Prostřihávání větví

Temné pozadí olympijského taekwonda, tajné operace a miliony dolarů za mír

Bojová umění v sobě odjakživa nesla hluboký filozofický rozpor. Na jedné straně stojí drsná, nemilosrdná realita fyzického boje, na straně druhé vznešené ideály, které hovoří o cti, respektu, moudrosti a odvaze. Taekwondo, jeden z celosvětově nejznámějších bojových systémů, je v tomto ohledu naprosto fascinujícím příkladem. Systém, který se formoval a rostl během krvavých konfliktů korejské a vietnamské války a získal si pověst „smrtícího umění“, se postupem času transformoval v něco zcela jiného. Ambice jeho lídrů sahaly mnohem výš než k pouhé výuce boje zblízka. Chtěli z něj vytvořit mezinárodní sport a globální symbol zdvořilosti a lidského respektu.

Cesta k tomuto vznešenému cíli však nebyla dlážděna pouze tvrdým tréninkem a sportovním duchem. Byla plná tajných operací, politických tlaků, milionových úplatků a sofistikovaných manipulací, které hrozily zničit samotnou duši tohoto umění.

Operace 007: Poslední šance pro taekwondo

Píše se rok 1994 a budoucnost taekwonda na nejprestižnější světové sportovní scéně – olympijských hrách – nevypadá vůbec dobře. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) předtím odmítl zařadit tento sport na program her pro rok 1996. Pro vedení Světové federace taekwonda (WTF) to byla těžká rána. Jihokorejské vedení v čele s Kim Un-yongem si velmi dobře uvědomovalo, že pokusit se prosadit taekwondo do programu her v roce 2000 standardními, formálními procesy je v podstatě beznadějné. Běžná byrokracie selhala. Bylo nutné přejít k radikálnějším a nestandardním krokům.

Kim Un-yong proto zahájil akci, kterou sám příznačně nazval „Operace 007“. Cíl byl naprosto jasný: proklouznout s taekwondem na olympiádu doslova na poslední možnou chvíli, zadními vrátky. Název operace nebyl zvolen náhodou a vzbuzoval značnou zvědavost, neboť o Kimovi se v určitých kruzích stále tradovalo, že je vysoce postaveným agentem tajných služeb. Využití terminologie ze světa špionáže tak akci dodávalo punc tajemna a vysokých sázek.

Tato mise však nebyla jednoduchá. Na mezinárodní scéně nepanovalo vakuum. Velmi silné a vlivné organizace bojových umění z Číny a Japonska lobbovaly za své vlastní sporty. A do toho všeho vstupoval vnitřní korejský konflikt. Svět taekwonda byl totiž rozdělen podobně jako samotný korejský poloostrov. Na jedné straně stála Jihokorejci podporovaná Světová federace taekwonda (WTF) pod Kimovým vedením, na straně druhé Mezinárodní federace taekwonda (ITF), kterou vedl Choi Hong-Hi. Bylo předem jasné, že zástupci ITF se zúčastní finálního, rozhodujícího zasedání a udělají vše pro to, aby Kimovu snahu zhatili.

Čas neúprosně běžel a individuální přesvědčování jednotlivých členů Mezinárodního olympijského výboru nepřipadalo v úvahu. Kim potřeboval spojence na těch nejvyšších místech. Zásadní roli zde sehrál tehdejší prezident MOV Juan Antonio Samaranch. Před finálním zúčtováním, které se mělo odehrát na Valném shromáždění MOV v Paříži, stál Kim Un-yong před Samaranchem jako před tribunálem.

„Jak dokážete uklidnit opoziční skupiny?“ ptal se Samaranch. Byla to klíčová otázka. Olympijský výbor nepotřeboval sport, který s sebou přinese vnitřní rozbroje a skandály. Kim odpověděl s hraným sebevědomím: „Postarám se o to, aby až do Valného shromáždění MOV nebyla žádná opozice.“ Ve skutečnosti neměl ani tušení, jak tento obrovský slib splní. Věděl však, že před prezidentem olympijského výboru nesmí projevit sebemenší zaváhání. Jeho suverenita zafungovala. Samaranch souhlasil, svolal speciální schůzi výkonného výboru a navrhl zařadit taekwondo jako vůbec poslední bod programu na zasedání ve Francii.

Když onen osudný den v Paříži nastal, atmosféra by se dala krájet. V kuloárech čekalo téměř sto padesát držitelů černých pásků a korejského personálu. Napětí mezi funkcionáři rostlo s každou minutou. Byli nervózní z možných protestů opoziční federace a severokorejských zástupců. Když se během zasedání jeden ze členů výboru ze Slovenska zeptal na klíčovou slabinu – proč existují pro jeden sport hned dvě různé mezinárodní federace – Kim zachoval chladnou hlavu. Místo zabíhání do hlubokých politických rozkolů jednoduše začal jmenovat dlouhý seznam členských základen jeho vlastní federace po celém světě. Demonstroval tím globální dosah a relevanci.

Tato taktika, podpořená předchozími zákulisními dohodami a podporou od samotného prezidenta MOV, slavila úspěch. Následovaly podpůrné projevy samotných členů MOV. Výsledek hlasování byl ohromující: z osmdesáti devíti hlasujících zvedlo ruku pro zařazení taekwonda do programu olympijských her v roce 2000 neuvěřitelných osmdesát pět delegátů. „Operace 007“ byla úspěšná. Taekwondo se stalo oficiálním olympijským sportem.

Rozdělený národ a stíny hladomoru

Abychom plně pochopili váhu tohoto pařížského vítězství, musíme se podívat na širší geopolitický kontext a obrovský kontrast mezi osudy obou znesvářených frakcí. Zatímco Kim Un-yong zažíval profesní i politický vzestup a otevíral svému sportu dveře do celého světa, jeho největší rival Choi Hong-Hi sledoval pád své vlivové sféry.

Tento úpadek byl přímo spojen s tragickými událostmi v Severní Koreji. V roce 1994, ve stejném roce, kdy Kim rozjel svou pařížskou operaci, zemřel severokorejský vůdce. To byl však pouze začátek katastrofy. Následovaly dva roky zničujících záplav, po kterých přišlo letní sucho biblických rozměrů. Tyto přírodní katastrofy a s nimi spojený kolaps infrastruktury měly za následek smrt odhadem půl milionu lidí. Země bojovala o holé přežití. Za takové situace se lobbistické snahy Choi Hong-Hiho u olympijského výboru za odmítnutí Kimova taekwonda stávaly stále méně efektivními. Bylo těžké vést mezinárodní sportovní válku, když domovská základna doslova bojovala s masovým hladomorem. Přesto se Choi nikdy nevzdal pocitu, že bitva není u konce. Dokonce si kolem svého domu v Kanadě nechal nainstalovat bezpečnostní kamery a shromáždil své staré velmistry pro svou poslední životní misi: sjednocení taekwonda a s ním i sjednocení své rozdělené vlasti.

Sluneční politika a diplomacie kopů a úderů

Jak se blížily vysněné olympijské hry v Sydney v roce 2000, hranice mezi mezinárodním sportem a vysokou politikou se začala zcela stírat. V dubnu toho roku dosáhl Kim Un-yong dalšího triumfu – byl jmenován do jihokorejského Národního shromáždění. Z vlivného sportovního funkcionáře se stal oficiálním politickým vůdcem a speciálním poradcem tehdejšího jihokorejského prezidenta Kim Te-džunga.

Kim Te-džung byl osobností s neuvěřitelným životním příběhem. Celý život bojoval proti diktátorům, přežil nespočet pokusů o atentát ze strany tajné policie KCIA – ať už to byly pokusy ho vyhodit do povětří, srazit autem nebo jej prostě hodit do moře. Nyní, z pozice prezidenta, vyjednával politickou dohodu století: tzv. Sluneční politiku. Tento rozsáhlý program zahrnoval dlouhý seznam aktivit, jejichž ultimátním cílem bylo usmíření a případné znovusjednocení obou částí korejského poloostrova. A pro tuto delikátní a historickou misi si na jednání se Severní Koreou vybral právě sportovního lídra Kim Un-yonga.

Když se lídři obou zemí v roce 2000 setkali na historickém mírovém summitu – prvním od samotného rozdělení Koreje – sport hrál klíčovou roli. Severokorejský vůdce Kim Čong-il překvapil svou otevřeností a smyslem pro humor. Během jednání se obrátil na Kim Un-yonga s otázkou, jaké aktivity by mohly obě země spojit ve sportu.

Kim Un-yong okamžitě připomněl blížící se olympiádu v Sydney a návrh olympijského výboru, aby obě výpravy vstoupily na stadion během zahajovacího ceremoniálu společně. Severokorejský vůdce o návrhu věděl, ale mířil výš: „V jakých sportech můžeme společně ovládnout svět?“ ptal se.

Kim Un-yong pohotově nabídl stolní tenis. Vysvětlil, že Čína historicky dominuje, zatímco Jižní a Severní Korea obsazují druhé a třetí pozice. Kdyby se jejich síly spojily, dosáhli by na zlato. Nabídl koncept podobný slavné americké „Ping-Pongové diplomacii“ z počátku 70. let, která předcházela historické návštěvě prezidenta Nixona v Číně.

Ačkoliv odpověď na návrh týkající se stolního tenisu zůstala v nedohlednu, zásadní průlom nastal přímo v taekwondu. V touze ukončit padesátileté trauma, které sdíleli obyvatelé na obou stranách hranice, se ukázalo, že bojové umění může být nástrojem budování důvěry. Lídři obou znepřátelených frakcí prokázali, že nejsou zaslepení egomaniaci. Kopy a údery najednou sloužily jako pozitivní politický katalyzátor. Dohodlo se, že ukázky taekwonda se stanou integrální součástí Sluneční politiky. Přeshraniční návštěvy mistrů bojových umění získaly stejnou váhu jako propojování železnic nebo bolestná setkávání rozdělených rodin.

Cena za jednotu: Skryté miliony a sjednocené uniformy

Historie se však málokdy píše pouze ušlechtilými činy a velkými slovy. Pod povrchem mírového summitu a sportovní diplomacie proudily obrovské sumy peněz, jejichž povaha byla přinejmenším pochybná. V době, kdy svět oslavoval kroky k usmíření, věděl jen málokdo, že jihokorejský prezident před summitem odeslal severokorejskému vůdci astronomickou částku 500 milionů dolarů jako přímou finanční pobídku, aby se summitu vůbec zúčastnil. Jednalo se o nezákonné politické platby, i když termínu „úplatek“ se všichni pečlivě vyhýbali.

Do těchto neprůhledných finančních toků byl zapojen i svět sportu. Kim Un-yong v rámci „podpory mezikorejských sportovních výměn“ předal 1,1 milionu dolarů severokorejskému olympijskému funkcionáři Chang Ungovi. Bylo zcela příznačné pro složitost situace, že tento Chang Ung byl zároveň jedním z vůdčích představitelů konkurenční federace ITF.

Zatímco tyto peníze plynuly do Severní Koreje, přípravy na společný pochod v Sydney se potýkaly s banálnějšími, ale o to více stresujícími problémy. Dohoda o společném pochodu byla uzavřena doslova na poslední chvíli. Aby iluze jednoty byla dokonalá, oba týmy musely mít naprosto identické oblečení. Jihokorejští olympijští úředníci najednou čelili logistické noční můře: neměli dostatek uniforem. Během svátku díkůvzdání museli obíhat jednoho výrobce za druhým, prosit, urgovat a nakonec složitě shromáždit tři sta stejných uniforem a doručit je sportovcům v čase za pět minut dvanáct. Sám Kim Un-yong tento logistický zázrak později komentoval slovy, že jim tehdy musela pomáhat samotná nebesa.

Nakonec se to podařilo. V září roku 2000, před zraky 120 000 diváků na olympijském stadionu v Sydney, vstoupili zástupci obou zemí společně na plochu. Kim Un-yong ze strany Jižní Koreje a Chang Ung ze Severní kráčeli ruku v ruce, sjednoceni pod jedinou speciálně navrženou vlajkou. Pro Kima to byl vrcholný, nesmírně emotivní moment, který plánoval čtvrt roku. Předcházela mu malá, ale symbolická slavnost v olympijské vesnici, kde obě delegace vypily dvě láhve darované skotské whisky od uzbeckého týmu – nápoje, kterému se začalo přezdívat „alkohol sjednocení“. Setkání trvalo pouhých pět minut, ale stalo se obrovským gestem po měsících složitých a skrytých vyjednávání. Svět dostal silnou zprávu: sport dokázal to, co se politikům nedařilo celá desetiletí.

Kouzlo hostitelské země a syndrom kvót

Atmosféra usmíření a fair play, která zavládla na zahajovacím ceremoniálu, by byla dokonalá, kdyby se dokázala přenést i přímo na sportovní zápasiště. Skutečnost v ringu však odhalila zcela odlišnou, mnohem temnější tvář mezinárodního sportu.

Historie olympijského taekwonda vykazovala jednu zvláštní anomálii: hostitelská země v něm měla vždy až podezřele dobré výsledky. V Soulu v roce 1988 pobrali většinu zlata domácí Korejci. V Barceloně 1992 dominovalo Španělsko. A v Sydney 2000 vyhrála první zlatou medaili Austrálie. Tento úspěch domácích sice vyvolal obrovské nadšení publika a okamžitě zvedl popularitu sportu, ale mnozí stříbrní a bronzoví medailisté odcházeli s trpkým pocitem, že rozhodčí nepískali podle pravidel, ale podle toho, jak křičely tribuny.

Bohužel, nešlo jen o pocit. Kořeny problému ležely hluboko v samotném systému, který byl pro olympiádu v Sydney vytvořen. Protože taekwondo bylo na dvou předchozích olympiádách pouze ukázkovým sportem a hrozilo, že o něj nebude zájem z důvodu absolutní korejské nadvlády, rozhodli se jeho lídři zavést systém kvót. Měl zaručit, že Jižní Korea nevyhraje všechno. Pravidlo znělo jasně: zatímco celkově se soutěžilo ve čtyřech váhových kategoriích mužů a čtyřech kategoriích žen, každá země směla nasadit maximálně dva muže a dvě ženy. S jednou obrovskou výjimkou. Austrálie, jakožto pořadatel, měla povoleno nasadit dvojnásobek – celých osm sportovců. Tím se jí matematicky extrémně zvýšila šance na medailový zisk.

Sám Kim Un-yong s touto úpravou souhlasil ve víře, že to pomůže samotnému sportu, i když to bude znamenat, že Korejci zkrátka nebudou moci získat víc než čtyři medaile. Realita však zasáhla korejské vedení nečekaně tvrdě. Když Jihokorejci sledovali, jak ostatní sporty na olympiádě nevyznívají v jejich prospěch, upnuli veškeré naděje k taekwondu. A právě tehdy se ukázala krutost kvótového systému a Kim Un-yong propadl záchvatu zuřivosti. Cítil, že kvůli systému museli doslova darovat čtyři jisté zlaté medaile, zatímco Austrálie brala, co se dalo. Tato frustrace však vedla k odhalení něčeho mnohem zlověstnějšího, než byla jen špatná strategická rozhodnutí.

Anatomie podvodu: Umění „prostřihávání větví“

Odhalení přišlo později, v roce 2002, prostřednictvím výbušného rozhovoru s Lee Chong-wooem, tehdejším viceprezidentem Světové federace taekwonda a člověkem zodpovědným za technické záležitosti na soutěži. Jeho výpověď pro korejského novináře odkryla mechanismus manipulace tak dokonale promyšlený a systematický, že otřásl samotnými základy sportovního světa.

Lee popsal proces, pro který se mezi funkcionáři vžil zdánlivě neškodný zahradnický termín – gagee-chigee, neboli „prostřihávání větví“. Tato praktika nevycházela z pouhého uplácení či náhodných chyb rozhodčích. Byla to chladně kalkulovaná, strategická likvidace soupeřů mnohem dříve, než mohli reálně ohrozit korejské zájmy.

Mechanismus fungoval na bázi nepsaných pravidel, absolutní hierarchie a zastrašování. Lee, jako osoba zodpovědná za nasazování rozhodčích na jednotlivé zápasy, hrál roli hlavního architekta. Jak sám přiznal novináři, nemohl přijít za rozhodčími a napřímo jim říct: „Pískejte ve prospěch Koreje.“ Ale když jim řekl: „Buďte spravedliví,“ a přitom jim důrazně poklepal na záda, ti vnímavější přesně věděli, co se od nich očekává. Četli jeho úmysly a jednali podle nich.

Základní princip „prostřihávání větví“ spočíval v prevenci. Zásahy se nedělaly ve finále, kde už byla přílišná pozornost kamer a diváků. Pokud korejský reprezentant mířil do finále a v pavouku soutěže se nacházel extrémně silný a nebezpečný cizinec – například z Německa – který by v případném finále představoval přílišné riziko, bylo nutné zakročit preventivně. Cizinec musel být podle Leeho slov „zabit“ už v předkolech. K tomuto účelu byl na jeho zápas s jiným cizincem záměrně nominován loajální rozhodčí, který zajistil, aby silný protivník nepostoupil dál. Do finále tak proti Korejci nastoupil někdo slabší, koho už nebylo třeba složitě a nápadně ovlivňovat.

Jakými nástroji se tato manipulace na tatami prováděla? Jak Lee vysvětlil, pokud se rozhodčí rozhodne nevidět bodový zásah, sportovec s tím nic nezmůže. Rozhodnutí je konečné. Ještě ničivější zbraní byly bodové srážky a napomínání. Lee popsal konkrétní incident, kdy jeden z rozhodčích svými srážkami způsobil porážku korejské atletky. Viceprezident federace následně svolal všechny rozhodčí a vydal absolutní zákaz udělovat přímé bodové srážky. Povoleno bylo dát pouze předběžná varování (choui) a po nich klasické varování (kyungo). Rozhodčí, který příkaz porušil, byl Leem zpražen hrubými nadávkami přímo u zápasiště a Lee mu přitom přejel rukou přes hrdlo – jasné a univerzální gesto hrozby. Poté se podle jeho vlastních slov „postoje rozhodčích naprosto změnily“.

Proč k takto systematickému podvádění, které šlo absolutně proti duchu bojových umění, docházelo? Odpověď Leeho i dalších představitelů odhalovala hluboce zakořeněný pocit nadřazenosti a strachu ze selhání. Vše bylo ospravedlňováno „národním zájmem“. Panovala obava, že dovednosti zahraničních sportovců se drasticky zlepšily, a pokud by padl mýtus o neporazitelnosti korejského taekwonda, vedlo by to k chaosu a zničení ducha domácích atletů. Podle Leeho cynického zhodnocení neexistuje žádná čistá fair play – silná země je v daném sportu na špici jednoduše proto, že ovládá vedoucí struktury sportu. Dokonce odhadl, že kdyby se na mezinárodních soutěžích bojovalo čistě bez privilegií, korea by získala maximálně polovinu svých obvyklých medailí.

Ztracená iluze a hlasy z ringu

Když byl článek publikován, následovala vlna, kterou by se dala očekávat. Oficiální představitelé federace označili tvrzení za nepodložená, Lee Chong-woo svůj vlastní rozhovor popřel a samotnému novináři začaly chodit výhrůžky, kvůli kterým raději odmítl případ dále komentovat. Přesto se našli lidé, pro které tyto zprávy nebyly žádným překvapením.

Zkušený americký reprezentant a zlatý medailista Herb Perez otevřeně prohlásil, že přesně takto to v taekwondu vždy chodilo. Další hvězda, Steven Lopez, který si sám prošel řadou olympijských cyklů, byl ještě ostřejší. Potvrdil, že všichni bojovníci znají realitu, ve které se musí prát se systémem manipulovaným ve prospěch Korejců. Znamenalo to trénovat dvakrát až třikrát tvrději než ostatní, bojovat promyšleněji a smířit se s tím, že šance jsou předem nastavené proti vám. Převládal pocit hluboké únavy z toho, kolikrát byli atleti podvedeni systémem.

Funkcionáři z jiných zemí fenomén „prostřihávání větví“ znali také. Pro mnohé velmistry to byl veřejně známý fakt a mimořádně sofistikovaný způsob podvádění. Aby národní reprezentace uspěla, nešlo jen o trénink. Její funkcionáři museli tvrdě lobbovat, dostat se do takzvaného “vnitřního kruhu” moci, aby měli jistotu, že právě jejich větve nebudou v turnajovém pavouku nemilosrdně prostřiženy. Stačil totiž jeden zmanipulovaný rozhodčí v jediném zápase, a roky dřiny na žíněnce zmizely v nenávratnu.

Světlo v temnotě: Skutečný duch bojových umění

V takto toxickém a korupcí prolezlém prostředí, kde o výsledku rozhodovaly dohody v zákulisí a signály gesty na krku, o to více vynikl moment naprosté sportovní a lidské čistoty.

Tento moment se odehrál v americké reprezentaci a hlavní aktérkou byla Esther Kim. Během národní olympijské kvalifikace se do finále probojovala ona a její tréninková partnerka a blízká přítelkyně Kay Poe. Problém byl v tom, že Kay si během svého těžkého semifinále vykloubila koleno. Obě dívky se měly utkat v přímém souboji o jediné místo na samotných hrách.

Esther stála před jednoduchou volbou. Zraněná soupeřka představovala snadnou cestu k největšímu snu každého sportovce. Ale Esther udělala krok, který šokoval a dojal svět. Vzdala se zápasu. Odmítla bojovat proti své zraněné přítelkyni ze strachu, že by jí mohla trvale zničit koleno a ukončit kariéru. Vzhledem k tomu, že Kay byla americkou jedničkou a v minulosti Esther porazila, přenechala jí své místo v olympijském týmu. Když pak zraněná bojovnice nastoupila na samotných hrách v Sydney, publikum jí – a skrze ni i její nezištné přítelkyni – tleskalo vestoje. Bylo to něco nevídaného. Tisk i veřejnost oslavovali tento akt nezištnosti a obětování jako vzácný záblesk opravdového sportovního chování ve světě neustále sužovaném skandály a chamtivostí. Byl to důkaz, že ty nejušlechtilejší ideály bojových umění stále přežívají, i když je systém kolem nich prohnilý.

Pád na absolutní dno: Konec jedné éry

Zatímco sportovci zažívali své triumfy i tragédie, politická hra Kim Un-yonga spěla k nevyhnutelnému zúčtování. Ačkoliv se mu podařilo prosadit taekwondo i na další olympiádu v Aténách v roce 2004 a veřejně ohlásil velkolepý plán kandidovat na prezidenta samotného Mezinárodního olympijského výboru s příslibem očištění sportu od nadměrné komercializace, realita ho začala dohánět.

Pevně věřil ve své šance. Kalkuloval s podporou z Asie a Afriky. Jediné, čeho se skutečně obával, byla zrada od dosavadního prezidenta Samarancha. Kim mu dokonce nepokrytě naznačil rovnici moci: podpora nebo neutralita znamená vítězství, opozice znamená prohru. Ačkoliv se dočkal objetí a ujištění o přátelství, ukázalo se, že mezinárodní politika je hrou bez pravidel.

V červenci 2001 Kim volby o post prezidenta MOV prohrál a jeho porážka byla zdrcující. Vina padla podle něj na Samarancha, ale pravda byla složitější a mnohem nemilosrdnější. Na povrch totiž vyplavaly staré skandály týkající se zimních her v Salt Lake City, které média poháněla zprávami o tom, že Kim měl nabízet padesátitisícové úplatky členům olympijského výboru. Vedení světového sportu si velmi dobře uvědomilo, že s tak zničenou reputací, jakou si s sebou Kim nesl, by jeho zvolení znamenalo pro olympijské hnutí naprostou katastrofu.

Tato prohra na mezinárodní scéně byla počátkem strmého pádu, který připomínal sesuv půdy v Himálaji. Hned o tři měsíce později se projevil rozpad Kimovy moci přímo na domácí půdě, v srdci Soulu. Kim měl vést schůzi Korejské asociace taekwonda v luxusním hotelu. Když však dorazil, hotelová lobby se proměnila ve válečnou zónu.

Tlak zvenčí odhalil trhliny uvnitř federace. Na jedné straně stáli nespokojení reformátoři požadující konec korupce a nesmyslně vysokých poplatků za černé pásky. Řvali na Kima, ať konečně udělá správnou věc a odstoupí. Proti nim se postavila skupina Kimových zarytých obhájců, argumentujících, že on je tím, kdo stvořil taekwondo z ničeho. Hádky rychle eskalovaly v otevřené fyzické potyčky, strkání a chytání pod krkem. Není třeba dodávat, jak obrovský potenciál nebezpečí má rvačka mezi mistry bojových umění.

Kim, kdysi absolutní vládce a novodobý aristokrat moci, nebyl schopen schůzi ani zahájit. Bez jediného slova se prodíral zpět zuřivým davem, zachovávaje kamennou tvář a hrobové ticho. Venku ho čekala další urážka – rozzuření instruktoři naskákali přímo na kapotu jeho limuzíny a odmítli ho nechat odjet. Tento incident způsobil mezinárodní ostudu. Navíc jasně symbolizoval, že vnitřní problémy sportu – chování připomínající gangstery, neférovost, kradení a zoufalství – nenávratně unikly ze zamčených zasedacích místností přímo na denní světlo a do ulic.

Situace se zhoršovala každým dnem. Do Kimova pádu se promítlo i vyšetřování státního skandálu se stovek milionů dolarů, které potají putovaly do Severní Koreje. V síti nesčetných tajných toků přes sportovní a vládní organizace vypadaly dřívější skandály jako drobné dětské krádeže. Ukázalo se také, že Kim dlouhodobě přijímal úplatky od byznysmenů výměnou za místa ve sportovních komisích a že ze samotné federace zpronevěřil ohromné sumy peněz. Trenéři a sportovci začali nahlas klást otázky. Jak je možné, že jsou v organizaci zaměstnáni Kimovi příbuzní? Kam mizí peníze? A jak to je doopravdy s podvody na tatami?

Závěr: Běžící kůň v lampě

Hra na absolutní moc definitivně skončila nečekanou „náhlou smrtí“ v prodloužení. V listopadu roku 2001, pod tlakem veřejnosti, vyšetřovatelů a pouličních bitev probíhajících přímo během nástupnických voleb, Kim Un-yong na svou pozici rezignoval.

Člověk, který dokázal proklouznout přes byrokracii mocností, ovlivnit volbu nejvyšších pater světového sportu a hrát klíčovou roli ve sbližování dvou znepřátelených zemí s jaderným potenciálem, stál před rozvalinami vlastního díla. Jak on sám pravděpodobně vnímal tyto osudné chvíle? Jako nekonečnou vnitřní rekapitulaci. Pocity z posledních třiceti let jeho života se musely slévat do jediného závratného obrazu – připomínajícího tradiční asijskou stínovou lampu, ve které se neustále dokola míhá silueta běžícího koně. Lampa se však tentokrát neúprosně přehřívala, kůň na tenkém drátku cválal rychleji a rychleji, až se obrysy roztavily v prázdnotu. Sport, který chtěl Kim zachránit, si nakonec musel najít cestu ke katarzi skrze zúčtování s jeho vlastním tvůrcem.

ZDROJ: A Killing Art: The Untold History of Tae Kwon Do