. Tento koncept lze geniálně vysvětlit pomocí starověké alegorie o vozatajovi:

• Vozataj: Představuje lidskou mysl nebo intelekt.
• Dva mocní koně: Ztělesňují sílu lidských vášní – jak těch erotických, tak těch ambiciózních a soutěživých.
• Jízda nebesy: Pokud se koně vymknou kontrole vozataje, strhnou vůz dolů do propasti chaosu.
• Nezbytnost spolupráce: Mysl musí vášně řídit, ale samotný vozataj bez obrovské energie koní nikam nedojede.

Musí zde existovat symbiotická interakce, kde jsou vášně usměrněny a dány do služeb rozumu. V moderní společnosti se však tato rovnováha vytratila, což dokonale ilustruje moderní dilema rozpolcenosti mužů na dva extrémy: „slabocha“ a „zvíře“.

Slaboch je muž, který ve snaze vyhovět moderním společenským požadavkům potlačuje veškerou svou přirozenou mužskou energii. Výsledkem je, že tyto potlačené energie se mohou zvrhnout ve své zvířecí alter ego – macho fašistu, který ztělesňuje hrubou a neřízenou agresivitu.

Mladí muži, když jsou postaveni před volbu mezi slabochem a zvířetem, často nabudou dojmu, že aby byli opravdovými muži, musí se chovat jako nezkrocené zvíře. Místo harmonie mezi myslí a vášněmi tak vzniká naprostý rozpor: mysl je oslabena a vášně jsou ponechány, aby se staly monstrózními a destruktivními. Tento problém se navíc prohlubuje v digitálním světě a videohrách, kde jsou muži izolováni od širšího lidského kontextu, což je svádí k tomu, aby opustili veškerou sebeovládání a oddali se neřestem a agresi.

První pilíř: Láska jako cesta k ušlechtilosti

Láska je nejhlubší a nejosobnější ze všech ctností, a proto je ideálním výchozím bodem na cestě k pravému mužství. Muži se s ní dokážou bezprostředně ztotožnit v každodenním životě, na rozdíl od abstraktnějších konceptů, jako je občanská povinnost.

Klasické chápání lásky (v řečtině Eros) nás učí, že skutečná láska k druhé osobě není pouze záležitostí tělesné touhy. To, co na druhém doopravdy milujeme, je ušlechtilost jeho charakteru. Z toho přirozeně vyplývá obrovská motivace k vlastnímu zdokonalování. Chceme si získat obdiv a náklonnost milované osoby tím, že sami prokážeme schopnost usilovat o morální a charakterovou velikost. Láska je tedy jakýmsi žebříkem: od lásky ke konkrétní osobě můžeme stoupat k lásce ke kráse, poznání, pravdě a ctnosti samotné.

Moderní deformace lásky

V moderní době však došlo k výraznému pokřivení tohoto pojetí.

• Kultura rozvodů, která trvá již po značnou dobu, způsobila, že se láska začala točit primárně kolem okamžitého osobního uspokojení.
• Myšlenka rozvodů „bez viny“ podpořila představu, že pokud jedinec není z jakéhokoliv důvodu spokojený, měl by jednoduše odejít.
• Tím se podkopala dřívější představa, že i v nepříliš šťastném manželství mají lidé povinnost vůči svým dětem rodinu udržet a pokusit se najít dlouhodobější řešení.

Kromě toho se sama podstata touhy často obrátila dovnitř v podobě sebelásky a honby za uspokojením vlastních tělesných potřeb, místo aby byla směrována ven, k druhým a k ušlechtilým cílům. Láska tak potřebuje znovunabýt svůj morální rozměr, k čemuž může pomoci i klasická literatura, která vychovává naši schopnost milovat nejen s vášní, ale i s rozumem.

Druhý pilíř: Odvaha a síla „Thumos“

Odvaha je dalším nezbytným prvkem celistvého muže. Samotný základ této ctnosti spočívá ve fyzické odvaze a statečnosti v boji. Aby však mohl být muž skutečně odvážný, musí nejprve pociťovat strach. Pokud muž necítí strach z fyzické újmy, nemůže se nad něj povznést a skutečnou ctnost odvahy tak vůbec zažít. Odvaha má ale i vyšší roviny – odvahu pro dobro společnosti, odvahu ve veřejné službě a odvahu v životě mysli.

Základním palivem pro odvahu je koncept, který staří Řekové nazývali Thumos.

• Co je to Thumos: Je to sídlo všech agresivních, bojovných vášní v lidské duši. Hněv je jeho přímou součástí.
• Dvojí povaha: Thumos může být velmi destruktivní a vést k touze vykořisťovat a ovládat ostatní.
• Nutnost výchovy: Zásadním úkolem je tuto divokou energii vychovat a odvrátit ji od pokušení ničit.
• Správný cíl: Thumos musí být přetaven do energického úsilí o službu společnému dobru, za což je muž odměněn ctí od svých spoluobčanů.

V dnešní době vidíme mnoho mladých mužů, kterým buď zdravý Thumos zcela chybí a působí apaticky, nebo je naopak tato síla naprosto chaotická a neřízená. Problém spočívá mimo jiné v tom, že vzdělávací systémy často potlačují přirozenou soutěživost a energii chlapců. Zatímco empirické výzkumy naznačují, že dívky jsou často lepšími týmovými hráčkami a pracují ve skupinách harmoničtěji, chlapcům chybí prostor vyjádřit svou přirozenou bojovnost ve zdravém konkurenčním prostředí.

Odvaha úzce spolupracuje s láskou: pokud někoho milujete, budete v jeho zájmu odvážní, budete ho chtít chránit a pomáhat mu budovat jeho vlastní hodnotu. Tato odvaha chránit se pak může přirozeně rozšiřovat od rodiny k širší komunitě a zemi. Zároveň je třeba pamatovat na to, že odvaha je střední cestou mezi zbabělostí a šílenou drzostí (přičemž má blíže k oné drzosti), a proto musí být neustále korigována rozumem.

Třetí pilíř: Hrdost a velikost duše

Hrdost je patrně nejkontroverznějším bodem při hledání klasického kódu mužství, protože představuje obrovský myšlenkový střet mezi antickou filozofií a biblickou tradicí.

Podle klasických učenců se ctnostně hrdý muž vyznačuje specifickým chováním. Nikdy by se nesnížil k tomu, aby zacházel se svými podřízenými nebo s lidmi v méně výhodné situaci krutě či pohrdavě, protože by to bylo pod jeho úroveň. Ukazovalo by to, že potřebuje uznání od lidí, kteří nejsou na jeho úrovni. Svůj smysl pro rozhořčení si schovává pouze pro ty sobě rovné, kteří ho urazí.

Dále platí, že muži s touto velikostí duše excelují především při řešení skutečně velkých událostí, otázek života a smrti pro svou zemi, nebo při národních krizích. Zdravá hrdost je vždy podložena skutečnými úspěchy a je spojena se sebeovládáním – takový muž se nevychloubá a nevyžaduje chválu; nechává za sebe mluvit své činy. Napětí mezi antickým požadavkem na ušlechtilou hrdost a náboženským důrazem na pokoru pravděpodobně nelze nikdy plně vyřešit, a mužskou zralostí je naučit se s tímto vnitřním rozporem existovat.

Čtvrtý pilíř: Rodina jako škola ctnosti

Rodinný život je nezastupitelnou cestou k mužství, protože pro jeho úspěšné zvládnutí musí muž zapojit a procvičovat všechny výše zmíněné vlastnosti: lásku, odvahu i smysl pro čest. Rodina funguje jako inkubátor širších politických a občanských ctností. Muž se nejprve naučí pociťovat náklonnost ke členům své rodiny, a teprve z tohoto stabilního základu může tyto pocity přátelství a odpovědnosti rozšířit na své spoluobčany.

Je zásadní pochopit, jak má klasický vztah v rodině vypadat. Starověké texty jasně kritizovaly modely, kde muž svou ženu pouze řídil a vyžadoval absolutní poslušnost.

• Manželství jako přátelství: Vztah mezi manželem a manželkou má být založen na partnerství, ve kterém oba spolupracují na tom, aby ze svých dětí vychovali ctnostné lidi.
• Jednota mysli: Ideální partneři sdílejí stejný pohled na svět, jsou “jedné mysli” a fungují jako hlubocí přátelé.
• Integrace vlastností: Pravý muž by měl ve svém charakteru integrovat i některé tradičně ženské rysy, jako je mentální prozíravost, spoléhání se na diplomacii a řemeslo namísto pouhého hrubého fyzického konfliktu.

Klasickými příklady z historie i mytologie jsou páry, které sdílely filozofický rozhled i životní nebezpečí, kdy žena nezůstávala pouze v pozadí, ale byla aktivním partnerem snášejícím útrapy po boku svého muže.

Pátý pilíř: Vlast a odpovědné občanství

Poslední cestou, jak dosáhnout celistvého mužství, je služba vlastní zemi, tedy vlastenectví. Dnes má vlastenectví často špatnou pověst, protože bylo pokřiveno. Zdravé klasické vlastenectví však rozhodně neznamená nekritickou a slepou loajalitu k vlastní zemi bez ohledu na to, co dělá. Ve skutečnosti v sobě musí obsahovat zabudovanou kapacitu pro disent, svobodu projevu a konstruktivní kritiku, je-li to oprávněné.

Aby člověk mohl uplatňovat opravdové občanské ctnosti a vlastenectví, potřebuje existenci národního státu. Globalizace, ať už levicová (stírající hranice v postmoderní společnosti) nebo pravicová (vnímající svět jen jako jeden obrovský trh), představuje smrt konstruktivního vlastenectví. Nelze totiž pociťovat loajalitu k celé zeměkouli; loajalita musí být zakořeněna v konkrétní společnosti s jejími vlastními specifiky, historickými tradicemi a hranicemi. Každý národ má svou vlastní jedinečnou historickou cestu a kulturu.

Být opravdovým mužem znamená být aktivní ve veřejném životě. To neznamená nutně ucházet se o vysokou politickou funkci. Veřejný život začíná na lokální úrovni – znamená to být zapojen ve své komunitě, v místní samosprávě, ve školských výborech nebo ve svém sboru. Právě tyto místní dobrovolnické skupiny a organizace slouží jako malé laboratoře demokracie a inkubátory občanství, kde se muži učí spolupracovat a sloužit něčemu, co je přesahuje.

Závěrem: Důvod k optimismu

Navzdory současným krizím a všudypřítomné apatii neexistuje racionální důvod k pesimismu ohledně budoucnosti maskulinity. Lidská přirozenost se totiž nemění. Touha mladých mužů najít hluboký smysl a uspokojivý, ctnostný způsob života nikam nezmizela.

Pokud se nám podaří navrátit vzdělávacímu procesu historický kontext – pokud mladým mužům znovu zprostředkujeme setkání se životopisy velkých státníků, s narativní historií o velkých konfliktech a s příběhy, které ztělesňují čest a ambice – jejich přirozená energie se opět probudí k životu. Je úkolem rodin i širší společnosti vytvořit prostředí, kde se rozum a vášeň, láska a odvaha spojí do podoby muže, který je nejen hrdý a nebezpečný vůči nespravedlnosti, ale také nekonečně spolehlivý a ušlechtilý pro své blízké.

ZDROJ: Podcast #1,088: The Classical Code of Manhood