Anatomie odvahy
Podrobný rozbor toho, proč nás strach nedělá zbabělce
Odvaha je jednou z nejvíce oslavovaných a ceněných lidských vlastností. Tvoří samotný základ pro nespočet literárních děl a historických eposů, a přesto, jakmile se pokusíme přesně definovat její podstatu, zjistíme, že jde o překvapivě složitý a prchavý koncept. Co přesně znamená být odvážný? Jaký je skutečný vztah mezi odvahou a strachem, a jak se tento koncept vyvíjel od starověkých bojišť až po zákopy moderních válek? Následující podrobný rozbor ukazuje, že naše představy o hrdinství jsou často plné paradoxů.
Fundamentální štít civilizace
Abychom pochopili, proč je odvaha tak důležitá, musíme se podívat na to, jak ji vnímali starověcí filozofové. Ti nad tímto fenoménem trávili ohromné množství času a umisťovali odvahu buď na první místo, nebo přinejmenším mezi tři nejvyšší ze čtyř hlavních ctností. Důvod pro toto vysoké hodnocení byl zcela pragmatický. Pokud člověk postrádá odvahu, nemá vůbec vytvořený prostor pro uplatňování těch jemnějších a vznešenějších ctností, jako jsou střídmost, obezřetnost nebo milosrdenství. Odvaha je vlastně tvrdá ochranná skořápka, která chrání naše lepší já a umožňuje rozvoj civilizace a měkčích stránek lidského života. Vezměme si například lásku. Říkat někomu, že ho milujete, ztrácí naprosto smysl, pokud byste ve chvíli krize nebyli ochotni vejít do hořícího domu a zachránit ho. Bez určité dávky fyzického nasazení a ochoty riskovat je láska prázdným slovem.
Tanec se strachem: Případ “Dobrého zbabělce”
Jádrem pochopení odvahy je vyřešení jejího vztahu ke strachu. Může být odvážný někdo, kdo je paralyzovaný hrůzou? Nebo se od hrdiny očekává, že strach zcela potlačí a vůbec ho necítí? Představme si člověka, který provede objektivně velmi nebezpečný čin a uspěje, ale celou dobu byl jen příliš hloupý na to, aby si vůbec uvědomil, že mu něco hrozí. Takovému jedinci bychom titul odvážlivce nepřiznali, protože nemusel bojovat s žádným pokušením utéct a nepociťoval žádný vnitřní stres spojený s uvědoměním si rizika. Skutečná odvaha tedy vyžaduje složitý tanec se strachem.
Krásně to ilustruje příběh z americké občanské války, který po třiceti letech sepsal veterán Robert Burdette. Ve své jednotce měl muže, kterého nazval “dobrým zbabělcem”. Tento muž se před každou bitvou poctivě postavil do formace. Jakmile však začaly létat kulky a voják vedle něj to schytal, muž se otočil a ze strachu utekl. Po dni nebo dvou se do tábora vrátil zničený hanbou a snažil se své selhání odčinit tím, že pro ostatní dělal tu nejpodřadnější práci. Při další bitvě se vše opakovalo – znovu utekl. Ale fascinující na něm bylo to, že ačkoliv věděl, co se stane, pokaždé znovu našel vnitřní sílu se do linie postavit. Svedl obrovský boj s monstrozními vnitřními démony, přesvědčoval sám sebe, že tentokrát to zvládne, a čelil následnému posměchu i odsouzení svých spolubojovníků. Burdette po třiceti letech sebekriticky zhodnotil, že zatímco oni, jakožto horkokrevní mladíci, šli do boje bez přemýšlení, tento zoufalý muž, který musel překonávat tak obrovskou hrůzu, byl možná tím nejodvážnějším z nich všech. Měl totiž odvahu to neustále zkoušet znovu.
Slabé nohy a autopilot
Fyzická reakce těla na extrémní nebezpečí nám často přidává další vrstvu do záhady hrdinství. Mnoho vojáků s prokázanými medailemi za hrdinství, kteří v bitvě udělali to, co bylo třeba, vůbec nedokázalo pochopit, proč jsou oslavováni. Jejich jediným reálným vjemem bylo, že byli po celou dobu naprosto k smrti vyděšení, cítili žaludeční nevolnost a paniku. Věřili, že jejich vnitřní stav byl stavem zbabělosti a že jejich tělo prostě fungovalo na jakéhosi autopilota. Mozek vypnul, ale tělo udělalo jedinou možnou logickou věc, aby situaci přežilo. (Armáda právě z tohoto důvodu zavedla neustálé mechanické drily, aby tělo vědělo, jak se chovat, když mozek vlivem hrůzy zcela kapituluje).
Na opačné straně spektra pak stojí fenomén známý jako “slabé nohy”. Představte si vojáka, jehož mysl a vůle zoufale chtějí jít kupředu se svými spolubojovníky. Chce dostát své povinnosti, ale jeho fyzická schránka zkolabuje a jeho nohy mu doslova odmítnou poslušnost. Tělo tak rebelským způsobem zradí odvážné záměry samotné psychiky. Abraham Lincoln byl známý tím, že vojákům, kteří kvůli tomuto fenoménu čelili popravčí četě za to, že nepostoupili s jednotkou, uděloval milosti.
Válka a omezený účet odvahy
Z historického hlediska se náš pohled na odvahu musel adaptovat na to, jak se měnil způsob válčení. Ve starověku a během epoch, které popisují třeba severské ságy nebo homérské eposy, netrvaly bitvy ani jeden celý den. Většinou šlo o zuřivý střet trvající snad jen hodinu, dokud se jedna ze stran nezhroutila a neutekla. Odvaha v této době znamenala jednorázové vzepětí síly, útok, což označujeme jako ofenzivní odvahu. Jakmile se však vojenství přesunulo k moderní mechanized válce s dělostřelectvem, začaly bitvy trvat měsíce i roky. Najednou bylo potřeba odvahy defenzivní – schopnosti snášet konstantní utrpení a nezhroutit se z toho.
Zde se ukazuje zásadní fakt: odvaha není nevyčerpatelný zdroj. Spíše připomíná bankovní účet. Neustálým pobytem v nebezpečí se tento účet odčerpává a každý člověk nakonec dospěje do fáze naprostého bankrotu. Odborníci během druhé světové války, kteří vyslýchali muže nasazené do bojů, zjistili alarmující věci o takzvané “užitečné životnosti” vojáka v intenzivním boji. (Ověřeným příkladem je klasická vědecká zpráva Swanka a Marchanda “Combat neuroses” z roku 1946, která tento stav zevrubně dokumentuje, k nahlédnutí zde).
Ukázalo se, že užitečný život vojáka trvá maximálně kolem 30 dní, než nastane naprostá psychická deteriorace. Nejlepší výkony muži podávali poté, co překonali prvotní třítýdenní šok z boje; od té doby fungovali dobře zhruba dalších šest týdnů a poté to šlo strmě z kopce. Zhruba po šedesáti dnech intenzivního nasazení pak přešli do stavu totálního zombifikování a apatie, kterému se slangově říkalo “dvoutisíciletý pohled”. Šest měsíců představovalo absolutní strop, po kterém byl jedinec vlivem permanentního stresu zcela k ničemu a trpěl posttraumatickou stresovou poruchou. Očekávat tedy, že někdo bude statečný neustále, popírá základní lidskou psychologii.
Inteligence a mýtus univerzální odvahy
Dalším častým omylem je přesvědčení, že pokud je člověk odvážný v jedné oblasti, bude odvážný automaticky ve všech ohledech. To je prokazatelný nesmysl. Z válečných deníků vyplývá, že existovali vojáci, kteří byli naprosto klidní během masivního dělostřeleckého bombardování, ale při obyčejné puškové palbě propadali čiré panice. Jiní zas preferovali puškovou palbu před dělostřelectvem. Zajímavé je, že strach, který určitá zbraň vyvolávala, se mnohdy vůbec neshodoval s její skutečnou vražedností. Typickým příkladem byly německé střemhlavé bombardéry Stuka; byly sice relativně málo smrtící, ale hluk, který vydávaly, lidi k smrti děsil. Aby toho nebylo málo, hrdinové antického Řecka zase nesnesli obyčejnou bouřku a při zahřmění se klepali strachy. Stejně tak je literárním klišé (často založeným na pravdě) drsný válečník, který zvládne jakékoliv bombardování, ale nedokáže sebrat nervy na to, aby pozval ženu na rande. Strachy jsou vysoce specifické a na každý druh rizika potřebujeme jinou variantu naší vnitřní síly.
Faktor, který celou situaci činí ještě nepřehlednější, je srážka odvahy se znalostmi, dovednostmi a inteligencí. Lze vůbec považovat za odvážného špičkového, plně vycvičeného olympijského šermíře, když se má utkat s absolutním laikem?. Jeho expertní dovednosti do značné míry snižují míru odvahy, kterou by jinak musel použít, protože zkrátka ví, že riziko pro něj není tak velké. Francouzští aristokraté, fascinovaní prokazováním čisté udatnosti, v soubojích zcela úmyslně handicapovali sami sebe tím, že si vybrali zbraň, se kterou neuměli tak dobře zacházet jako jejich soupeř. Tím se snažili otestovat spíše svou nebojácnost než technické dovednosti.
Podobně inteligence dokáže člověku podrazit nohy v tom, jak je vnímán okolím. Inteligentní lidé umí velmi rychle analyzovat situaci a matematicky zhodnotit rizika. Rychleji odhalí, že je něco nebezpečné, což je činí obezřetnějšími a v očích hlupáků, kteří riziko vůbec nevidí, to může inteligentního člověka vykreslit jako zbabělce. I zde se ukazuje, jak zavádějící může naše hodnocení být.
Tlak davu: Hanba, čest a “ženský pohled”
Abychom hrdinství plně porozuměli, nesmíme opomenout jeho sociální a komunitní aspekt. Být odvážný je neuvěřitelně těžké a pro většinu z nás psychologicky nemožné bez tlaku našeho okolí. Filozofové sice teoretizovali, že konat činy jen proto, že se člověk bojí společenské potupy nebo nařčení ze zbabělosti, není tou nejdokonalejší formou ctnosti, ale realita je tvrdší. Proč se muži mnohdy hnali vpřed do palebné zóny, přestože uvnitř zoufale toužili utéct? Hnala je hrůza z hanby. Jeden autor v sedmnáctém století trefně poznamenal, že by mnoho mužů bylo mnohem raději zbabělci, kdyby k tomu jen měli dostatek odvahy čelit oné potupě. Skutečným a nejčistším testem nefalšované a osamělé odvahy by bylo, pokud byste udělali to, co je správné i ve chvíli, kdy by vás naprosto nikdo neviděl, a i kdybyste z místa utekli, nikdo by vás za to nemohl zkritizovat.
Z historického i jazykového hlediska je fascinující, jak úzce je odvaha spjata s mužstvím. V jazycích jako je stará latina (virtus), řečtina (andrea) nebo hebrejština sdílí koncept odvahy identické slovo s výrazem pro muže. Byla vytvořena celá ideologie k výchově malých chlapců, jejímž primárním účelem bylo zformovat z nich tvrdé ochránce a dominátory. Je ale zajímavé položit si otázku, kdo tuto ideologii primárně poháněl. Byli to samotní muži, nebo ženy?.
Při pohledu do různých kultur zjišťujeme, že dohlížející a hodnotící roli často hrály ženy – což můžeme nazvat „ženským pohledem“. Ženy pečlivě zaznamenávaly a sledovaly, jak si jejich muži v bitvách a sporech vedou. Skládaly posměšné písně o těch, kteří prohráli nebo ustoupili, a tvrdě muže popichovaly k pomstě (jak to známe například ze severských ság nebo od pověstných spartských matek). Tyto ženy byly často zodpovědné za výchovu dětí a vědomě do nich vštěpovaly tyto tvrdé požadavky na riskování života. Výrazným moderním příkladem z první světové války jsou britské ženy, které se potulovaly londýnskými ulicemi a každému civilně oblečenému muži v bojeschopném věku připínaly “bílé pírko” coby potupný symbol zbabělosti – mnohdy ho takto chybně připíchly i těžce zraněným hrdinům, kteří se jen vraceli na dovolenou z fronty. A platí to dodnes – jakákoliv pochybnost o odvaze (například nařčení ze “sraba”) je pro muže jednou z nejhorších urážek.
Etika činu: Dobré vs. zlé úmysly a fyzická vs. morální podstata
Může bojová umění nebo válečný konflikt posloužit jako nástroj zla a přesto vyžadovat odvahu? Tradičně tuto vlastnost rádi oslavujeme u těch, kteří bojují za správnou, prokazatelně morální věc. Pokud by ale odvaha vyžadovala jen dobré cíle, nemohli bychom vysvětlit výkony například oddílů bojujících na straně monstrozního zla nacistického režimu. Mnozí z těchto nacistických vojáků prokazovali bez pochyby nesmírnou obětavost a statečnost v tváří v tvář nepříteli. A co japonští vojáci z druhé světové války? Pro ně byla sebevražda a smrt preferovanější variantou před zhanobením vzdání se; třicet tisíc mužů na ostrově Saipan raději zemřelo, než aby padli do zajetí. Zde se vkrádá pochybnost, zda pod takto absolutním kulturním skupinovým tlakem a očekáváním není samotný čin sebeobětování příliš snadným, a tudíž o skutečnou statečnost vlastně ani nejde. Totéž dilema rezonuje při hodnocení náboženských mučedníků a radikálů – vyžaduje čin skutečně překonání sebe sama, pokud jednotlivec zcela nezpochybnitelně a racionálně věří, že jej za jeho oběť bezprostředně čeká nebeská odměna?
Zároveň dnes mnohem více inklinujeme k vyzdvihování takzvané morální odvahy. Vnímáme ji jako schopnost povstat na poradě proti všem, prosazovat slušný, leč vysoce nepopulární názor a vystavit se tak posměchu či riziku ztráty zaměstnání. Generálové ovšem přiznávají, že zatímco fyzické hrdinství vidí ve válce celkem běžně, projevy této skutečné morální odvahy jsou v běžném životě neuvěřitelně ojedinělé a vzácné. Důležitým zjištěním však je, že mezi fyzickou a morální stránkou se těžko rýsuje jasná čára. Představme si situaci, kdy člověk prokáže morální sílu a zastane se pravdy, ale jakmile by mu někdo mimo zasedací místnost fyzicky pohrozil, okamžitě by srazil podpatky, znovu se posadil a svůj názor stáhl. Samotná morální statečnost nemá velkou váhu, pokud není člověk ochoten riskovat i fyzické následky k upevnění svého postoje.
Jaká je cena moderního života bez rizik?
Současný svět nás, převážně příslušníky střední třídy, již téměř vůbec nežádá o onu ryzí fyzickou statečnost spočívající v sázce na život či smrt. Celý koncept jsme znehodnotili. Pojmem odvaha dnes běžně nazýváme pouhé dodržování diety, sdílení trapného tajemství nebo schopnost založit si startup. Naše civilizace zkrátka vybudovala bezpečí a volnočasové hédonistické aktivity nahradily opravdové zkoušky naší psychiky. Lidé to instinktivně cítí a snaží se chybějící riziko simulovat vyhledáváním extrémních sportů, kde mohou opět trochu dráždit strach. Tyto zážitky mají však od skutečného nasazení daleko; při bungee jumpingu po vás přece nikdo nestřílí.
Už filozof a zakladatel moderního kapitalismu Adam Smith cítil z tohoto vývoje velkou nervozitu. Měl vážné obavy, že s rostoucím bohatstvím a bezpečím se naše společnost stane línou, přehnaně zaměřenou na osobní rozkoše a zcela ztratí disciplínu i schopnost chránit se. On sám pro to z pocitu morální povinnosti chodil pravidelně cvičit s domobranou, aby trénoval svou disciplínu pro chvíle nouze. Pokud už dnes nejsme civilizací vystavováni těm nejvyšším morálním a existenčním testům, o to důležitější by pro nás mělo být zachovat si aspoň trochu skromnosti v tom, komu hrdinství připisujeme, komu jej upíráme a jak si vážíme ochoty překonávat obyčejný lidský strach.
ZDROJ: Podcast #1,111: The Mystery of Courage
