Stín letícího kopu

Jak se korejské bojové umění stalo nástrojem propagandy, tajných služeb a kafkovských nočních můr

“Někdo musel Josefa K. očernit, protože aniž by udělal cokoli špatného, byl jednoho rána zatčen.” Tato slavná úvodní věta z románu Proces od Franze Kafky dokonale vystihuje atmosféru hrůzy, absurdity a bezmoci vůči neviditelné moci. Je to pocit, který obvykle spojujeme s totalitními režimy a temnými literárními fikcemi. Jen málokdo by však tento kafkovský motiv hledal v historii vzniku a šíření jednoho z nejpopulárnějších bojových umění na světě. Přesto se v 60. letech 20. století fyzická dokonalost, přísná disciplína a estetika lidského pohybu neoddělitelně propletly s brutálními geopolitickými hrami, arogancí moci a praktikami tajných služeb.

V této době se formovala podoba korejského bojového umění, které mělo dobýt svět. Nebyla to však jen cesta plná potu v tělocvičnách. Byla to éra, kdy se mistři bojových umění stávali nástroji propagandy, kdy létající kopy sloužily jako diplomatické zbraně a kdy se hranice mezi sportovcem, vojákem a špionem začala nebezpečně mlžit.

Kulturní šok a zrození iluze: Evropské turné 1965

Polovina šedesátých let byla dobou, kdy svět s napětím sledoval zprávy z války ve Vietnamu. Asie byla v centru pozornosti a západní svět začínal vnímat specifickou tvrdost a disciplínu tamních vojenských sil. V tomto geopolitickém podhoubí vycítil svou příležitost muž jménem Čoj (Choi) – bývalý generál s obrovskými ambicemi a geniálním instinktem pro public relations. Jeho blízky přítel, jihokorejský velvyslanec v západním Německu, který propagoval bojové umění již od roku 1959, jej pozval do Evropy. Čoj neváhal a sestavil to nejlepší, co měl k dispozici: takzvaný „Eso tým“ (Ace demo team).

Když Čoj a jeho čtyři elitní instruktoři dorazili do Itálie, byli vyzbrojeni nejen svými těly, ale i taškami plnými zcela nových knih o bojovém umění. Pro svou první exhibici si pronajali rovnou olympijskou arénu. V publiku seděl jihokorejský velvyslanec pro Itálii, ale drtivou většinu diváků tvořili italští vojáci. Šlo o dokonalé publikum – muži zvyklí na fyzickou zátěž a armádní dril měli posuzovat dovednosti jiné kultury.

To, co se odehrálo na pódiu, muselo připomínat zjevení. Han Ča-gjo, člen Eso týmu, předvedl techniku, která popírala běžné chápání lidských možností. Představte si dva urostlé, více než sto osmdesát centimetrů vysoké vojáky, kteří stojí jako překážka. Han se rozběhl, vymrštil se do vzduchu, přeskočil obě stojící postavy a ještě během letu, na druhé straně této živé zdi, roztříštil dvě dřevěné desky. Kinetická energie, přesnost, výbušná síla a absolutní kontrola nad tělem se spojily v jediném zlomku sekundy.

Reakce italských vojáků byla okamžitá – začali bouřlivě křičet a tleskat. Potlesk však neutichal. Trval tak dlouho, že to v Čojovi, zvyklém na přísnou asijskou zdrženlivost, vyvolalo zmatek a následně i paranoiu. Proč nepřestávají? Myslí si snad, že jde o podvod? Že je Han oklamal nějakým laciným kouzelnickým trikem? Čoj se v tu chvíli obrátil na velvyslance s dotazem, jak je možné, že publikum tleská tak dlouho. Velvyslancova odpověď byla pro generála lekcí z evropské kultury: „To znamená ‚přídavek‘. Myslím, že byste to měli ukázat ještě jednou.“

Když Han po Čojově pokynu celý ohromující skok a přerážení zopakoval, publikum doslova šílelo. Nebyla to magie. Nebyl to trik. Byla to čistá, syrová biomechanická dokonalost, vybroušená tisíci hodinami utrpení v tělocvičně. Tento moment v Itálii definoval celou podstatu nadcházejícího globálního úspěchu – lidé nepotřebovali znát složitou filozofii, stačilo jim vidět něco, co považovali za lidsky nemožné.

Cihly, kameny a psychologická válka v Egyptě

Turné Eso týmu pokračovalo s ohromujícím úspěchem. Zahrnovalo Turecko, Malajsii, Singapur a západní Německo. Tým, ve kterém kromě Hana figurovali i Čong-su Pak (Jong-Soo Park), Čung-kun Kim (Joong-keun Kim) a Če-hwa Kwon (Jae-hwa Kwon), nechával diváky v němém úžasu. Exhibice přitom nebyly jen bezpečně nacvičeným divadlem. Zahrnovaly i volný boj s diváky z publika. K tomu docházelo často proto, že instruktoři neměli na výběr. Agresivní bojovníci, zejména experti na tehdy mnohem známější karate, na ně pokřikovali a veřejně je vyzývali na souboj. Podle dostupných svědectví členové Eso týmu nikdy neprohráli…anebo se případné prohry podařilo dokonale utajit.

Klíčovým prvkem exhibicí bylo přerážení (tameši-wari). Ruce a nohy elitních mistrů byly dlouhým tréninkem zoceleny tak, že fungovaly jako kladiva. V Německu dokázal Čung-kun Kim rozlomit cihlu napůl. Když však s podobným číslem vystoupili v Egyptě, narazila asijská dokonalost na místní hrdost.

Přímo v ústředí egyptských speciálních jednotek (ranger corps) se Kim chystal přerazit cihlu, když kdosi z davu sebevědomě zakřičel: „Tohle dokážu taky!“ Čoj, mistr psychologie davu, pochopil, že pokud má zachovat auru výjimečnosti, nesmí připustit srovnání. Všiml si, že někteří egyptští vojáci v publiku vypadají obrovitě, jako samotný Herkules, a hrozilo riziko, že by jedinou cihlu skutečně mohli silou svalů zlomit. Okamžitě proto nařídil přidat druhou cihlu. „To dokážeme taky,“ ozvalo se z davu. Čoj chladnokrevně nařídil přidat třetí. Tři naskládané cihly už představovaly masu materiálu, kterou hrubá síla bez techniky neprorazí. Dav ztichl a čekal. Kim zvedl ruku, nechal ji s drtivou energií dopadnout a všechny tři cihly se rozletěly na kusy. Někteří diváci byli ohromeni, ale několik mísntích siláků se přesto pokusilo Kimův výkon zopakovat. Ani jeden z nich neuspěl. Triumf se zdál být dokonalý.

Po oficiální ukázce však k VIP sekci, kde Čoj seděl s egyptským velitelem, přistoupil místní voják a požádal, zda by mohl ukázat vlastní techniku. Velitel souhlasil. Voják nonšalantně vytáhl z kapsy podlouhlý kámen a jediným úderem, připomínajícím techniku karate, jej rozštípl. Velitel byl v šoku a hrdý voják se tvářil, jako by právě holýma rukama srovnal se zemí celou horu.

V tu chvíli se pro Čoje zastavil čas. Cihla je vyráběná, má póry a je relativně křehká. Kámen je hutný masiv stvořený přírodou. Každý věděl, že rozbít kámen je násobně těžší než rozbít cihlu. V očích egyptských vojáků jejich muž právě překonal elitního korejského mistra. Čojova reakce byla rychlá a nemilosrdná. Odmítl tuto neoficiální soutěž prohrát. Poručil hostiteli, aby okamžitě sehnal kámen desetkrát větší, než byl ten egyptského vojáka. Když byl obrovský balvan položen před shromážděné VIP hosty, nastoupil Če-hwa Kwon. Následoval přesný, zničující úder a masivní kámen se rozletěl na kusy. Ambiciózní egyptský voják poté nenápadně zmizel v davu. Záchrana pověsti byla dokonána.

Zprávy o těchto neuvěřitelných výkonech se šířily egyptskými vojenskými a policejními složkami jako požár. Čoj této vlny nadšení okamžitě využil a s obrovskou dávkou drzosti veřejně prohlásil své bojové umění za „korejský národní sport“. Byla to naprostá lež. V samotné Koreji se lídři bojových umění nedokázali shodnout ani na společném názvu, natož aby byl vyhlášen národní sport. Ale Čoj pochopil sílu marketingu dlouho předtím, než se public relations stalo běžným pojmem. Využil zájmu, transformoval místní experty na karate do role instruktorů svého nového umění, zakládal asociace v Egyptě, Německu, Itálii i Turecku a štědře rozdával své knihy. Mnozí se sice divili, jak může mít styl dříve známý jako karate najednou pod novým tajemným jménem celé asociace ve více zemích, ale Čoj byl showman, básník a vojevůdce v jedné osobě. Přesně věděl, jak donutit své lidské „supermany“ k výkonům, věděl, jak oslnit publikum, a především věděl, jak absolutně rozdrtit jakoukoliv konkurenci či pochybovače.

Fyzika a estetika letu: Anatomie kopů ve výskoku

Západní publikum již v 60. letech znalo drtivou sílu a rychlost tradičních stylů, jako bylo japonské karate. Čoj však potřeboval něco, čím by se jeho styl vizuálně i koncepčně naprosto odlišil. Tímto rozlišovacím prvkem se staly létající kopy. Generál tvrdil, že výška, obratnost a síla generovaná z letu dokazují jedinečný atletický charakter jeho umění.

Kritici a konzervativní bojovníci se tehdy ozývali s tím, že létající techniky jsou pro reálný boj (sparring) nepraktické a příliš nebezpečné pro samotného útočníka – ztráta kontaktu se zemí znamená ztrátu stability. Čoj sice ve svých textech oponoval tvrzením, že dobře provedený letící kop je díky rychlosti a momentu překvapení extrémně zničující, ale zapomněl dodat to nejdůležitější: tyto techniky vyvolávaly absolutní posvátnou úctu. Na bojových uměních je nádherné to, že člověk nemusí být expert, aby dokázal ocenit dokonalou techniku – pochopitelně za předpokladu, že není jejím cílem.

Předváděcí týmy se tak chlubily arzenálem z říše fantazie: letícími čelními a bočními kopy a vizuálně naprosto nemožným letícím kopem oběma nohama současně. Představte si variantu, kdy bojovník vyskočí a jedna jeho noha drtí soupeřův hrudník, zatímco druhá ve stejném zlomku sekundy zasahuje jeho tvář. K tomu přidejte kop v otočce ve vzduchu, kdy se tělo rotuje o 360 nebo dokonce 540 stupňů před zásahem hlavy, a specialitu Hana Ča-gja – kop přes překážku, kdy bojovník přeskočí jednoho člověka, aby zasáhl někoho jiného.

Pravdou však zůstávalo, že Čojovi kritici měli částečně pravdu. Tyto techniky bylo téměř nemožné použít ve volném boji, pokud mistr netrénoval každý den po mnoho let. Načasování (timing) a přenos síly musely být naprosto perfektní. Vyžadovalo to skutečně nelidskou dřinu.

Kovadlina dokonalosti: Život a dril v „Eso týmu“

Aby lidské tělo dokázalo popírat gravitaci a lámat kameny, muselo projít peklem. Kong Jong-il, další člen elitních předváděcích týmů ze 60. let, který měl základy v Šótókan karate a džúdó, toto peklo dobře znal. Trénink byl extrémně tvrdý. V horkém asijském létě museli instruktoři v polovině tréninku doslova ždímat pot ze svých těžkých uniforem. V zimě, v nevytápěných halách, byla podlaha tak ledová, že nesměli ani na vteřinu zastavit pohyb, jinak by jim nohy přimrzaly.

Běžná denní rutina mistra v 60. letech vypadala jako vojenský trestní tábor. Den začínal budíčkem o půl šesté ráno, po kterém následoval hodinový běh. Od devíti do dvanácti hodin dopoledne se donekonečna opakovaly základní techniky. Od dvou do pěti odpoledne probíhal tvrdý sparring – volný boj, kde se chyby trestaly modřinami a krví. Od pěti do devíti večer se po rychlém jídle vyučovali vojáci a jejich rodiny. A po deváté večer, pokud byli na mezinárodním turné, následovaly večírky.

Generál Čoj měl ke svým lidem vztah plný obrovských paradoxů. Na jedné straně se k nim choval jako náhradní otec. Staral se o ně, a když byli na turné, obcházel večer jejich pokoje, aby zkontroloval, zda jsou v posteli, a dokonce je osobně přikrýval dekou, aby se ujistil, že se v noci neurvou ze řetězu. Mistři bojových umění si však našli cestu – často předstírali spánek a vyklouzli na večírek hned poté, co generál zavřel dveře.

Problém s nočním životem spočíval v tom, že Čoj neznal slitování. Ať už vypili cokoliv a bez ohledu na vyčerpávající jet-lag (pásmovou nemoc), nutil je vstávat kolem šesté ráno. Sám totiž vstával v šest ráno každý den svého života už od roku 1938, bez ohledu na to, v jakém časovém pásmu se nacházel.

Způsob, jakým Čoj své bojovníky budil, byl sám o sobě hluboce symbolický. Ráno probíhala jeho ranní meditace. Generál přišel k hotelové zdi a začal do ní tlouct svou ztvrdlou, zmozolnatělou pravou pěstí. Záměrně používal pouze pravou ruku – levá ruka pro něj představovala posvátný nástroj vyhrazený konfuciánským hodnotám, intelektu a míru, zatímco pravá pěst byla zbraní. Jeho zeť, Michael Cormack, který se k týmu přidal později, vzpomínal: „Spali jsme a najednou jsme slyšeli zeď. Tloukl klouby do zdi, přemýšlel o tom, co bude ten den dělat, a celý hotel se třásl. Bum… Byl strašně soustředěný. Bum… Nepotřebovali jsme budíky. Ba-bum.“

Při takovém brutálním režimu se nelze divit, že tito vyčerpaní „supermani“ občas selhali při přerážení desek či cihel. Stávalo se dokonce, že z absolutního vyčerpání usínali přímo během exhibicí. V takovém případě následoval rychlý budíček – rána pěstí přímo do břicha od samotného generála.

Vnitřní trhliny: Když se střetne pýcha s pepřem a vejcem

Extrémní fyzický stres a neustálé cestování si brzy vybraly daň na psychice týmu. Hierarchie a respekt k autoritám, základní kameny asijských bojových umění, začaly vřít pod povrchem. Hned první den legendárního turné v roce 1965 došlo k události, která odhalila Čojovu komplikovanou a často nespravedlivou povahu.

Tým nesl zavazadla. Čong-su Pak držel tašku, do které však nedopatřením vytekl balíček pálivého pepře. Pepř začal prosakovat a ničit to nejcennější – Čojovy nové knihy o bojovém umění, jeho životní dílo a propagační zbraň. Skvrny od pálivého pepře nešlo odstranit. Čoj okamžitě vybuchl a začal na Paka řvát. Absurdita situace spočívala v tom, že pepř do tašky vložil Han Ča-gjo (který ho dostal přímo od Čojovy manželky), a Pak pouze tašku nesl jako laskavost staršímu kolegovi. Korejci pálivé jídlo milovali, ale knihy byly zničeny a generálův hněv se obrátil na nevinného.

Dusná atmosféra vyvrcholila vzápětí u hotelového výtahu. Pak, unavený a nespravedlivě obviněný, zpomalil, aby ze slušnosti nechal do výtahu vstoupit ženu. To byla pro rozzuřeného Čoja poslední kapka. Obvinil Paka, že chodí příliš pomalu, a začal mu vyhrožovat, že ho okamžitě pošle zpět do Koreje. Pro Paka to bylo už příliš. Nesl těžkou tašku za staršího kolegu, projevil základní lidskou slušnost k ženě a generál to nedokázal pochopit. Pak položil zavazadlo na zem a upřel na Čoja mrazivý pohled. Zbytek elitního týmu mlčel. Výtah hučel. Byl to teprve první den turné. „Vracím se do Koreje,“ oznámil suše Pak a požádal o vrácení svého pasu.

V tu chvíli se projevila další Čojova psychologická obrana. Když byl zaskočen nebo čelil otevřenému odporu, odvrátil hlavu. Zadíval se do zdi, jako by Pak vůbec neexistoval, jako by vůbec nepromluvil. Ačkoliv Čoj ve svém životě vyvolal bezpočet konfliktů, málokdy je řešil přímo z očí do očí, pokud si nebyl stoprocentně jistý svým vítězstvím. Paka odjet nenechal a oba muži se od „incidentu s pálivým pepřem“ začali chovat k sobě s mnohem větší opatrností. Pak pochopil velké tajemství: jedinou cestou, jak vyjít s agresivním generálem, bylo postavit se mu na odpor, bez ohledu na to, jak děsivé se zdály následky.

Pnutí však pokračovalo. Na samém konci turné, po více než měsíci nepřetržitého stresu z exhibicí, volných bojů, výzev od karatistů, krátkých nocí a bolesti z modřin, seděl tým v hongkongské restauraci. Byli vyčerpaní a podráždění. Číšník přinesl před Čoja dvě vejce, ačkoliv si objednal jen jedno. Generál nabídl vejce navíc Čung-kun Kimovi. Ten jej vzal, ale obratem ho podal Čong-su Pakovi s komentářem, že je „mnohem mladší“.

V hierarchickém světě korejské společnosti to byla promyšlená urážka. Pak nebyl „mnohem mladší“, věkový rozdíl činil maximálně jeden či dva roky. Kim se pouze snažil dát najevo svou nadřazenost, ukázat svou moc a ponížit Paka. Atmosféra v týmu už tak byla toxická – před několika týdny měl Kima plné zuby i sám Han Ča-gjo a málem Kima zbil, ačkoliv byl Kimovým nadřízeným. Pak u stolu tiše vřel vzteky. Následně Kimovi přikázal, aby s ním vyšel ven z místnosti.

Situace byla extrémně vyhrocená. Vyzvat Kima na souboj nebyl zrovna chytrý nápad – Kim byl totiž klíčovým členem ochranky jihokorejského prezidenta a v určitých kruzích měl paradoxně vyšší postavení než samotný generál Čoj. Oba muži se sobě během turné záměrně vyhýbali, ale nyní chtěl Pak věc vyřešit pěstmi. Když kráčeli po schodech nahoru, Pak byl plný tiché zuřivosti, zatímco Kim doslova pěnil u úst – Pak jasně viděl bílé sliny na jeho rtech. Z rvačky je na poslední chvíli vytrhli Čoj a Han. Generál do nich začal bušit tvrdým kázáním: „Vydrželi jsme spolu měsíc a půl! Proč bojovat právě teď?“ Kim se Pakovi omluvil a podal mu ruku. Pak ji s ledovým klidem odmítl stisknout.

Bojiště v zasedacích místnostech: Hlava proti zdi

Zatímco venku mistři udivovali davy, doma v Jižní Koreji probíhala krvavá politická válka. Zahraniční turné domácí mistry nijak neohromilo. Jihokorejský prezident měl úplně jiné starosti – zemi hrozil hladomor, vliv války ve Vietnamu sílil a probíhala eskalující tajná válka se Severní Koreou. Čoj však prezidenta nutně potřeboval k realizaci svého životního snu: sjednotit devět hlavních národních škol bojových umění (gymnazií) pod jednotným názvem.

Zastřešující organizace KTA tehdy nesla název Korejská asociace Tae Soo Do. Uvnitř této organizace bujely intriky, převraty a protipřevraty se stejnou frekvencí, s jakou politické frakce plánovaly puče proti samotnému jihokorejskému prezidentovi. V tomto chaosu si Čoj nevybíravě prorazil cestu až na pozici prezidenta KTA. Způsoby, jakými vyjednával, měly do ideálů zenu a klidu velmi daleko.

V roce 1965 se například jeden z vůdců bojových umění na veřejnosti zavázal k přijetí jména navrhovaného Čojem, ale v soukromí to odmítl. Čojova reakce? Popadl muže pod krkem za košili, vlekl ho po schodech nahoru a přímo před očima ostatních mistrů mu začal tlouct hlavou o zeď. Zbitý muž se třásl hrůzou, zatímco Čoj chladně konstatoval: „Není možné najít více zvráceného ničemu, jako je on. Měli bychom se ho zbavit.“

Přestože se generál Čoj a jihokorejský diktátor vzájemně nenáviděli, Čoj dokázal na mocné muže vyvíjet nátlak a kličkovat v politice se stejnou obratností, s jakou jeho instruktoři uhýbali ranám na exhibicích. Podařilo se mu přesvědčit diktátora ke změně jména a organizace KTA se stala Korejskou asociací nového bojového umění. Odpor však nepolevil. Lídři ostatních škol, zejména slavný Hwang Kí (Hwang Kee) z vlivné organizace Moo Duk Kwan, Čoje bytostně nesnášeli a všichni dál paličatě vyučovali staré sestavy (kata) pocházející z japonského karate, přičemž ostentativně ignorovali nové sestavy (Ch’ang Hon), které Čoj a jeho lidé vytvořili.

Tento odpor brzy vyústil v profesionální puč. I-čong U (Lee Chong-woo), vůdce prestižní školy Jidokwan, se spojil s dalším vlivem, Om Un-gjuem (Uhm Woon-kyu), aby se „autoritářského diktátora“ Čoje zbavili. Jak I-čong U později vzpomínal, navštívili Čoje v jeho domě. Generál se prý doprošoval, aby mohl zůstat prezidentem ještě alespoň půl roku. Pučisté, kteří Čoje označili za „permanentního potížistu“, mu dali kafkovské ultimátum. Musel si vybrat jednu ze tří možností: Peníze, Pozici, nebo Čest. Nabídka zněla jasně – pokud si vybere Čest, okamžitě odstoupí z čela korejské asociace, a oni mu na oplátku pomohou založit jeho vlastní soukromou Mezinárodní federaci (ITF).

Čoj si vybral Čest. V roce 1966 byla v Růžovém salonku seoulského hotelu Chosun založena ITF a pučisté skutečně zasedli v jejím výkonném výboru. Zatímco KTA dál ovládala domovskou půdu, ITF začala masivně expandovat do zahraničí, využívajíc Čojových diplomatických kontaktů z velkého turné. Do dvou let se rozrostla do třiceti zemí a dočkala se i úspěchu doma, když ministerstvo obrany nařídilo trénink tohoto umění pro celou armádu. KTA a ITF se tak staly nesmiřitelnými konkurenty.

Pakt s temnotou: Modernizace válečníků pod křídly tajné služby

KTA byla politicky zakořeněná díky spojení s Korejskou atletickou asociací, která měla dokonce vlastní budovu. Čojova ITF sídlila po hotelích a chybělo jí pevné zázemí. Generál si velmi dobře uvědomoval, že bez silných kořenů v mocenských strukturách diktatury nemá šanci přežít. Zatímco některé školy bojových umění hledaly oporu u ministerstva školství, Čoj udělal krok, který navždy změnil povahu jeho organizace. Drze a otevřeně spojil svou ITF s jihokorejskou zpravodajskou službou (KCIA), a to i přesto, že tato instituce byla proslulá otřesným porušováním lidských práv.

KCIA nebyla jen tajnou policií. Byl to stát ve státě. Řídila legislativu, vydírala milionáře, špehovala občany, sponzorovala orchestry i turistická centra a vedla stovky nemilosrdných špionážních operací proti Severní Koreji. Především však zmodernizovala staré konfuciánské hodnoty – dávnou tajemnost nahradila složkami plnými kompromitujících materiálů a dynastické uctívání nahradila moderním, institucionálním utajením. Čoj dosadil samotného zakladatele KCIA na post čestného prezidenta ITF a do vedení organizace začlenil aktivní agenty. Bojové umění, dříve vnímané jako duchovní odkaz starověkých válečníků hwarang, se rázem stalo nástrojem vojáků a špionů.

Čoj samozřejmě věděl, s kým hraje. Věděl, že KCIA nepronásleduje jen komunisty, ale brutálně mučí i vlastní, zcela nevinné občany jen proto, že mají odlišný názor. Zprávy o vyšetřovatelích KCIA, kteří lidi tlučou železnými trubkami a dusí je mokrými ručníky, byly v Koreji veřejným tajemstvím. Přesto, zatímco tisíce nevinných Korejců hnily ve vězeních, Čoj se vesele účastnil pitek v domech kisaeng (korejská obdoba gejš) pořádaných bývalým ředitelem KCIA. Brzy však měl zjistit, že s bestií nelze hrát vyrovnanou partii.

Východoberlínský incident: Anatomie masového únosu a zkáza Isanga Yuna

Procitnutí z mocenského opojení přišlo v roce 1967 s operací, která svými absurdními a brutálními konturami jako by přímo vypadla ze stránek Kafkových románů. Šlo o akci neuvěřitelných rozměrů, která se zapsala do historie jako Východoberlínský incident. Jihokorejská KCIA se tehdy rozhodla „vyřešit“ problém se studenty a umělci v zahraničí, o kterých (často lživě) tvrdila, že jsou špioni Severní Koreje.

Operace probíhala na několika kontinentech. Z Německa, Francie, Rakouska, USA i Velké Británie začali mizet lidé. Zmizel lékař, malíř, básník, reportéři a desítky studentů. Jihokorejská tajná služba je lživě obviňovala, že za pakatel (200 až 1000 dolarů) plánují socialistickou revoluci. Šéfem německé větve operace byl Jang Tu-wan (Yang Doo-wan), působící pod krytím rady na ambasádě. Ten nasadil 50 speciálních agentů ze sekce zaměřené na vraždy a sabotáže, ale co bylo pro Čoje nejhorší – do sítě únosců byli zapojeni i korejští instruktoři bojových umění a korejští horníci.

Příkladem budiž jednatřicetiletý průkopník bojových umění Kim Kwang-il ze Stuttgartu, který najezdil stovky kilometrů, aby agentům ukazoval, kde nepohodlní studenti bydlí. Další průkopník, který byl zároveň agentem KCIA a manažerem v Čojově ITF, se na akcích přímo podílel. Cílem cesty unesených byl soulský kopec Namsan, ústředí KCIA, jehož podzemí ukrývalo mučicí nástroje, které, jak se tehdy říkalo s cynickou nadsázkou, „dokázaly úplně všechno, kromě přeměny muže v ženu a naopak.“

Nejznámější obětí této šílené sítě se stal světově uznávaný skladatel Isang Yun. 17. června 1967 byl pod falešnou záminkou vylákán ze svého domova v Západním Berlíně na ambasádu do Bonnu. Zde ho agenti zavřeli na půdu, dva dny ho psychicky týrali obviněními ze špionáže, a následně ho bez pasu a letenky propašovali přes letiště v Hamburku do Soulu. Celým jeho „zločinem“ přitom bylo to, že v roce 1963 navštívil Severní Koreu, aby si prohlédl starověkou hrobku dynastie Kogurjo a načerpal inspiraci pro svou novou hudbu.

Isang Yun trpěl v soukromém pekle. Agenti v Soulu ho svázali, na hlavu mu hodili mokrý ručník, pověsili ho na tyč a nelítostně ho bili dřevěnými holemi. Omdléval, probouzel se v bolestech, až nakonec ze strachu o vlastní život podepsal falešné doznání ke špionáži. Yun přitom zažil naprosto to samé již za druhé světové války, kdy ho pro změnu mučili Japonci za odpor vůči okupaci. Nyní ho pod hrozbou trestu smrti mučila jeho vlastní země. Na základě celosvětové petice, kterou podepsali i giganti jako Igor Stravinskij nebo Herbert von Karajan, mu nakonec KCIA milostivě dovolila zkomponovat operu (Vdova po motýlovi) přímo na špinavé podlaze jeho vězeňské cely. Propuštěn byl pod hrozbou smrti hladovkou až o dva roky později.

Jeden ze studentů z Heidelbergu ve svém motáku německé policii popsal celou situaci právě s odkazem na Kafkovu literaturu – cítil se jako Josef K. Popsal, že když se pokusil svým únoscům bránit, podle specifických hmatů a hrubosti s jistotou poznal, že ovládají bojová umění z rodiny tae kwon do.

Souboj oligarchů a pád sebevědomého generála

Když zprávy o únosech více než 200 lidí prosákly na veřejnost, vypukl masivní mezinárodní skandál. Německo vyhostilo diplomaty a zmrazilo finanční pomoc. Francie podala ostré protesty. Jihokorejský diktátor Pak Čong-hi (Park Chung-hee) zuřil, protože špinavá práce jeho aparátu se odhalila celému světu a Jižní Korea začala v očích západu připomínat stejné thuggery (gaunery), proti kterým údajně bojovala na Severu.

Strůjcem tohoto mezinárodního fiaska byl samotný ředitel KCIA Kim Hjong-uk (Kim Hyung-wook), muž známý pod přezdívkou „Divoké prase“. Šlo o arogantního zkorumpovaného pohlavára, který manipuloval volbami, kradl desítky milionů dolarů a neváhal kohokoliv odstranit. Po zveřejnění incidentu se cynicky vysmíval s tím, že ani James Bond by tak obrovskou akci s 203 unesenými nezvládl provést lépe. O jeho neomezené moci svědčí i fakt, že během operace nechal zatknout sekretářku Pak Čong-gjua (známého jako „Pistole Pak“). Pistole Pak nebyl nikdo menší než šéf prezidentské ochranky, nositel třetího danu v hapkidó a džúdó a šéf paralelního mocenského impéria. Spor o sekretářku skončil tím, že Pistole Pak přiložil „Divokému praseti“ nabitou zbraň přímo k čelu. Ředitel tajné služby po chvíli váhání ustoupil.

A generál Čoj? Muž, který dokázal holýma rukama prorazit cestu své organizaci a ponižovat rivaly v zasedacích místnostech, náhle narazil na zeď, kterou jeho pěst prorazit nedokázala. Uvědomil si, že zatažení bojových umění do této obludné kafkovské mašinérie zničilo jakoukoliv naději na čest. „Díky tomu si zasloužíme, aby nám říkali divoši,“ reflektoval incident s odporem. Základní principy umění – zdvořilost a smysl pro spravedlnost – byly udupány botami tajné policie. Co ho navíc rozzuřilo nejvíce, bylo vědomí, že on sám byl odstaven na vedlejší kolej – KCIA mu o masivní operaci v Německu, kde měl tolik kontaktů, neřekla ani slovo a jeho přítele velvyslance dokonce údajně sama podrobila mučení (velvyslanec po této zkušenosti rezignoval a stal se náboženským poustevníkem).

Čoj stál před křižovatkou. Mohl se podvolit nespravedlnosti, nebo začít kritizovat samotného diktátora. Vybral si to druhé, ale brzy zjistil, že bojuje v mnohem vyšší váhové kategorii. Finančně zlomený a politicky paralyzovaný udělal ze zoufalství krok, který ho mohl stát život – zahájil tajná vyjednávání se severokorejským agentem o dvoumilionové dotaci. Vzhledem k tomu, že skladatel Yun byl brutálně mučen jen za nevinný výlet ke starověké hrobce na Severu, byla tato velezrada činem šílence.

Jihokorejský diktátor a mocný „Pistole Pak“ si mezitím uvědomil, že bojová umění představují obrovskou fyzickou a politickou sílu, kterou nemůže nechat v rukou neovladatelného generála. Schválil proto plán dosadit do čela bojových sportů speciálního agenta KCIA, Kim Un-jonga. Jeho úkol byl jasný: převzít kontrolu, sjednotit zbývající tělocvičny pod křídly státu a s nepohodlným generálem Čojem se jednou provždy vypořádat. Nástroj, který měl tvořit sebevědomé bojovníky, se tak definitivně stal rukojmím oligarchů.

ZDROJ: A Killing Art: The Untold History of Tae Kwon Do