Přežití v extrémních situacích

Mýty, realita a jak váš mozek skutečně reaguje na katastrofu

Představte si následující scénář: Sedíte v letadle, které právě nouzově přistálo a havarovalo. Kabinu začíná plnit hustý, štiplavý kouř. Máte jen několik málo vteřin na to, abyste zareagovali. Co uděláte?

Většina z nás je díky populární kultuře a akčním filmům přesvědčena, že zná přesnou odpověď. Očekáváme, že v takové chvíli propukne absolutní chaos. Že lidé začnou panikařit, křičet, bezhlavě se vrhat k východům a rvát se o holý život. Očekáváme, že se v nás probudí zvířecí instinkty a adrenalin nás okamžitě vystřelí ze sedadla směrem k bezpečí.

Realita následků katastrof a extrémních krizových situací je však diametrálně odlišná. Skutečnost je mnohem tišší, mnohem pomalejší a z psychologického hlediska mnohem děsivější. Skutečnost je taková, že v hořícím letadle pravděpodobně zůstanete sedět a váš mozek se bude tvářit, že se vůbec nic neděje.

Tento text nabízí podrobný rozbor toho, jak lidská mysl a tělo reagují na náhlé a extrémní nebezpečí. Pochopení těchto mechanismů není jen akademickým cvičením – je to základní stavební kámen vaší osobní bezpečnosti. Protože tou největší hrozbou během katastrofy není oheň, voda ani hroutící se budova. Tou největší hrozbou je naše vlastní nepřipravenost a to, jak náš mozek dokáže tváří v tvář smrtelnému nebezpečí doslova „vypnout“.

Mýtus paniky a iluze naší připravenosti

Žijeme ve světě, který je do značné míry bezpečný a vysoce strukturovaný. Obklopujeme se technologiemi, které nás mají chránit. Vybudovali jsme si silnou důvěru – mnohdy až slepou – v záchranné složky, úřady a autority. Věříme, že když se stane něco špatného, někdo nám přijde na pomoc. Že nám někdo řekne, co máme dělat.

Tato důvěra však vytváří obrovskou propast v našich vlastních schopnostech. Očekávání, že odpovědnost za naše přežití nese systém, vede k pasivitě. Skutečný problém nespočívá v tom, že bychom v krizi podlehli nekontrolovatelné panice, ale v tom, že podléháme nebezpečné nečinnosti.

Z psychologických výzkumů mimořádných událostí – ať už se jedná o havárie letadel, požáry, přírodní katastrofy nebo útoky – vyplývá jeden zásadní fakt: Lidé nepanikaří. Ve skutečnosti se chovají neuvěřitelně klidně. A tento klid je paradoxně to, co je často stojí život.

Proces, kterým lidská bytost prochází, když čelí náhlé katastrofě, se nazývá oblouk přežití. Tento proces má tři jasně definované fáze:

1. Popírání (Denial)

2. Uvažování (Deliberation)

3. Rozhodná akce (Decisive Action)

Abychom dokázali přežít, musíme tímto obloukem projít. Problém je, že mnoho lidí se zasekne hned v první nebo druhé fázi a k akci se nikdy nedostanou. Pojďme si tyto fáze pečlivě rozebrat.

Fáze první: Popírání a smrtící past normálnosti

Když dojde ke katastrofě, naše první reakce není křik. Naše první reakce je popření. Je to naprosto přirozený obranný mechanismus naší mysli. Váš mozek funguje jako obrovský archiv minulých zkušeností. Když se setkáte s novou, nečekanou a děsivou informací – například slyšíte explozi nebo cítíte kouř – váš mozek se okamžitě ponoří do tohoto archivu a hledá podobný vzorec. Snaží se novou situaci zaškatulkovat do něčeho, co už zná a co je bezpečné.

Tomuto jevu se říká zkreslení normálnosti (normalcy bias). Mozek se vás snaží přesvědčit, že svět je stále v pořádku. Pokud letadlo prudce narazí, mozek vám řekne: „To jsou jen horší turbulence.“ Pokud uslyšíte střelbu, mozek vyhodnotí: „Někdo odpaluje petardy.“

Zkreslení normálnosti je neuvěřitelně silné. Nutí lidi chovat se v naprosto nenormálních situacích naprosto normálně. Vrací nás k našim zvykům a rutinám, protože ty nám dávají pocit bezpečí.

Ponaučení z 11. září

Jeden z nejjasnějších důkazů tohoto chování můžeme vidět na událostech z 11. září, kdy došlo k teroristickým útokům na budovy Světového obchodního centra. Přeživší, kteří unikli z věží, popisovali atmosféru na schodištích a v kancelářích těsně po nárazu letadel. Byli byste překvapeni, kdybyste zjistili, že tam nevládl žádný chaos. Lidé neječeli a neprali se o místo na schodech.

Naopak, situace byla nepřirozeně tichá. Lidé se pohybovali velmi pomalu. Mnozí z nich, přestože věděli, že se stalo něco strašného, dělali naprosto iracionální věci, které pramenily z jejich běžné rutiny. Než opustili svou kancelář, zastavili se, aby vypnuli svůj počítač. Brali si čas na to, aby si pečlivě sbalili věci do tašky nebo kufříku. Očekávali byste takové chování v hořícím mrakodrapu? Rozhodně ne. Ale přesně to dělá mozek ovládaný zkreslením normálnosti. Nutí vás dokončit běžné úkony, protože si odmítá připustit rozsah hrozby.

Co je ještě horší, v některých částech komplexu zaznívala z reproduktorů oficiální hlášení, která lidem radila, aby zůstali na svých místech a neopouštěli budovu. Mnozí uposlechli, protože poslušnost vůči autoritám a dodržování předpisů je dalším hluboko zakořeněným zvykem. Věřili, že když jim oficiální hlas říká, aby zůstali, je to pro ně ta nejbezpečnější volba. Tato pasivita a oddalování evakuace, způsobené jak interním popíráním, tak chybnými externími pokyny, měly fatální následky.

Negativní panika: Když tělo zamrzne

Kromě popírání existuje ještě jeden extrémní fyziologický stav, který brání akci. Odborníci jej nazývají negativní panika nebo jednoduše paralýza.

Představte si myš, která se ocitne tváří v tvář kočce. Pokud nemá kam utéct, její instinkt jí velí udělat jedinou věc: zamrznout. Předstírat, že je mrtvá. Snaha nevyvolávat pozornost a doufat, že si jí predátor nevšimne, je jedním z nejstarších evolučních mechanismů, kterými savci disponují. Lidé tento mechanismus mají také.

Když se ocitneme v situaci, kterou naše mysl vyhodnotí jako extrémně závažnou a zároveň z ní nevidíme jasnou únikovou cestu, náš systém se jednoduše vypne. Zamrzneme na místě. To vysvětluje onu podivnou realitu letadlových nehod. Vyšetřovatelé havárií často nacházejí cestující, kteří přežili samotný náraz bez vážnějších zranění, ale zahynuli při následném požáru, protože zůstali sedět na svých sedadlech, nepřipoutaní, a ani se nepokusili pohnout k východu. Obrovský příval kouře a ohně je naprosto ochromil. Zvíře v nich převzalo kontrolu a zvolilo strategii zamrznutí.

Během této fáze se v těle odehrává obrovská chemická bouře. Vyplaví se koktejl stresových hormonů – především kortizol a adrenalin. Vaše fyziologie se dramaticky změní, a to bez jakéhokoliv vašeho vědomého rozhodnutí. Krev se stáhne z končetin a povrchu těla do středu k životně důležitým orgánům, aby se snížilo riziko vykrvácení při zranění. Tepová frekvence vyletí nahoru.

Spolu s tím dochází k drastickým změnám v našem vnímání. Lidé často zažívají takzvané tunelové vidění – ztratí periferní vidění a vnímají jen úzký výsek reality přímo před sebou. Velmi častá je také ztráta sluchu. Během incidentů se střelbou lidé často neslyší ani ohlušující výstřely přímo vedle své hlavy. Mozek tyto podněty v rámci šokové reakce zcela odstřihne.

Nejzávažnějším důsledkem zaplavení mozku kortizolem je však ztráta schopnosti komplexního myšlení. Mozkové centrum, které má na starosti logiku, plánování a řešení problémů, je těmito hormony v podstatě vyřazeno z provozu. Ztrácíme schopnost řešit i ty nejjednodušší úkoly – najednou je nepřekonatelným problémem rozepnout si bezpečnostní pás, obléknout záchrannou vestu nebo si vzpomenout, kterým směrem jsou schody. Stáváme se tupými a neschopnými reagovat.

Fáze druhá: Uvažování a smrtící slušnost skupiny

Pokud se nám podaří vymanit z počátečního šoku a popření, přecházíme do druhé fáze oblouku přežití – do fáze uvažování. Nyní už víme, že něco není v pořádku. Otázka zní: Co budeme dělat?

Logika napovídá, že v takové chvíli by měl každý jednat rychle a zachránit se. Jenže lidé jsou bytostně společenští tvorové. Jsme evolučně naprogramováni k tomu, abychom žili ve smečce, následovali ostatní a řídili se nepsanými pravidly společnosti. Když nevíme, jak se chovat, rozhlédneme se po ostatních. Hledáme stopy a nápovědy u svých sousedů. Tomu se říká sociální schválení (social proof).

Pokud začne hořet a my vidíme, že ostatní lidé klidně sedí, pravděpodobně zůstaneme sedět také. Nechceme být tím, kdo začne vyšilovat a ztrapní se před ostatními. Zní to neuvěřitelně, ale strach ze sociálního ponížení je v nás často silnější než strach ze smrti. Nechceme narušit společenské konvence. Nechceme vypadat jako „blázni“. A právě tato slušnost nás může zabít.

Případová studie: Požár v Beverly Hills Supper Club

Pro detailní analýzu toho, jak se lidé chovají ve skupině během katastrofy, je zásadní, kteří zkoumali události kolem jednoho z nejtragičtějších požárů v americké historii.

V květnu roku 1977 vypukl požár v prestižním podniku Beverly Hills Supper Club na předměstí Cincinnati. Byla to obrovská, luxusní stavba s mnoha sály, fontánami a sály plnými bavících se hostů. Jednou z místností byl takzvaný Kabaretní sál (Cabaret room), ve kterém se tísnilo obrovské množství návštěvníků.

Požár začal v jiné části budovy jako elektrický zkrat a postupně se šířil chodbami, plnil je kouřem a odřezával únikové cesty. Do Kabaretního sálu přiběhl mladý pomocný číšník (busboy) s úkolem lidi varovat. Vzal si mikrofon a oznámil zástupu přítomných, že v budově hoří a že musí okamžitě odejít.

Co se stalo pak, dokonale ilustruje sociální chování v krizi. Ačkoliv slyšeli jasné varování o požáru, dav se nepohnul k žádné ukvapené akci. Lidé seděli a čekali. Čekali, až přijde management klubu. Čekali na to, až jim nějaká formální autorita řekne, že je to skutečně pravda a že mají vyklidit sál. Mladý uklízeč ze stolu pro ně nebyl dostatečnou autoritou k tomu, aby narušili svůj příjemný večer.

Když se konečně začali zvedat – protože management nedorazil a kouř začal být cítit – nejednali instinktivně, ale naprosto v souladu se svými sociálními rolemi. Muži nabízeli rámě ženám a dávali jim přednost. Lidé se bavili, spořádaně se řadili a pohybovali se k východům velmi zdvořile. Nikdo nikoho nepostrkoval.

Toto slušné a spořádané chování se ukázalo jako fatální. Komplex měl zoufalý nedostatek únikových východů a ty, které tam byly, nedokázaly pojmout takové množství pomalu se pohybujících lidí. Kouř z požáru mezitím naplnil místnosti jedovatými plyny. Pomalý přesun způsobil obrovskou tlačenici na chodbách. Lidé neumírali proto, že by po sobě šlapali v panice, ale proto, že se pohybovali příliš pomalu a nadýchali se smrtícího kouře. Oheň a udušení si ten večer vyžádaly 167 obětí, a většina z nich zemřela právě v Kabaretním sále.

Tato studie jasně prokázala, že ve velkých skupinách inklinujeme k pasivitě. Pokud vaše role velí, že jste host (tedy někdo, kdo je obsluhován), budete přirozeně čekat, až vám personál ukáže cestu. Pokud jste personál, snažíte se lidi uklidnit, abyste neporušili pravidlo dobrého zákaznického servisu. Tato rigidita v našem uvažování nám v moderním, komplexním světě svazuje ruce.

Klam rizika a paradox zkušenosti

Než přejdeme k řešení, je nutné pochopit, proč se často nacházíme v situacích, ze kterých nedokážeme logicky uniknout. Náš mozek je totiž neuvěřitelně špatný v posuzování skutečného rizika.

Vědci tento fenomén nazývají faktorem děsu (dread factor). Jak posuzujeme, čeho bychom se měli bát? Lidé se přirozeně nejvíce bojí věcí, které nemají pod kontrolou, kterým nerozumí, které jsou plné neznámých proměnných a které mají potenciál usmrtit mnoho lidí najednou. Klasickým příkladem je pád letadla.

Když jedeme v autě, cítíme, že máme věci pod kontrolou. Držíme volant, rozhodujeme o rychlosti. Navíc k autonehodám dochází neustále, jsou běžnou součástí našeho světa. Proto se jich neděsíme, i když statisticky představují gigantické riziko. Havárie letadla je naproti tomu monumentální, vzácná událost, při které je cestující zcela bezmocný v hliníkové trubce tisíce metrů nad zemí.

Tento klam v hodnocení rizika vede k tragickým rozhodnutím. Skvělým důkazem je chování lidí bezprostředně po teroristických útocích z 11. září. Studie expertů z Cornellovy univerzity (mimo jiné také proslulý výzkum psychologa Gerda Gigerenzera) analyzovala statistiky dopravy po těchto událostech. Strach z létání byl tak obrovský, že miliony Američanů raději zrušily své lety a rozhodly se cestovat na velké vzdálenosti autem.

Důsledek? V měsících následujících po 11. září zemřelo na amerických silnicích o 2 300 lidí více, než byl dlouhodobý průměr. Těchto 2 300 lidí tvoří takzvané skryté oběti útoků. Jejich snaha vyhnout se nepatrnému riziku leteckého terorismu je přivedla přímo do smrtelné náruče statisticky nejnebezpečnější činnosti – řízení automobilu.

Hurikán Katrina a past věku

Ještě více překvapivé je zjištění ohledně demografie a schopnosti vyhodnotit hrozbu. Předpokládali byste, že starší lidé s větším množstvím životních zkušeností budou reagovat racionálněji a bezpečněji. Opak je často pravdou.

Když udeřil hurikán Katrina, ukázalo se, že věk byl vůbec tím nejvýznamnějším rizikovým faktorem pro to, že lidé neuposlechli příkaz k evakuaci. Proč se starší lidé odmítli evakuovat? Právě kvůli svým zkušenostem. Zažili během svého dlouhého života desítky hurikánů a bouří. Vytvořili si obrovský mentální archiv, který jim říkal: „Vždycky jsme to přečkali, okna se jen trochu klepala, voda nikdy nestoupla až k nám. Není důvod utíkat.“

Jejich mozek nedokázal zpracovat informaci, že Katrina není jako předchozí bouře. Že inženýrství městských ochranných bariér selhalo a tvar pobřeží se změnil. Jejich bohatá zkušenost jim paradoxně poskytla falešný pocit bezpečí, který je odsoudil k záhubě. Realita katastrofy nezapadala do jejich dosavadního vnímání světa, a tak zůstali doma.

Fáze třetí: Rozhodná akce a jak zlomit paralýzu

Pokud se úspěšně prokoušeme fází popírání a neztratíme čas neplodným uvažováním založeným na sociálních konvencích, dostáváme se do třetí a finální fáze: Rozhodná akce. To je moment, kdy fyzicky něco uděláme pro svou záchranu. Jak ale dosáhnout toho, abychom do této fáze vůbec dospěli a dokázali efektivně jednat i přes to, že náš mozek plave v kortizolu a adrenalinu?

Klíčem k prolomení letargie a paralýzy – ať už u sebe samotných, nebo u lidí kolem nás – je komunikace a jasné povely.

Odborníci i svědci potvrdili, že pro vymanění lidí ze stadia „zamrznutí“ nebo nepochopitelné poslušnosti extrémně funguje asertivní zásah. Představte si situaci po explozi, kdy lidé bezcílně stojí a koukají před sebe. Pokud na ně někdo – kdokoliv, i vy – zakřičí ostrým, pevným a asertivním hlasem: „Neberte si žádné tašky! Nechte tu zavazadla a vypadněte z budovy!“ lidé velmi často procitnou a poslechnou. Ostrý, přikazovací tón prorazí mlhu negativní paniky. Mozek, který zoufale potřebuje vedení, se chytí tohoto příkazu a začne konat.

Proto jsou například letušky trénovány, aby při nouzové evakuaci nejen ukazovaly směr, ale doslova na cestující křičely jednoduché povely jako „Odvažte se! Běžte!“. Slouží to jako šoková terapie pro zablokovaný intelekt.

Taktika pro vlastní záchranu: Nácvik a situační povědomí

Nejlepší obranou proti selhání lidského faktoru je systematické odstraňování onoho pocitu novosti, který spouští fázi popírání. Mozek se hroutí, když narazí na situaci, kterou nezná. Úkolem je tedy mozek oklamat a předem ho s těmito situacemi seznámit.

Cílem je vybudovat to, čemu odborníci z bezpečnostních složek říkají svalová paměť. Jde o to přenést složité úkony z kortexu (který při stresu selhává) do podvědomých motorických center. Když budete daný pohyb opakovat dostatečně často i bez stresu, vaše tělo si jej zapamatuje a v krizi jej provede automaticky, aniž by k tomu potřebovalo logické uvažování.

Proto jsou požární cvičení tak klíčová. Proto má smysl vstát od stolu, fyzicky sejít schody a projít únikovým východem, místo toho, abyste se na plánek úniku jen podívali okem. I jediné fyzické provedení úniku dává vašemu mozku souřadnice a mapu, do které se může v případě skutečného stresu otisknout.

Základním návykem by mělo být neustálé budování situačního povědomí.

• Když vejdete do restaurace, klubu nebo přeplněného sálu, podívejte se, kde jsou únikové východy. Mějte v hlavě alespoň jeden záložní plán pro případ, že by cesta, kterou jste přišli, byla zablokovaná.

• Pokud pracujete ve výškové budově, najděte si čas a skutečně si projděte schodiště. Zjistěte, kde jsou dveře, zda nejsou zamčené, kolik pater musíte sejít.

• Když usednete do letadla, spočítejte si, kolik řad sedadel vás dělí od nejbližšího nouzového východu. A spočítejte je směrem dopředu i dozadu. Proč? Protože jakmile se kabina zaplní hustým kouřem, neuvidíte vůbec nic. Vaše oči budou k ničemu a vy se budete muset pohybovat hmatem a počítat opěradla sedaček poslepu.

Tato nepatrná mentální příprava zabere několik vteřin. Mnohým to může připadat zvláštní, možná až paranoidní, a ze strachu ze sociálního odsudku to nedělají, aby nepůsobili jako blázni. Pravdou ale je, že právě tento jednoduchý mentální nácvik drasticky zvyšuje šanci, že nezamrznete. Mozek už nebude mít pocit úplné neznámé, protože malou část problému jste už vyřešili za něj. Tím výrazně zkracujete fázi popírání.

Věda o přežití havárií

Je důležité zbořit další z rozšířených mýtů, který nás zdržuje od akce – mýtus o neodvratnosti osudu. Mnoho lidí se domnívá, že pokud letadlo spadne, všichni prostě zemřou a nemá smysl o záchraně vůbec uvažovat. Tento fatalismus plodí onu nebezpečnou letargii.

Věda nám však nabízí mnohem optimističtější obraz. Podle oficiální bezpečnostní studie Národního úřadu pro bezpečnost v dopravě (NTSB), která analyzovala letecké nehody v USA mezi lety 1983 a 2000, přežilo vážné havárie neuvěřitelných 56 až 59 % cestujících. Celková míra přežití (včetně méně závažných nehod) dosáhla dokonce přes 95 %. Mnoho z těch havárií, které vypadají na televizní obrazovce absolutně katastrofálně, se zničenými trupy a hořícími troskami, nabízí lidem reálnou příležitost k přežití. Podmínkou ale je, že budete jednat. Že se odpoutáte, nenecháte se svázat pasivitou ostatních a zamíříte k východu. Vaše šance na přežití jsou překvapivě vysoké, pokud se o své přežití začnete sami aktivně zajímat.

Technika dýchání do čtverce: Návrat logiky

Zůstává ještě jeden klíčový problém: Co dělat ve chvíli, kdy vás i přes veškerou přípravu pohltí onen ochromující zvířecí strach a vy cítíte, že ztrácíte kontrolu nad svým tělem a myslí? Profesionálové v oblasti záchrany životů, vojenské speciální jednotky a záchranáři používají techniku, která dokáže fyziologii stresu doslova nabourat zevnitř.

Jedná se o metodu známou jako dýchání do čtverce (box breathing). Není to žádná ezo-praktika, je to čistá manipulace s vaším nervovým systémem. Dýchání je jedním z mála autonomních procesů (procesů řízených podvědomě, jako je tep), které dokážeme vědomě ovládnout. Jakmile začnete zhluboka a rytmicky dýchat, pošlete parasympatickému nervovému systému signál, že bezprostřední nebezpečí není tak fatální, a hladina kortizolu a srdeční tep začnou klesat. Spolu s tím se vám navrátí schopnost logického uvažování.

Technika je velmi prostá a má čtyři stejné kroky, proto se jí říká čtverec:

1. Pomalý nádech nosem po dobu 4 vteřin.

2. Zadržení dechu na 4 vteřiny.

3. Klidný výdech ústy po dobu 4 vteřin.

4. Zadržení dechu (s vyprázdněnými plícemi) na 4 vteřiny.

Tento cyklus se opakuje tak dlouho, dokud neucítíte, že se vám vyjasňuje zrak, uvolňuje napětí ve svalech a schopnost racionálně myslet se vrací do předních částí mozku. Lze to trénovat kdykoliv během dne, když jste ve stresu v práci nebo v dopravě, čímž opět budujete svalovou paměť.

Závěr: Bezpečnost neleží v technologii, ale v lidech

Katastrofy, havárie a extrémní události mají tendenci nás zbavit iluzí o našem technologickém světě. Vyrábíme stále bezpečnější letadla, instalujeme protipožární systémy a spoléháme na dokonalost našich krizových štábů. Ale jak ukazuje podrobná analýza výše zmíněných tragédií, v okamžiku zlomu se vše odvíjí od toho nejstaršího a nejsložitějšího mechanismu na světě – od lidského mozku.

Instituce často podceňují lidský faktor a nekomunikují s veřejností otevřeně o rizicích z obavy, že vyvolají paniku. Ale jak už víme, k žádné divoké panice ve skutečnosti nedochází. Dochází k paralyzujícímu popření. K smrtící pasivitě a nekonečnému čekání na záchranu, která nemusí přijít včas. Místo abychom se před rizikem skrývali a udržovali mýtus o tom, že za nás vše vyřeší systém, musíme přijmout osobní odpovědnost.

Až se příště ocitnete v novém, neznámém nebo přeplněném prostředí, nevypínejte. Nečekejte na to, až vám někdo dá povolení k záchraně. Zjistěte, kde jsou východy. Představte si, co byste dělali, kdyby věci nešly podle plánu. Pokud nastane krizová situace, vzpomeňte si, že váš mozek se vás zpočátku pokusí obelhat, že se nic neděje. Překonejte společenské bariéry a nebojte se být tím „podivínem“, který zakřičí, že je třeba odejít. Může to být právě váš asertivní hlas, který nejen zachrání váš vlastní život, ale probudí k akci i desítky dalších lidí kolem vás.

ZDROJ: Podcast #1,078: From Plane Crashes to Terrorist Attacks — Who Survives, and Why