Kito rjú džúdžucu – Tělo jako místo probuzení 2-2

Tajemství rovnováhy, mysli a neulpívající síly v tradičním umění boje

Jak spolu souvisí obyčejný přímý postoj na tatami, mořské vlny rozdmýchané větrem a prastará buddhistická filozofie? V tradičních obranných systémech nepředstavuje lidské tělo pouze mechanický nástroj určený k fyzickému přemožení protivníka. Naopak – stává se přímým zrcadlem vnitřního rozpoložení a prostorem pro hluboké sebepoznání. Podrobný pohled do historických svitků a tréninkových manuálů starých mistrů odhaluje, že skutečné mistrovství nezačíná hrubou svalovou silou ani honbou za vnějším vítězstvím. Jeho základem je pochopení neoddělitelného vztahu mezi vnitřní podstatou člověka a jeho konkrétním jednáním pod tlakem krizové situace.

1. Podstata a projev: Proč není přirozený postoj jen obyčejným stáním

Ve světě tradičních fyzických disciplín existují pojmy, které na první pohled znějí zcela obyčejně, avšak při podrobnějším zkoumání odhalují propracovanou mapu lidského těla i psychiky. Jedním z nejvýznamnějších je koncept původního těla či vnitřní podstaty, v japonském názvosloví označovaný jako hontai. Tento termín nepředstavuje pouze název prvního historického svitku (Hontai no maki) staré válečnické školy Kitó-rjú, ale tvoří ústřední vodítko pro veškeré její technické i mentální metody.

Důležitost tohoto konceptu se plně projevila v okamžiku, kdy byl zakládán moderní vzdělávací systém Kódókan džúdó. Džigoró Kanó, který z metodických kořenů starých škol vycházel, zařadil právě tuto myšlenku do samého středu svého učení – do základního postoje ve stoje. Pro pochopení hloubky tohoto kroku je nutné věnovat pozornost přesné slovní skladbě. Základní postoj se v tomto systému nenazývá „základním přirozeným postojem“ (což by v gramatice odpovídalo tvaru hon šizentai, obdobně jako se například základní technika znehybnění nazývá hon kesa gatame – základní držení šálou). Místo toho se používá termín šizen hontai, což ve skutečnosti znamená „přirozená podstata“ nebo „přirozené původní tělo“. Nejde tedy o mechanický popis polohy končetin, ale o dosažení přirozeného stavu celkové bytosti.

Proč je mezi pouhým stáním a „přirozenou podstatou“ tak zásadní rozdíl? Odpověď leží ve filozofickém slovníku buddhistické školy Chua-jen (v japonském prostředí známé jako Kegon). V tomto myšlenkovém směru je pojem podstata (hontai či zkráceně tai) neoddělitelně spojen s pojmem funkce nebo působení (sajó či jó). Spojením těchto dvou slov vzniká koncept taijó – jednota vnitřního základu a jeho vnějšího projevu.

Abychom tomuto vztahu porozuměli bez složitých definic, musíme se podívat na to, jak lidská mysl vnímá realitu na různých úrovních:

• Makroskopická úroveň (svět jako celek): Zde se používá dvojice pojmů jevy a princip (džiri). Realita je tvořena nekonečným množstvím zdánlivě nesouvisejících jevů a událostí (konkrétní předměty, pohyby, situace), které však všechny bez výjimky vyjadřují jeden a ten samý základní, univerzální princip či vnitřní řád.

• Mikroskopická úroveň (jednotlivý člověk či předmět): Zde nastupuje koncept taijó. Popisuje vztah mezi vnitřní podstatou jedné konkrétní věci nebo lidské bytosti a funkcí, která z této podstaty přirozeně vyplývá a navenek se projevuje v akci.

Zásadním poznatkem, který prostupuje celou metodiku starých tréninkových škol, je skutečnost, že podstata a funkce nejsou dvě oddělené, nezávislé entity. Funkce není ničím jiným než přímým, viditelným výrazem vnitřní podstaty v daném okamžiku. Pokud je vnitřní struktura (fyzická rovnováha i psychické rozpoložení) správná, bude správná, přesná a účinná i jakákoliv obranná či útočná reakce, která z ní vzejde.

2. Moře a vlny: Jasná analogie pro pochopení lidského jednání

Abstrakci vztahu mezi neviditelnou podstatou a viditelným činem lze nejlépe pochopit prostřednictvím příměru, který ve svém rozsáhlém komentáři k posvátným textům formuloval čínský mistr Čchen-kuan (738–839). Jeho přesné přirovnání zní:

„Ačkoliv je voda v oceánu jen jedna, když ji rozdmýchá vítr, dává vzniknout vlnám nejrůznějších tvarů. Podstata a funkce nejsou dvě odlišné věci, ale projevují se v závislosti na měnících se vnějších podmínkách.“

V tomto příměru představuje oceán vnitřní podstatu (tai). Je hluboký, jednotný, ve svém základu neměnný a obsahuje obrovský potenciál síly. Vlny na hladině pak představují funkci (sajó) – tedy konkrétní činy, pohyby, techniky a reakce na vnější stimuly.

Představme si změnu během intenzivního tréninku nebo reálnou konfliktní situaci. Vnější podmínky – tedy „vítr“ z Čchen-kuanova příměru – se neustále mění. Protivník mění úhel útoku, zrychluje, stahuje se, vyvíjí tlak nebo se snaží o úskok. Na hladině našeho jednání musí v reakci na tento vítr vznikat nejrůznější „vlny“. Jednou vlnou je úhyb, druhou přemístění těžiště, třetí zachycení soupeřova pohybu, čtvrtou okamžité vychýlení jeho stability.

Každá z těchto vln má zcela jiný tvar, jinou dynamiku a směřuje do jiného bodu v prostoru. Lze je popsat jako desítky odlišných technik. Přesto jsou všechny tyto techniky ve svém důsledku tvořeny jedné a té samé látky – vodou oceánu. Pokud by oceán (naše vnitřní podstata, správný postoj těla a klidná mysl) ztratil svou rovnováhu a celistvost, vlny by se roztříštily do chaotického vodní tříště bez síly a směru. Zdokonalování přirozeného postoje ve stoje proto není pasivním čekáním, ale budováním hlubokého, stabilního oceánu, z něhož může v jakékoliv vteřině vyrazit přesně taková vlna, jakou vyžaduje přicházející bouře.

3. Vzájemná závislost na tatami: Proč forma neexistuje sama o sobě

Tento hluboký filozofický pohled na svět se v praxi neprojevuje sezením v meditaci, ale dynamickým pohybem ve dvojici. Nástrojem pro přenos těchto myšlenek do svalové paměti a nervové soustavy jsou tréninkové sestavy, tradičně nazývané kata.

V běžném moderním (avšak zcela nesprávném) vnímání bývá kata často chápána jako strnulé předvádění předem naučených pohybů, jakýsi stínový tanec bez reálného obsahu. Staré tréninkové texty však ukazují pravý opak. Tréninková sestava je v prvé řadě fyzickým ztělesněním principu vzájemné závislosti a podmíněného vznikání všech věcí, což je koncept označovaný výrazem engi.

Ve světě přírody nemůže žádný tvar či forma (katači) existovat samostatně, izolovaně od svého okolí. Tvar stromu je určen směřováním slunečních paprsků, složením půdy, silou převládajících větrů a přítomností okolní vegetace. Stejně tak tréninková forma (kata) jakožto vzdělávací cvičení vyžaduje pro své reálné uskutečnění bezpodmínečnou spolupráci dvou živých bytostí – obránce (tori) a útočníka (uke).

Aplikujeme-li na tréninkovou sestavu dříve zmíněný makroskopický rámec jevů a principu (džiri), dospějeme k zásadnímu zjištění: tréninková sestava jakožto izolovaný předmět popsaný v knize nebo zobrazený na nákresu ve skutečnosti neexistuje. Zapsaná technika není reálnou událostí; existuje pouze jako čistý potenciál, jako nehmotný princip (ri) nebo vnitřní pravidlo o tom, jak se síly a páky v prostoru chovají.

Tento skrytý princip probouzí k životu až konkrétní jev (dži) – tedy okamžik, kdy se dvě lidská těla dostanou do fyzického kontaktu, kdy útočník vyvine reálnou hybnost a obránce na ni v přesném načasování zareaguje. Teprve v bodě doteku, v živé výměně rovnováhy, směru a rychlosti mezi torim a ukem, přechází spící potenciál do skutečné existence.

Historický vývoj těchto sestav, jejich postupné zdokonalování a proměna z bitevních technik pro boj v brnění do podoby metodických nástrojů pro všeobecný rozvoj člověka představují fascinující kapitolu v dějinách tělesné kultury. Způsob, jakým zakladatel moderního judo analyzoval staré sestavy školy Kitó-rjú a transformoval je do nových vzdělávacích formátů, je předmětem podrobných akademických zkoumání (jak dokládá například vědecká studie o strategii šíření tréninkových sestav a přechodu od starých forem k novým metodikám či rozsáhlý výzkum historické praxe a jejího vývoje). Žádná z těchto studií však neztrácí ze zřetele základní pravidlo: bez živého partnera, který poskytuje pravdivý a nezkreslený fyzický impulz, se jakákoliv forma stává prázdnou skořápkou bez obsahu.

4. Tajemství starého písma: Co prozrazují úvodní řádky historického svitku

Abychom plně docenili přesnost, s jakou staří mistři své poznatky zaznamenávali, musíme věnovat pozornost samotnému jazyku historických dokumentů. Úvodní pasáže svitku Hontai no maki jsou psány specifickým stylem kanbun – jde o klasickou čínskou větnou skladbu, která je uzpůsobena pro čtení v japonském jazyce. Každý znak v takovém textu byl volen s mimořádnou péčí a nesl přesně vymezený význam.

První věta svitku zní v překladu velmi jednoduše, avšak ukrývá v sobě zásadní sdělení:

„Hontai wa tai no džiri nari.“ (Podstata je jevem a principem těla či podstaty.)

Při zkoumání původního zápisu odhalíme důležitý detail okamžitě u prvního slova. Pro pojem hontai (podstata) zde autor nepoužil běžný, zjednodušený znak pro tělo či základ, jaký se běžně vyskytuje v obecných filozofických spisech. Místo toho úmyslně zapsal starobylou, složitější a vizuálně propracovanější variantu znaku (體). Tento záměrný pravopisný krok slouží jako jasné znamení: nejedná se o obecnou filozofickou poučku, ale o poukaz na specifický, unikátní koncept postoje a tělesného uspořádání, který vyvinula a vyučovala právě škola Kitó-rjú.

Hned v následujícím slově věty se však objevuje běžná, standardní podoba znaku pro tělo či základ (体). Ta představuje přímou zkratku pro obecný buddhistický pojem podstaty celého světa. Spojením těchto dvou odlišně zapsaných znaků do jedné věty vzniká hluboké poselství: správný fyzický a psychický postoj pěstovaný v naší škole (體) není ničím jiným než přímým zhmotněním univerzálního principu a konkrétních jevů celého vesmíru (体).

Protože vnitřní podstata a její vnější funkce představují jednu a tu samou realitu, vyplývá z úvodní věty svitku přímý praktický důsledek pro každého cvičence. Udržování přesného, uvolněného a přirozeného postoje těla na žíněnce není pouze přípravou na fyzický střet. Je to přímé prožívání a vyjadřování samotného řádu reality. Tělo stojící ve správné rovnováze je viditelným důkazem harmonie mezi vnitřním klidem a vnější připraveností k činu.

5. Odpoutání od formy a práce s vnitřní energií

Zatímco první řádek svitku definuje, co podstata je, druhý řádek přináší přímý metodický pokyn, jak s ní v praxi zacházet. Zní takto:

„Moppara katači kara hanarete ki wo atsuka.“ (Zcela se odpoutej od vnější formy a věnuj se práci s vnitřní energií a záměrem.)

Z gramatického hlediska chybí na konci této věty jakékoliv zakončovací slovesné částice (jako nari nebo dža), což v klasickém textu jednoznačně identifikuje rozkazovací způsob. Text zde důrazně vyzývá cvičence, aby opustil upjaté sledování vnějších tvarů těla (katači) a zaměřil veškerou svou pozornost na zvládání a směřování energie ki.

Je nesmírně důležité správně pochopit vztah mezi těmito dvěma kroky. Spis zde nepopisuje časovou posloupnost ve smyslu „nejprve cvič formy a potom formy zahoď a začni se věnovat neviditelné energii“. Smysl pokynu je mnohem hlubší: schopnost reálně pracovat s energií ki je přímo podmíněna tím, že se člověk dokáže vnitřně uvolnit a přestane křečovitě ulpívat na vnější formě a geometrii svých pohybů.

Zde narážíme na jeden z nejčastějších zdrojů nepochopení v novodobém vnímání tradičních umění. Co přesně historické texty myslí pod pojmem ki? Je nutné důrazně odmítnout jakékoliv romantické představy o neviditelné, mystické či nadpřirozené síle, která proudí vzduchem a sráží protivníky na dálku bez fyzického doteku. Takový výklad je starým zápisům zcela cizí.

V kontextu neokonfuciánského myšlení, o které se teoretické manuály opírají, představuje ki zcela konkrétní, základní stavební materiál a životní sílu, z níž je utvořena veškerá hmotná i nehmotná realita. V praktickém prostředí fyzického střetu a tréninku zahrnuje pojem ki následující zcela reálné prvky:

• Vůli a odhodlání: Vnitřní nastavení člověka, jeho připravenost čelit nebezpečí bez couvání.
• Psychický postoj: Stabilitu mysli pod tlakem, chladnokrevnost a absenci zmatku.
• Záměr a rozhodovací proces: Jjasné směřování mysli k určitému cíli předtím, než se tělo dá do pohybu.
• Fyziologii a dech: Kontrolu dechového rytmu, svalový tonus, distribuci síly a úroveň fyzického uvolnění či napětí.

Tento syrový, životní materiál ki je v prostoru formován a organizován vnitřním řádem či principem, označovaným jako ri. V neokonfuciánské filozofii je tento princip vnímán jako ze své podstaty přirozeně dobrý, dokonalý a nepodléhající zkáze fyzického světa. V buddhistickém chápání je pak princip ri ztotožňován s pojmem prázdnoty (kú). Tato prázdnota neznamená nicotu nebo vakuovou prázdnotu bez obsahu; označuje skutečnost, že žádný jev nemá svou vlastní, nezávislou podstatu, protože vše neustále vzniká, mění se a zaniká v nekonečné síti vzájemných souvislostí. Práce s ki proto znamená dokonalé sladění vlastního úmyslu, dechu, rovnováhy a načasování s neustále se měnící realitou pohybu protivníka.

6. Nehybná mysl a poučení od tisíciruké bódhisattvy Kanon

Požadavek na opuštění křečovité formy a dosažení vnitřní svobody nás přivádí k učení proslulého zenového mistra Sóhó Takuana. Jeho spis Fudóči šinmjóroku (Zápisky o tajemství neulpívající moudrosti), z něhož čerpali někteří významní mistři meče a strategie té doby, podrobně zkoumá stav označovaný jako fudóšin – nehybná mysl.

Slovo „nehybná“ zde může běžného čtenáře snadno zmást. Může evokovat představu mysli, která je strnulá, chladná, necitlivá, apatická nebo zablokovaná jako kámen. Mistr Takuan však zdůrazňuje přesný opak. Skutečná nehybnost spočívá v tom, že se mysl nenechá vyvést z rovnováhy, neochromí ji strach z útoku, nezastaví se u pochybností a nezahákuje se za žádný vnější ani vnitřní vjem. Právě proto, že nikde nestojí a na ničem neulpívá, zůstává dokonale tekutá, rychlá a schopná okamžitě se přizpůsobit jakékoliv situaci.

Pro názorné vysvětlení tohoto psychologického jevu používá Takuan silný vizuální příměr z buddhistické ikonografie: obraz tisíciruké bódhisattvy soucitu Kanon (v sanskrtu Avalókitéšvara).

V tradičním umění je tato bytost zobrazována s tisícem paží rozprostírajících se do všech stran. V každé dlani drží jiný předmět, nástroj nebo symbol – meč, luk, květinu, kolo zákona či léčivou nádobu. Toto zobrazení představuje schopnost okamžitě a účinně reagovat na bezpočet různých situací, nebezpečí a potřeb ve všech směrech současně.

Takuan k tomuto obrazu podává následující výklad:

„Představme si tisícirukou Kanon. I kdyby měla tisíc rukou, pokud se její mysl zastaví a zafixuje pouze na tu jednu ruku, která drží luk, pak zbývajících devět set devadesát devět rukou okamžitě selže a ztratí svou schopnost zasáhnout. Právě proto, že nedovolí své mysli zastavit se na jednom jediném místě, může všech tisíc rukou plně plnit svou funkci.“

Tento příměr přenáší filozofickou dvojici podstata a funkce (taijó) přímo do centra lidského vnímání a reakční rychlosti.

Tuto hlubokou pravdu přijal za vlastní i slavný válečník a stratég Munenori Jagjú ve svém klíčovém díle Heihóka denšo (Zápisky o strategii rodiny válečníků). Uvědomil si, že v okamžiku, kdy bojovník začne přemýšlet o tom, jak vyhrát, jak se vyhnout zranění nebo jak provést konkrétní chvat, jeho mysl se „zastaví u luku“. V té vteřině oslepne vůči zbývajícím 999 možnostem, které se kolem něj v dynamické realitě otevírají.

7. Tělo jako posvátný prostor probuzení

Spojení přesné fyzické mechaniky s učením o neulpívající mysli vede k jednomu z nejdůležitějších závěrů celého zkoumání: v tradiční škole Kitó-rjú není lidské tělo vnímáno jako obyčejný nástroj pro boj zblízka, ale jako posvátné místo, kde dochází k vnitřní přeměně člověka.

Díky soustavnému pěstování jednoty mezi správnou tělesnou strukturou a vyrovnaným psychickým stavem se samotné tělo cvičence proměňuje v dódžó. Nejde zde však o novodobý význam tohoto slova jakožto pouhé tělocvičny či sportovní haly pokryté žíněnkami. Slovo dódžó je zde použito ve svém původním, hlubokém buddhistickém významu jakožto bódhimanda – posvátný prostor a místo pod stromem probuzení, kde historický Buddha dosáhl konečného procitnutí (satori či bódhi). Fyzická praxe na žíněnce, neustálá konfrontace s hrozbou ztráty rovnováhy a nutnost okamžitého uvolnění pod tlakem se stávají přímou tělesnou cestou k probuzení mysli z iluzí, křeče a strachu.

Tuto vysokou filozofickou pravdu si student neosvojuje čtením knih, ale prožívá ji skrze svaly, šlachy a rovnováhu už od prvních okamžiků na žíněnce. Základní výukový program staré školy je sestaven tak, aby cvičenec tyto principy fyzicky intuoval. Nejlépe to dokazují hned první dvě techniky úvodní tréninkové sestavy:

První technika: Tai (Tělo / Podstata)

Již samotný název této techniky přímo odkazuje na první řádek svitku Hontai no maki a staví celé cvičení do rámce podstata a funkce (taijó). Technika Tai je sama o sobě definicí podstaty školy.

Při jejím provádění nedělá obránce (tori) žádné prudké, agresivní výpady, nepoužívá hrubou sílu k vytržení soupeře z pozice. Místo toho se plně soustředí na udržení vlastního bezchybného fyzického a psychického postoje (hontai). Jakmile útočník naváže kontakt a vyvine tlak, obránce svou vnitřní strukturu nezboří ani nenapne do odporu. Přesným přenášením těžiště a zachováním vlastní rovnováhy plynule způsobuje, že se pozice útočníka stává neudržitelnou. Obráncova reakce není předem plánovaná; je okamžitá, bezprostřední a zcela spontánní. Je čistým projevem vln na hladině nehybného oceánu.

Druhá technika: Mučú (Ve snu / v bezvědomí)

Tato technika, která byla do moderního vzdělávacího systému Kódókan zařazena pod názvem Jume no uči v sestavě starých forem (Košiki no kata), představuje ještě hlubší úroveň mistrovství a kontroly nad sebou samým.

Zatímco v první technice cvičenec svou rovnováhu neochvějně brání a udržuje, v technice Mučú prokazuje tak dokonalou kontrolu nad svým psychickým postojem a tak naprostou absenci strachu z pádu, že se své fyzické rovnováhy vědomě a dobrovolně vzdá. V kritickém okamžiku úmyslně padá vzad nebo stranou na tatami, čímž provádí techniku obětování vlastního postoje (v japonské terminologii sutemi waza). Aby mohl člověk úspěšně provést techniku ze skupiny sutemi waza, musí jeho mysl dosáhnout stavu naprostého neulpívání. Jakýkoliv záchvěv strachu, jakékoliv zaváhání nebo snaha „zůstat stát za každou cenu“ by vedly ke ztuhnutí těla a selhání celé akce.

V obou těchto úvodních formách obránce aktivně čte, vnímá a využívá okamžitý fyzický i psychický stav svého partnera. A protože, jak bylo vysvětleno v neokonfuciánské části textu, jsou všechny jevy reality tvořeny energií ki (která v sobě spojuje fyzickou hmotu, záměr, vůli i dech), je proces udržování vlastního postoje (hontai) a současné narušování postoje protivníka přímou, hmatatelnou realizací příkazu „věnuj se práci s ki“.

8. Etické základy: Od vnějšího vítězství k vítězství nad sebou samým

Při studiu historických materiálů může snadno vzniknout zdánlivý rozpor. Škola Kitó-rjú se vyvinula v tvrdém, nekompromisním prostředí bojových systémů určených pro střety v těžké samurajské zbroji na bitevním poli (joroi kumiuči). Její kořeny sahají k technikám, které měly v neosobní válečné vřavě rozhodovat o životě a smrti. Přesto historické spisy této školy s naprostou jednoznačností definují její konečný cíl nikoliv jako nadřazenost a nadvládu nad ostatními lidmi, ale jako absolutní mistrovství nad sebou samým.

Tento etický zlom je s neobyčejnou silou zaznamenán v historickém textu Tóka mondó (Rozpravy pod lampou z roku 1764). Autor textu zde zanechal instrukci, která tvoří morální páteř celého učení:

„Odpoutej se od touhy po vítězství nad ostatními; vytrvalým tréninkem a neustálým zušlechťováním pěstuj cestu vítězství nad sebou samým.“

Pro hlubší pochopení této pasáže je nezbytné ocenit lexikální přesnost autora, jímž byl mistr Masašige Terada. V japonském písmu existují pro slovo „vítězství“ (čteno jako katsu) dva různé znaky, z nichž každý nese zcela odlišný morální a filozofický náboj:

• Znak 勝: Znamená vyhrát v soutěži, porazit soupeře v boji, získat nadřazenost, dominovat nad vnějším nepřítelem.

• Znak 克: Znamená překonat překážku, přemoci své vlastní slabosti, ovládnout své emoce, zvítězit nad svým vlastním egem a strachem.

Když Masašige Terada popisoval účel tréninku, vědomě odmítl první znak a pro vítězství nad sebou samým použil znak 克. Vytvoření čtrnácti základních sestav vnější sekce (omote) z jeho rukou nebylo motivováno snahou sestavit katalog smrtonosných triků pro válečníky. Jeho cílem bylo vytvořit propracovanou pohybovou matici, skrze niž by cvičenci mohli každodenní fyzickou námahou kout a zušlechťovat své hontai – správné fyzické a psychické uspořádání, které jim umožní pružně, bleskově a čistě reagovat na jakékoliv jednání okolního světa.

Tento přechod od hrubé síly k vnitřní čistotě a spontánní reakci dále rozvádí starší spis Tóka šú (Sbírka pod lampou z roku 1729):

„Zapomeň na energii ki, dosáhni těla v klidném, přirozeném stavu neulpívání, reaguj na protivníka proměnou bez jakéhokoliv odporu a jednej spontánně z dálavy nekonání.“

Závěrečný pojem „nekonání“ nás přímo zavádí ke staročínskému taoistickému principu wu-wej (v japonském čtení mui). Tento koncept bývá na Západě často mylně překládán jako pasivita nebo nicnedělání. Ve skutečnosti označuje činnost, která je zcela zbavena egoistické touhy po vlastním prospěchu, křečovitého úsilí a vnitřní kalkulace. Je to akce tak čistá, přirozená a v souladu s řádem věcí, že probíhá bez pocitu námahy.

Když cvičenec na žíněnce „zapomene na energii ki“ (tedy přestane ji vědomě používat, ovládat a usilovat o ni), jeho tělo se uvolní do přirozeného stavu nehybnosti (fudó). V tomto stavu se taoistické nekonání (wu-wej) plně protíná s buddhistickým konceptem prázdné mysli (mušin) a Takuanovou neulpívající moudrostí (fudóči). Mysl je prázdná nikoliv proto, že by byla hloupá či spící, ale proto, že je čirá – není zakalená strachem z porážky ani touhou po vítězství (勝). Díky tomu se stává čistým zrcadlem. Když protivník zaútočí, zrcadlo se nemusí rozhodovat, jaký obraz odrazí; odrazí přilétající útok okamžitě, přesně a bez odporu. Obrana se rodí sama od sebe, jako přirozená vlna na hladině oceánu.

Historický přechod těchto hlubokých etických a pohybových principů z uzavřených kruhů starých samurajských škol do moderního světa se stal předmětem rozsáhlého bádání. Jak ukazují odborné analýzy věnované historickým textům a komentářům starých mistrů, stejně jako studie zkoumající praktický vývoj a tréninkové metody zakladatelů moderních směrů, tato filozofie neztratila nic ze své aktuálnosti. Naopak – ukazuje se, že staré texty nám zanechaly nadčasovou mapu k lidské celistvosti.

9. Závěrečné shrnutí: Jednota podstaty a funkce v každodenní praxi

Přesný a pravdivý výklad starých textů, jakými jsou úvodní řádky svitku Hontai no maki, vyžaduje hluboké porozumění klíčovým pojmům, jako jsou původní tělo (hontai), podstata (tai), jevy a princip (džiri) či vnitřní energie (ki). Když tyto pojmy zbavíme nánosu novodobých mýtů a mystifikací, vystoupí před námi neobyčejně ucelený a logický systém rozvoje lidské osobnosti:

1. Reálnost vnitřní energie: Energie ki není žádným neviditelným kouzlem. Je to skutečný, hmatatelný materiál lidské existence na tatami i v životě – souhrn naší fyzické stavby, svalového napětí, dechu, vůle, odhodlání a psychického nastavení.
2. Řád a přirozenost: Tento životní materiál je organizován vnitřním principem (ri), který v sobě nese přirozenou harmonii a dobro a v buddhistickém pohledu odpovídá dynamické prázdnotě (kú) – vědomí, že vše existuje ve vzájemné závislosti a neustálé proměně.
3. Neoddělitelnost základu a činu: Na úrovni jednotlivce se realita projevuje jako neoddělitelná jednota podstaty (tai / hontai) a funkce (sajó / jó). Mezi nimi neexistuje žádná mezera. Správný vnitřní postoj nevyhnutelně plodí správný, účinný a včasný čin. A naopak: poctivým fyzickým cvičením správných funkcí (technik) cvičenec postupně proniká k pochopení správné vnitřní podstaty.
4. Cesta předchází akci: Tradiční literatura s naprostou jistotou tvrdí, že zvládnutí technické formy předchází samotnému boji a slouží výhradně jako prostředek k pochopení vnitřního principu. Základní sestavy nebyly vytvořeny pro laciné vítězství nad ostatními (勝), ale jako cesta k nejtěžšímu a nejcennějšímu vítězství – překonání sebe sama (克).
5. Neulpívající mysl v akci: Praktickým ztělesněním správné podstaty je neochvějná, avšak uvolněná fyzická a psychická rovnováha (hontai). Její zvládnutí umožňuje člověku reagovat bez zaváhání, a dokonce v krizový moment provést techniku obětování vlastního postoje (sutemi), která vyžaduje absolutní důvěru a absenci strachu z pádu. Tento stav odpovídá neulpívající moudrosti (fudóči), v níž je mysl svobodná od všech vnitřních i vnějších bloků.
6. Tělo jako chrám probuzení: V konečném důsledku se pravidelná praxe tréninkových sestav stává něčím mnohem větším než nácvikem sebeobrany. Tělo cvičence se na žíněnce proměňuje ve skutečné dódžó – posvátný prostor bódhimanda, kde člověk skrze fyzický pohyb, rovnováhu a vztah s partnerem dosahuje probuzení (satori) do reality přítomného okamžiku.

ZDROJ: Kano Society bulleting No.67: Essence and Function in Kitō ryū jujutsu: Part 2 – Hermeneutical1 Path (Emanuele Bertolani)