Když zabíjí vzdálenost

Jak moderní věk odpojil lidské svědomí od hrůz války

Smrt v boji provází lidstvo od nepaměti. Přesto se v průběhu staletí zásadním způsobem proměnilo to, jakým způsobem konec lidského života nastává, a především to, jak jej prožívá ten, kdo jej způsobil. Pokud vedle sebe postavíme starověký masakr a moderní letecké bombardování, dospějeme k šokujícímu zjištění. Výsledek je v obou případech totožný – tisíce mrtvých mužů, žen i dětí a města obrácená v popel. Psychologický dopad na ty, kteří spoušť rozpoutali, je však diametrálně odlišný. Tento rozdíl neurčuje míra krutosti, ale zdánlivě prostý fyzikální faktor: prostorový odstup.

Vzdálenost totiž funguje jako dokonalá psychologická páka. Zatímco zblízka je lidská mysl vázána silnými instinktivními zábranami proti usmrcení bližního, s rostoucími kilometry a výškou se tyto bariéry hroutí. Moderní technologie umožnily zabíjet masově, aniž by útočník musel kdy spatřit krev, pohlédnout oběti do očí nebo zaslechnout její křik. Ztráta přímého kontaktu odlidšťuje válku a mění hrůzu v mechanický úkol.

Peklo pod mraky: Když vzduch v Hamburku zachvátil požár

Dne 28. července 1943 zažilo německé město Hamburk událost, která se zapsala do dějin jako nový, děsivý fenomén. Britské královské letectvo tehdy provedlo masivní nálet za použití specifické, chladnokrevně kalkulované kombinace pum. Strategie byla přímočará: obrovské množství lehkých, čtyřlibrových zápalných bomb mělo nejprve zapálit střechy budov. Těžší, třicetilibrové zápalné pumy byly navrženy tak, aby pronikly hlouběji do interiérů domů. Tuto ohnivou vlnu doprovázely masivní, čtyřtisícilibrové vysoce výbušné bomby, jejichž úkolem bylo rozmetat dveře a okna v širokém okolí, vytvořit v ulicích krátery a zavalit je troskami. Tím se mělo zcela ochromit a zablokovat hasičské vybavení.

Kombinace horké, suché letní noci, dobré viditelnosti a neobvykle husté koncentrace vybuchujících bomb v dělnické čtvrti s hustým osídlením způsobila katastrofu. Vznikla takzvaná ohnivá bouře.

Tento obří požár nakonec zachvátil plochu o rozloze zhruba deseti kilometrů čtverečních. Teplota vzduchu v samotném centru pekla dosahovala neuvěřitelných osmi set stupňů Celsia. Konvekční proudy, které nasávaly vzduch z okolí do středu požáru, dosahovaly síly hurikánu. Jeden ze přeživších později popsal, že zvuk tohoto běsnícího větru zněl „jako když se směje ďábel“.

Prakticky všechny obytné bloky v zasažené oblasti sice měly podzemní kryty, avšak nikdo, kdo v nich zůstal, nepřežil. Lidé v krytech buď uhořeli, nebo podlehli otravě oxidem uhelnatým. Vyjít ven do ulic však znamenalo riskovat, že člověka vichr smete a vtáhne přímo do planoucího srdce ohnivé bouře. Toho večera, kdy vzduch doslova vzplanul, zahynulo v Hamburku sedmdesát tisíc lidí. Vzhledem k tomu, že muži v produktivním věku byli většinou na frontě, oběťmi se stali převážně ženy, děti a staří lidé. Umírali v nepředstavitelných mukách, uprostřed plamenů a bez kyslíku.

Zatímco dole na zemi probíhal tento apokalyptický boj o život, posádky letadel vysoko na obloze vnímaly situaci zcela jinak. Jeden z členů britského letectva, který se náletu zúčastnil, popsal svůj pohled z výšky dvaceti tisíc stop (přes šest kilometrů) slovy, z nichž mrazí. Podle něj se zdálo, že celý Hamburk hoří od jednoho konce k druhému. Do výšky nad letadla stoupal mohutný sloup dýmu. V temnotě noci se rýsovala neklidná kupa jasně červeného ohně, která svítila a žhnula jako obří otevřené ohniště. Shora nebyly vidět žádné ulice ani obrysy budov – jen jasnější ohniska, která plála jako žluté pochodně na pozadí jasně červeného popela. Nad městem se vznášel mlžný rudý opar. Letec se díval dolů, fascinován a zároveň zděšen, naplněn pocitem uspokojení, ale i hrůzy.

Tento rozpor mezi prožitkem nahoře a dole ukazuje, jak mocně vzdálenost deformuje vnímání reality. Z bezpečné výšky několika kilometrů mohl vrah pociťovat fascinaci a uspokojení z dobře odvedené práce. Na zemi však patnáctiletá dívka Traute Koch zažívala naprosto odlišnou realitu. Její matka ji tehdy zabalila do mokrých prostěradel, políbila ji a přikázala jí: „Utíkej!“ Dívka zaváhala u dveří, protože před sebou viděla jen oheň – všechno bylo rudé, jako by stála u vstupu do tavicí pece. Zasáhl ji nesnesitelný žár. Přímo před její nohy spadl hořící trám. Trhla sebou zpět, ale když se odhodlala ho přeskočit, jakási neviditelná síla jej v mžiku odvála pryč. Mokrá prostěradla, která měla na sobě, zafungovala jako plachty a dívka měla pocit, že ji bouře unáší s sebou. Nakonec se dostala k průčelí pětipatrové budovy, která byla vybombardována a vyhořela již při předchozím náletu, takže v ní nezbylo nic, co by mohlo znovu chytit. Někdo tehdy vyběhl ven, popadl ji do náruče a vtáhl do bezpečí domovních dveří.

Hamburk nebyl ojedinělým případem. V roce 1945 zahynulo přibližně osmdesát tisíc lidí při podobném kobercovém bombardování Drážďan. V Tokiu si pouhé dva zápalné nálety vyžádaly dvě stě pětadvacet tisíc lidských životů. Když byla shozena atomová bomba na Hirošimu, okamžitě zemřelo sedmdesát tisíc obyvatel. Během druhé světové války posádky bombardérů na obou bojujících stranách povraždily miliony civilistů – žen, dětí a starců, kteří se nijak nelišili od jejich vlastních manželek, potomků a rodičů.

Piloti, navigátoři, bombometčíci a palubní střelci byli schopni tyto masové vraždy provést především díky duševní páce, kterou jim poskytoval právě faktor vzdálenosti. Na intelektuální úrovni sice chápali hrůznost svého konání, avšak emočně jim fyzický odstup umožnil tuto skutečnost popřít. Z dálky totiž nikdo nevypadá jako přítel nebo bližní. Vzdálenost dovoluje lidem popřít lidskost toho druhého a účinně tlumí zvuky, takže k útočníkům nedorazí žádný křik obětí.

Babylon a průmyslové vraždění: Očití svědkové brutality zblízka

Na opačném konci tohoto pomyslného spektra stojí ničení prováděné tváří v tvář, kde neexistoval žádný ochranný štít v podobě kilometrů vzduchu. V roce 689 před naším letopočtem zničil asyrský král Sinacherib město Babylon. Sám panovník nechal své činy zaznamenat s mrazivou věcností: srovnal město i jeho domy se zemí od základů až po střechy, vše zničil a strávil ohněm. Strhl a odstranil vnější i vnitřní hradby, chrámy i cihlové zikkuraty a trosky naházel do kanálu Arahtu. Poté, co Babylon zničil, roztříštil jeho božstva a zmasakroval obyvatelstvo, nechal rozorat i samotnou půdu a naházet ji do řeky Eufrat, aby ji proud odnesl dolů do moře.

Z hlediska fyzických následků nebyl mezi zničením Babylonu a vyhlazením Hirošimy či Drážďan žádný rozdíl. Města přestala existovat a jejich obyvatelé zemřeli. Psychologický rozdíl je však obrovský. V Babylonu totiž nebylo možné zmáčknout tlačítko ve výšce dvaceti tisíc stop. Tam musel útočník osobně držet desetitisíce vyděšených mužů, žen a dětí při zemi, zatímco jeho spolubojovník do nich bodal a sekal mečem. Jednoho po druhém.

Děda se tam v slzách bránil a marně zápasil, zatímco jeho křičící vnoučata, dcery a synové byli znásilňováni a vražděni přímo před jeho očima. Matky a otcové se svíjeli ve smrtelné agónii a sledovali, jak jsou jejich nejbližší brutálně poráženi jako dobytek. Historické prameny dokládají, že oběti byly často drženy při zemi, zatímco jim vojáci zaživa rozřezávali těla a párali břicha, aby zjistili, zda dotyční nespolkli nebo neukryli nějaké cennosti. Mnozí z nich pak byli zanecháni svému osudu, aby pomalu umírali v prachu, zatímco se plazili pryč a vlekli za sebou z rozseknutých útrob vlastní žaludek a střeva.

Ačkoliv se z těchto starověkých hrůz nedochovala žádná osobní svědectví obětí, ozvěnu takto masového, osobního vraždění můžeme spatřit v pamětech těch, kteří přežili zvěrstva v nacistických vyhlazovacích táborech. Polský spisovatel Tadeusz Borowski ve své knize U nás v Auschwitzu… (This Way for the Gas, Ladies and Gentlemen) zanechal stručné, ale nesmírně drásavé svědectví o tom, jak vypadá masové zabíjení z bezprostřední blízkosti.

Popisuje situaci, kdy lidé nastupují do železničního vagonu. V rozích, uprostřed lidských exkrementů a odhozených hodinek, leží rozmačkaní, pošlapaní kojenci – nahá malá stvoření s obrovskými hlavami a nafouklými břichy. Vězni je vynášejí ven jako kuřata, přičemž jich drží několik v každé ruce. Borowski dále líčí scénu, kde čtyři muži vlekou obrovskou, nateklou ženskou mrtvolu. Nadávají a stéká z nich pot pod tou strašnou námahou. Cestou odkopávají z cesty zatoulané děti, které pobíhají po rampě a vyjí jako psi. Muži je chytají za límce, za hlavy nebo za ruce a házejí je dovnitř do nákladních aut, přímo na hromady těl. Čtyři dělníci mají potíže zvednout tlustou mrtvolu na vůz, volají proto ostatní na pomoc a teprve společně vyzdvihnou tu masu masa. Velká, oteklá a nafouklá těla se sbírají z celé rampy a na ně se kupí invalidé, udušení, nemocní a lidé v bezvědomí. Celá tato hromada se neustále hýbe, vyje a sténá.

Ozvěnu onoho starověkého babylonského vraždění, znásobeného desítkami tisíc, zachytil autor také v krátkém odstavci o vraždě jediné ztracené, zmatené a vyděšené židovské dívky. Malá holčička se tehdy protlačila napůl skrze malé okénko dobytčího vagonu, ztratila rovnováhu a spadla na štěrk. Otřesená chvíli ležela bez hnutí, pak vstala a začala chodit dokola, stále rychleji a rychleji. Mávala ztuhlýma rukama ve vzduchu, hlasitě a křečovitě dýchala a slabým hlasem kňučela. Její mysl to nevydržela a pomátla se. V té chvíli se k ní klidně přiblížil příslušník SS a jeho těžká bota udeřila dívku přímo mezi lopatky. Spadla na zem. Nacista ji přišlápl nohou k zemi, vytáhl revolver a jednou vystřelil. Poté vypálil ještě podruhé. Dívka zůstala ležet tváří dolů, kopala nohama do štěrku, dokud zcela neztuhla.

Borowski věděl, že u těchto obětí nacistického běsnění budou „zkušení profesionálové sondovat každý záhyb jejich masa, budou tahat zlato zpod jazyka a diamanty z dělohy i tlustého střeva“. I v moderní době se tak opakovaly praktiky starého Babylonu. Přesto je zde jeden zásadní rozdíl. Dokonce i nacisté obvykle oddělovali pohlaví a rodiny od sebe a jen zřídkakdy dokázali své oběti osobně bodat bajonety. Pro opravdu masovou práci proto raději volili kulomety a plynové komory s maskováním za sprchy, aby si zachovali alespoň minimální odstup. Brutalita Babylonu, kde se vraždilo výhradně rukama a chladnými zbraněmi, zkrátka vymyká běžné lidské představivosti.

Rozdíl vnímání: Proč odpouštíme pilotům, ale popravčí nenávidíme

Jaký je tedy skutečný rozdíl mezi tím, co se stalo v Hamburku, a tím, co se odehrálo v Babylonu? Pokud se podíváme na samotné výsledky, žádný rozdíl nenajdeme. V obou případech nevinné obyvatelstvo umíralo v hrozných mukách a jejich domovy byly srovnány se zemí.

Tento rozpor je totožný s rozdílem mezi jednáním nacistických katů v koncentračních táborech a prací spojeneckých letců nad Německem a Japonskem. Je to stejný rozdíl, jaký najdeme mezi činy poručíka Calleyho, který osobně vyvraždil vietnamskou vesnici My Lai, a činností mnoha armádních pilotů či dělostřelců, kteří svými bombami a granáty srovnali se zemí úplně stejné vietnamské vesnice.

Rozdíl spočívá v našem emočním nastavení. Když přemýšlíme o řeznících z Babylonu, Osvětimi nebo My Lai, pociťujeme hluboký odpor. Cítíme zhnusení nad psychotickým a cizorodým stavem mysli, který těmto jedincům dovolil provádět tak odporná zvěrstva na jiných lidech. Jednoznačně to označujeme za vraždu. Viníky pronásledujeme a stavíme před soud, ať už jde o nacistické zločince, nebo o americké vojáky, kteří selhali. Tím, že tyto lidi stíháme, získáváme vnitřní klid. Potvrzujeme si tím totiž sami před sebou, že takové chování je pouhou anomálií a zvráceností, kterou civilizovaná společnost nebude tolerovat.

Když však většina lidí pomyslí na ty, kteří shazovali bomby na Hamburk nebo Hirošimu, žádný intenzivní pocit odporu k jejich činům se nedostavuje. Rozhodně ne v takové míře, jakou cítíme vůči nacistickým popravčím. Když se vžijeme do role posádek bombardérů a představíme si sami sebe na jejich místech, většina z nás dojde k závěru, že by v dané situaci nejednala jinak. Proto je nevnímáme jako zločince. Jejich činy si vnitřně odůvodňujeme a máme podvědomý pocit, že provádět letecké bombardování bychom zvládli, zatímco chladnokrevně popravovat lidi zblízka by pro nás bylo nemožné.

Tento jev vedl k neuvěřitelnému, avšak nepopíratelnému rozdílu v tom, jak tragédii vnímali ti, kteří ji přežili. Lidé, kteří přežili Osvětim, byli osobně traumatizováni konkrétními zločinci a odnesli si z těchto zážitků celoživotní psychické šrámy. Naproti tomu lidé, kteří přežili peklo v Hamburku, sami sebe vnímali jako náhodné oběti válečného aktu. Díky tomu dokázali tuto hrůzu nechat za sebou a žít dál.

Bývalý pilot bombardéru z druhé světové války J. Douglas Harvey navštívil v šedesátých letech dvacátého století nově vybudovaný Berlín. Do svých zápisků si tehdy poznamenal, že si nedokáže představit ty strašné smrti, které zde jeho bomby způsobily. Necítil žádný pocit viny. Zároveň však necítil ani žádný pocit úspěchu. Jeho emoce byly zcela neutrální.

Tuto zvláštnost v lidském prožívání smrti analyzoval Glenn Gray, který vystudoval filosofii a během druhé světové války sloužil u vojenské zpravodajské jednotky. Jeho úkolem bylo jednat s civilisty všeho druhu – od špionů přes nacistické kolaboranty až po lidi, kteří přežili koncentrační tábory. Gray si uvědomil, že kvalitativní rozdíl v umírání neurčuje to, jak často k úmrtí dochází, ale samotný způsob, jakým člověk sejde ze světa. Smrt ve válce je specifická tím, že ji způsobují příslušníci mého vlastního živočišného druhu, kteří aktivně usilují o můj konec. Činí tak i přesto, že mě nikdy neviděli a nemají k žádné osobní nepřátelství. Právě fakt, že smrt přichází v důsledku nepřátelského záměru, a nikoli nešťastnou náhodou nebo přirozenou cestou, odděluje stav války od míru.

Naše vnímání úmyslu je natolik zásadní, že kolem něj máme vybudovaný celý právní systém. Každý z nás dokáže okamžitě pochopit rozdíl mezi předem promyšlenou vraždou a neúmyslným zabitím. Toto rozlišení v zákonech je vlastně jen institucionálním vyjádřením našich přirozených citových reakcí na různé situace.

Na určité instinktivní úrovni oběti i historici chápou, že existuje propastný rozdíl mezi smrtí při bombardování a smrtí v koncentračním táboře. Úmrtí způsobená padajícími bombami jsou totiž odcloněna klíčovým faktorem vzdálenosti. Představují neosobní válečný akt, při kterém jsou konkrétní ztráty na životech nezamýšlené a mají v podstatě povahu nehody. Armáda pro toto zabíjení civilistů během útoků na vojenské cíle používá eufemismus „vedlejší škody“ (collateral damage). Naopak popravy bezbranných civilistů tváří v tvář jsou vysoce osobním aktem psychotické iracionality, který otevřeně popírá lidskou podstatu oběti.

Závěrečná odpověď na otázku, co tvoří tento zásadní psychologický rozdíl, je tedy prostá. Tím hlavním a rozhodujícím faktorem je vzdálenost.

Jak prostorový odstup mění psychologii boje

Abychom plně pochopili, jak mocně vzdálenost působí na lidskou psychiku, musíme se podívat na biologické nastavení našeho druhu. Člověk má v sobě hluboce zakořeněný odpor k zabíjení jiných lidí zblízka. Pokud stojíte proti nepříteli tváří v tvář, vnímáte jeho strach, slyšíte jeho hlas a vidíte odraz vlastního lidství v jeho očích. Způsobit mu zranění vyžaduje překonat obrovský vnitřní odpor. Fyzický kontakt znamená, že útočník na vlastní kůži cítí, jak tkáň pod jeho rukama povoluje a jak kosti praskají. To v člověku zanechává nesmazatelnou stopu. Pravěký bojovník musel po zbytek svých dnů žít s památkou na oči muže, jehož lebku rozdrtil. Možná právě proto bylo tehdy v přímých střetech zabíjení méně časté – bojovníci cítili tep života a blízkost smrti pod svými prsty.

Vzdálenost však toto biologické nastavení obchází. Když se útočník ocitne kilometry daleko nebo vysoko v oblacích, dochází k následujícím psychologickým procesům:

• Ztráta smyslových vjemů: Pilot neslyší pláč raněných ani křik umírajících. Nevidí krev ani hořící těla. Pro jeho smysly tyto oběti neexistují jako živé bytosti.
• Abstrakce cíle: Z výšky dvaceti tisíc stop se velkoměsto mění v mapu, souřadnice nebo pouhý obrazec na displeji. Lidé se stávají neviditelnými a cíl je vnímán jako geometrický objekt, nikoli jako domov lidských bytostí.
• Rozdělení odpovědnosti: Moderní zbraňové systémy vyžadují spolupráci mnoha lidí – od plánovačů přes navigátory až po ty, kteří stisknou spoušť. Nikdo z nich nenese plnou, osobní odpovědnost za konkrétní smrt, což usnadňuje svědomí každého jednotlivce.
• Emoční popření: Intelekt sice ví, že bomby zabíjejí, ale emoce jsou díky absenci přímého kontaktu vypnuté. To umožňuje vojákům po náletu, který zabil tisíce lidí, v klidu odjet stovky kilometrů daleko a dát si k večeři hamburger, jako by se nic nestalo.

Vzdálenost zkrátka funguje jako dokonalý tlumič lidské empatie. Umožňuje jedinci provádět činy masového ničení, které by z bezprostřední blízkosti nedokázal psychicky unést ani realizovat.

Srovnání extrémů: Hamburk versus Babylon

Následující přehled názorně ukazuje, jak diametrálně se liší útoky z dálky od brutálního násilí páchaného zblízka, přestože jejich materiální výsledky jsou identické.

Tato tabulka jasně dokazuje, že fyzický výsledek války – tedy smrt a zkáza – se v průběhu věků nemění. Co se však zásadně proměnilo, je lidské vnímání těchto činů, které je plně závislé na tom, zda mezi vrahem a jeho obětí stojí neúprosná tvář nepřítele, nebo jen prázdný prostor.

ZDROJ: On Killing: The Psychological Cost of Learning to Kill in War and Society (Dave Grossman)