Morihei Uešiba a hledání absolutního míru
Anatomie bojového mýtu
Příběh lidstva je protkán legendami o výjimečných jedincích, kteří dokázali překročit hranice běžného lidského chápání. V oblasti bojových umění jen málokterá postava rezonuje tak silně jako Morihei Uešiba. Muž, jehož životní cesta se klenula přes propasti válečných hrůz až k absolutnímu pacifismu, je dnes celosvětově známý jako „Ó Sensei“ – Velký mistr. Stal se zakladatelem a patriarchou aikidó, nositelem japonské Medaile cti s fialovou stuhou, Řádu vycházejícího slunce a Řádu posvátného pokladu, a autorem filozofického díla The way of Peace.
Jeho život, ačkoliv nesmírně pečlivě dokumentovaný v autobiografických i jiných spisech, je dnes obestřen až kultovní aurou. Tato aura postupem času vygenerovala ohromné množství záhad, zveličování a barvitých bájí, které obklopují specifické události jeho života. Abychom plně pochopili Uešibův odkaz, musíme se ponořit hluboko do struktury tohoto mýtu, oddělit zrno faktů od plev legend a pochopit, proč lidská psychika – a svět bojových umění – podobné příběhy vůbec potřebuje.
Zrození bojovníka z křehkosti
Morihei Uešiba se narodil 14. prosince 1883 do velmi vážené rodiny v přímořském městě Tanabe na jihu Japonska. Jako jediný syn mezi pěti sourozenci nesl na svých bedrech obrovské rodinné očekávání. V dětství však rozhodně neodpovídal archetypu budoucího hrdiny. Byl to fyzicky slabý, křehký chlapec, který mnohem raději unikal do světa literatury než do fyzických střetů.
Tato počáteční slabost se však stala katalyzátorem jeho budoucí velikosti. Jeho otec, veden touhou posílit chlapcovo chabé zdraví a zocelit jeho ducha, ho přivedl na cestu bojových umění. Je to klasický paradox, který vídáme v mnoha oblastech lidského snažení: ti, kteří musí o svou sílu bojovat od samého dna, si jí následně váží mnohem více a často ji rozvinou do netušených rozměrů.
Mladý Uešiba se ponořil do tréninku s neuvěřitelnou vervou. Prošel tvrdým drilem v celé řadě disciplín: studoval šerm mečem (kendžucu) i boj s holí (bódžucu), ponořil se do tajů starých a drsných systémů jako daitó-rjú a aikidžucu, a nezanedbal ani úpolové disciplíny jako džúdó či tradiční japonský zápas sumó.
Ačkoliv si většina lidí dnes představí Uešibu skrze fotografie z jeho pozdního věku – jako neuvěřitelně hubeného, holohlavého muže s dlouhým šedým plousem, který dokonale ztělesňuje archetyp moudrého starého mudrce –, v mládí byl velmi odlišný. Přestože byl známý svým malým vzrůstem a spíše nenápadným vzhledem, skrýval pod tímto zevnějškem značně svalnatou postavu. Tento kontrast mezi drobnou, nenápadnou vizáží a obrovskou fyzickou silou se dokonale doplňoval s jeho hluboce mírumilovným étosem. Často tak dokázal naprosto šokovat své okolí, když z malého, tichého muže najednou vytryskla nezastavitelná fyzická síla.
V zajetí kultu: Stín sekty Ómoto-kjó
Abychom pochopili Uešibovu duchovní proměnu, musíme nejprve pochopit kulturní a náboženské podhoubí Japonska. Tato ostrovní země má velmi dlouhou a bohatou historii uctívání a kultovních hnutí, zejména v souvislosti se šintoismem. Šintoismus je původní japonské náboženství, v němž věřící uctívají božstva a duchy (tzv. kami), kteří jsou často úzce spjati s konkrétními místy, přírodními úkazy, nebo dokonce s výjimečnými lidmi. Toto historické pozadí nám dává klíč k pochopení toho, jak snadno mohl Uešiba získat tak masivní, až nadpozemské následovnictví v relativně nedávné době.
Zásadním bodem obratu v Uešibově životě bylo setkání s mužem jménem Onisaburó Deguči. Deguči byl vůdcem šintoistické sekty známé jako Ómoto-kjó a je dodnes považován za jakéhosi duchovního praotce filozofie aikidó. Záznamy z historie nám však o Degučim zanechaly velmi rozporuplný obraz.
Na jedné straně to byl nesporný polyhistor – člověk výjimečně nadaný v oblastech spirituality, psychologie, umění i poezie, který navíc ovládal několik jazyků. Na straně druhé byl mnoha svými současníky považován za prachobyčejného podvodníka. Historické anály ho na jednom místě dokonce otevřeně označují za „největšího šarlatána v historii“. Jeden z jeho přátel z dětství o něm výstižně prohlásil: „Bylo naprosto nemožné rozeznat, jestli je to génius, nebo blázen.“
Když se však podíváme na jeho činy, misky vah se překlápějí spíše k oné druhé možnosti. Deguči totiž zorganizoval naprosto šílenou pozemní výpravu na koňských hřbetech. Cílem této mise bylo nalézt bájné, zaslíbené buddhistické království Šambhala. Kde ho chtěl hledat? Přímo uprostřed válkou zmítané Čínské republiky, na území, kde byly vzpomínky na krutou japonskou okupaci stále velmi čerstvé a živé. Byla to mise, která hraničila s absolutní sebevraždou. A přesto Morihei Uešiba tohoto muže jako svého učitele následoval.
Tváří v tvář smrti: Mýtus o popravčí četě
Představte si tu scénu. Provazy se bolestivě zařezávají do zápěstí. Oddíl vojáků vleče Moriheie Uešibu, jeho bratry ze sekty Ómoto-kjó a samotného Onisaburóa Degučiho přes opuštěnou střelnici kdesi v drsné asijské pustině. Krajina je znetvořená krátery po dělostřeckých granátech. Všude po poli se povalují napůl shnilé lidské mrtvoly, vzduch je prosycen těžkým puchem smrti a nad těly se rojí mračna tlustých, černých much.
V tu chvíli musela Uešibovi hlavou blesknout zoufalá otázka: Byla chyba následovat svého učitele na této bláhové výpravě za mytickou Šambhalou? Rozhodně to tak začínalo vypadat. Nebe nad nimi bylo zatažené tlustými, šedými mraky. Uešiba si byl naprosto jistý, že brzy přijde déšť, který spláchne jejich krev, a po této malé skupince pacifistů a svatých mužů nezbude v této chladné a nebezpečné zemi ani památka.
Jak stáli v řadě smrti, Uešiba sledoval muže po své levici – dalšího člena sekty –, jak hrdě odmítl pásku přes oči. Uešiba se rozhodl učinit totéž. Jemným zavrtěním hlavy dal čínskému vojákovi najevo, že i on hodlá pohlédnout smrti přímo do očí, bez jakéhokoliv závoje.
Voják se vrátil do formace. Zazněl povel důstojníka. Ozvalo se zlověstné cvaknutí odjišťovaných zbraní. V ten nejvypjatější moment Uešiba tiše vyslal modlitbu k nebesům. A právě tehdy, jak praví legenda, hustými šedými mraky náhle pronikl zářivý paprsek zlatého světla.
Zlomek vteřiny předtím, než měl zaznít povel k palbě, se přes střelnici rozběhl jiný důstojník. Zuřivě mával vybledlým žlutým kusem papíru a něco hlasitě křičel. Následující vteřiny nedávaly žádný smysl. Zaznělo několik štěknutí povelů a popravčí četa poslušně sklonila zbraně. Za malou chvíli byly Uešibovi a jeho společníkům rozvázány ruce. Byli volní. Ale proč? Zatáhla snad za nitky samotná nebesa?
Velitel čínských vojáků přistoupil k řadě učedníků Ómoto-kjó, kteří tam stáli napůl zmrzlí šokem. Zastavil se přímo před Degučim, který – k nepochopení všech – měl na tváři stále stejný, uvolněný a ležérní úsměv. Oba muži spolu několik vteřin tiše, tlumeně hovořili. Krátce nato přivedli vojáci koně, které skupině předtím zabavili. Velitel na ně jen nonšalantně mávl rukou, s gestem, jakým by člověk odehnal otravné dítě. Uešibovi a jeho druhům to nikdo nemusel říkat dvakrát. Okamžitě nasedli a tryskem prchali směrem na západ.
Údolí zlatých paprsků: Druhé setkání s nevyhnutelným
Jejich svoboda však měla jen velmi jepičí život. Po několika dnech spánku na tvrdé zemi a pití vody přímo z potoků se skupina pacifistů ocitla znovu v centru smrtelného nebezpečí. Byly jim v patách čínské vojenské oddíly. Zda to byli ti samí muži, kteří si jejich propuštění rozmysleli, nebo zcela jiná jednotka, už nešlo s jistotou určit.
Vyčerpaná a oslabená skupina, zlomená strádáním, byla nakonec obklíčena a přišpendlena k zemi v hlubokém údolí. Nepřítel na ně začal pálit ze severu i z východu. Byla to už jen otázka času, čisté statistiky, než si některá z kulek najde svůj cíl.
A právě v momentě naprosté beznaděje zasáhlo Uešibu náhlé osvícení, epifanie tak silná, že změnila celý jeho život. V onom zlomku vteřiny si uvědomil, že jeho mise má božský účel. Pochopil, že právě tento účel byl tím jediným důvodem, proč před několika dny odkráčel nezraněn od popravčí čety, a že tento samý účel je nyní vyvede z tohoto smrtícího údolí.
V tomto stavu grandiózního osvícení Uešiba náhle uviděl to, co bylo pro ostatní neviditelné. Jak kulky trhaly vzduch a s tupým žuchnutím se zavrtávaly do hlíny u jeho nohou, Uešiba jasně viděl jejich dráhy. Každý výstřel po sobě zanechával stopu – zářivou, nádhernou dráhu tvořenou zlatým paprskem světla.
Uešiba prudce strhl otěže svého koně a vyrazil přímo pryč od střelby. Hnal se kupředu a vedl celou skupinu po složité, spletité cestě, kterou viděl jen on sám skrze síť zlatých paprsků. Kličkoval smrtící palbou s absolutní jistotou, dokud celá skupina nepřejela hřeben údolí. Vyvázli. Nikdo z nich neměl na těle jediný škrábanec.
Během několika dalších dnů se Uešiba ještě dvakrát postavil tváří v tvář své vlastní smrtelnosti. Z těchto extrémních prožitků se vynořil jako transformovaný muž s hlubokým, mystickým pochopením hranice mezi životem a smrtí.
Návrat a zrození Cesty harmonického ducha
Když se Uešiba vrátil z tohoto asijského pekla zpět do Japonska, věděl, co musí udělat. Uvědomil si, že jeho osudem je stát se mužem míru. Rozhodl se využít hluboké znalosti starých válečných systémů daitó-rjú a akidžucu, které tak intenzivně studoval od svého dětství, a přetvořit je.
Započal proces tvorby zcela nového systému bojového umění, který by byl pevně ukotven v duchovních cílech sekty Ómoto-kjó. Zbraň, která dříve sloužila k ničení, měla být překována v nástroj tvoření. Nové umění nemělo sloužit k útlaku, dominanci nebo zraňování ostatních, ale výhradně k vnitřnímu rozvoji samotného cvičence. Uešiba tento systém nazval „Aikidó“, což se překládá jako „Cesta harmonického ducha“.
Jak plynul čas, mistrova pověst neustále rostla. Jeho jméno se stalo natolik věhlasným, že do jeho skromného dódžó (tělocvičny) v prefektuře Ajabe začali přijíždět vyzyvatelé z celého Japonska. Chtěli si změřit síly s legendou. Uešiba tyto střety řešil způsobem, který mnozí považovali za zázračný: většinu svých protivníků poslal k zemi, aniž by se jich vůbec dotkl. Poté, co vyzyvatel ležel v prachu, poskytl mu Uešiba krátkou, laskavou přednášku o skutečném významu míru a poslal ho domů, bohatšího o cennou životní zkušenost.
Jeden vyzyvatel se však od ostatních vymykal.
Souboj u studny: Konec iluze vítězství a prohry
Bylo parné letní odpoledne, když do Uešibova dódžó dorazil vysoce postavený námořní důstojník a mistr v boji s mečem (kendó). Choval se neuvěřitelně arogantně. Okamžitě se dožadoval duelu a striktně odmítal odejít, dokud ho nedostane. Mistr aikidó si tohoto muže pozorně prohlédl. Viděl před sebou člověka pohlceného vlastní pýchou, muže, který na jazyku nikdy neokusil hořkost porážky. Bylo jasné, že samotná slova ho od jeho úmyslu neodradí.
Uešiba, z části zaujatý mužovou povahou a z části zvědavý na jeho reálné dovednosti, s duelem souhlasil. Přešel ke stojanu na vzdálené stěně a vytáhl si pouze dřevěnou zbraň. Námořní důstojník mu věnoval lehkou, formální úklonu a pronesl několik prázdných, chladných frází. Uešiba mu odpověděl vřelým úsměvem.
Mistr meče zaútočil jako první. Vyrazil vpřed a zasypal Uešibu smrští bleskově rychlých seků. Ale jeho zbraň rozčíslala jen prázdný vzduch. Frustrovaný svým selháním, šermíř zaútočil znovu, tentokrát ještě s větší zuřivostí, sekal znovu a znovu, jako by se zoufale snažil srazit mistrovi aikidó hlavu z ramen.
Minuty plynuly. Námořníkovi začaly těžknout ruce. Jeho svaly, hnané vztekem a marností, se zalily kyselinou mléčnou a proměnily se v olověná závaží. Šance, že by se mistra vůbec dotkl, se rozplynula jako pára. Naprosto vyčerpaný šermíř, jehož mysl nedokázala zpracovat, co se právě stalo, nakonec uznal svou porážku. Zlomeně pustil zbraň na zem.
Uešiba pomalu poklekl vedle vyčerpaného muže. S klidem v hlase mu řekl, že ačkoliv je jeho bojový duch nepochybně silný, jeho seky jsou neuvěřitelně rychlé a jeho fyzická síla fenomenální, celá myšlenka „vítězství a prohry“ není ničím jiným než pouhou iluzí. Vysvětlil mu, že pokud by dokázal dosáhnout absolutní harmonie s vesmírem, i on by mohl vládnout takovou mocí – mohl by vidět úmysly svého útočníka jako proudy zlatého světla ještě dříve, než by si je útočník sám vůbec uvědomil.
Uešiba vstal a vyšel z tělocvičny ven do zahrady. Zamířil ke kamenné studni, aby vytáhl vědro s vodou a zchladil se. Během pohybu na něj náhle padl druhý moment euforické transcendence. Byl to pocit velmi podobný tomu, co zažil tehdy v údolí pod palbou kulek, ale tento byl nekonečněkrát silnější.
Zdálo se mu, že se samotná země chvěje. Z půdy pod jeho nohama vytryskla zlatavá mlha, která ho celého pohltila. V ten jeden jediný okamžik Uešiba porozuměl samotné podstatě stvoření: pravou cestou bojovníka je manifestovat lásku. Jeho úkolem je rozvíjet ducha, který dokáže obejmout a pečovat o všechny věci ve vesmíru. Od tohoto momentu se z jeho mysli vypařily jakékoliv vazby na materiální věci. Věděl, že už není jen mistrem bojových umění, ale ryzím prorokem míru.
Anatomie mýtu: Fakta pod drobnohledem
Každá mince má dvě strany a poetické mýty často narážejí na neúprosnou zeď historické a psychologické reality. Pokud odhlédneme od zázraků a podíváme se na situaci analytickým okem, začnou se nám skládat zcela jiné souvislosti.
Vezměme si únik před popravčí četou. Zázrak spadlý z nebes? Mnozí historičtí badatelé nabízejí mnohem prozaičtější vysvětlení: čínští vojáci s největší pravděpodobností neměli vůbec v úmyslu své zajatce popravit. V kontextu tehdejší geopolitické situace mohlo jít jednoduše o surovou zastrašovací taktiku. Nebo šlo o politický kalkul – čínský velitel se možná snažil vylepšit si vztahy s Japonci tím, že naoko „zachrání“ a vrátí zpět Onisaburóa Degučiho, který byl v Japonsku masivně populární veřejnou osobou. Některé verze legendy se to sice snaží vysvětlit tím, že zbraně čínské armády selhaly, ale představa, že by armáda uprostřed války nedokázala dát dohromady ani půl tuctu funkčních pušek, je vysoce nepravděpodobná, ne-li absurdní.
A co legendární uhýbání kulkám v údolí? Členové sekty Ómoto-kjó skutečně zanechali svědectví, která potvrzují, že je armáda napadla. Ale podobně jako u předstírané popravy mohlo jít o čistou demonstraci síly vůči cizincům. Mohlo jít o záměrně nepřesné varovné výstřely. Logika velí jasně: kdyby se čínská armáda skutečně vážně snažila japonské poutníky zastavit a zlikvidovat, a ještě k tomu střílela z výhodných, vyvýšených pozic (ze severu a východu), je statisticky téměř nemožné, aby nezasáhla ani jednoho člena z celé skupiny. Samozřejmě, vždy je tu určitý prostor pro neuvěřitelnou náhodu, ale božský zásah to nutně být nemusel.
Proč ale všichni členové výpravy mluvili o stejných zázracích? Jak je zmíněno v analýzách těchto událostí, záznamy sekty Ómoto-kjó nápadně zrcadlí Uešibovy popisy. Je velmi pravděpodobné – ať už to udělali vědomě či podvědomě –, že si tato traumatizovaná skupina vytvořila sdílený narativ. Když lidé projdou společným otřesným zážitkem, jejich vzpomínky se při zpětném vyprávění často slévají do jedné, konsenzuální a přijatelnější pravdy.
Psychologická dekonstrukce: Trauma a pocit nezranitelnosti
Tento proces úpravy vzpomínek má silný vědecký základ. Bylo prokázáno, že psychické poruchy, jako je posttraumatická stresová porucha (PTSD), drasticky ovlivňují způsob, jakým si mozek vybavuje a ukládá stresové události. Pod vlivem extrémního ohrožení života se vnímání reality křiví. Mozek ve snaze ochránit psychiku jedince před zhroucením často obaluje vzpomínky symbolickými, mystickými nebo hrdinskými obrazy. Zlaté paprsky ukazující cestu bezpečí mohou být jednoduše snahou mozku zracionalizovat si fakt, že člověk obrovským štěstím, nebo rychlými reflexy, přežil něco, co přežít neměl.
S tím souvisí i další fascinující a děsivý aspekt. Koncept takzvané nezranitelnosti – tedy přesvědčení, že je naprosto nemožné, aby vám ostatní ublížili, což vede k ochotě podstupovat extrémně nebezpečné chování – je velmi dobře zdokumentovaným fenoménem mezi válečnými veterány a lidmi, kteří byli opakovaně vystaveni extrémnímu násilí a smrti. Když někdo přežije nevyhnutelnou smrt popravčí četou a hned nato proklouzne křížovou palbou v údolí, jeho psychika může snadno nabýt přesvědčení, že je doslova nedotknutelný božským záměrem.
Ačkoliv zpětně diagnostikovat historickou osobnost psychiatrickou poruchou je na hony vzdálené exaktní vědě a je to krajně nedoporučováno, nelze ignorovat fakt, že mnohé symptomy, které dnes vidíme u novodobých válečných veteránů, se podezřele podobají prožitkům, jež popisoval sám mistr aikidó.
I slavný duel s kendó mistrem u studny podléhá erozi paměti. Sám Uešiba poskytoval během let různé verze této události. Analýza jeho zápisků ukazuje, že jak stárl, jeho paměť zřejmě postupně sloučila hned několik zcela oddělených, menších incidentů do tohoto jednoho masivního, finálního mýtu o dokonalém triumfu a osvícení.
S postupujícím časem, jak Uešibův status kultovního hrdiny rostl nejen v Japonsku, ale i po celém světě, začalo se na něj nabalovat nepřeberné množství dalších, zcela nepodložených a často až absurdních mýtů. Tvrdilo se o něm, že dokáže odhodit celé skupiny útočníků jediným prstem (nebo jen čistou vůlí bez jakéhokoliv fyzického kontaktu), že dokáže předpovídat budoucnost, mluvit se zvířaty, a dokonce i teleportovat z místa na místo. Některé z těchto pověstí mistr sám popíral, k jiným však přistupoval smířlivěji a zdálo se, že je tiše přijímá.
Funkce mýtu: Proč legenda přežívá
Morihei Uešiba byl bez stínu pochybnosti fenomenální bojový umělec a výjimečná lidská bytost, která s obrovským zanícením pracovala na vytvoření mírumilovnějšího světa. Avšak proč je nutné všechny tyto, mnohdy až nebezpečně zavádějící legendy udržovat při životě? Z pragmatického hlediska plní mýtus hned několik naprosto stěžejních funkcí.
Povyšování statutu a marketing mystiky
Především, i když se božské nebo magické aspekty Uešibova příběhu mohou skeptikovi zdát absurdní, mají jasný účel: povyšují ho do mytického, až polobožského statutu mezi následovníky náboženství Ómoto-kjó a tisíci praktikantů aikidó. Dodnes existují jedinci, kteří skutečně věří, že Uešiba byl ve své době doslova fyzicky neporazitelný.
Mít v čele bojového systému takovou nepřekonatelnou figuru je samozřejmě obrovsky žádoucí. Představuje to dokonalý marketingový tah. Kdo by nechtěl trénovat systém, jehož zakladatel byl tak zručný, že bylo nemožné ho porazit? Je to mimořádně efektivní nástroj, jak přitáhnout davy lidí k bojovému umění, které je prezentováno jako tajemné, tajuplné a intelektem nevysvětlitelné.
Realita boje vs. pacifistická iluze
Zde se však dostáváme k dvousečné zbrani aikidó. Mnozí současní mistři chápou, že Uešibova bojová filozofie – tedy absolutní snaha vyhnout se násilí, kdykoliv je to jen trochu možné – představuje skutečné jádro jeho učení. Také chápou, že tato touha po míru nevznikla z naivity, ale právě naopak: vyrostla z jeho vlastních, velmi reálných zkušeností v násilných a nepřátelských situacích války. Jako celoživotní mistr daitó-rjú a válečný veterán měl Uešiba naprosto křišťálově jasnou představu o tom, jak vypadá hrubá a surová realita sebeobrany.
Díky tomu jeho systém v jádru skutečně obsahuje funkční, praktické prvky boje. To, co laikovi při pozorování připadá jako fyzikálně nemožný hod vytažený kdesi z říše kouzel, je často založeno na zcela funkční aplikaci: například na vytvoření mikroskopické mezery v obraně soupeře, která by v reálném boji byla využita k drtivému úderu holýma rukama, nožem nebo smrtícímu seku mečem. Hod je často jen pacifistickou, tréninkovou alternativou k tomu, jak někomu v reálu přerazit krk.
Problém nastává v momentě, kdy je tato pacifistická filozofie v tréninku překroucena a dovedena do extrému. V mnoha případech dnes ideály aikidó motivují cvičence k tomu, aby se vyhýbali jakékoliv reálné fyzické konfrontaci – a to dokonce i uvnitř tělocvičny. Následek? Obrovské množství technik se nikdy nezkouší a netestuje pod reálným tlakem, proti neochotnému, vzdorujícímu protivníkovi. Už vůbec nemluvě o protivníkovi, který by aktivně vracel údery. Účinnost technik se prostě slepě předpokládá.
Představte si cvičence, který celé roky vidí své umění fungovat pouze se stoprocentní úspěšností, a to výhradně proti pasivnímu partnerovi, který je dopředu naprogramovaný na to, aby správně upadl. Ještě horší je situace, kdy je tento cvičenec udržován v iluzi, že každá z jeho ladných technik bude stejně magicky fungovat na to, aby hodila a zneškodnila mnohem většího a primárně agresivního nepřítele na ulici. Takový jedinec je pro skutečnou násilnou konfrontaci připraven naprosto katastrofálně.
Nicméně legenda o Uešibovi krásně demonstruje skutečné pilíře fyzické praxe aikidó. Tyto pilíře totiž vůbec nestojí na armádní připravenosti zabít. Aikidó využívá principy nekonfrontačních reakcí na agresi. Jeho cílem je vyhnout se přímé dráze útoku, neblokovat sílu tvrdě proti síle (jako když narazí kámen na kámen), ale tuto sílu přesměrovat (jako když voda obtéká překážku). Spoléhá se na neustálou kontrolu agresorovy rovnováhy a přesné řízení vzdálenosti k tomu, aby byl jeho útok překonán jeho vlastní hybností.
I když aikidó z pohledu čirých, surových bojových dovedností pro pouliční rvačku nemusí být nutně tím nejefektivnějším systémem na světě, má neoddiskutovatelný přínos. Cvičení aikidó buduje obrovskou fyzickou vnímavost vlastního těla, zlepšuje fyzickou kondici a především trénuje mysl – koncentraci, schopnost soustředit se pod tlakem a uvolnit napětí. A právě tyto tělesné a mentální benefity jsou tím nejdůležitějším poselstvím, které se nám Uešibův tělesný mýtus snaží předat.
Duchovní metafora pro každodenní život
Na závěr, Uešibovo prorocké hledání může posloužit jako dokonalé podobenství pro jeho následovníky. Jeho příběh zosobňuje celou řadu klíčových duchovních aspektů, které jsou vysoce ceněné nejen mezi buddhisty a šintoisty, ale mezi všemi lidmi kráčejícími po cestě jakéhokoliv bojového umění.
Z jeho legendy jasně vyzařuje motiv obrovské vytrvalosti a naprostého odhodlání. Vidíme to na příkladu jeho absolutní loajality k učiteli Degučimu, kterého následoval přes nepopsatelné útrapy a výzvy čínských pustin. Celoživotní touha po zdokonalování sebe sama a hluboký pacifismus tváří v tvář zničujícímu násilí jsou základními kameny jeho mýtu a pozdějšího učení.
Dalším nádherným prvkem jak sekty Ómoto-kjó, tak Uešibova aikidó, je jejich nevýlučnost. Na rozdíl od mnoha jiných pevných institucí nebo přísných klanů napříč historií, které vyžadovaly absolutní a výhradní oddanost jedinému náboženství nebo jedné jediné bojové linii, zde to neplatí. Následovníci jsou naopak povzbuzováni, aby se zapojovali svobodně a bez okovů dogmat. Jediným cílem tohoto učení je naděje, že samotné zúčastnění se a studium přinese do života člověka – na jakékoliv úrovni – pozitivní výsledky, harmonii a klid, za kterým Morihei Uešiba kráčel celý svůj život.
ZDROJ: Legendary Masters of the Martial Arts: Unraveling Fact from Fiction
