Zrozeno v krvi, exilu a zradě

Skutečný příběh vzestupu moderního bojového umění

Kdesi ve starých spisech se ukrývá hluboká myšlenka, kterou zformuloval starověký čínský filozof Lao-c’: „I po smrti zůstanou ti, na které se vzpomíná.“ Tato touha po překonání vlastní smrtelnosti, po nalezení cesty, jak přetrvat ve světě za hranicemi času a prostoru, se stala ústředním hnacím motorem pro vznik a celosvětové rozšíření jednoho z nejtvrdších a nejpropracovanějších systémů boje zblízka na světě. Nebyla to však cesta lemovaná pouze ušlechtilými ideály. Její základy byly zality betonem politických intrik, státních převratů, krvavých válečných jatek a hlubokých osobních zrad.

Tento příběh nás zavede do doby, kdy se z chaosu formoval nový řád, do zákopů, kde se holýma rukama drtily lebky, a do myslí mužů, kteří se rozhodli přetvořit lidské tělo v tu nejsmrtelnější zbraň.

Květnová revoluce, která se zvrtla

Když ručičky hodin ukázaly třetí hodinu ranní osudného 16. května roku 1961, daly se v jihokorejském Soulu do pohybu události, které měly navždy změnit politickou mapu země. Začala takzvaná „revoluce“ – vojenský státní převrat. Zpočátku to vypadalo jako dokonale orchestrovaná, a především nekrvavá akce. Plukovníci a generálové se rozhodli paralyzovat Jižní Koreu s jasným cílem: svrhnout dosavadní zřízení, nainstalovat novou, pevnou vládu, zcela vymýtit všudypřítomnou korupci a oživit národ novým směrem. Co bylo pro úspěch akce klíčové, tento tichý noční puč probíhal se skrytou podporou Spojených států amerických.

Zatímco Soul obsazovaly vojenské jednotky, jeden z klíčových podporovatelů převratu, vlivný vojenský velitel a mistr bojových umění jménem Čche, se nacházel ve městě Tegu. O dvanáct hodin později, právě když on a jeho podřízení vojáci oslavovali domnělý obrovský úspěch, zazvonil telefon. Na druhém konci linky se ozval major Nam Tche-hi, který volal přímo z centra dění v Soulu.

„Jak to vypadá?“ zeptal se Čche v očekávání dobrých zpráv. „Není to dobré, pane,“ zněla mrazivá odpověď Nama. Hlas se mu znatelně třásl. „Co se to tam proboha děje?“ nechápal Čche. Nam rychle a nervózně vysvětlil situaci na místě: „Právě teď se na náměstí u velitelství armády shromáždily plně obrněné jednotky.“

Byl to naprostý šok. Přímo na tomto velitelství totiž úřadoval jejich generál, muž, který měl z pozice nejvyššího velitele celý puč vést. Pokud byl obklíčen obrněnými jednotkami, znamenalo to z logiky věci jediné – revoluce selhala, armáda se obrátila proti nim a všichni zúčastnění budou s největší pravděpodobností čelit popravčím četám.

Za krátkou chvíli však major Nam zavolal znovu. Převrat neselhal. Armáda skutečně úspěšně a plně převzala kontrolu nad celým Soulem. Problém byl jinde: v čele tohoto triumfálního puče nestál jejich velící generál. Moci se chopil muž z pozadí, do té doby poměrně málo známý generál jménem Pak Čong-hui.

Pro Čchea to byla naprosto ochromující zpráva. Ten Pak Čong-hui? Muž, který za druhé světové války ochotně kolaboroval s japonskými okupanty? Muž, o jehož popravě za komunistickou činnost před třinácti lety Čche sám hlasoval?

Ano, přesně tento Pak nyní držel v rukou absolutní moc nad celou Jižní Koreou.

Posedlost statusem a dědictví Posvátné kosti

Následná reakce nebyla jen politickým kalkulem, ale hlubokou, niternou krizí identity. Čche se ocitl v obrovských problémech. Byl zaplaven vztekem a sžíravou žárlivostí. Zuřil, protože ho Pak v podstatě podvedl a lstí ho přiměl podpořit květnový převrat, jehož plody nyní sklízel někdo jiný. Žárlil, protože Pak prokázal dostatek bezohlednosti a prohnanosti na to, aby se chopil nejvyšší moci. Nyní byl Čche, hrdý a neústupný muž, nucen poslouchat a podřizovat se někomu, koho vždy považoval za svou pouhou podřízenou figuru.

Abychom plně pochopili hloubku této potupy, musíme se ponořit do spletité struktury korejské společnosti. Korejci, a Čche nebyl výjimkou, striktně posuzovali, třídili a škatulkovali lidi podle jejich hodnosti a společenského statusu. Tento systém nebyl jen sociálním zvykem, byl pevně vytesán do samotného jazyka prostřednictvím složitého systému zdvořilostních oslovení (honorifik). Tato stratifikace měla prastaré kořeny. V dávných dynastiích vládla elita, takzvaní lidé „posvátné kosti“. O těchto urozených mužích se věřilo, že si nejen užívají naprostého luxusu a moci během pozemského života, ale že jejich dominantní postavení je kosmickým zákonem. Podle tradice totiž tito muži i po smrti automaticky stoupali na samotný vrchol hierarchie v posmrtném ráji.

Čche a Pak sice nebyli muži posvátné kosti – oba se narodili jako synové obyčejných venkovanů z chudých poměrů –, ale dokázali to, co bylo dříve nemyslitelné. Skrze brutální válečné konflikty, osobní odříkání a studium na Korejské vojenské akademii přeskočili staleté třídní propasti a vyšvihli se na samý vrchol moderní jihokorejské společnosti. I zde však platila železná, byť nepsaná pravidla. Z Čcheova úhlu pohledu byl Pak jeho podřízeným. Proč? Zcela jednoduše proto, že Čche nastoupil na vojenskou akademii dříve než on. Z pohledu západního pozorovatele se to může zdát jako bezvýznamná maličkost, ale ve společnosti chorobně posedlé statusem to byl naprosto zásadní, určující rozdíl.

A teď? Čche stál před realitou, kdy bude muset tohoto „podřízeného“ oslovovat „prezidente Paku“ nebo dokonce „vážený pane prezidente Paku“. Byla to hořká pilulka, obzvláště s vědomím, že nově nastupující diktátor mohl, ale také vůbec nemusel Čchea zahrnout do své nové vojenské vlády. A co hůř, diktátor mu mohl, ale také nemusel odpustit, že před více než dekádou aktivně pomáhal při vydání jeho rozsudku smrti.

Paradox Muže na koni

Lze se oprávněně ptát, zda Čche ve skrytu duše sám netoužil po tom, usednout na trůn a vládnout národu. Taková ambice by však ostře narážela na slib, který dal sám sobě v době, kdy byl během druhé světové války uvržen do vězení. Tehdy, balancujíc na samé hraně smrti, snil o svobodném národě, který bude opřen o dva nezlomné pilíře: mocnou, moderní armádu a jednotlivce zušlechtěné aocelově zocelené neporazitelným bojovým uměním.

Jak navíc podotkl uznávaný historik Bruce Cumings, korejský národ byl po staletí nesmírně hrdý na své civilní vůdce a učence. Vládla zde hluboká kulturní tradice, která se na vojenské velitele usilující o politickou moc – na archetyp takzvaného „Muže na koni“ – dívala se svrchovaným, povýšeným opovržením. Tím, že se Čche přidal k vojenskému puči, vlastně popřel vše, co si v nejtěžších chvílích života slíbil. Tento převrat se jevil jako ten nejkrkolomnější, nejbezohlednější a nejnebezpečnější krok celého jeho dosavadního života. Přesto to byl paradoxně právě tento riskantní gambit, který jako vedlejší, nezamýšlený efekt odstartoval celosvětovou expanzi nového bojového umění.

Tři sféry moci a stroj na strach

Novým jihokorejským Mužem na koni se stal generál Pak Čong-hui. Jakožto hlava Nejvyšší rady pro národní obnovu okamžitě spustil masivní, zlověstnou a naprosto nemilosrdnou kampaň. Její oficiální deklarací bylo odstranění korupce a „očištění“ Koreje. V praxi to vypadalo jako průmyslově řízený teror.

Proces tohoto takzvaného očišťování odstartoval prakticky ihned po převzetí moci. Čísla hovořila za vše a vzbuzovala hrůzu. Během pouhých prvních dvou měsíců bylo zatčeno nebo vyhozeno ze svých pozic přes 15 000 lidí. Více než 4 300 politiků dostalo doživotní zákaz politické činnosti a během prvního roku bylo pozatýkáno 14 000 údajných „chuligánů“.

Zatímco Pak drtil opozici, Čche se začal chovat spíše jako rebelující disident než loajální spojenec. Tvrdohlavě odmítal používat povinné oslovení „vážený pane prezidente Paku“. A zacházel ještě dál – za zády začal vojenského vůdce otevřeně kritizovat. Ve státě, který se právě transformoval v orwellovskou diktaturu, to znamenalo, že se jeho jméno velmi rychle objevilo na seznamech nově založené obávané instituce: Korejské ústřední zpravodajské služby (KCIA).

Temný stín KCIA

S převratem Pakovi pomáhali tři významní vojáci. Byli to titíž muži, kteří v průběhu následujících pětadvaceti let masivně vybudují a zároveň transformují celou strukturu bojových umění. Skutečným mozkem v pozadí celého puče byl muž jménem Kim Čong-pchil. Krátce po úspěšném uchopení moci a s tichou, avšak intenzivní asistencí americké CIA, vytvořil právě on výše zmíněnou KCIA. Tato organizace měla jediný cíl: institucionalizovat, zefektivnit a zautomatizovat probíhající čistky a perzekuce. Detaily o tom, jak přesně Američané při vzniku této obávané policie pomáhali, zůstávají dodnes přísně utajovanými informacemi. Nicméně brzy se ukázalo, že Spojené státy byly taktně, leč upřímně zděšeny tím, jak se KCIA zcela vymkla jakékoli kontrole a proměnila se ve stát ve státě.

Pro nikoho, kdo znal minulost nového generalissima Paka, to však nemohlo být žádným překvapením. Už během druhé světové války, kdy sloužil japonskému impériu, se totiž specializoval přesně na tyto aktivity: politické atentáty a brutální represi. KCIA se brzy stala tou nejděsivější silou na celém Korejském poloostrově. Její mandát byl absolutní – zahrnoval naprosto vše, co ve Spojených státech dělaly CIA a FBI dohromady, a k tomu přidával mnohem více temných pravomocí.

V tomto aparátu strachu našli široké uplatnění právě mistři bojových umění. Působili v diktátorově Osobní bezpečnostní službě a zejména v šestém oddělení KCIA, což byla sekce s mimořádně krvavou agendou. Měla na starosti únosy, sabotáže a politické vraždy. S největší pravděpodobností operovali bojovníci i v pátém oddělení, které dohlíželo na takzvanou vnitřní bezpečnost. Právě z pátého oddělení měli obyčejní Korejci největší hrůzu – zdálo se, že má své informátory, uši a oči naprosto všude, v každé ulici i rodině.

O absolutní moci této služby svědčí výrok jednoho z pozdějších ředitelů KCIA, který se při jednání s americkými představiteli otevřeně chlubil: „Měl jsem k dispozici rozsáhlé pravomoci – mnohem více moci, než si vůbec dokážete představit –, které pokrývaly naprosto každý aspekt mé země.“ A byla to pravda. Po většinu 60. let sahala moc chapadel KCIA hluboko do politického, ekonomického, kulturního, náboženského a samozřejmě i sportovního života, organizaci bojových umění nevyjímaje.

Dva světy moci a vymazání jména

Ačkoli stál generál Čche v podstatě na špatné straně jihokorejského diktátora, stále si udržoval značnou moc a vliv. Nezapomínejme, že převrat původně podpořil. Měl dobré konexe v nové struktuře KCIA a pod jeho velením bylo úctyhodných 100 000 vojáků rozdělených do pěti divizí. Navíc se pohyboval v těch nejvyšších společenských kruzích. Rád se účastnil večírků ve vlivných a luxusních domech kisaeng (exkluzivních tradičních zábavních podnicích).

Zde se však cesty obou mužů rozcházely i společensky. Prezident Pak tyto podniky nenavštěvoval spolu se svými generály. Vyhýbal se vyhlášenému podniku Kugilgwan v Soulu, kam chodil Čche. Namísto toho si diktátor nechal otevřít svůj vlastní, čistě soukromý podnik kisaeng. Jmenoval se An-ga, byl plně provozován agenty KCIA, kteří zdejší večírky organizovali, monitorovali a využívali jako nástroj moci.

Napětí se brzy přelilo do oficiální roviny. Na podzim roku 1961 přišli představitelé různých škol bojových umění za novým diktátorem s prosbou o sjednocení roztříštěných stylů v zemi. Pak tento krok schválil, avšak s jedním zásadním, pro Čchea naprosto zničujícím detailem. Diktátor autorizoval změnu názvu střešní organizace. Dosavadní název, obsahující slova Tae Kwon Do (za kterým stál Čche se svým společníkem Namem), byl zrušen pouhé dva roky po svém vzniku. Z organizace se stala Korejská asociace Tae Soo Do. Tento umělý, nově vymyšlený název měl za úkol jediné – dokonale vymazat Čcheův vliv. Vedení organizace sice stále tvořilo zhruba dvanáct čelních představitelů jihokorejské bojové scény, ale jméno, za které Čche bojoval, bylo oficiálně mrtvé.

Čche byl pochopitelně nesmírně rozhořčen tím, jakým způsobem byl on i jeho systém odsunut na vedlejší kolej. Nenechal si to však líbit. Krátce poté, v roce 1962, zorganizovala jedna z tělocvičen patřících jemu a majoru Namovi (slavný Oh Do Kwan) historicky první turnaj v bojových uměních v Koreji pod starým názvem. Tím Čche odstartoval svou křížovou výpravu, jejímž cílem bylo donutit zbytek vůdců k návratu k původnímu jménu.

Osobní vendeta mezi ním a prezidentem začala eskalovat. Diktátor nakonec situaci vyřešil s chladnou elegancí a vypočítavostí sobě vlastní: uklidil Čchea z cesty tím, že ho jmenoval velvyslancem v Malajsii. Byla to politická exilová izolace, ukrytá za fasádu prestižního diplomatického postu. Na první pohled se to mohlo jevit jako pohodlné řešení, ale pro Čchea, prostořekého, vznětlivého a rváčského vojáka, to bylo naprosté utrpení. Udělat z takového muže diplomata bylo, jak praví příměr, jako zavřít lišku do kurníku. Bylo jasné, že to nemůže dopadnout dobře.

Rozlučkový večírek, který prezident uspořádal na Čcheovu počest v nejlepší restauraci v zemi, byl ukázkou dusného napětí. V jednu chvíli se prezident posadil přímo vedle Čchea. „Starší generále Čche, jsem smutný,“ pronesl prezident a doléval svému hostu další pohárek alkoholu. Čche, neschopen ovládnout svou pýchu a opovržení, odpověděl chladnou lží, ve které se skrýval jed: „Není důvod k žádnému smutku. Považuji ale za velkou škodu, že poté, co já, jenž jsem vám vždy poskytoval upřímné a čestné rady, odejdu, budete obklopen už jen samými zkorumpovanými poradci.“

Prezident bezeslova vstal a odešel. Čche zůstal sedět u stolu a v hlavě mu rezonovaly zaprášené aforismy staré čínské filozofie. Klasický spis Písmo dokumentů říká: „Dřevo musí být řezáno podle tesařovy barvící šňůry, aby bylo užitečné; stejně tak by měl panovník přijímat upřímné rady.“ Zajímala však vůbec diktátora taková starodávná moudra? Spíše ne. Lao-c’ nabádal: „Oplať zlovolnému člověku ctnostným skutkem.“ A Konfucius radil: „Nabídni nepříteli na oplátku racionální čin.“ Byl by toho Čche schopen? Nikdy. Zkrátka nedokázal dosáhnout tak vysoké úrovně filozofického odstupu. Jeho lepší instinkty byly neustále stíhány trpkými, nevyřešenými pocity a za maskou hrdosti neustále vykukovala touha po pomstě.

Po tomto večírku se Čche a jeho věrný kolega major Nam Tche-hi rozloučili. Deset dlouhých let bok po boku cvičili korejské vojáky a sváděli bitvy o vytvoření zcela nového bojového umění. Nyní se jejich cesty dramaticky rozešly. Zatímco Čche v roce 1962 odlétal do diplomatického luxusu a izolace Malajsie jako zplnomocněný velvyslanec, Jižní Korea poslala majora Nama s padákem přímo do pekelného ohně Vietnamu. Tam měl dělat to, v čem byl nejlepší – učit mladé vojáky tomu, co sám prováděl na horských vrcholcích během korejské války: zabíjet komunisty holýma rukama.

Malajsijská laboratoř: Smutek, paranoia a zrození sestav

Jakmile se Čche se svou rodinou usadil v Malajsii, jeho frustrace z diplomatické role plně propukla. Cítil se jako v kleci. Oficiální velvyslanecké povinnosti z duše nenáviděl, přičemž formální akce pro něj představovaly naprostá muka. Chyběla mu elegance a jemnost. Během honosných státních večeří zažíval hluboké ponižení, když nevědomky snědl pečivo hostovi sedícímu vedle něj, nebo když na akci vyžadující ležérní oblečení dorazil v dokonalém, leč zcela nepatřičném smokingu a cylindru.

Útěk před touto realitou našel ve své naprosté posedlosti bojovým uměním. Zcela ignoroval diplomatický protokol a před budovou korejského velvyslanectví si zřídil venkovní tělocvičnu. Vůbec ho nezajímalo, co si lidé myslí o tom, že se velvyslanec suverénního státu na trávníku poskakuje, potí se a křičí jako nějaký nekultivovaný vesnický chlapec. Toužil totiž po jediném: rozšířit svůj bojový systém do světa rychlostí stepního požáru.

Zatímco své diplomatické povinnosti aktivně omezoval, veškerou energii vrhl do práce na anglické verzi své knihy z roku 1960. Jakmile se na formálních akcích naskytla byť sebemenší příležitost, neustále o svém systému vyprávěl. Začal budovat základy – tvořit nové sestavy (takzvané hyung). Tyto sestavy lze popsat jako choreograficky přesně dané série technik připomínající ostrý, leč neviditelný boj proti imaginárním protivníkům. Ke zpracování a přepisu těchto technik využíval úřednice z ambasády a kradl každou volnou hodinu. Netušil však, že jeho aktivity pečlivě sleduje jeden z korejských radů, který ihned nahlásil do Soulu agentům KCIA, že velvyslanec hrubě zneužívá své postavení a státní zdroje.

Stíny minulosti a zlomové trauma

Zatímco venku se snažil budovat celosvětovou síť, uvnitř prožíval Čche jedno z nejtemnějších období svého života. Několik měsíců po udání nalezl na svém pracovním stole záhadnou bílou obálku. Uvnitř se skrýval dopis. Rukopis patřil jeho staršímu bratrovi, kterého neviděl neuvěřitelných patnáct let a o kterém se domníval, že již dávno zemřel kdesi v hrůzách Severní Koreje.

Prvotní obrovská euforie byla okamžitě vystřídána mrazivou paranoiou. Byla to skutečně bratrova ruka? Nebo se jednalo o mistrovský podvrh? Co když někdo zfalšoval písmo, aby ho vlákal do pasti a přiměl ho k sympatiím ke komunistickému severu? Mohla to být promyšlená léčka samotné KCIA, která jen čekala na záminku, aby ho mohla formálně obvinit z velezrady? Nesmíme zapomínat, že Severní a Jižní Korea byly stále technicky ve válečném stavu, klasické boje pouze nahradily tajné operace. Jakýkoliv, byť sebemenší kontakt se Severokorejcem, a to i s pokrevním příbuzným, byl v Jižní Koreji klasifikován jako nejtěžší vlastizrada, za niž hrozil absolutní trest – smrt. Čche, vyděšený k smrti z toho, že ho někdo z ambasády udá, dopis v panice roztrhal na tisíce drobných kousků.

Nedlouho poté se však setkal tváří v tvář s mužem, který mu obálku do kanceláře propašoval. Díky tomu získal od svého bratra další dopis, a dokonce i fotografii. Rozhodl se k nebezpečnému kroku a materiály tajně přeposlal své matce, která žila v Jižní Koreji spolu s jeho první manželkou a dcerou.

Následky byly tragické. Jakmile matka po dlouhých letech od druhé světové války spatřila tvář svého nejstaršího syna na fotografii, zhroutila se. Proplakala celé dny a týdny. Žal a vyčerpání si vybraly svou daň – během necelého roku zemřela. Čche, politicky i geograficky uvězněný v Malajsii, se s ní nemohl přijet ani rozloučit. Byl naprosto zdrcen. Celé dny ho pronásledovaly živé vzpomínky na matku, na bratra, na bezstarostné dětství na severu země. Vše bylo umocněno drtivým pocitem viny. Cítil se jako nevděčný syn. Jako matčin nejmladší, slabý chlapec, který selhal ve své synovské povinnosti. V pozdějších letech prý potají plakal a prosil matku o odpuštění, ale v oněch surových dnech bezprostředně po její smrti udělal jedinou věc, kterou ovládal: ponořil se hluboko do tréninku.

Smutek a samotu přetavil do zběsilé aktivity. Mezi lety 1962 a 1964 vybudoval první zahraniční asociace bojových umění v Malajsii a Singapuru (což byly po Koreji a Vietnamu teprve třetí a čtvrtá taková organizace na celém světě). Především však zkonstruoval dvacet čtyři vlastních bojových sestav. Zatímco do té doby se cvičily sestavy vypůjčené z japonského karate a jeho styl tak karate silně připomínal, těchto 24 nových choreografií definovalo zcela nový směr. S pomocí průkopníků, se kterými jednal téměř jako s vlastními adoptivními syny, převáděl své myšlenky do praxe. „Napsal pohyby a my jsme je fyzicky předváděli tak dlouho, dokud nevypadaly perfektně,“ vzpomínal později jeden z těchto průkopníků, C. K. Čche.

Celý tento monumentální soubor 24 sestav pojmenoval Čche svým uměleckým pseudonymem Ch’ang Hon, který používal pro svou kaligrafickou a literární tvorbu. A proč právě číslo dvacet čtyři? Vysvětloval to hlubokou symbolikou: dvacet čtyři sestav reprezentuje dvacet čtyři hodin jednoho dne. Byl to ztělesněný symbol toho, jak krátký a pomíjivý je lidský život na této zemi – metafora utvrzená ztrátou nejbližších.

Fyzika a biomechanika v pohybu: Evoluce technik

V roce 1964 musel Čche Malajsii narychlo opustit. Začala totiž prosakovat závažná obvinění z rozsáhlé zpronevěry. Jeho nečekaný návrat do Koreje způsobil naprostý šok v řadách vůdců bojových umění, kteří byli pevně přesvědčeni, že s jeho odesláním do diplomatického exilu jméno a vliv jeho bojového systému navždy pohřbili. Mýlili se.

Čche po návratu neztrácel čas. Okamžitě kolem sebe shromáždil své nejlepší atlety a někdejší spolubojovníky z elitních tělocvičen Oh Do Kwan a Čchung Do Kwan. Cíl byl jasný: masivně zpropagovat nový systém a vydat novou, zcela přelomovou knihu. Vznikala unikátní laboratoř pohybu. Atleti pózovali pro fotografie nových malajských sestav, radili mu ohledně proveditelnosti technik a začali neuvěřitelným způsobem experimentovat. Začali modifikovat tradiční techniky paží (například kladením důrazu na údery hřbetem pěsti), podporovali větší flexibilitu v uhýbání a především posouvali kopy do dosud nevídaných dimenzí – do vzduchu.

Zrození reverzního kopu: Pálka a bič

Naprosto klíčovou postavou tohoto vývoje se stal Pak Čong-su (Jong-Soo Park). Tento mladý muž, žák samotného majora Nama, zrovna vyhrál národní šampionát ve volném boji. Byl pravděpodobně tím vůbec nejtechničtějším a nejnadanějším zápasníkem své generace. Sloužil v Soulu, kde trénoval policisty, ale během příprav knihy bydlel přímo s Čcheem pod jednou střechou.

Pak ukázal Čcheovi jeden specifický, vysoce rizikový kop, který si v zápasech velmi oblíbil. Celý princip spočíval v naprosté biomechanické dokonalosti. Bojovník se prudce otočil zády k soupeři o celých 180 stupňů a zadní nohou švihl vzduchem s cílem zasáhnout patou čelist nebo solární plexus protivníka. Tento pohyb v sobě skrýval dvě odlišné fyzikální varianty uvolnění kinetické energie, jak to atleti zkoušeli. Pokud byl kop proveden s naprosto rovnou, nataženou nohou, rotace těla propůjčila končetině drtivou hybnost. Noha se v tu chvíli chovala jako tvrdá baseballová pálka, která při nárazu nekompromisně prorazila cíl. Pokud však bojovník během téže rotace nohu lehce pokrčil, zachoval si rotační hybnost a noha se v závěrečné fázi nečekaně vymrštila, dynamika se zcela změnila. Úder dopadl ostře, jako prásknutí biče. V obou případech byl výsledek stejný – pata devastující silou zasáhla soupeřovu hlavu. Bylo to sice obrovské riziko, protože obrat o 180 stupňů odkrývá záda a stojí drahocenný čas, ale pokud se perfektně načasovala vzdálenost, znamenal tento kop okamžité bezvědomí soupeře.

Čche byl tímto ničivým mechanismem naprosto fascinován. Chtěl vědět, jak to funguje do posledního detailu. Získal dojem, že pro maximální efektivitu je nutná extrémní rychlost a bezchybná rovnováha. Jak si pamatují pamětníci, téže noci, kdy mu Pak kop předvedl, ho Čche vytáhl přímo z postele a donutil ho techniku opakovat znovu a znovu. Ospaný Pak demonstroval kop celou noc. Během následujících deseti dnů ho musel předvést snad více než tisíckrát, zatímco Čche usilovně přemýšlel, jak tento fyzikální zázrak pojmenovat. Nakonec přišel onen moment osvícení – kop se bude jmenovat Bandae Dollyo Chagi, tedy reverzní obloukový kop. Systém už znal obloukový kop z karate, ale tento vycházel z opačného směru rotace, takže přidání slova „reverzní“ bylo logické.

Je nutné uvést na pravou míru, že samotná mechanika tohoto úderu nebyla v historickém kontextu absolutní novinkou. Tyto techniky vyvinul již v padesátých letech jiný bojovník, U Čong-lim. Avšak byli to až atleti jako Pak, kteří tyto riskantní techniky zvedli ze země, zariskovali a začali je úspěšně aplikovat přímo ve vzduchu během tvrdých zápasů. Základní kop sice zůstal základním kopem, ale v momentě, kdy jej otočíte o 180 stupňů nebo jej provedete z výskoku, stává se z něj něco zcela nového, divácky neuvěřitelně efektního a v ringu zničujícího.

Čche byl vizionářem, který nikdy v životě takto riskantní a vzdušné techniky v reálném boji neviděl, ale pochopil jejich obrovský potenciál a jednu po druhé je zařazoval do své vznikající knihy. Byl to právě tento proces sběru a krystalizace cizích nápadů, díky kterému se jména šampionů jako Pak dostala na stránky knih, zatímco původní vynálezci, jako byl U Čong-lim, často zůstali zapomenuti. Čche si díky tomuto procesu postupem času začal sám o sobě myslet, že to byl právě on, kdo tyto techniky skutečně stvořil.

Od opice ke stroji: Vědecká definice pohybu

Čcheovým skutečným, nepopiratelným talentem nebyla samotná fyzická exekuce, ale jeho brilantní schopnost organizovat. Dokázal dotlačit své šampiony k provádění pohybů, které popíraly gravitaci, a následně tyto pohyby naprosto přesně, analyticky popsat a pojmenovat. Jeho inspirace pro jména technik a postojů nepocházela ze starých svitků, ale z reálného, moderního světa.

Například tzv. „sedící postoj“ (annun sogi) objevil během demonstrace v Libanonu, když v cirkuse sledoval klauna, kterému někdo nečekaně podtrhl židli, a on přesto zůstal viset ve vzduchu v pozici vsedě. Myšlenka na „kráčející postoj“ (gunnun sogi) jej napadla při pohledu na figurku chodce na semaforu v tehdejším západním Německu, což využil pro přejmenování jednoho z klasických postojů z karate.

Tento racionální přístup byl klíčový. Čche přísně, až fanaticky zakázal používat názvy odvozené ze zvířecí říše. V jeho systému neexistoval žádný „postoj koně“, žádný „postoj kočky“, neobjevovali se tu žádní krčící se tygři nebo skrytí draci, jak bylo zvykem v jiných asijských systémech. Čche byl posedlý myšlenkou vyvinout bojové umění, které bude stoprocentně opřeno o chladné, exaktní vědecké a anatomické principy fungování lidského těla. Koňský postoj byl tedy přejmenován na přesný „sedící postoj“. Postoj kočky se stal „postojem na zadní noze“. Tygr podle Čchea patřil do pralesa a draci do pohádkových průvodů – v boji šlo o vektory, fyziku, úhly a rychlost.

V roce 1965 spatřila světlo světa jeho nová kniha. Její vydání ironicky financoval jeden z jeho bývalých spoluvězňů z druhé světové války, který se mezitím začal živit jako pašerák. Kniha byla naprostým zjevením. Obsahovala fascinující množství letících, rotujících a skákajících technik. Pro průměrného člověka té doby byly tyto kopy popírající gravitaci jen těžko uvěřitelné, dokud neviděl sérii fotografií krok za krokem. Čche tyto sekvence naaranžoval tak geniálně, jako by pohyb snímal stroboskop blesk po blesku, a zachytil každý zlomek vteřiny pohybu ve vzduchu.

Kniha obsahovala například legendární fotografii majora Nama. Kolem roku 1954 se Nam zapsal do dějin jako jeden z prvních lidí, kteří předvedli úder letícím bočním kopem. Dřepělo před ním v řadě za sebou celkem jedenáct mužů. Nam se rozběhl, odrazil, proletěl plnou rychlostí nad hlavami všech jedenácti mužů najednou a během letu dokázal svou nohou na druhé straně přerazit dřevěnou desku. Zatímco zbytek světa bojových umění se tou dobou upínal na preciznost základních, pevně ukotvených postojů a za vrchol obtížnosti byl považován běžný kop z otočky na zemi, Nam na fotografiích létal a přebal knihy z roku 1965 zdobil v levitující póze Pak Čong-su útočící v úrovni hlavy. Lze se vůbec divit, že cvičenci tohoto systému vzhlíželi ke slavným starověkým korejským válečníkům hwarang s téměř posvátnou úctou?

Systém sice stále hojně čerpal ze staršího karate (za což byl Čche dokonce napadán z plagiátorství knihy o karate), ale směr, kterým se vydal, byl naprosto nový – mířil vzhůru. Zápasníci se museli odrážet, létat, rotovat ze všech možných úhlů (a přitom přesně zasahovat cíle), aby nakonec dopadli v naprosto bezchybné a pevné rovnováze. Ruce měly sloužit jako zbraně, ale nohy inspirované starým korejským stylem t’aekkyon musely vystřelovat vpřed s totožnou rychlostí, jakou má úder bleskové paže. A co víc, cvičenci si museli pamatovat složité fyzikální rovnice, uvědomovat si rozložení síly a v každé desetině vteřiny přesně vědět, jaký úhel a napětí jejich tělo svírá. Z bojového umění se rodil extrémně náročný, až šíleně atletický mechanismus.

Vietnamské peklo: Od sportu k umění zabíjet

Zatímco Čche ladil fyziku pohybu ve stínu ambasády a pracoval na knize, jeho dávný spolubojovník major Nam Tche-hi stál po kolena ve vietnamském blátě. Jak se kdysi během druhé světové války zvedla popularita tradičních stylů boje, ve vietnamské džungli a tamních tréninkových kempech začal tento korejský systém doslova explodovat.

Nam na frontových liniích přímo nebojoval. Jeho úkolem bylo vytvořit z vojáků smrtící zbraně. Vybral si šedesát elitních sportovců a mistrů pocházejících z korejské armády. Šest měsíců je podroboval drtivému drilu a následně je rozeslal jako instruktory dál. To byl však jen nepatrný začátek. Korea nakonec v průběhu konfliktu nasadila ve Vietnamu 647 takovýchto certifikovaných instruktorů bojového umění. Za mohutného amerického financování poslala Jižní Korea do boje proti komunistům zhruba 300 000 příslušníků ozbrojených sil (což si později vybralo krutou daň v podobě masivních poválečných traumat). Byla to cynická, avšak funkční geopolitická rovnice: Spojené státy chránily Jižní Koreu před severem celých dvacet let, a Korea jim to nyní měla v jihovýchodní Asii na dekádu oplatit. Na bojiště dorazily divize s hrdými názvy jako Modrý drak, Tygr a fanaticky antikomunistická divize Bílý kůň, o jejíchž členech se tradovalo, že snad všichni drží třetí stupně černých pásů.

Divize Modrého draka, tvořená tvrdými příslušníky námořní pěchoty, vstoupila na vietnamskou půdu jako první. Byli to zocelení žoldnéři placení Spojenými státy za likvidaci Vietcongu. Začátky však byly katastrofální. Korejci vůbec nebyli připraveni na specifika neviditelné války v džungli. Komunistické síly je zpočátku doslova masakrovaly a transportní letadla se domů každou noc vracela naplněná korejskými těly.

Reakce Soulu byla rychlá a nemilosrdná. Vláda vybudovala speciální výcvikový tábor dokonale simulující dusné a zrádné podmínky vietnamské džungle, dodala lepší uniformy a obuv a především zavedla povinný a brutální výcvik v boji zblízka. To, co se námořní pěchota učila, však nemělo nic společného s civilní sebeobranou nebo s úhly odrazu ze sportovních knih. Učili se umění zabíjet. Trénovali krizové scénáře: co dělat při nečekaném přepadení, jak reagovat, když je jednotka kompletně obklíčena, jak přežít, když útočník stojí tak blízko, že není čas zvednout zbraň a stisknout spoušť.

Mezi prvními experty, kteří korejské síly v Saigonu školili poté, co se Nam vrátil domů, byl vietnamský důstojník jménem Nguyen Van Binh. Tento muž komunisty nenáviděl naprosto stejně jako Čche a Nam. Od roku 1962 vedl ve Vietnamu první tělocvičny Oh Do Kwan a jeho výsledky byly ohromující. Tréninkem mu do roku 1975 prošlo odhadem 60 000 studentů, z nichž neuvěřitelných 2 000 dosáhlo na černý pás. Podle jeho střízlivých odhadů v tomto období studovalo bojové umění v oblasti celkem milion vojáků i civilistů. Fyzická připravenost vojáků šla rapidně nahoru – po pouhých šesti měsících výcviku se jim zrychlily reflexy, radikálně se zlepšila dynamika pohybu a získali ohromné sebevědomí. „V boji zblízka, nebo i na větší vzdálenost, bylo zkrátka vždy lepší, když uměli bojové umění,“ vzpomínal později Van Binh.

Avšak vojáci, kteří prošli delším výcvikem, dokázali mnohem víc. Dokázali člověka usmrtit čistě pomocí vlastního těla. Jak vysvětloval samotný Van Binh, nebylo to o hrubé, nekontrolované síle, ale o přesnosti a pochopení anatomie slabin lebeční kosti. Usmrtit muže přímým úderem pěstí do pevné kosti čela je v podstatě nemožné, ruka se roztříští dříve než lebka. Zato přesně mířený úder do spánku může prorazit tenkou kost a zasáhnout mozek. Úder vedený do středu obličeje, na nos nebo do úst, dokáže obličej s drtivou lehkostí rozbít a protivníka okamžitě zneschopnit.

Pověsti o korejských schopnostech v boji beze zbraně se šířily jako lesní požár. Mnohdy až s mytickým, hrůzostrašným nádechem. Vlivný časopis Time v roce 1966 otiskl reportáž, která barvitě líčila brutalitu Korejců: „Zápaďanům se tento proces někdy zdá stejně brutální, jako je účinný. Podezřelí (z řad Vietcongu) jsou povzbuzováni k mluvení tak, že se jim ze zadu těsně kolem ucha vystřelí z pušky, zatímco sedí na okraji vykopaného hrobu, nebo se k tomu využije rychlý, lícní kosti tříštící švih Korejcovy holé ruky.“ Článek dokonce tvrdil, že každý korejský voják bez výjimky praktikuje bojové umění 30 minut denně a popisoval zkazku, jak Korejci za umučení svého druha stáhli příslušníka Vietcongu z kůže a pověsili ho ve vesnici pro výstrahu.

Tyto zprávy vzbudily odpor a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Americký styčný důstojník A. S. Bolcar reagoval dopisem do redakce, ve kterém označil tyto morbidní báchorky za nesmysl. Zdůraznil, že korejští „Tygři“ bojují naprosto profesionálně. „Považujeme je za brutálně efektivní,“ napsal, „ale nikde jsme neviděli žádné sezení u hrobů, žádné štípání lícních kostí bojovým uměním, ani zmrzačení stahováním z kůže. Kdyby Tygři dělali tyto věci, nikdy by se jim nevzdalo 695 příslušníků Vietcongu.“ Přesto se vietnamskou džunglí rychle šířil rozkaz velení Vietcongu, který nařizoval, aby se jejich oddíly pohybovaly co nejtěsněji u amerických pozemních jednotek, ale za každou cenu se vyhýbaly jakémukoli blízkému střetu s Jihokorejci. Tento respekt nebyl založen na novinářských mýtech, ale na realitě bojiště, což naplno demonstrovala jedna z nejzuřivějších bitev celé války.

Valentýnská řež u Tra Binh Dong

Stalo se to v noci na svatého Valentýna, 14. února 1967. V komunistické baště v provincii Quang Ngai, nedaleko vesnice Tra Binh Dong, se přibližně 250 jihokorejských mariňáků z elitní 11. roty divize Modrý drak zakopalo v obraném táboře, který měl při pohledu ze vzduchu symbolický, avšak krvavý tvar srdce. Tábor byl obehnán ostnatým drátem a betonovými zátarasy. Proti této hrstce mužů se pod rouškou tmy vyrojilo neuvěřitelných 1 500 vojáků Vietcongu. Byli vyzbrojeni plamenomety a nesli sebou těžká děla, včetně masivních 120milimetrových minometů, které jim z hor pomáhali snášet sloni.

Útok začal jako ztělesněná noční můra. Za ohlušujícího hluku bubnů, jekotu píšťalek a fanatického řevu „Tai Han ra di, ra di!“ („Pojďte ven, Korejci!“) vpadl první vietnamský prapor do základny z jihovýchodu. Vzápětí se ze severu prodral dráty prapor druhý. Útok byl tak rychlý, drtivý a překvapivý, že se vlny komunistických vojáků převalily přes zákopy dříve, než mnozí Korejci vůbec stihli zvednout zbraně a vystřelit.

V propuklém chaosu nastal boj o naprosté přežití. Jihokorejští vojáci bojovali doslova jako tygři zahnání do kouta. Mrtvá těla se začala okamžitě vršit v úzkých zákopech. Jeden z korejských vojáků skočil do kráteru a ve chvíli, kdy ho pronásledovali Vietnamci, vyhazoval ven poslední odjištěné granáty. Další se zoufale vrhl skrz hradbu ohně, aby zastavil postupujícího nepřítele nesoucího plamenomet. Jiný voják skočil přímo do houfu nepřátel a v sebevražedném aktu odjistil svůj poslední granát, přičemž vzal komunisty s sebou do hrobu. Když obráncům došly zásoby granátů a munice, nezbylo jim nic jiného, než to, co do nich drilovali instruktoři v kempech. Výzbrojí se staly pažby pušek a techniky tvrdého boje zblízka. V blátivých zákopech probíhal primitivní, děsivý souboj muže proti muži, nůž proti noži, úder proti úderu, přičemž Vietnamci neúprosně tlačili Korejce stále hlouběji do útrob tábora.

Po dvou hodinách nepřetržitých jatek ovládal Vietcong plnou třetinu tábora. Americké letectvo nemohlo přispěchat na pomoc kvůli těžké mlze a hustému dešti. Korejci stáli tváří v tvář naprostému zničení. Přesto se nezhroutili. Uprostřed toho absolutního pekla zavelel kapitán Čong Kjong-gin k naprosto šílenému, leč rozhodujícímu kroku – k prudkému protiútoku. Velitel jedné z jeho čet vedl heroický útok přímo do průlomu, který předtím Vietnamci v drátech vytvořili. Z bezprostřední blízkosti zastřelil pistolí pět nepřátel a jeho družstvo následně hrubou silou vytlačilo zbývající komunisty zpět k ostnatým drátům, kde je uvěznilo. Druhá skupina mariňáků vzápětí pochopila záměr, vrhla se do stejného místa a dokončila tak obklíčení. V naprostém obratu osudu Korejci obklíčili své obkličovatele a z plných plic nyní do tmy řvali oni: „Ra di, ra di!“ („Pojďte ven!“).

Když se nad bojištěm konečně zvedla ranní mlha a přiletěly čtyři americké letouny Skyhawk, aby zdecimovaly poslední zbytky prchajících komunistů, naskytl se přeživším apokalyptický pohled. Šokovaní mariňáci našli uvnitř srdcovitého perimetru 15 mrtvých vlastních mužů. Oproti tomu tam leželo 104 těl mrtvých vojáků Vietcongu, a dalších 140 jich viselo a leželo venku na ostnatých drátech.

Když k místu krveprolití přiletěl velící generál, aby kapitánovi Čongovi pogratuloval, psychika velitele povolila. Čong před ním stál zbrocený špínou a krví, pokusil se podat formální hlášení, ale hlas se mu zlomil. „Pane velící generále,“ vzlykal, „ztratil jsem příliš mnoho mužů, takže v žádném případě nemám nárok na vaši pochvalu, pane.“ Hrdina bitvy propukl v usedavý pláč.

Tato neuvěřitelná bitva plnila přední stránky novin. Kapitán Čong i jeden z jeho obětavých důstojníků Šin Won Bche obdrželi nejvyšší korejské vojenské vyznamenání (Tae Geuk) a celá 11. rota byla okamžitě povýšena. O mnoho let později tento důstojník, Šin Won Bche, poskytl detailní náhled na syrovou taktiku v zákopech Tra Binh Dong: „Přestože taktika velí pro boj zblízka nasadit na pušky bajonety, aby byl nepřítel neutralizován, naše tehdejší zbraň, puška M-1, nebyla uzpůsobena pro rychlou manipulaci. V naléhavých, krizových situacích mariňák v první linii prudce zaútočil pomocí bojového umění na nepřítelův obličej a vitální body, čímž způsobil, že útočník okamžitě ztratil vůli bojovat. Druhý mariňák v řadě ho pak dorazil puškou. Zcela zničující pro morálku nepřátel byl také tvrdý zásah zákopovým nástrojem (polní lopatkou). Bojové umění na bojišti ukázalo obrovskou praktickou efektivitu, ale co je mnohem důležitější – tento trénink nám vštípil sebevědomí, že dokážeme nepřítele porazit.“ Tento nezdolný duch a vytrvalost se staly základními morálními pilíři, o které se umění začalo trvale opírat.

Úspěch z bojiště se okamžitě přelil do prestiže. Na podzim roku 1967 vyhrál tým námořní pěchoty rovnou i celonárodní sportovní mistrovství ve své zemi – prokázali tak, že jsou absolutními vládci jak v džungli, tak ve sportovním ringu. Armáda dokonce zavedla interní plán, aby 85 procent všech příslušníků dosáhlo v tomto bojovém systému té nejvyšší dostupné certifikace. Vojáci během snahy o zdokonalení vytvořili ještě smrtelnější a surovější mutaci systému, nazvanou Mu Chuk Do (Nepřemožitelná cesta). Ta se nakonec stala výhradní doménou elitních průzkumných jednotek, zatímco zbytek vojska se vrátil ke standardnímu modelu.

Dopad vietnamské zkušenosti byl globální. Američtí velitelé, jako byl tehdejší velitel čety James L. Jones (pozdější nejvyšší velitel spojeneckých sil v Evropě), sledovali výsledky valentýnské bitvy i celkové výkony Korejců s neskrývaným obdivem i závistí. Okamžitě začali své vlastní muže hlásit do korejských kurzů boje zblízka. To položilo základy programu bojových umění pro námořní pěchotu (MCMAP), který se udržel při životě až do dnešních dnů. Poptávka byla tak obrovská, že Američané začali zvát instruktory z Koreje masově k sobě do Spojených států. Zatímco počátkem šedesátých let působilo v USA pouhých dvacet pět korejských mistrů, na konci dekády jich zde vyučovalo přes osm stovek a země se tak stala (vedle Vietnamu, Německa či Malajsie) světovým pilířem této disciplíny. Paradoxem celé této krvavé a složité historie zůstává fakt, že navzdory ohromujícímu rozvoji a nepopiratelným bojovým úspěchům si většina Američanů na konci šedesátých let myslela, že toto umění se jmenuje Tang Soo Do, a nikoli názvem, za který Čche po celou dobu svého vyhnanství tak urputně bojoval.

ZDROJ: A Killing Art: The Untold History of Tae Kwon Do