Slepci a válečný slon

Anatomie lidského selhání v mezních situacích

Válečné pole je místem, kde lidská mysl naráží na své absolutní limity. Přestože společnost i populární kultura rády udržují mýtus o neohroženém bojovníkovi, který s chladnou hlavou plní své úkoly, realita je mnohem složitější a temnější. Následující článek rozebírá komplexní mechanismy psychického zhroucení v extrémním stresu a odhaluje, proč i ti nejodolnější jedinci mohou vlivem specifických faktorů ztratit příčetnost. Text je určen pro každého, kdo chce porozumět skutečné povaze lidské psychiky vystavené neúnosné zátěži.

1. Klam jediné příčiny a podobenství o slepcích

Když se snažíme porozumět příčinám, které vedou k takzvaným psychiatrickým ztrátám – tedy stavům, kdy je člověk vyřazen z boje nikoliv fyzickým zraněním, ale kolapsem vlastní mysli – narážíme na zajímavý problém. Odborníci, kteří se tímto fenoménem zabývají, mají tendenci izolovat jeden konkrétní faktor a označit ho za ten hlavní a nejdůležitější. Každý badatel se dívá na problém pohledem své vlastní specializace.

Představte si staré východní podobenství o skupině slepců, kteří jsou poprvé v životě přivedeni ke slonovi. Mají za úkol zvíře ohmatat a popsat, jak vypadá. První nahmatá chobot a prohlásí, že slon je jako silný had. Druhý obejme nohu a tvrdí, že slon je jako kmen stromu. Třetí nahmatá ocas a je přesvědčen, že zvíře připomíná provaz. Každý z nich drží ve svých rukou nezpochybnitelný kousek pravdy. Objev, který každý z nich učinil, je natolik ohromující a hmatatelný, že dotyčného slepce naprosto přesvědčí o tom, že nalezl samotnou podstatu zvířete.

Ve zkoumání lidského selhání v boji se vědci a pozorovatelé chovají přesně jako tito slepci. Jeden ohmatá drtivý dopad únavy, druhý paralyzující vliv strachu, třetí zničující sílu chladu. A každý je přesvědčen, že objevil ten hlavní spouštěč psychického zhroucení. Problém je v tom, že „zvíře“ celkové válečné traumatizace je mnohem masivnější, složitější a děsivější, než si společnost vůbec dokáže nebo chce připustit. Je to právě kombinace těchto dílčích stresorů, co tvoří onu zničující bestii.

2. Tělo jako nepřítel: Únava, hlad a chlad

Abychom pochopili rozměry tohoto slona, musíme se nejprve podívat na základní fyziologické faktory, které odborníci vyzdvihují. Za jednu z nejočividnějších příčin psychického kolapsu je dlouhodobě považován strach ze smrti a zranění. Jde o primární instinkt sebezáchovy, který je neustále, po celé dny a týdny, drážděn hrozbou zničení.

Britský psycholog F. C. Bartlett však ve svém zkoumání upozorňuje na jiný aspekt. Tvrdí, že „neexistuje pravděpodobně žádný jiný obecný stav, který by s větší pravděpodobností vyprodukoval tak obrovskou úrodu nervových a duševních poruch, jako je stav dlouhodobé a nesmírné únavy.“ (F. C. Bartlett: Psychology and the Soldier). Člověk zbavený spánku ztrácí schopnost racionálního úsudku. Kognitivní funkce degradují, emoce přestávají být regulovány a mysl se stává křehkou schránkou, kterou může rozbít i drobný podnět. Dlouhodobé vyčerpání rozkládá vůli ještě dříve, než padne první výstřel.

Vedle únavy stojí další fundamentální deprivace. Generál Fergusson kategoricky prohlašuje, že naprosto největším útokem na morálku člověka je nedostatek potravy. Hlad neoslabuje pouze svaly; hlad pohlcuje lidskou důstojnost a odhodlání. Omezuje chemické procesy v mozku, které jsou nezbytné pro udržení odvahy a soustředění. Když mozek nemá z čeho čerpat energii, psychická odolnost se hroutí.

Podle badatele Murryho je naproti tomu nepřítelem číslo jedna chlad. Extrémní chlad je vtíravý, neustálý a nemilosrdný. Zatímco nepřítel střílí jen občas, chlad útočí na tělo každou sekundu. Vysává z člověka teplo i naději a redukuje celou jeho existenci na jedinou mučivou myšlenku: touhu zahřát se. Tento setrvalý diskomfort narušuje psychologickou integritu jedince a snižuje jeho práh odolnosti vůči ostatním formám stresu.

3. Neviditelná destrukce nervového systému

Velmi silný argument přináší Richard Gabriel, který upozorňuje na skryté fyziologické procesy uvnitř těla. Zkoumá emocionální vyčerpání způsobené prodlouženými stavy takzvané reakce „bojuj, nebo uteč“ (Richard A. Gabriel: No More Heroes).

Z hlediska biologie je náš autonomní nervový systém navržen pro řešení krátkodobých, akutních krizí. Pokud naši dávní předci čelili predátorovi, do krevního oběhu se jim okamžitě vyplavila obrovská dávka adrenalinu a kortizolu. Srdce začalo bít na poplach, dýchání se zrychlilo, krev se přesunula z trávicího traktu do velkých svalových skupin. Tělo bylo připraveno buď k okamžitému smrtícímu boji, nebo k bleskovému útěku. Tento stav trval minuty, maximálně hodiny.

V moderním konfliktu je však člověk v tomto stavu maximálního poplachu udržován nepřetržitě. Dny, týdny, ba i měsíce. Lidské tělo a mozek na to nejsou biologicky stavěny. Extrémní zaplavení stresovými hormony postupně vyčerpá veškeré rezervy organismu. Po dlouhodobé aktivaci nervového systému nevyhnutelně přichází pád. Emoční vyčerpání, apatie a naprostá neschopnost dále reagovat na hrozby nejsou projevem zbabělosti, ale čistě biologickým bankrotem organismu, který běžel příliš dlouho na za hranicí svých maximálních otáček.

4. Hrůza z empatie a pocit bezmoci

Zatímco někteří vidí podstatu problému v biologii a fyzickém strádání, historik Richard Holmes ve své práci přesvědčivě argumentuje, že nejtěžší jizvy zanechává samotná hrůza bojiště. Zaměřuje se na specifický druh emocionálního traumatu: na situace, kdy člověk vidí umírat své přátele, nebo ještě hůře, když je nucen sledovat, jak jsou zraněni, a je naprosto bezmocný jim jakkoliv pomoci.

Tento druh stresu útočí přímo na nejhlubší lidské hodnoty – na sounáležitost, loajalitu a empatii. Zjistit, že pouto, které si mezi sebou spolubojovníci vybudovali, nemůže odvrátit smrt, vyvolává hluboký pocit viny a selhání. Pozorovat zkázu blízkého člověka a nemoci zasáhnout je psychologickým mučením, které drtí samotné základy lidské příčetnosti. Vytváří to zranění mysli, která se, na rozdíl od těch tělesných, nikdy plně nezahojí.

5. Skryté břemeno: Nenávist a zabíjení

Ke všem těmto očividným faktorům – strachu o vlastní život, absolutnímu vyčerpání, hladu, chladu a hrůze ze ztráty blízkých – je však nutné přidat další dva nesmírně důležité, ačkoliv na první pohled méně zjevné stresory. Můžeme je nazvat „Větrem nenávisti“ a „Břemenem zabíjení“.

Vítr nenávisti představuje drtivý psychologický šok z uvědomění si, že jiná skupina lidských bytostí vyvíjí maximální, cílené a vysoce organizované úsilí k tomu, aby vás vyhladila. Pro lidskou psychiku, která je primárně formována ke spolupráci a sociálnímu soužití, je zjištění absolutní a nekompromisní nenávisti ze strany druhých hluboce traumatizující. Není to jen strach z kulky; je to vědomí zloby, která tu kulku vyslala.

Druhým, možná nejtěžším skrytým faktorem, je Břemeno zabíjení. Je to morální a psychologická váha samotného aktu odejmutí lidského života. Vzít život jinému zástupci vlastního druhu jde proti hluboce zakořeněným biologickým i sociálním inhibicím. I když je zabíjení legitimizováno rozkazy a nutností, na podvědomé úrovni způsobuje masivní trhlinu v morální stabilitě jedince.

6. Dokonalá bouře šílenství: Případová studie plynových útoků

Abychom pochopili, jak se všechny tyto izolované faktory (choboty, nohy a ocasy slona) spojují v jedno děsivé zvíře, musíme se podívat na konkrétní historický fenomén: na vlny masových psychiatrických zhroucení, které následovaly po použití bojového plynu v první světové válce. Co přesně zlomilo mysl těchto vojáků? Byla to jedna konkrétní věc, nebo dokonalá souhra hrůz?

První vrstvou je pochopitelně čistý strach a hrůza. Plyn představoval neznámou, plíživou a odpornou formu smrti. Zranění, které působil, bylo neviditelné, dokud nebylo pozdě. Vyvolával v lidech elementární, zvířecí paniku z udušení.

Druhou vrstvou je zmíněný Vítr nenávisti. K zhroucení vojáků nepřispěl jen plyn samotný, ale plné a děsivé uvědomění, že někdo na druhé straně je nenávidí natolik intenzivně, že vymyslel a záměrně použil tak krutou, bezcitnou a nelidskou zbraň. Toto poznání ničí jakoukoliv víru ve spravedlnost nebo základní lidskost.

Třetí, a dost možná nejhlubší vrstvou, je obranný mechanismus samotné lidské mysli. Byli tito muži zlomeni vnější silou, nebo šlo o to, že jinak naprosto zdraví a příčetní muži si podvědomě vybrali šílenství, aby mohli uniknout z naprosto šílené situace? Bojiště první světové války bylo prostředím neustálé, iracionální vzájemné agrese. V takovém prostředí může podvědomí vyhodnotit psychický kolaps jako jedinou možnou cestu záchrany.

Šílenství v tomto kontextu nabídlo vojákům společensky a morálně přijatelnou příležitost, jak ze sebe setřást břemeno osobní odpovědnosti a uniknout z místa, kde se na ně vyvíjel neúnosný tlak. Zbláznit se nebylo projevem zbabělosti, ale jedinou logickou reakcí normálního organismu na nenormální podmínky.

Závěr je tedy zřejmý: žádný z těchto faktorů nevysvětluje trauma sám o sobě. Je to právě jejich souběh – strach z neznámého, konfrontace s čirou nenávistí a zoufalá podvědomá potřeba úniku – co rozloží lidskou psychiku.

7. Společenská iluze a mytologie beztrestnosti

Pokud je realita mezních konfliktů a lidského selhání takto komplexní a děsivá, proč o ní společnost neví? Proč převládá zjednodušený pohled? Odpověď leží v hluboce zakořeněném obranném mechanismu naší kultury.

Vyrůstáme v kultuře, která je odkojena na hrdinech jako jsou Rambo, Indiana Jones, Luke Skywalker nebo James Bond. Tito popkulturní idolové nám vštěpují nebezpečně zjednodušenou myšlenku: že zabíjení lze provádět naprosto beztrestně a bez jakýchkoliv psychologických následků. Média a filmy nám předkládají falešnou realitu, ve které stačí někoho oficiálně označit za nepřítele. Hrdina pak pro „dobrou věc“ a „pro vlast“ tohoto nepřítele čistě, rychle a především zcela bez výčitek vymaže z povrchu zemského. A jakmile je po všem, hrdina odchází do západu slunce, s naprosto netknutou a zdravou myslí.

Je to přitažlivá lež. Společnost tuto lež aktivně vyžaduje a udržuje při životě, protože pravda je zkrátka příliš bolestivá. Je nesnesitelné pohlédnout do očí realitě toho, co jako společnost děláme, když bereme naše mladé muže a posíláme je do dalekých zemí, aby tam zabíjeli jiné mladé muže. Pohled na destrukci lidské duše, kterou tento proces nevyhnutelně přináší, vyžaduje míru sebereflexe, jíž mnohé společnosti nejsou schopny.

8. Zapomnění jako dar boha války

To, co je pro nás příliš bolestivé na zapamatování, si jednoduše a raději vybereme zapomenout. Záměrná amnézie je nástrojem přežití. Tento fenomén geniálně a z vlastní zkušenosti veterána z druhé světové války popsal filosof J. Glenn Gray: „Velký bůh války Mars se nás snaží oslepit, když vstupujeme do jeho říše, a když odcházíme, dává nám štědrý pohár vod z řeky Léthé, abychom se napili.“

Tato metafora je nesmírně přesná. Když vstupujeme do konfliktu, jsme oslepeni propagandou, iluzemi o slávě, pocitem neporazitelnosti a přesvědčením o vlastní pravdě. Jsme slepí k hrůzám, které nás čekají. A když peklo skončí, antická řeka Léthé – řeka zapomnění v podsvětí – se postará o to, aby vymazala z naší paměti ty nejdrtivější detaily. Zapomínáme, protože jinak bychom se se svými vzpomínkami nedokázali znovu zařadit do běžného života.

9. Selhání terminologie: Když je svědomí diagnostikováno jako nemoc

Nejtragičtější na celé situaci je však fakt, že ani moderní věda nedokáže těmto zraněním plně porozumět. Samotný obor psychologie se zdá být zoufale nepřipravený a neschopný řešit obrovskou vinu a hluboké morální problémy, které mezní násilí nutně vyvolává.

Filosof a sociolog Peter Marin ostře odsuzuje naprostou „neadekvátnost“ naší současné psychologické terminologie. Tvrdí, že klinické pojmy a lékařské diagnózy absolutně selhávají, když mají popsat skutečnou velikost a realitu „bolesti lidského svědomí“ (Peter Marin: Living in Moral Pain). Moderní společnost i moderní věda ztratily schopnost zacházet s morální bolestí.

Místo abychom uznali, že těžký pocit viny z ublížení druhému člověku je projevem fungujícího lidství, přistupujeme k tomuto pocitu optikou medicíny. Bolest svědomí je okamžitě označena za neurózu, patologii nebo duševní poruchu. Díváme se na ni jako na nemoc, kterou je třeba vyléčit, potlačit medikací a před kterou je nutné utéct.

Jak ale Marin správně podotýká, tato bolest není chybou v systému. Pro ty, kteří prošli hrůzami války a zabíjení, není pocit viny chorobou. Je to naopak naprosto přiměřená (i když nesmírně trýznivá) reakce mysli na události minulosti. Pokud zdravého člověka postavíte do zvrácené situace, kde musí porušit svá nejhlubší morální přesvědčení, je nezbytné, aby cítil morální bolest. Snaha o odnětí této bolesti prostřednictvím psychologických diagnóz znamená snahu o odnětí samotné lidskosti. Učit se z této bolesti je jediný způsob, jak s ní žít, nikoliv ji vymazat jako symptom chřipky.

10. Spatřit slona: Zodpovědnost za přežití druhu

Během americké občanské války měli vojáci pro svou první skutečnou bojovou zkušenost zvláštní výraz. Neříkali, že prošli bitvou nebo křtem ohněm. Říkali tomu „spatřit slona“. Tento dobový slang v sobě nese obrovskou moudrost a obloukem nás vrací na začátek našeho uvažování. Stejně jako slepci z podobenství si vojáci teprve tváří v tvář chaosu bojiště uvědomili, jak nepředstavitelně obrovské a děsivé zvíře proti nim stojí. Slon představuje realitu beze všech mýtů, lží a iluzí o čistém zabíjení.

Ochota podívat se tomuto slonovi do očí už dnes není jen úkolem pro vojáky v poli. V současné době na tom může záviset přežití celého našeho živočišného druhu a veškerého života na této planetě. S vyspělostí moderních technologií a ničivou silou, kterou lidstvo disponuje, je naprosto klíčové, abychom zvíře zvané válka nejen zpovzdálí pozorovali, ale abychom ho skutečně do hloubky poznali a dokázali ho kontrolovat. A co víc, musíme poznat a kontrolovat i tu bestii, která se ukrývá uvnitř každého z nás – ty temné psychologické proudy, které se probouzejí pod tlakem.

Neexistuje pravděpodobně vůbec žádný jiný, důležitější nebo zásadnější předmět výzkumu, než je rozklíčování mechanismů lidského násilí a jeho dopadu na psychiku. Naše porozumění tomuto tématu je klíčem k tomu, abychom jako lidstvo nezničili sami sebe.

Navzdory této kritické důležitosti v nás něco bytostně lidského přetrvává v touze odvrátit zrak. Bolest, pocit viny a syrová brutalita tohoto tématu v nás vyvolávají přirozený a hluboký odpor. Zkoumání války a jejího vlivu na duši je temné, deprimující a zraňující. Právě proto jsme studium násilí pohodlně alibisticky přenechali pouze samotným vojákům, zatímco zbytek společnosti dál konzumuje pohádky o filmových hrdinech.

Tento odpor a snaha dívat se jinam nás však mohou stát všechno. Jak nás již před více než dvěma staletími varoval legendární vojenský teoretik Carl von Clausewitz: „Je zcela neúčelné, a dokonce v přímém rozporu s našimi vlastními zájmy, odvracet se od zkoumání této věci jen proto, že hrůznost jejích prvků v nás vzbuzuje odpor.“ (Carl von Clausewitz: O válce). Ignorovat existenci válečného slonisika jen proto, že z něj máme strach, znamená dobrovolně ze sebe dělat slepce, kteří budou dříve či později touto masivní silou fatálně ušlapáni.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)