Mýtus a realita vnitřních stylů

Jak mysl skutečně řídí bojové umění

Tradiční čínské kung-fu v sobě ukrývá fenomén, který ho odlišuje od jakéhokoliv jiného bojového systému na světě. Tento fenomén, často označovaný jako „vnitřní styly“, je opředen pavučinou mýtů, nepochopení a romantických představ. Z pohledu široké veřejnosti i mnoha nadšenců jsou právě vnitřní styly vnímány jako absolutní vrchol bojových umění – jako posvátný grál, který svému nositeli propůjčuje téměř nadlidské schopnosti. Skutečnost je však mnohem prozaičtější, tvrdší a zároveň fascinující, pokud ji zbavíme nánosu pohádek.

Pojďme se společně ponořit do samotného jádra toho, co vnitřní a vnější přístup k boji skutečně znamená, jakou roli v něm hraje lidská mysl a proč je nemožné dosáhnout mistrovství bez potu, bolesti a fyzické dřiny.

Iluze bezpracného mistrovství a pohádka o nulové námaze

V populární kultuře a mezi mnoha samozvanými mistry se vžil velmi nebezpečný a zavádějící obraz. Podle něj spočívá praxe vnitřních stylů v naprostém uvolnění těla. Praktikant údajně nemusí vyvíjet žádnou fyzickou sílu a jeho pohyby se odehrávají v téměř nulové rychlosti. Podle této zkreslené logiky se takový bojovník nikdy neunaví, protože jeho trénink nevyžaduje ohýbání těla, zvedání nohou, dynamické skoky ani prudké obraty.

Tato představa je nesmírně lákavá. Slibuje totiž obrovskou odměnu za minimální úsilí. Rozšířilo se přesvědčení, že pokud člověk striktně následuje tyto mystické teorie, stane se z něj supermistr schopný holýma rukama a bez jakékoliv námahy odrazit útok deseti lidí. V tomto snovém světě se na bojišti takovému člověku nikdo nevyrovná, nikdo ho nedokáže zasáhnout ani zastavit. Stačí prý jen jemný dotek a útočník odletí vzduchem, aby dopadl o několik metrů dál.

Pokud se na to však podíváme prizmatem chladné reality, narazíme na několik nepopiratelných faktů. Zaprvé, na světě neexistuje žádný bojový styl, který by zaručoval stoprocentní a neustálé vítězství. Zadruhé, neexistuje žádné bojové umění, které by si člověk mohl osvojit bez toho, aniž by do něj vložil obrovské množství úsilí. A zatřetí, neexistuje styl, který by za všech okolností vypadal pouze elegantně, ladně a nadřazeně.

Skutečná praxe bojových umění je neúprosná. Vyžaduje tak tvrdý trénink, že cvičenci končí propocení na kost, lapají po dechu, jejich srdce bije jako o závod a svaly palčivě bolí. Když vedle sebe postavíme obraz elegantního, nezapotivšího se „mistra“ a reálného, vyčerpaného bojovníka, je to rozdíl jako mezi dnem a nocí. Připomíná to srovnání moudrého člověka s bláznem, který věří vlastním iluzím.

Zlaté pravidlo a ochranný štít civilizace

S mýtem o neporazitelných vnitřních stylech se pojí jedno fascinující dogma. Mnozí z těch, kteří se prohlašují za mistry vnitřních umění, celý život úzkostlivě dodržují jediné nepsané, leč do kamene vytesané „zlaté pravidlo“: Nikdy nesoupeřit s lidmi, kteří se učili jakékoliv skutečné bojové styly.

Jak je možné, že tento přístup může v dnešní době přežít a dokonce prosperovat? Odpověď leží v samotné povaze naší moderní společnosti. Dodržovat toto pravidlo je dnes totiž nesmírně snadné. Bojová umění se již dávno stáhla ze skutečných, krvavých bojišť. Současní cvičenci už spolu nesvádějí boje na život a na smrt, aby si zlepšili své dovednosti.

Moderní civilizovaná společnost navíc poskytuje těmto iluzím dokonalý ochranný štít v podobě zákonů. Fyzicky napadnout druhého člověka je nezákonné. Zákony neumožňují lidem bojovat na ulici ani z jejich vlastní vůle, natož aby někoho donutili k zápasu jen proto, aby dokázali svou bojovou nadřazenost. Právě tento bezpečný prostor umožňuje existenci takzvaných mistrů, kteří mohou hlásat své nepodložené teorie, aniž by je kdykoliv museli podrobit testu v drsné realitě skutečného fyzického střetu.

Co dělá kung-fu unikátním: Rozdíl mezi vůlí a nastavením mysli

Pokud odhlédneme od mýtů, zůstává zásadní otázka: Co je tedy oním prvkem, který tradiční čínské kung-fu vyčleňuje do zcela samostatné kategorie? Odpověď se ukrývá v jednom jediném, ale naprosto klíčovém faktoru – v lidské mysli.

Pokud člověk cvičí, aniž by zapojil svou mysl do samotného řízení pohybu, to, co dělá, už nelze považovat za tradiční kung-fu. Stává se z toho běžné bojové cvičení. K pochopení tohoto konceptu je však naprosto nezbytné jasně definovat pojmy a striktně oddělit dvě věci, které se často zaměňují: nastavení mysli (v angličtině často překládáno jako mindset) a sílu vůle.

Srdce bojovníka: Role vůle

Vůle je naprosto nezbytná pro učení se jakémukoliv bojovému stylu. Je to motor, který člověka žene kupředu. Má rovinu přímo spojenou s bojem – zahrnuje odvahu, vytrvalost, schopnost snášet útrapy, bolest a absenci strachu ze smrti.

Vůle má však i hlubší, nepřímo spojenou rovinu. Na osobní úrovni se projevuje jako patriotismus, loajalita, láska k vlasti a ke svému lidu. Může růst do ještě vyšších, morálních sfér, jako je prosazování spravedlnosti, hledání pravdy, schopnost jasně rozlišit dobro od zla a aktivní boj proti bezpráví. Je to právě vůle, která dává lidem sílu obětovat své pohodlí, úsilí, a v krajních případech i vlastní život pro správnou věc.

Vůle je tedy hnacím motorem, srdcem a morální silou bojového umění. Přináší pozitivní myšlení a racionální chování. Není to ale nástroj, který fyzicky provádí úder.

Centrum operací: Nastavení mysli

Nastavení mysli, které tvoří skutečné jádro tradičních stylů, je něco úplně jiného. Není to mentální stav. Není to morálka. Není to aktuální nálada, a už vůbec to není představivost nebo fantazírování o vlastní síle.

Nastavení mysli je exekutivní proces. Není to samotný pohyb, je to jeho příkaz. Je to pomyslné velitelské centrum celé fyzické operace.

V běžném (vnějším) pojetí pohybu vychází veškerá akce z kostí, kloubů a svalů. Tyto pohyby tvoří obranu a útok, jsou viditelné pouhým okem a jsou základními stavebními kameny boje.

Operace řízená nastavením mysli však funguje na zcela jiné úrovni. Vše začíná u myšlenky člověka, která má za úkol tělo přímo řídit. Tělo pak tento absolutně přesný příkaz mysli následuje. Tento vnitřní proces je nesmírně subtilní a pouhým okem naprosto neviditelný. Jeho vliv na konečný výsledek je však obrovský.

Když se mysl takto intimně a hluboce propojí s tělem, pohyby trupu a končetin přestanou být izolovanými akcemi. Stanou se dokonale celistvými a důkladnými. Právě díky této absolutní tělesné a mentální synchronizaci je generovaná síla neobyčejně hluboká a silná. Takto vytvořená síla dalece přesahuje to, čeho může běžné tělo dosáhnout pouze svým přirozeným, mechanickým pohybem. Je velmi křehká na nácvik, obtížně zjistitelná u soupeře a nesmírně náročná na kontrolu.

Anatomie tajemství a vznik legend

Proč se tedy o této reálné a velmi praktické aplikaci mysli mluví jako o magii? Odpověď leží v historii. Od dávných dob byly tyto tréninkové metody a specifické dovednosti přísně střeženým tajemstvím. Lidé zvenčí měli jen naprosté minimum příležitostí těmto mechanismům skutečně porozumět, natož se je učit. Lidé o nich sice slýchali zkazky, ale jen nepatrný zlomek vyvolených je dokázal ovládnout natolik, aby je mohli plynule a libovolně aplikovat v praxi.

To, co se dochovalo širší veřejnosti do dnešních dnů, nebylo možné nijak ověřit. Byly to převážně jen vyprávěné příběhy o velkých mistrech a jejich legendárních činech. Jak už to u ústně tradovaných příběhů bývá, většina z nich byla postupně zveličena. Mnohé se zakládaly na nepravdách a postupem času se zdeformovaly do naprosto bizarních mýtů o létajících lidech a úderech bez doteku. A právě z tohoto podhoubí nepochopení a zveličování vyrostla podoba takzvaných “vnitřních stylů”, jak je dnes často zná společnost.

Skutečnost je přitom taková, že vnitřní dovednosti se nedají snadno zpozorovat. Lidé si je rádi nechávají pro sebe a zdráhají se je sdílet s veřejností. Ale co je ještě důležitější: i když má někdo to obrovské štěstí a dostane příležitost se tyto vnitřní principy učit, zdaleka ne každý má na to si je skutečně osvojit. Dnes tak vidíme mnoho jedinců, kteří hlasitě deklarují svou odbornost a mistrovství ve vnitřních stylech, ale ve skutečnosti nedisponují kvalitami, které si připisují. Falešné legendy tak ve společnosti kvetou, zatímco skutečného mistra je téměř nemožné najít.

Dvě strany jedné mince: Neoddělitelnost vnitřního a vnějšího

Skutečné, autentické bojové umění musí bezpodmínečně trénovat obojí – jak vnitřní základy (práci s myslí), tak vnější fyzické dovednosti (svaly, rychlost, mechaniku). Pokud jedna z těchto složek chybí, systém ztrácí svou celistvost a přestává být tím, čím by měl být.

Vnější fyzické dovednosti lze velmi snadno pozorovat zvenčí. Díky jejich praktickému využití pro útok a obranu je každý může bez problémů otestovat, změřit a zkontrolovat. Právě pro tuto svou hmatatelnost a viditelnost se vnější aspekty boje mnohem snáze propagují a historicky se lépe uchovávají pro další generace.

Znamená to tedy, že vnitřní styly (pokud se bavíme o jejich skutečné podobě, nikoliv o mýtech) jsou tím nejlepším a nejvyšším levelem? A jsou čistě vnější styly jim podřízené a určené pro laiky?

Odpověď zní: Ano, přesně tak to je.

Vnitřní vrstva bojového umění je určena pro ty, kteří už do hloubky chápou, o čem boj skutečně je. Vnější přístup je pak logicky vyhrazen pro začátečníky, pro ty, kteří mají zatím nižší úroveň dovedností a teprve se seznamují s abecedou pohybu.

Vzdělávací systém bojovníka: Od základní školy k univerzitě

Abychom tento zdánlivě propastný rozdíl pochopili, musíme se na učení bojových umění podívat jako na jakýkoliv jiný obor lidského poznání nebo technologie. Zcela přirozeně a logicky platí, že začátečníci začínají proces učení vždy od vnější vrstvy. Teprve postupně, jak získávají zkušenosti, se propracovávají do nitra a ke složitějším, pokročilejším konceptům.

Tento princip platí naprosto univerzálně. Stejným způsobem se učíme hudbu nebo výtvarné umění. Nelze najít člověka v jakémkoliv myslitelném oboru, který by nezačínal od vnějších základů a nepostupoval krok za krokem k mistrovství. Nemůžete skládat symfonie bez toho, aniž byste se nejprve naučili fyzicky ovládat hudební nástroj a pochopili základní notovou osnovu.

Samozřejmě, během této cesty se může stát (a často se stává), že narazíme na překážky. Ať už kvůli našim osobním limitům, nedostatku talentu, špatnému vedení nebo jiným objektivním faktorům, je velmi těžké neustále postupovat vpřed. Mnoho lidí narazí na svůj strop a nikdy nedosáhnou vrcholu. I když se nám to nelíbí, je to naprosto běžný výsledek při studiu jakékoliv umělecké nebo vědecké disciplíny. A bojová umění nejsou žádnou výjimkou.

Tuto logiku lze shrnout do tří naprosto zásadních bodů, které odhalují prostý fakt o vnitřních a vnějších stylech:

První bod: Vnitřní a vnější bojová umění nejsou dvě oddělené, nezávislé instituce. Nejsou to dvě různé katedry na univerzitě, jako například katedra matematiky a katedra literatury. Nejde o dva odlišné předměty studia, které by existovaly izolovaně od sebe.

Druhý bod: Rozdíl mezi vnějším a vnitřním uměním je pouze otázkou stupně pokročilosti. Je to postupný vývoj od základní školy, přes střední školu až po univerzitu. Vnější (fyzický, svalový) trénink je úrovní základní školy. Vnitřní (mentálně propojený) trénink představuje úroveň univerzity.

Třetí bod: Z této logiky vyplývá to nejdůležitější pravidlo. Pokud cvičenec nezačne od nejzákladnějšího vnějšího a fyzického tréninku, necvičí bojové umění. Přeskočit základní fyzickou přípravu a začít rovnou “vnitřním” tréninkem je naprostý nesmysl. Je to úplně stejné, jako byste chtěli jít na postgraduální studium a získat doktorát (Ph.D.) bez toho, aniž byste kdy vstoupili do mateřské a základní školy. Takový přístup nevede k žádným dovednostem. Vede pouze a jenom k vytvoření nebezpečné iluze, která nemá s realitou nic společného.

Návrat k lidskému instinktu

Na samý závěr je nezbytné si připomenout naprosto stěžejní účel bojových umění. Nebyla primárně vyvinuta jako zábava. Nejsou to formy umění srovnatelné s poezií, čtením románu nebo sledováním divadelního dramatu. Bojová umění byla vyvinuta lidmi proto, aby se dala použít v těch nejvyhrocenějších situacích, kdy jde doslova o život a o smrt.

Zákonitost, kterou nelze ošidit, říká, že čím více se z bojového umění stává vizuálně líbivý, elegantní a atraktivní příběh, tím více se jeho obsah vzdaluje od tvrdé pravdy. Pravda boje je totiž chaotická, drsná a fyzická.

Stačí se podívat na ty nejzákladnější lidské reakce. Dokonce i malé dítě, ještě než se vůbec naučí pořádně mluvit, podvědomě ví, jak reagovat v ohrožení. Když se popere se svým sourozencem o hračku, instinkt mu zavelí jasně: musí udeřit silou, a musí udeřit rychle. Tato elementární schopnost a pochopení fyziky střetu nevychází z žádného učení, pramení z hlubokého lidského instinktu pro přežití.

Je absurdní si myslet, že by skuteční mistři bojových umění – ti, kteří se propracovali až k vysokoškolským vnitřním principům – na tento základní biologický a fyzikální fakt zapomněli, nebo že by ho ignorovali. Oni o něm moc dobře vědí. Ti, kteří tvrdí, že lze zvítězit zpomaleným pohybem bez použití jakékoliv síly, mistry jednoduše nejsou. Jsou to pouze oběti i tvůrci oné rozšířené iluze, před kterou je třeba mít se neustále na pozoru. Skutečné mistrovství vždy stojí na pevných základech reality, dřiny a potu. Jakýkoliv jiný výklad je pouze pouťovým trikem.

ZDROJ: Life Is Too Short For Bad Kung Fu