Jak poznat autentickou tradiční japonskou školu

 ….a proč v ní nevítězí hrubá síla ani sportovní trofeje

Když se běžný člověk podívá na dnešní svět bojových umění a sebeobrany, velmi často narazí na nepřehlednou spleť komerčních kurzů, sportovních turnajů plných lesklých pohárů a moderních fitness systémů. V tomto pestrém prostředí může být nesmírně složité rozeznat, co je pouze dočasný módní trend zaměřený na fyzickou kondici či sbírání medailí, a co představuje hluboký, léty prověřený systém ochrany života a rozvoje lidského charakteru.

Tradiční japonské umění sebeobrany a boje zblízka, známé pod názvem džúdžucu, představuje komplexní vzdělávací a obranný systém, jehož kořeny sahají hluboko do japonské historie. Nejde o pouhý soubor mechanických hmatů, pák a chvatů, ale o propracovanou metodiku, která propojuje fyzickou stránku boje s hlubokými biomechanickými principy, psychologickou odolností a etickým rozvojem člověka. Abychom plně porozuměli tomu, jak funguje skutečná škola vycházející z tradičních základů, je nutné prozkoumat její stavební kameny – od historického vývoje přes pravidla chování v tělocvičně až po skryté vnitřní principy práce s lidskou energií a pohybem.

1. Kořeny v bitevní vřavě a přechod ke kultivaci člověka

Abychom pochopili povahu tradičních systémů, musíme se nejprve ohlédnout za okolnostmi jejich vzniku. Většina autentických škol představuje přímý vývojový stupeň starých bojových systémů, pro které se v japonštině používá souhrnné označení korjú budžucu (staré školy bojových umění). Tyto disciplíny vznikaly a vyvíjely se v raném klasickém období mezi lety 900 až 1602 a v pozdním klasickém období mezi lety 1603 až 1868. V těchto dobách nesloužil trénink žádnému volnočasovému vyžití ani sportovnímu zápolení; primárním a jediným cílem bylo přežití na bitevním poli a získání nekompromisních bojových dovedností.

S postupnými společenskými a politickými proměnami v 19. století však vyvstala naléhavá vzdělávací potřeba tyto brutální bojové techniky přetvořit. Jasné důkazy o přechodu od čistě bitevních systémů ke komplexní bojové cestě (japonsky označované jako budó, tedy cesta bojovníka zaměřená na osobní rozvoj) můžeme sledovat již kolem roku 1860, případně i mírně dříve. Právě přelom padesátých a šedesátých let 19. století lze s jistotou označit za historický zlom, kdy se začaly formovat tradiční systémy v podobě, v jaké je známe dnes.

Tento transformační proces si můžeme představit jako přeměnu strohého vojenského manuálu pro přežití v divočině na komplexní univerzitní učebnici anatomie, fyziky a etiky. Zatímco staré bitevní techniky učily, jak protivníka co nejrychleji eliminovat, nově vznikající bojová cesta začala tyto znalosti lidského těla a pohybu využívat k tomu, aby cvičence vychovávala, posilovala jeho zdraví a formovala jeho osobnost.

V této historické transformaci sehrály klíčovou roli významné osobnosti, které dokázaly staré bitevní techniky obohacovat o hluboké vnitřní principy a pedagogický přesah. Již v roce 1880 na tomto přechodu aktivně pracoval Džigoró Kanó, který o dva roky později (v roce 1882) založil vlastní školu nového směru – Kódókan džúdó. Podobným vývojem prošlo ve dvacátých letech 20. století také aikidó, jehož tvůrce Morihei Uešiba vycházel z hlubokých kořenů staré školy Daitó-rjú aiki-džúdžucu.

Společenské, politické a vzdělávací nároky tehdejší doby učinily z tohoto posunu od bitevního řemesla ke kultivující bojové cestě absolutní nezbytnost. Školy a systémy, které dokázaly touto proměnou úspěšně projít a přizpůsobit se novým vzdělávacím cílům, dokázaly přežít, vzkvétat a dynamicky se rozvíjet. Naopak řada starých bitevních škol, které se změně přizpůsobit nedokázaly nebo ji odmítly, postupně upadla v zapomnění, nebo dodnes živoří v podobě malých, uzavřených rodinných tělocvičen roztroušených po Japonsku. Zhruba kolem roku 1930 si již nově reformované a tradičně ukotvené systémy bojové cesty vybudovaly v Japonsku naprosto neotřesitelnou pozici – natolik silnou, že se staly běžnou součástí výuky i na specializovaných vzdělávacích institucích (například na zemědělských školách) a začaly úspěšně překonávat hranice japonských ostrovů a šířit se do celého světa.

2. Prostor tělocvičné haly: Etiketa, čistota a symbolika oděvu

Když vstoupíte do tělocvičné haly (japonsky označované jako dódžó), kde se vyučuje tradiční systém, okamžitě zaznamenáte atmosféru, která se zásadně liší od běžných moderních fitness center či sportovních klubů. Tento prostor je řízen přísnými pravidly, etiketou a protokoly, které mají svůj hluboký praktický i výchovný význam.

Přesnost odborného jazyka

Prvním výrazným rysem je důsledné používání japonské terminologie. Pro laika se může zdát memorování cizích názvů jako zbytečná překážka, ale v praxi plní roli mezinárodního dorozumívacího kódu a přesného technického jazyka. Podobně jako lékaři na celém světě používají latinu k přesnému pojmenování částí lidského těla nebo jako hudebníci čtou stejné noty bez ohledu na svou mateřštinu, umožňuje japonské názvosloví instruktorům a studentům definovat konkrétní pohyb, úhel, páku či princip s naprostou přesností. Každý název v sobě navíc nese historickou paměť a vysvětluje samotnou podstatu dané techniky.

Etiketa jako bezpečnostní rámec

Tradiční chování, vzájemné úklony a stanovené protokoly nejsou prázdným divadelním představením ani slepým podřízením se autoritě. V prostředí, kde se lidé učí potenciálně nebezpečným pákám, hodům a fixacím, představuje etiketa nepostradatelný bezpečnostní rámec. Zavedené rituály fungují jako mentální přepínač: pomáhají studentům odložit každodenní stres a neklid před dveřmi sálu, zklidnit mysl a vstoupit do stavu plného soustředění a vzájemného respektu. Bez této disciplíny a vzájemné úcty k tréninkovému partnerovi by praktický nácvik bojových technik nebylo možné vést bezpečně.

Kultuře oděvu a absence reklamy

Dalším neklamným znakem autentického prostředí je tréninkový oděv. Na žíněnce se nosí tradiční cvičební úbor (keikogi), který je v některých pokročilých systémech doplněn o hakamu – tradiční široké kalhoty či dělenou sukni. Co však na oděvu v autentické škole zaručeně nenajdete, jsou pestrobarevné reklamní nášivky propagující komerční sponzory, firmy nebo nespočetné organizace. Přípustná je pouze jediná nášivka označující daný styl či školu a případně znak dokládající dosažené instruktorské oprávnění či udělenou učitelskou licenci.

Prostor pro výuku bojového umění je vnímán jako místo oproštěné od komerčního ruchu vnějšího světa. Absence reklam vede studenty ke skromnosti a soustředění na samotný obsah výuky. Důležitým a na první pohled viditelným rozlišovacím znakem mezi skutečnými japonskými (či z nich přímo vycházejícími) systémy a různými západními úpravami je také pravidlo ohledně spodního prádla: u mužů je v tradičních školách nepřijatelné nosit pod kabátem cvičebního úboru tričko. Tento detail je jasným vizuálním ukazatelem, který spolehlivě odděluje původní japonskou estetiku a disciplínu od moderních západních variant.

Hygiena jako projev úcty

S úctou k prostoru haly a k tréninkovým partnerům neoddělitelně souvisí i maximální důraz na hygienické návyky. Jedním z nejpřísnějších pravidel je povinnost nosit při přechodu ze šatny až k samému okraji žíněnky (tatami) tradiční přezůvky či sandály (zóri). Žíněnka je místem, kde přichází obličej a tělo cvičenců do neustálého přímého kontaktu s povrchem. Vstoupit na tréninkovou plochu bosýma nohama, které předtím kráčely po běžné podlaze chodby nebo šatny, je vnímáno jako hrubé porušení čistoty, ohrožení zdraví ostatních a projev neúcty ke společnému tréninkovému prostoru.

3. Jazyková přesnost: Proč záleží na každém písmenu

Pro běžného zájemce o sebeobranu se může zdát otázka správného pravopisu názvu bojového stylu jako bezvýznamný detail. V realitě je však právě způsob, jakým škola svůj název píše a prezentuje, jedním z nejspolehlivějších indikátorů její pravosti a hloubky porozumění japonské tradici.

V tradičních systémech je jediným správným a akceptovaným mezinárodním zněním formy názvu jujutsu (v českém přepisu džúdžucu). Toto psaní striktně vychází z oficiálního systému přepisování japonských znaků do latinky, který se nazývá romadži. Tento ucelený systém transkripce přijala za svůj všechna legitimní japonská bojová umění bez výjimky – ať už hovoříme o džúdžucu, džúdó, aikidó, nindžucu, budžucu, karate, džódžucu nebo kendžucu.

Abychom pochopili, proč je chybný přepis varovným signálem, musíme se podívat na samotný význam japonských slov:

• Slovo džucu (v anglickém přepisu jutsu) 術 (じゅつ) znamená v japonském jazyce umění, řemeslo, technickou dovednost nebo metodu. Označuje tedy praktickou dovednost a vytříbenou techniku, kterou člověk studuje a rozvíjí.
• Naproti tomu slovo džicu (v anglickém přepisu jitsu) 実 (じつ) má v japonštině zcela odlišný význam – znamená pravdu, skutečnost nebo realitu.

Pokud se tedy jakákoliv škola prohlašuje za tradiční systém založený na japonských kořenech, ale v názvu své disciplíny používá zkomoleniny jako jujitsu, jiu-jitsu nebo džidžicu, okamžitě tím prozrazuje svou neznalost. Z lingvistického hlediska by takový chybný název nedával smysl (znamenal by něco jako „jemná pravda“ místo „jemné umění“). Pro informovaného badatele a zájemce je takové chybně psané označení spolehlivým důkazem, že daná škola není autentickým japonským systémem, ale pouze novodobou západní úpravou nebo komerční odvozeninou, k jejímuž obsahu a výukovým metodám je nutné přistupovat s maximální obezřetností a nedůvěrou.

4. Komplexní bojový systém proti sportovním pravidlům

Jedním z nejzásadnějších pilířů, na nichž stojí tradiční výuka, je pojetí džúdžucu jako komplexního bojového umění pro reálné ohrožení života. To v praxi znamená, že výuka musí vyváženě obsahovat jak obranné, tak i ofenzivní techniky, a vedle samotných mechanických pohybů musí studenty systematicky vzdělávat v bojové strategii a taktickém přemýšlení.

V autentických školách je sice velmi silně podporován a vyžadován volný nácvik a řízený zápas s partnerem, ale zásadně se zde neklade důraz na sportovní soutěže, turnaje a boj o medaile či trofeje. Důvod pro toto jasné vymezení vůči sportu je prostý a opírá se o nemilosrdnou logiku reálného střetu: skutečné bojové systémy určené pro ochranu života se nedokáží přizpůsobit umělým sportovním pravidlům bez toho, aby ztratily svou podstatu.

Představme si tento rozdíl na srozumitelné analogii z běžného života. Sportovní zápas je jako jízda na dokonale vyasfaltovaném závodním okruhu. Platí zde přísná pravidla, jízda se děje za bílého dne, všichni jedou stejným směrem, kolem tratě jsou měkké bezpečnostní bariéry a nad vším bdí rozhodčí s praporky, kteří při jakémkoliv nebezpečí závod okamžitě zastaví. Reálný konflikt a sebeobrana na ulici však připomínají jízdu terénním vozidlem v neprozkoumané horské divočině za temné noci, během prudké bouře a na zledovatělé cestě, kde se může zčistajasna objevit jakákoliv překážka. Vozidlo (či bojový systém), které je zkonstruováno výhradně pro hladký závodní okruh, v drsném terénu nevyhnutelně selže.

[KOMPLEXNÍ BOJOVÝ SYSTÉM] 
  │-- Plný rozsah ofenzivních i defenzivních technik
  │-- Taktika a strategie pro nepředvídatelnou realitu
  └── Zachování nebezpečných pák, úderů a fixací pro ochranu života
         │
         ▼ (Vliv sportovních pravidel a snaha o zisk medailí)
[SPORTOVNÍ REDUKCE] 
  │-- Zákaz nebezpečných, ale přitom vysoce efektivních technik
  │-- Přizpůsobení taktiky bodovému systému a časovému limitu
  └── Ztráta bojové komplexnosti (techniky odumírají a mizí)

Jakmile se z bojového umění stane soutěžní sport, musí výuka z bezpečnostních důvodů nutně omezit svůj obsah pouze na ty techniky, které jsou v turnajovém ringového či žíněnkovém prostředí legální a které nezpůsobí trvalé zranění soupeře. V moderních odvětvích, jako je například sportovní formy jiu-jitsu, se proto reálné bojové techniky (jako jsou údery na citlivá místa, manipulace s malými klouby, nekompromisní páky na páteř nebo taktické využívání okolního prostoru) téměř nevyučují. Protože se tyto postupy v soutěžích nesmějí používat a nepřinášejí medaile, v tréninkovém plánu postupně zakrňují, odumírají a nakonec z výuky zcela mizí.

Křiklavým a varovným příkladem tohoto sportovního zředění je moderní organizované turnajové džúdó. Ve snaze zalíbit se divákům, přizpůsobit se televizním obrazovkám a olympijským medailovým žebříčkům se dnešní sportovní podoba propastně vzdálila od původního, hlubokého systému. Současné soutěžní džúdó již s určitostí není tím celistvým, komplexním sebeobranným a výchovným systémem, jaký z něj jeho zakladatel Džigoró Kanó původně zamýšlel mít.

5. Od pevné formy k živému boji: Zásadní role forem a aplikací

Aby bylo možné vyučovat potenciálně devastační techniky bezpečně a zároveň připravit studenty na chaos reálného boje, využívají tradiční systémy dvoustupňovou pedagogickou metodu založenou na harmonickém propojení pevného základu a živé improvizace.

Pevný základ prostřednictvím forem

Prvním a naprosto nezbytným krokem výuky jsou katy (pevně stanovené sestavy pohybů a forem). V tradiční škole nepředstavuje kata pouze mechanické opakování mrtvých choreografií. Je to precizní výukový nástroj, který studentům představuje a do hloubky v nich upevňuje klíčové principy rovnováhy, vzdálenosti, časování, biomechaniky a správného využití páky.

Díky přesně danému scénáři formy se mohou cvičenci učit jak útočným, tak obranným akcím s maximálním nasazením, aniž by ohrožovali zdraví svého partnera. Kdybychom to přirovnali k výuce cizího jazyka, je nácvik formy jako důkladné studium gramatických pravidel a přesné výslovnosti slovíček. Bez bezchybného zvládnutí těchto základů nelze nikdy hovořit plynule. V tradičním pojetí je však nutné mít na paměti zásadní pravidlo: samotná forma je pouze počátečním bodem výuky. Skutečná příprava na reálnou sebeobranu a boj vyžaduje mnohem více než jen znalost abecedy a gramatiky.

Oživení v reálném boji

Tímto druhým, rozhodujícím krokem jsou bojové aplikace, v japonštině označované jako bunkai. Jakmile student získá ve formách pevnou biomechanickou půdu pod nohama, začne instruktor tyto stálé formy oživovat a rozebírat v reálnějších, dynamických a nepředvídatelných podmínkách.

Právě ve chvíli, kdy se opustí předem dohodnutý scénář a partner začne reagovat spontánně, bránit se, měnit úhly útoků nebo vyvíjet nepravidelný tlak, začíná se formovat skutečná bojová dovednost a schopnost reálné sebeobrany. Bojové aplikace berou čisté principy vybroušené ve formách a přenášejí je do neprostupné reality boje zblízka, kde musí cvičenec okamžitě reagovat na proměnlivou sílu a pohyb protivníka.

6. Vnitřní motor pohybu místo hrubé svalové síly: Sedm pilířů vnitřního umění

Jedním z nejvíce fascinujících aspektů, který odlišuje tradiční džúdžucu od běžných úderových nebo silových sportů, je jeho výuka jako takzvaného vnitřního umění. Zatímco vnější silové systémy se často spoléhají na budování svalové hmoty, fyzickou převahu a tvrdé mechanické prorážení překážek, tradiční škola pohlíží na nadměrné používání hrubé síly, křečovitého svalového napětí a tlaku jako na vysoce nežádoucí vlastnosti.

Opět si můžeme pomoci jasnou přirovnávací analogií. Představte si, že potřebujete posunout těžký, několikatunový kámen. Vnější, silový přístup velí najmout skupinu svalnatých mužů, kteří se do kamene opřou hrubou silou, budou tlačit až do vyčerpání a riskovat zranění zad. Vnitřní přístup naproti tomu připomíná práci zkušeného inženýra: místo hrubého tlačení prozkoumá terén, najde těžiště kamene, podloží jej chytře umístěnou pákou, využije soustavu kladek a s minimálním fyzickým úsilím, pomocí přesně namířené kinetické energie, dá těžké těleso do pohybu.

Konečným a nejvyšším cílem tradičního džúdžucu je proto provádět všechny techniky s naprostou plynulostí, bezchybným časováním, dokonalou tělesnou koordinací, neotřesitelnou kontrolou a především s lehkostí – nikoliv pomocí hrubé síly a svalového napětí! Aby student tohoto mistrovského stavu dosáhl, opírá se výuka o sedm klíčových vnitřních principů:

1. Aktivace a využití vnitřní energie (Ki)

V lidském těle dříme ohromný potenciál energie, který nepramení z velikosti bicepsů, ale z celkové harmonie nervového systému, dechu a mysli. Tento princip učí cvičence, jak tuto vnitřní životní sílu probudit, koncentrovat a směřovat do jediného bodu dotyku s protivníkem, místo aby docházelo ke zbytečnému rozptylování sil v křečovitém napětí svalů.

2. Taktické využití klamání (Damaši)

Přímý boj tváří v tvář proti fyzicky silnějšímu útočníkovi je z hlediska strategie nevýhodný. Princip klamání učí studenty umění narušit protivníkovo vnímání reality. Pomocí nečekaného zkrácení vzdálenosti, změny rytmu, úmyslného odkrytí falešného cíle nebo letmého vychýlení pozornosti je útočník zbaven stability dříve, než si vůbec uvědomí, že technika byla zahájena.

3. Okamžitá improvizace v pohybu (Sokkjo)

V reálném střetu neexistuje ideální povrch ani spolupracující partner. Princip improvizace vyžaduje od cvičence naprostou mentální i fyzickou pružnost. Pokud se jedna technika setká s nečekaným odporem, student s ním nebojuje hrubou silou, ale okamžitě, zlomek sekundy a bez přemýšlení, změní směr pohybu a plynule přejde do jiného, vhodnějšího řešení na základě aktuální situace.

4. Zapojení více vnitřních a vnějších zdrojů síly (Šúčú rjoku)

Tento princip vysvětluje, jak vygenerovat ohromující sílu i z relativně subtilní tělesné schránky. Místo izolované práce jedné končetinové skupiny se cvičenec učí v jediném okamžiku dokonale sjednotit hmotnost celého těla, rotaci boků, gravitační zrychlení, reakční sílu podložky a vnitřní soustředění do jednoho pronikavého bodu. Vzniklá síla je výsledkem součtu mnoha menších vektorů, které udeří současně.

5. Splynutí vlastní energie s energií útočníka (Aiki)

Jedna z nejhlubších myšlenek vnitřních systémů učí, že síle se nemá odporovat silou. Když na vás útočník vyvine prudký tlak, místo tvrdé srážky (která by připomínala srážku dvou beranů) se jeho pohybu podvolíte, splynete s jeho směrem a jeho vlastní kinetickou energii převezmete pod svou kontrolu. Je to jako vstup do otáčivých dveří – místo abyste je zastavovali vlastním tělem, vstoupíte do jejich pohybu, využijete jejich hybnost a nenásilně je přesměrujete tam, kam potřebujete.

6. Rozvoj a využití dechové síly (Kiai)

Správné dýchání je základním motorem lidské stabilizace a výkonu. Tento princip učí cvičence ovládat břišní svalstvo a bránici tak, aby v kritickém okamžiku provedení techniky nebo při příjmu úderu dokázali prudkým výdechem, často doprovázeným specifickým zvukovým projevem, zpevnit střed těla, uvolnit maximální výbušnou energii a zároveň paralyzovat útočníkovo soustředění.

7. Vypěstování nezdolného ducha (Šin)

Technická dokonalost těla je zcela bezcenná, pokud v krizové situaci selže lidská mysl. Tento pilíř se zaměřuje na budování vnitřní neohroženosti, psychické odolnosti a schopnosti zachovat si naprostý klid, chladnou hlavu a racionální uvažování tváří v tvář extrémnímu tlaku, strachu nebo přímému ohrožení.

7. Tělocvična jako univerzita lidského charakteru

Ve světle všech těchto hlubokých principů je zřejmé, že autentické japonské bojové umění nepředstavuje pouze školu fyzické likvidace protivníka, ale funguje jako komplexní vzdělávací instituce pro kultivaci celé lidské bytosti.

Naprosto běžnou, standardní a očekávanou součástí výuky v tradičních systémech jsou pravidelné rozpravy, přednášky a teoretické výklady vedené instruktorem přímo v hale. Tyto hovory se podrobně věnují historii, vysvětlování skrytých principů, filozofickému pozadí a především morálním hodnotám. V systémech, které kladou důraz na pojetí bojové cesty, není teoretické vzdělávání vnímáno jako zdržování od fyzického tréninku, ale jako jeho neoddělitelná polovina. Obrovským propagátorem a průkopníkem tohoto celostního vzdělávacího přístupu byl právě zakladatel Kódókan džúdó, Džigoró Kanó, který vyžadoval, aby studenti chápali hlubší smysl každého pohybu i pravidla chování ve společnosti.

Tradiční systémy džúdžucu vedle nácviku efektivní obrany a útoku slouží v širším slova smyslu jako mocné nástroje pro formování lidského charakteru. Vše směřuje k dosahování vznešených celospolečenských cílů, které lze shrnout do myšlenky vzájemného prospěchu a všeobecného blaha.

Cesta bojovníka je ve svém důsledku nepřetržitou prací na zdokonalování vlastní osobnosti. Fyzický trénink na žíněnce, překonávání únavy, respekt k silnějšímu i slabšímu partnerovi a neustálé obrušování vlastního ega vedou k rozvoji klíčových morálních kvalit:

• Společenské odpovědnosti: Vědomí, že nabyté bojové dovednosti nesmějí být zneužity k útlaku, ale mají sloužit k ochraně slabších a udržování pořádku.
• Věrnosti a cti: Budování pevných lidských vazeb, spolehlivosti a neochvějné morální integrity, která platí na žíněnce i v běžném občanském životě.
• Sebeovládání: Schopnost zkrotit vlastní hněv, impulzivní reakce a strach, což člověku umožňuje řešit konflikty s chladnou hlavou a bez zbytečného násilí.
• Osobního zmocnění: Získání zdravé, neotřesitelné sebedůvěry, která nepramení z agresivity, ale z hlubokého poznání vlastních schopností a vnitřního klidu.

Skutečná japonská škola sebeobrany je tak ve svém výsledku místem, kde se skrze studium starých bitevních principů nevychovávají agresivní rváči toužící po medailích, ale vyrovnané, silné a moudré osobnosti, které dokáží chránit život a přinášet svému okolí trvalý prospěch.

Závěrečné shrnutí: Jak poznat autentickou tradiční školu

Pro rychlou orientaci při hledání skutečného tradičního systému můžeme všechny klíčové rysy shrnout do přehledného kontrolního seznamu:

• Správná formální prezentace: Škola používá výhradně správný přepis názvu džúdžucu (jujutsu), nikoliv komerční zkomoleniny jako jiu-jitsu či jujitsu.
• Kultura prostoru a oděvu: Trénink probíhá v čistém cvičebním úboru bez sponzorských reklam, na žíněnku se přechází striktně v přezůvkách (zóri) a v hale se důsledně dodržuje tradiční etiketa a japonské názvosloví.
• Absence sportovních cílů: Výuka je zaměřena na reálnou sebeobranu a komplexní boj (včetně nebezpečných technik), nikoliv na sbírání bodů, turnajové trofeje a medaile.
• Metodická hloubka: Trénink staví na pevných základech forem (katy), které jsou systematicky převáděny do reálných bojových aplikací (bunkai).
• Využití vnitřních principů: Techniky nejsou prováděny hrubou svalovou silou, ale pomocí plynulosti, časování, rotace, správného dýchání a splynutí s energií útočníka (aiki).
• Výchovný a etický přesah: Fyzické cvičení je přirozeně doplňováno o teoretické přednášky, vysvětlování historie a budování morálního charakteru s cílem vzájemného prospěchu a blaha společnosti.