Anatomie chladného zásahu

Jak fyzická vzdálenost a moderní technologie zbavují válečné zabíjení emocí a výčitek svědomí

Boj na dálku je hluboce zakořeněn v lidské přirozenosti. Od nejranějších okamžiků své existence lidé neúnavně pracují na tom, aby dokázali zasáhnout protivníka z bezpečné vzdálenosti, a tento vývoj pokračuje bez přerušení dodnes. Touha vytvořit prostor mezi sebou a nebezpečím není pouhým taktickým rozhodnutím, ale základním lidským instinktem. S rozvojem moderních technologií se však tato vzdálenost zvětšila natolik, že zásadním způsobem proměnila lidskou psychiku v situacích, kdy jde o život.

Když se podíváme na proces zbavování života v bojových podmínkách, zjistíme, že klíčovým faktorem pro to, jak člověk celou situaci vnímá, je poloha na ose vzdálenosti. Na samém vrcholu této osy se nachází situace, kdy je prostor mezi útočníkem a cílem tak obrovský, že lidské smysly bez pomoci přístrojů nedokážou zachytit žádné podrobnosti. V takových podmínkách dochází k fascinujícímu a zároveň mrazivému psychologickému jevu: lidé vykonávající tyto úkoly nepociťují potřebu litovat svých činů, ani je netrápí výčitky svědomí.

Tento fenomén se projevuje u široké škály vojenských profesí. Piloti bombardérů, dělostřelci nebo posádky válečných lodí, kteří způsobili zkázu a připravili o život nespočet vyděšených lidí, často procházejí službou i životem bez jakýchkoliv psychických šrámů. Důvod je prostý. Mezi ně a lidi na druhé straně vstupuje mechanická bariéra a obrovský prostor. Díky tomu mohou sami před sebou snadno předstírat, že jejich činnost nebere lidské životy. Vzdálenost funguje jako dokonale neprostupný tlumič emocí. Dělostřelci neodpalují granáty na konkrétní muže a ženy, ale na pouhé souřadnice v mapové síti, které nikdy nespatří na vlastní oči. Posádky ponorek nevysílají torpéda proti živým bytostem, ale proti lodím jako neživým objektům. A piloti stíhaček či bombardérů neodpalují své rakety na lidi, ale na stanovené cíle.

Maximální vzdálenost a absolutní psychická ochrana

Vojáci obsluhující zbraně na maximální vzdálenost jsou definováni tím, že své oběti nedokážou vnímat pouhým okem. Aby vůbec viděli, kde se nepřítel nachází, musí se spoléhat na mechanické prostředky – dalekohledy, radarové obrazovky, periskopy nebo kamery s dálkovým přenosem obrazu. Tento technický filtr mění lidské bytosti na pouhé body na obrazovkách.

Při zkoumání chování lidí v boji se ukazuje naprosto výjimečná zákonitost. V podmínkách maximální vzdálenosti neexistuje snad ani jediný doložený případ, kdy by jednotlivec odmítl splnit rozkaz a zaútočit na nepřítele. Stejně tak u těchto lidí nelze nalézt stopy po psychických traumatech nebo duševních poruchách spojených s tím, že někoho připravili o život.

Dokonalým příkladem, který vyvrací zakořeněné mýty, jsou posádky letadel, jež svrhly atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. V obecném povědomí dlouho přežívaly příběhy o tom, že tito muži skončili v blázincích nebo spáchali sebevraždu kvůli tíze svědomí. Historická fakta však ukazují úplně jiný obraz. Žádný z členů těchto posádek netrpěl psychickými problémy způsobenými samotným útokem. Celá legenda o šílenství a sebevraždách vznikla na základě osudu jednoho konkrétního pilota, který řídil letadlo provádějící předběžný průzkum počasí pro hlavní bombardér Enola Gay. Tento muž měl závažné kázeňské a kriminální problémy již dlouho před svržením bomby. Jeho potíže pokračovaly i po odchodu z armády, což se stalo jediným zdrojem, ze kterého veřejná představivost vytvořila mýtus o hromadném šílenství posádek. Ve skutečnosti je mechanická a fyzická vzdálenost ochránila před jakýmkoliv traumatem.

Tito lidé jsou v bezpečí hned díky třem ochranným vrstvám, které společně vytvářejí neprůstřelný štít proti výčitkám svědomí:

• Fyzická vzdálenost: Kilometry prostoru znemožňují spatřit krev, utrpení a strach. Cíl je neosobní.
• Mechanická vzdálenost: Přístroje, obrazovky a optika staví mezi člověka a realitu filtr, který mění boj v technickou hru.
• Skupinové rozhřešení: Na obsluze velkých zbraňových systémů se vždy podílí více lidí. Odpovědnost se rozkládá mezi celou posádku, takže nikdo z nich nemá pocit, že spoušť stiskl on sám. Na každého působí také vědomí, že je neustále sledován svými kolegy, což zvyšuje motivaci úkol dokončit.

Dlouhá vzdálenost: Když se do boje zapojí puškohled

Posuneme-li se po ose vzdálenosti o kousek blíže, dostáváme se do pásma, které označujeme jako dlouhá vzdálenost. V této situaci už průměrný voják dokáže vidět nepřítele vlastním okem, ale k jeho zasažení stále potřebuje speciální zbraně – odstřelovací pušky, protitankové řízené střely nebo palbu z tankových děl.

Zde se poprvé začínají objevovat drobné náznaky psychického neklidu. Jako příklad může posloužit svědectví australského odstřelovače z první světové války. Když úspěšně zasáhl německého pozorovatele, popsal své pocity slovy, že jím projelo zvláštní zachvění. Byl to úplně jiný pocit, než jaký zažil jako kluk, když poprvé v životě zastřelil klokana. Na kratičký okamžik se mu udělalo nevolno a pocítil slabost, ale tento vjem velmi rychle odezněl.

I přes tento drobný záblesk lidskosti jsou odstřelovači stále velmi silně chráněni před traumatem. Doktrína navíc vyžaduje, aby pracovali v týmech, což jim poskytuje již zmíněné skupinové rozhřešení. Jejich optika na zbrani vytváří mechanický odstup a samotná vzdálenost od cíle zajišťuje, že jejich hlášení a popisy úspěšných zásahů zůstávají podivně chladné, neosobní a zcela odlišné od toho, co zažívají vojáci v těsné blízkosti nepřítele.

Typickým příkladem je hlášení z vietnamské války ze dne 3. února 1969. Záznam popisuje situaci, kdy se pět nepřátelských bojovníků přesunulo z okraje lesa k rýžovému poli. První z nich byl okamžitě zasažen palbou, což vedlo k jeho usmrcení. Ostatní kolem padlého okamžitě vytvořili hlouček, protože zjevně vůbec nechápali, co se vlastně stalo. Střelec pak chladnokrevně pokračoval v palbě a likvidoval jednoho unaveného bojovníka za druhým, dokud jich všech pět nezůstalo ležet. Celá scéna působí spíše jako technický popis práce než jako situace, kdy dochází k ukončení pěti lidských životů.

Aby se odstřelovači vyrovnali s tím, že jejich činnost je přece jen adresnější než u dělostřelectva, pomáhají si často racionálními omluvami. Mnozí z nich si sami v sobě obhajují své činy tím, že střílejí výhradně na nepřátelské velitele a důstojníky. Jeden z příslušníků námořní pěchoty to vyjádřil tak, že člověk nechce zasáhnout obyčejné vojáky, protože to jsou většinou jen vyděšení odvedenci, kteří neměli na výběr. Ti praví lidé ke zasažení jsou podle něj ti s vysokými hodnostmi.

Efektivita versus společenské opovržení

Statistiky z bojů na dlouhou vzdálenost ukazují neuvěřitelnou efektivitu, které je schopen dosáhnout pouhý zlomek správně vybraných jedinců. Podobně jako v leteckých bitvách druhé světové války, kde malé procento pilotů dosáhlo drtivé většiny všech sestřelů, i mezi odstřelovači existuje jen několik málo jedinců, kteří díky pečlivému výběru a výcviku dokážou bezcitně a bez jakýchkoliv okolků zlikvidovat obrovské množství nepřátel, a tím neúměrně přispět k válečnému úsilí své země.

Vojenská správa armády Spojených států amerických ve Vietnamu vedla v roce 1969 (konkrétně od 7. ledna do 24. července) podrobné statistiky. Během tohoto období armádní odstřelovači dosáhli 1 245 potvrzených úspěšných zásahů. To nejneuvěřitelnější na celém čísle je spotřeba munice: na jednoho zabitého nepřítele spotřebovali v průměru pouhých 1,39 náboje. Když to srovnáme s celkovým průměrem celé války ve Vietnamu, kde bylo na každého jednoho zlikvidovaného nepřátelského vojáka zapotřebí vystřílet přibližně padesát tisíc kusů munice, je efektivita střelby na dlouhou vzdálenost naprosto ohromující. Systém započítávání těchto úspěchů byl přitom extrémně přísný – žádný nepřítel nebyl uznán jako zlikvidovaný, dokud americký voják nedokázal k tělu fyzicky dojít a doslova na něj „položit nohu“.

Navzdory této obrovské vojenské užitečnosti a chladnokrevné efektivitě se však v lidské společnosti objevuje zvláštní odpor a znechucení vůči této formě velmi adresného zabíjení jednoho člověka druhým. Ukazuje se, že jakmile skončí válečný konflikt, armáda se snaží od svých vlastních odstřelovačů co nejrychleji distancovat. Lidé, kteří byli během bojů oslavováni a žádáni, aby plnili zdánlivě nesplnitelné mise, se v době míru okamžitě stávají společenskými vyvrženci. Tento vzorec chování se opakoval bez výjimky po první světové válce, po druhé světové válce i po válce v Koreji. Společnost unavená zabíjením nedokáže unést pohled na ty, kteří zabíjeli sice z dálky, ale přesto s naprostým zacílením na konkrétní lidskou bytost.

Vzdušný souboj: Čistá práce bez potu a emocí

Do kategorie zabíjení na dlouhou vzdálenost spadají také stíhací piloti z období druhé světové války, kteří na nepřítele pálili z baterií svých těžkých kulometů. Jejich situace je však v něčem specifická a o něco složitější než u pozemních dělostřelců. Chybí jim totiž absolutní skupinové rozhřešení, protože v kokpitu stíhačky sedí sami za sebe. Navíc často pociťují silnou identifikaci s nepřátelskými piloty, kteří jim jsou svým způsobem života, výcvikem a postavením nesmírně podobní.

Přesto je pro ně situace nesrovnatelně snazší než pro vojáky na zemi. Rozdíl mezi vzdušným soubojem a pozemní bitvou tváří v tvář spočívá v tom, že prostředí ve vzduchu je velmi chladné, čisté a neosobní. Pilot vidí nepřátelské letadlo nebo pozemní cíl, ale nestojí tváří v tvář potu, strachu a drsným emocím pozemního střetu. Celá situace se díky tomu nestává tak emociální a osobní, což člověku výrazně usnadňuje úkol stisknout spoušť. Letec není výsledkem své činnosti tak hluboce zasažen.

I přes tuto technologickou výhodu a čistotu vzdušného prostředí se však opět potvrzuje, že schopnost zabíjet není vlastní každému. Statistiky z druhé světové války ukazují, že pouhé 1 procento amerických stíhacích pilotů mělo na svědomí téměř 40 procent všech sestřelených nepřátelských letadel. Drtivá většina ostatních pilotů během celé války nesestřelila vůbec nikoho – a co je ještě zajímavější, mnozí z nich se o to podle všeho ani nepokusili. Vzdálenost a stroje sice lidem pomáhají překonávat přirozený odpor k zabíjení, ale skutečné vnitřní nastavení k chladnokrevnému ničení si i v technické válce uchovává jen vybraná skupina jedinců.