Rovnováha síly

Proč v životě i v boji selháváme, když dáváme příliš mnoho…anebo příliš málo

Základní princip maximální účinnosti se zdá být na první pohled naprosto samozřejmý. Lze jej shrnout do prostého pravidla, které říká, že při jakékoliv činnosti v životě nemáme používat ani příliš mnoho síly, ani příliš málo. Je nutné aplikovat přesně takové množství energie, jaké situace vyžaduje. Tento koncept správného použití je podstatou jemnosti, kdy jemný přístup nakonec vždy dokáže kontrolovat a ovládnout tvrdost a hrubou sílu.

Tato myšlenka se nevztahuje pouze na fyzickou sílu, ale také na nakládání s materiálem a prostředím. Lze si to představit na příkladu akvária se zlatými rybkami. Pokud je voda v nádrži absolutně čistá a sterilní, ryby nepřežijí. K životu potřebují přítomnost zelených rostlin. Pokud je však zeleně naopak přemíra, výsledek je naprosto stejný a ryby uhynou. Pro zachování života je nezbytná přesná rovnováha, přičemž jakýkoliv extrém a nedostatek této rovnováhy nevyhnutelně vede k selhání.

Na první poslech mohou tyto myšlenky působit jako banality. Mnoho mladých a sebevědomých lidí se při setkání s tímto konceptem domnívá, že jde o samozřejmost, kterou není třeba nijak hlouběji zkoumat. Ztělesněním tohoto odporu je představa zatloukání hřebíku. Je přece zřejmé, že příliš slabý úder hřebík nezatluče, zatímco příliš silný úder hřebík ohne a rozštípne dřevo. Z pohledu nezkušeného člověka se dokonce může zdát, že použití nadměrné síly není vždy chybou, protože větší síla v sobě logicky obsahuje i tu menší. Přehnaně silný úder sice způsobí obrovský hluk a ránu, ale hřebík do dřeva nakonec pronikne. Takový výsledek se na první pohled nejeví jako selhání. Skutečný význam principu správného použití se však vyjeví až ve chvíli, kdy si uvědomíme, že se netýká ojedinělých mechanických úkonů, jako je zatloukání hřebíků nebo chov rybiček, ale že jde o komplexní přístup k samotnému životu.

Dvě tváře extrému: Lidé “Příliš mnoho” a lidé “Příliš málo”

Při pečlivém pozorování lidského chování můžeme společnost rozdělit do dvou vyhraněných skupin podle toho, k jakému extrému přirozeně tíhnou.

Na jedné straně stojí lidé typu „Příliš mnoho“. Tito jedinci mají tendenci dělat vše se zbytečnou a nadměrnou razancí. Mluví hlasitěji, než je nutné, a dveře za sebou zavírají s hlasitým bouchnutím. Při názorových střetech a hádkách, a to i v situacích, kdy by mohli protistranu snadno přesvědčit logickými argumenty, se raději uchylují k zastrašování. Využívají k tomu jakékoliv výhody, kterou mají zrovna k dispozici – ať už jde o fyzickou převahu, finanční zázemí nebo společenské postavení. V bojových uměních, ve strategických hrách, jako je šógi, i v běžném životě jsou tito lidé neustále v ofenzivě. Útočí bez ohledu na to, zda to dává smysl, a bez ohledu na to, zda k útoku vůbec existuje vhodná příležitost. Každá jejich akce je prostoupena nadbytkem.

Na opačném pólu nacházíme lidi typu „Příliš málo“. Pro tuto skupinu je charakteristická neochota plně se oddat jakékoliv činnosti. Nedokážou se zavázat k dokončení akce; místo toho zkoušejí věci jen napůl, s obavami vyčkávají a sledují, jak se situace vyvine. Ztělesňují přísloví o lidech, kteří si hodinu prohlížejí drobnou minci, než se odhodlají utratit byť jen její polovinu. Jejich přístup je vždy poznamenán nedostatkem nasazení.

Tyto hluboce zakořeněné vzorce chování se projevují i v naprosto banálních každodenních situacích, jako je míchání čaje. Člověk typu „Příliš mnoho“ dokáže i tuto prostou činnost proměnit ve výzvu. Lžičkou pohybuje agresivně, zapojuje celou paži, jako by zasazoval boxerský úder, a kov hlasitě cinká o stěny šálku. Je to projev konfrontace a agresivity vůči samotnému materiálu. I když je takový člověk upozorněn, aby byl tišší, dokáže se kontrolovat jen po velmi omezenou dobu, a jakmile se přestane soustředit, okamžitě se vrátí ke své přirozenosti. Naopak jedinec typu „Příliš málo“ přistupuje k míchání čaje s úzkostnou opatrností. Do tekutiny ponoří jen samotnou špičku lžičky a opatrně, pouze pomocí prstů, víří hladinu. Cukr se rozpouští celou věčnost a z celého pohybu vyzařuje neurčitá, ale hmatatelná obava z vnějšího světa.

Základní rozdíl mezi těmito dvěma typy spočívá v jejich emocionálním vztahu k realitě. Lidé „Příliš mnoho“ s věcmi v podstatě bojují, přistupují k nim s odporem až nenávistí a touží nad nimi získat absolutní dominanci a moc. Lidé „Příliš málo“ naopak věcem nedůvěřují a cítí k nim strach. Cílem osobního rozvoje je tyto přirozené, ale chybné tendence ovládnout a přeměnit je ve vyvážené a správné používání vlastních sil.

Tajemství sjednocení s akcí

Jak ale dosáhnout této rovnováhy? Změna nespočívá v tom, že by se člověk typu „Příliš mnoho“ začal mechanicky a vědomě nutit do používání menší síly, nebo že by si úzkostlivý jedinec kalkuloval, o kolik více energie má vynaložit. Takový matematický přístup by neustále vyvolával otázku, kolik je tedy přesně potřeba přidat nebo ubrat. Skutečným řešením je stát se jedním celkem s prováděnou akcí a s materiálem, se kterým pracujeme.

Ideálním příkladem tohoto sjednocení je práce zkušeného řemeslníka. Japonský tesař předtím, než vůbec začne opracovávat kus dřeva, po něm jemně přejíždí konečky prstů, jako by hladil štěně, čímž dává materiálu najevo, že mu nehodlá ublížit. Když pak začne pracovat s hoblíkem, nástroj od sebe neodtlačuje agresivní silou, ale jemně, přesto však pevně, jej táhne směrem k sobě. Tento tažný pohyb je v dokonalém souladu s přirozeností dřeva a představuje praktickou ukázku principu maximální účinnosti. Řemeslník materiál nenávidí, ani se ho nebojí; on ho miluje a vstupuje do jeho samotné podstaty.

Tento princip dokonalého odhadu síly máme v sobě všichni přirozeně zabudovaný, pokud jde o naše vlastní tělo. Při čištění nehtů například instinktivně víme, jaký tlak vyvinout. Nikdy nepoužijeme takovou sílu, abychom se zranili a způsobili si bolest, ale zároveň nikdy nepoužijeme síly tak málo, aby nehty zůstaly špinavé. Naše jednání je bezchybné, protože mezi námi a objektem naší činnosti neexistuje žádná bariéra oddělenosti. Cílem je tento pocit jednoty rozšířit na celý náš život a na naše interakce s okolím.

Tento princip překonávání bariér nachází uplatnění i v sociálních a krizových situacích. Jeden z nejvýznamnějších britských řečníků minulého století, Winston Churchill, zpočátku trpěl silnou ostýchavostí při komunikaci s cizími lidmi. Jeho problém zmizel, až když si díky radě zkušeného přítele uvědomil, že i jeho publikum se skládá z lidí, kteří se stydí a cítí obavy. Ve chvíli, kdy se s publikem ztotožnil, získal naprostou řečnickou jistotu. Podobně válečný hrdina, který obdržel nejvyšší vyznamenání za statečnost v boji muže proti muži, přiznal, že jako chlapec byl paralyzován strachem z pranice. Změna nastala v okamžiku, kdy pochopil, že protivníci z něj mají naprosto stejný strach, jako má on z nich. Od chvíle tohoto prozření už v boji nikdy nezaváhal. Pokud člověk cítí jednotu s ostatními, ví, jak se cítí, a vždy najde efektivní způsob, jak jednat. Někdy je skutečně nutné zvýšit hlas nebo zakřičet, ale u vyrovnaného člověka to nikdy nepramení z nenávisti, nýbrž ze snahy varovat nebo pomoci. A pokud takový člověk mlčí, je jeho mlčení podloženo rozumem, nikoliv strachem. Skutečné bezpečí v životě se nevytváří zbraněmi a hrubou silou, ale tím, že se člověk obklopí přáteli.

Kultury a národy v extrémech

Koncept „Příliš mnoho“ a „Příliš málo“ se neomezuje pouze na jednotlivce, ale formuje celé národy, jejich historii a kulturu. Každá kultura má své specifické slabiny, a pokud její vůdčí a prozíravé osobnosti nejsou vyslyšeny, může tato nevyváženost vést k národním katastrofám.

Extrémní zaměření na čistotu a loajalitu může často přerůst v mánii. Příkladem může být tradiční kjótská hostitelka, která si po odchodu jednoho hosta převléká čisté bílé ponožky tabi, než přijme hosta dalšího, což už překračuje hranici rozumné čistoty a stává se absolutní posedlostí. Podobně absurdní uplatňování loajality se projevilo v případě vysoce postaveného zaměstnance japonské národní vysílací společnosti NHK. Přestože měl za sebou skvělou kariéru, část kolegů na něj pohlížela s despektem jako na “ne zcela čistého”, protože na samém počátku své profesní dráhy strávil pouhých osm měsíců v komerční sféře. Tento přístup by byl například v britském prostředí naprosto nepochopitelný. Jistou paralelu k tomuto druhu izolacionismu lze nalézt u Italů, kteří mají přísloví „Traduttore e traditore“, což znamená „Překladatelé jsou zrádci“. Myšlenka za tímto rčením vychází z přesvědčení, že překladatel musí znát mnoho cizích myšlenek, čímž ztrácí svou čistě italskou perspektivu a stává se potenciální hrozbou pro vlastní národ.

Politika „Příliš mnoho“ může být ve svých raných fázích velmi úspěšná. Historickým příkladem je období šógunátu Tokugawa, kdy Japonsko zakázalo přijímání zahraničních poznatků, tehdy známých jako holandské učení. V reakci na obavy z cizích vynálezů byl nejprve zastaven jejich dovoz a posléze i samotná výroba střelných zbraní na japonském území. V typickém roce tehdejší éry, například v roce 1705, bylo v celém Japonsku vyrobeno pouhých 250 pistolí, a to výhradně pro ceremoniální účely. Tímto radikálním krokem se vládcům podařilo bleskově odzbrojit civilní obyvatelstvo – něco, co v Evropě trvalo celá staletí – a zajistit zemi mír na více než dvě stě let.

Japonsko však tuto úspěšnou izolaci dotáhlo do fatálního extrému, když zakázalo téměř veškeré učení přicházející zvenčí. Převládla naivní představa, že pokud se Japonsko přestane zajímat o vnější svět, vnější svět se na oplátku přestane zajímat o Japonsko. Vzdělaní učenci a prozíraví muži, jako byl například Hajaši Šihei, se snažili vládu před touto iluzí varovat, ale jejich hlasy byly ignorovány, a tito myslitelé byli dokonce pronásledováni a obviňováni z podněcování k válce. Instinkt davu stál ostře proti nim. Právě zde se ukazuje klíčový historický princip: v každé zemi vždy existují jedinci, kteří vnímají národní slabost, a pokud jim společnost dopřeje sluchu s patřičným respektem, má národ šanci vyhnout se blížící se katastrofě.

Mentalita nadbytku se odráží i v hmotné architektuře. V novodobé japonské historii platilo nepsané pravidlo, že každá nová významná budova musí být o jedno nebo dvě patra vyšší než ty předchozí. Každé desáté patro bylo navíc osazeno obrovskými nápisy, které měly tuto rekordní výšku dokazovat. Nové hotely musely za každou cenu stavět dodatečná patra, přestože to vyžadovalo obrovský kapitál a zásadně to oddalovalo návratnost investice. Podobný architektonický fanatismus zažila v minulosti Francie při stavbě gotických katedrál. Každá nová katedrála musela o několik stop převýšit tu předchozí, až tato soutěž narazila na fyzikální limity ve městě Beauvais, kde se část katedrály pod drtivou váhou vlastního kamene jednoduše zřítila.

Zničující dynamika radikalismu a úskalí opatrnosti

Francie v mnoha ohledech ztělesňuje národ typu „Příliš mnoho“. Tento sklon k radikalismu je nejvíce patrný na dějinách Velké francouzské revoluce. Revoluce možná měla na svém počátku pádné opodstatnění, ale po popravě krále a dvou tisíců aristokratů se gilotinování nezastavilo. Přístroj na stínání hlav pracoval dál, dokud nepopravil dalších přibližně 35 000 lidí. Dynamika krveprolití došla tak daleko, že se vůdci revoluce začali likvidovat navzájem. Nejslavnější z nich, Robespierre, nakonec sám skončil pod čepelí gilotiny. Atmosféra byla natolik vyhraněná, že i Thomas Paine, proslulý obhájce americké a francouzské revoluce a autor knih “Práva člověka” a “Věk rozumu”, byl uvězněn a zachránil se jen útěkem se svou manželkou.

Tento francouzský radikalismus stojí v ostrém kontrastu s britským postojem, který výstižně formuloval politik a řečník Edmund Burke. Zatímco radikálové požadovali okamžité a hluboké změny, Burke varoval, že pouhých pět měsíců hněvu a šílenství dokáže nenávratně zničit to, co se budovalo padesát let s moudrostí, prozíravostí a opatrností. Burke si však zároveň uvědomoval slabinu tohoto britského přístupu. Přiznal, že britský národ je těžkopádný a nemá rád inovace. Britové nahlížejí na život jako na pomalou evoluci, spíše jako na pečlivé zahradničení. Z tohoto úhlu pohledu je Británie typickým příkladem národa „Příliš málo“. Je to národ nesmírně opatrný; tato opatrnost sice nepramení ze zbabělosti, ale z neustálého, pragmatického zvažování a vyvažování všech myslitelných rizik.

Tato těžkopádnost chrání Brity před krvavými omyly, jako byla francouzská likvidace 30 000 vlastních občanů během pařížské komuny v roce 1871. Odráží se to i v inženýrství: zatímco Francouzi postavili nádhernou, ale ve své době naprosto nevyužitelnou Eiffelovu věž, britští inženýři při navrhování londýnské poštovní věže nikdy neuvažovali o tom, že by se s pařížskou dominantou pokoušeli soutěžit ve výšce. Zajímal je pouze praktický účel stavby a její ekonomická návratnost. Tento selský rozum však často postrádá velkou vizi.

Názorným příkladem nebezpečí této přehnané opatrnosti je příběh mladého studenta fyziky, který svému profesorovi navrhl revoluční řešení slavného fyzikálního problému. Profesor tento nápad bez okolků smetl ze stolu. O mnoho let později však student za toto své řešení obdržel Nobelovu cenu. Když se později profesora ptali, proč tehdy takový převratný objev zamítl, odpověděl chladně, že předpokládal, že 99 % všech navrhovaných řešení tohoto slavného problému bude chybných, a jednoduše vyšel z toho, že studentův návrh patří do této neúspěšné většiny. V jeho postoji bylo příliš málo nadšení, příliš málo respektu k mladému studentovi a absolutní nedostatek odvahy.

Klamný triumf tvrdosti a odhalení slabosti

Proces změny a nalezení rovnováhy začíná u toho, že člověk dokáže upřímně diagnostikovat svůj vlastní problém. Pro jedince typu „Příliš málo“ je toto zjištění mnohem snazší, protože jejich přístup vede k okamžitému a viditelnému selhání. Pokud cvičenec při hodu nepoužije dostatečnou energii, technika se jednoduše neprovede. Pokud člověk mluví příliš tiše, okolí ho neslyší a jeho argument zanikne. Zpětná vazba je okamžitá a náprava je zřejmá: musí se vynaložit více síly. Cesta k nápravě zde spočívá ve vytrvalosti, ve schopnosti nevzdat se i přes sérii počátečních neúspěchů. Samotná praxe a fyzický trénink nakonec tělo i mysl promění.

Mnohem zákeřnější je situace pro jedince typu „Příliš mnoho“. Jejich základním problémem je, že hrubá síla a agresivita často v počátcích slaví úspěch. Křikloun na poradě nejprve diskuzi ovládne a vnutí ostatním svůj názor. Bojovník spoléhající na tvrdost dokáže do určité úrovně své soupeře přeprat. Teprve postupem času se ukáže, že tento přístup nevede k žádnému skutečnému rozvoji a pokroku. Jakmile takový bojovník narazí na soupeře s vynikající technikou, utrpí zdrcující porážku. Křikloun sice vyhrává bitvy, ale svým arogantním přístupem kolem sebe hromadí pocit křivdy a zášti, až ho okolí nakonec společnými silami odstaví a vymanévruje.

Změnit tento postoj je psychologicky nesmírně náročné. Člověk je přirozeně ukolébán svými dřívějšími úspěchy a klade si otázku, proč by se měl měnit, když doposud vyhrával. Vojenští historici potvrzují, že vítězové konfliktů málokdy hledají nové zbraně a nové strategické postupy. Jsou to naopak vždy poražení, kdo je nucen inovovat, protože jejich starý systém selhal. Tragickým příkladem této neschopnosti opustit strategii, která fungovala v minulosti, jsou válečníci z kmene Zulu. V dobách svých největších triumfů rozhodovali bitvy závěrečným mohutným masovým útokem. Tento zvyk měli natolik zakořeněný, že i když se později dostali k moderním střelným zbraním, stále prováděli tyto grandiózní čelní zteče, ačkoliv to zcela odporovalo taktické povaze palebných zbraní. Výsledkem byla jejich drtivá porážka.

Jádrem problému lidí „Příliš mnoho“ je často potlačený, neustále doutnající hněv. Svůj vztek ventilují tím, že do každé akce vkládají zbytečnou destrukci, protože mají hlubokou potřebu si dokazovat svou nadřazenost a dobývat své okolí. Léčbou na tento stav je naučit se milovat věci a lidi pro ně samotné, nebrat je pouze jako nástroje nebo boxovací pytle pro vybití vlastních frustrací.

K překonání tohoto hněvu však často vede velmi trnitá cesta, která vyžaduje drsný pohled do vlastního nitra. Dokazuje to případ velmi schopného mladého obchodníka, jehož kariéra byla ničena záchvaty zuřivosti. Pokaždé, když mu někdo na poradě odporoval, ztratil kontrolu. Standardní rady, jako je počítání od devatenácti pozpátku, mu nepomáhaly, protože ve chvíli hněvu se mu před očima zatáhla červená mlha a na všechna předsevzetí zapomněl. Jeho přítel mu tehdy poradil netradiční metodu: nosit v kapse malé zrcátko, a jakmile ucítí přicházející nával vzteku, tajně se do něj podívat. Když to obchodník při nejbližší příležitosti udělal, spatřil ve skrytu své dlaně tvář groteskně zkroucenou vztekem, naběhlé rty a oči plné podlitých červených cév. Šok z pohledu na vlastní fyzickou ošklivost zafungoval jako sprcha ledové vody a od toho okamžiku už na veřejnosti nikdy neztratil nervy.

Stejný princip zrcadlení funguje i u méně agresivních, ale stejně toxických zlozvyků, jako je jízlivost a roznášení zlomyslných klepů. Když člověk slyší vyprávět vymyšlenou, jedovatou historku z úst někoho, koho jinak obdivuje, a vidí, jak se u toho obličej dotyčného deformuje zlobou a toxicitou, uvědomí si ošklivost tohoto chování u sebe samého a ztratí chuť v něm pokračovat.

V některých případech může vést k dokonalosti a maximální efektivitě naprosto nečekaná okolnost, například obrovský fyzický handicap. Ilustruje to příběh desetiletého chlapce, který při těžké autonehodě přišel o levou ruku, přesto se však rozhodl věnovat bojovým uměním. Jeho starý japonský mistr ho celé tři měsíce učil pouze jediný chvat. I když chlapec nechápal proč, mistr trval na tom, že žádný jiný pohyb znát nepotřebuje. Chlapec se nakonec zúčastnil turnaje a k vlastnímu překvapení ho celý vyhrál. Jeho cesta k vítězství nespočívala v širokém arzenálu průměrně zvládnutých technik, ale v tom, že naprosto dokonale ovládl jeden z nejtěžších chvatů vůbec. Klíčem k jeho neporazitelnosti však bylo něco jiného: jedinou známou obranou proti tomuto chvatu totiž bylo to, že protivník musel chytit útočníkovu levou paži. Tím, že chlapci paže chyběla, se jeho největší životní slabina paradoxně stala jeho absolutní a nepřekonatelnou výhodou.

Odstranění bariér k uvolněnému jednání

Změna zkostnatělých vzorců chování vždy naráží na systém osobních výmluv. Lidé „Příliš mnoho“ se rádi brání tvrzením, že díky své agresivitě a razanci dokážou věci alespoň uvést do pohybu. Hájí se tím, že mají víru, netrpí pochybnostmi a i přes občasné omyly jsou schopni zajistit pokrok. Naopak jedinci „Příliš málo“ ospravedlňují své váhání maskou vědecké racionality. Argumentují tím, že věda pracuje s pravděpodobností, naprostá většina nových nápadů je chybná, a pokud tedy odmítnou jakoukoliv inovaci rovnou, budou mít v 99 % případů pravdu. Statisticky se tak cítí velmi komfortně a bezpečně, přestože reálně jejich život stagnuje.

V širším celospolečenském kontextu se extrémní postoje objevují u mnoha civilizací. Britům bývá vytýkána těžkopádnost a pokrytectví, ale zároveň disponují vynikající vlastností – jakmile dosáhnou toho, co chtějí, jsou spokojeni. Mnoho jiných národů nedokáže pociťovat uspokojení z vlastního úspěchu, dokud se jim nepodaří zabránit v úspěchu i všem ostatním. Britskou complacenci a lenost pravidelně nabourávali velcí tvůrci a dramatici, jako byl George Bernard Shaw, kteří tyto národní nešvary dokázali nemilosrdně a trefně analyzovat. Zároveň britská společnost vždy tolerovala excentriky. I když byli někteří považováni za blázny, společnost je nepronásledovala, a z některých z nich se nakonec vyklubali nedocenitelní géniové. To ostře kontrastuje s francouzským prostředím, kde například fenomenální Pasteur musel neustále a hořce bojovat proti obrovské nenávisti a odporu ze strany lékařské obce.

Francouzská společnost má v sobě naopak jistou hluboce zakořeněnou cyničnost a tvrdost. Tuto vlastnost výstižně definoval vévoda z La Rochefoucauld svým proslulým výrokem, že v neštěstí i našich nejlepších přátel vždy najdeme něco, co nám není úplně nepříjemné. Proti této drsné a odtažité mentalitě se však postavili literární géniové, jako byl Victor Hugo. Zatímco Dickens v Anglii nacházel štěstí v rušných a hlučných setkáních, Hugo dokázal ve svých dílech vykreslit hlubokou samotu, utrpení a klidnou serenádu tichého idealismu, čímž ve svém národě probouzel dříve netušenou úroveň soucitu a empatie. Na konci druhé světové války, během několika málo dnů, kdy nefungovala státní správa, se sice francouzská odplata projevila krutým lynčováním a smrtí až 30 000 údajných kolaborantů, ale snahy o vykoupení prostřednictvím umění a kultury v národě stále přežívají.

A jak do tohoto obrazu zapadá Japonsko? Vedle historie nekompromisní msty, reprezentované například systematickým vybíjením klanu Heike po celá staletí, si japonská kultura vypěstovala neuvěřitelný smysl pro estetiku malých věcí. Dokonce i texty populárních písní zde mají hlubokou poetickou hodnotu, před kterou anglosaské texty působí hrubě a primitivně. Tato touha po estetice však občas sklouzává do čisté vyumělkovanosti, což lze spatřit na tradičním tanci, při kterém tanečníci nosí neuvěřitelně dlouhé, za nimi se vlekoucí kalhoty, které musí během pohybu neustále a značně neohrabaně odkopávat.

V životě japonské společnosti je přítomno obrovské množství drobných, svazujících pravidel a triviálních postupů, které slouží jako kotva pro pocit identity a bezpečí. Fungují podobně jako knoflíky na rukávech pánských sak – ty měly svůj smysl v dobách jízdy na koni, ale dnes jsou už jen zbytečnou ozdobou, i když by nám bez nich sako připadalo neúplné. Když je v Japonsku břemeno těchto formálních trivialit a historických přežitků už příliš těžké, nepřichází postupná a pomalá reforma jako v Británii, ale obrovská, radikální křeč a revoluce, která změní naprosto vše. Historie vývoje japonského písma od nepřehledného systému Manjógana ke krásným, ale vysoce komplexním slabičným abecedám Kana je toho jasným důkazem. Stejným způsobem občas vystoupí velcí myslitelé, jako byl Džigoró Kanó, podrobí existující formy kritické analýze a systematicky z nich odstraní všechny praktiky postavené na lsti, překvapení nebo iracionálním užití hrubé síly, čímž vytvoří zcela nový, efektivní systém na racionálních základech.

Hlavním nepřítelem vyváženosti je strach z pochybností. Mnoho lidí cítí obrovskou nervozitu před tím, čemu se říká “liščí pochybnost” – oněch malých 5 % nejistoty při jakémkoliv rozhodování. Snaží se předvídat naprosto každý myslitelný detail, a jakmile padne rozhodnutí, vyžadují jeho stoprocentní a absolutně rigidní naplnění. Jakoukoliv odchylku či pochybnost vnímají téměř jako vlastizradu. Skutečným cílem správného přístupu k životu je však odložení těchto zafixovaných dogmat a strachů. Je nezbytné vítat každou novou životní situaci s uvolněným, přizpůsobivým a jemným přístupem, který není zablokován ani zbytečnou silou, ani ochromujícím strachem. Jen tak může to jemné skutečně ovládnout to tvrdé.

ZDROJ: The Kano society bulletin, 2002, March, No.5 – Too Little Too Much (Trevor Leggett) 1997