Cesta vědoucího člověka a čtyři nepřátelé

Rád si při cestách do práce i z práce pouštím audioknihy. Nedávno jsem začal poslouchat knihu Učení Dona Juana od Carlos Castaneda — první díl z celé série.

Kdysi jsem ty knihy četl, ale přiznám se, že jsem sice rozuměl slovům, jejich skutečný smysl mi ale unikal. Vlastně dost podobně jako u Kniha pěti kruhů, o které mnozí „zasvěceně“ mluví — mám ale silný pocit, že často jen opakují slova, zatímco jejich význam jim pořád uniká. Ale to je jiný příběh.

Překvapilo mě, že teď ke mně ta kniha „promlouvá“ mnohem jasněji — i když stále ne úplně.

Možná jsem chytřejší a zkušenější…anebo jen starší 😉

Každopádně — tady je pasáž, která mě oslovila. Sdílím ji i se svým komentářem.

Užijte si to.

“Během našich rozmluv používal don Juan velmi často výraz “vědoucí člověk” (man of knowledge), nebo na něj odkazoval. Nikdy mi však nevysvětlil, co si pod tím představuje. Zeptal jsem se ho na to.

“Vědoucí člověk je ten, kdo poctivě prošel všemi těžkostmi učení,” odpověděl. “Člověk, který beze spěchu a zaváhání rozmotal všechna tajemství poznání a moci až k hranici svých možností.”

Když jsem toto poslouchal, hned se mi vybavil člověk, který studuje bojová umění. A oním studiem myslím, nejen vnější fyzickou část, tedy, jak provést techniku, ale také související historii, filozofii, psychologie…a vlastně mnoho dalších oborů, které nějak souvisí s uměním boje. A že jich je…

“Může se vědoucím člověkem stát každý?”

“Ne, to nemůže.”

“A co tedy člověk musí udělat, aby se stal vědoucím?”

“Musí se utkat se svými čtyřmi přirozenými nepřáteli a musí nad nimi zvítězit.”

“A poté, co nad nimi zvítězí, se stane vědoucím?”

“Ano. Člověk se může považovat za vědoucího jedině tehdy, jestliže zvítězí nad všemi čtyřmi.”

“Takže každý, kdo nad všemi čtyřmi zvítězí, se stane vědoucím člověkem?”

“Každý, kdo nad nimi zvítězí, je vědoucí člověk.”

“A vyžaduje to nějaké speciální podmínky, aby se člověk mohl s těmito čtyřmi nepřáteli pustit do boje?”

“Ne. Každý se může pokusit stát se vědoucím člověkem. Nicméně jen velmi málo lidem se to podařilo, což je zcela přirozené. Nepřátelé, které člověk potká na cestě za poznáním, když se pokouší stát se vědoucím člověkem, jsou totiž strašní. Většina lidí jim podlehne.”

Tohle je velmi podobné tomu, když člověk nastoupí na Cestu.

Na začátku má úplně jiné představy a očekávání. Vidí jen černý pásek, ale ve skutečnosti si nedokáže představit, jak náročné to je — nebo vlastně jak náročné by to být mělo. A spousta lidí proto skončí už po pár měsících. Soustředí se na cíl, ale samotná cesta jim uniká.

Nedávno jsem slyšel hezký příměr od Mariana Jelínka (bývalého kouče Jaromíra Jágra, dnes velmi uznávaného mentálního kouče). Říkal, že mnoho lidí dělá jednu zásadní chybu: když chtějí něčeho dosáhnout, upnou se jen na konečný cíl. A to je podobná hloupost, jako kdyby se člověk chtěl dostat z Prahy do Ostravy a místo toho, aby se soustředil na nejbližší zatáčku, odbočku, dopravní značky nebo semafory, viděl jen tu Ostravu. Jenže protože po cestě neustále „naráží“, začne být frustrovaný — a nakonec to vzdá.

V bojových uměních to funguje úplně stejně.

Začněte základy a od nich se posouvejte k další „zatáčce“. Naučíte se nové techniky, díky nim lépe pochopíte fungování těla a zjistíte, že to, co jste se naučili na začátku, používáte pořád — protože základy jsou přítomné ve všem.

A tak postupně „dojedete do dalšího města… a pak do dalšího… a dalšího…“ až se najednou ocitnete v té své Ostravě.

A tam zjistíte dvě věci: že jste se hodně naučili — a že to vlastně v mnohém není tak jiné, než odkud jste vyrazili.

Jen máte víc zkušeností.

A hlavně: cesta tam nekončí. Je čas naplánovat další.

“Co to je za nepřátele, done Juane?”

Odmítl o nich mluvit. Řekl, že to bude ještě dlouho trvat, než budu schopen tuto záležitost pochopit. Nechtěl jsem toto téma opustit, a tak jsem se zeptal, jestli se mohu stát vědoucím člověkem já. Odpověděl, že to nikdy nejde říct s jistotou předem. Nicméně já jsem trval na svém a chtěl jsem vědět, zda existují nějaké ukazatele, podle kterých by bylo možné předpovědět, zda mám šanci stát se vědoucím člověkem. Řekl, že vše bude záležet na mém boji se čtyřmi nepřáteli. Na tom, zda porazím já je nebo oni mě. A že výsledek tohoto boje není možné předpovídat.

Ptal jsem se ho, zda nemůže použít kouzla nebo jasnovidectví, aby zjistil výsledek tohoto boje. Suše řekl, že výsledek tohoto boje nelze předpovídat žádnou metodou, protože vědoucí člověk, to není nic, co by mělo trvání. Když jsem ho prosil, aby mi to vysvětlil, řekl:

“To, že je někdo vědoucím, nemá žádné trvání. Ve skutečnosti není nikdo vědoucím pořád. Člověk se stává vědoucím jenom na ten krátký okamžik, když překoná své čtyři přirozené nepřátele.”

Stejně jako sensei nedokáže odhadnout, jestli právě tento student jednou převezme školu, tak ani samotný student netuší, jestli zvládne Cestu.

Je to skutečně celoživotní pouť, plná pokušení, o kterých níže mluví Carlos Castaneda.

O to víc pak bolí okamžik, kdy student po mnoha letech studia přijde a řekne senseiovi, že končí.

“Když se člověk pustí do učení, nemá o svém cíli nikdy jasno. Jeho odhodlání je slabé a mýlí se v účelu. Doufá v odměnu, která nikdy nepřijde, protože netuší nic o obtížích, které ho při učení očekávají. Začíná se pomalu učit – nejdřív kousek po kousku, pak po větších kusech. A jeho myšlenky brzy narazí. To, co se učí, není nikdy to, co očekával, nebo to, co si představoval.”

Když přijde nováček na svůj první lekci, je zajímavé sledovat jeho očekávání – chce černý pásek, chce se naučit bránit, nebo chce jen být se svými kamarády. Z mých zkušeností mohu říci, že ten třetí případ pak nejčastěji zůstává, i když kamarádi již přestali.

“A tak se začne bát. Učení se nauce není to, co od něj lidé očekávají. Každý krok přináší nový problém a strach, který přitom člověk zažívá, se nemilosrdně a nekonečně hromadí. Nastává bitva.  A tak člověk narazí na prvního ze svých přirozených nepřátel – na strach. Je to strašný nepřítel. Proradný a velmi těžký k překonání. Schovává se v každém zákrutu cesty, obchází a číhá. A jestliže se člověk, poděšený jeho přítomností, obrátí na útěk, ukončí první nepřítel jeho cestu za poznáním.”

“Co se stane s člověkem, který uteče před strachem?”

“Nic se mu nestane. Jenom jeho učení skončí. Nikdy se nestane vědoucím. Bude možná pánovitý, možná neškodný a poděšený. Ale v každém případě to bude poražený člověk. Jeho první nepřítel ukončil jeho tužby.”

“A co může udělat, aby strach překonal?”

“Odpověď je docela jednoduchá. Nesmí utéct. Musí překonat svůj strach a bez ohledu na něj pokročit ve svém učení o další krok. A pak o další a ještě další. Musí se doopravdy bát, a přesto nesmí přestat. To je pravidlo. Nakonec přijde okamžik, kdy první nepřítel ustoupí. Člověk začne být sebejistý. Jeho odhodlání je silnější. Přestane se učení bát. Když se tento okamžik dostaví, může o sobě člověk říct, že překonal prvního přirozeného nepřítele.”

“Stane se to najednou, done Juane, nebo se to děje postupně?”

“Stává se to postupně, a přesto strach zmizí najednou, a to velmi rychle.”

“Ale nebojí se pak člověk znova, když se mu přihodí zase něco nového?”

“Ne. Jak jednou člověk překonal strach, už se s ním v životě nesetká. Protože místo strachu získal jasnou mysl, která vymaže každý strach. Tehdy člověk pozná i své touhy a ví, jak je uspokojit. Předvídá další kroky v učení a všechno vidí ostře a jasně. Cítí, že mu nic není skryto.”

Strach je v bojových uměních přítomný víc, než si lidé na začátku připouštějí.

Nejprve je to strach ze zranění. Máte padat — byť na tatami. Necháváte se házet, páčit, škrtit. Při boji na zemi vám často dochází vzduch, zvlášť pokud ještě neumíte pracovat s dechem nebo vás partner zalehne.

Postupně se ale objeví jiný typ obavy — abyste naopak nezranili svého parťáka. Intenzita útoků i obrany roste a s ní i zodpovědnost.

A pak přichází další úroveň. Útoky mají maximální intenzitu — jak fyzickou, tak verbální. Mnoho lidí je zaskočených ve chvíli, kdy na ně někdo poprvé opravdu agresivně a nepříjemně doráží. Do té doby žili ve světě, kde se lidé zdraví, chovají se k sobě ohleduplně a drží emoce pod kontrolou. Najednou proti nim stojí někdo, kdo jim chce skutečně ublížit.

Bojová umění jsou ve své podstatě o práci se strachem — a stejně tak s agresivitou. Člověk k tomu postupně získává nástroje. A pokud tuhle cestu zvládne, naučí se svůj strach nejen kontrolovat, ale i využít.

“A tehdy narazí na druhého nepřítele. Jasnost! Tato jasnost mysli, kterou je tak těžké získat, sice zažene strach, ale sama člověka oslepí. Vede člověka k tomu, aby o sobě nepochyboval. Ujišťuje ho, že dokáže, co se mu zachce, protože do všeho jasně vidí. Protože je mu vše jasné, je velmi odvážný a nic ho nezastaví. Ale to vše je omyl. Je to jen kousek pravdy. Jestliže člověk propadne této klamavé moci, podlehne druhému nepříteli a ukonči své učení. Bude spěchat tam, kde by měl být trpělivý, a bude čekat tam, kde by si měl pospíšit. A bude s učením zápolit, až najednou nebude schopen učit se dál”

“Co se stane s člověkem, který byl takto poražen, done Juane. Zahyne?”

“Ne. Nezemře. Jeho druhý nepřítel ho prostě zastaví na cestě za poznáním. Místo vědoucího člověka se z něj může stát šašek nebo významný válečník. Nicméně jeho jasnost mysli, kterou si tak těžko vybojoval, se už nikdy nezmění v temnotu a strach. Jasnost mu zůstane tak dlouho, jak dlouho bude žít. Ale už se nebude učit a po ničem nebude toužit.”

“Co tedy musí udělat, aby se vyhnul porážce?”

“Musí udělat to, co udělal se strachem. Musí svou jasnost mysli překonat a používat ji jen k tomu, aby viděl. Musí trpělivě čekat a vážit pečlivě každý další krok. Musí si uvědomit, že jeho jasnost je zrádná. A pak přijde okamžik, kdy pochopí, že jeho jasnost mysli je jenom bod před jeho očima. Tím překoná druhého nepřítele a dosáhne stavu, kdy mu už nikdy nic nemůže ublížit. A to už nebude omyl. Nebude to jen bod před jeho očima. Bude to skutečná moc. Pozná, že moc, o kterou celou dobu usiloval, je konečně jeho. Může dělat, co chce. Jeho spojenec ho poslouchá. Jeho přání je zákonem. Vidí vše, co ho obklopuje”

S tímto „nepřítelem“ se člověk podle mých zkušeností nejčastěji potká poprvé někdy kolem zeleného pásku. V té fázi má pocit, že už tomu rozumí a že je vlastně jen krůček od černého pásku — ať už to pro něj znamená cokoliv.

Osobně tomu říkám „pásková puberta“. Takoví studenti občas potřebují lekci pokory, aby se jejich ego příliš nerozjelo. Jinak by za chvíli začali opravovat i svého senseie.

Druhý kritický okamžik přichází se získáním černého pásku. Pokud sensei vedl své studenty správně, pak je pro ně černý pásek jen o něco tmavší pruh látky kolem pasu.

Jiní ale nabydou dojmu, že ve chvíli, kdy si černý pásek uvážou, jsou připraveni napsat pokračování Knihy pěti kruhů nebo rovnou traktát O válce. Najednou mají pocit, že všemu rozumí — přestože ještě včera tápali.

Začnou věřit, že už mohou učit. Že mají dostatek zkušeností. Že mají dostatek znalostí.

Že chápou.

…Ale zároveň potká svého třetího nepřítele – moc. Moc je nejsilnější ze všech čtyř nepřátel. A přirozeně nejjednodušší věc je jí podlehnout. Vlastně ten člověk už je skutečně neporazitelný. Jen rozkazuje. Začal tím, že riskoval, a končí tím, že tvoří zákony, protože je pán. Člověk v tomto třetím stadiu jen stěží pozná, že podléhá třetímu nepříteli. A najednou, aniž by si toho všimnul, prohraje celou bitvu. Jeho nepřítel ho změní v krutého a svévolného člověka.”

“Ztratí svou moc?”

“Ne. Už nikdy neztratí ani jasnost mysli, ani moc.”

“A čím se bude lišit od vědoucího člověka?”

“Člověk, který podlehne moci, umře, aniž by se naučil s ní zacházet. Moc se stane jenom břímě jeho osudu. Takový člověk neovládá sám sebe a nepozná, kdy a jak moc použít.”

“Je porážka od kteréhokoliv nepřítele konečná?”

“Samozřejmě, že je konečná. Jakmile jeden z nepřátel člověka ovládne, nedá se už nic dělat.”

“Není možné, aby člověk pochopil, že ho ovládla moc a změnil své chování?”

“Ne. Jakmile člověk podlehne, je konec.”

“Ale co když ho moc jen na chvíli oslepí a on ji pak odmítne?”

“To znamená, že boj stále pokračuje. To znamená, že se ještě stále pokouší stát se vědoucím člověkem. Člověk je poražen až tehdy, když se vzdá všech pokusů a opustí sám sebe.”

“Ale může se pak stát, že člověk podléhá strachu léta a nakonec ho překoná?”

“Ne, tak to není. Jestliže boj se strachem vzdá, už nikdy ho neporazí, protože se lekl učení a už to nikdy nezkusí znovu. Ale jestliže se, byť se strachem, bude po léta učit, nakonec ho překoná, protože se nikdy doopravdy nevzdal.”

“A jak může člověk porazit třetího nepřítele, done Juane?”

“Musí moci vědomě vzdorovat. Musí pochopit, že moc, kterou zdánlivě získal, není ve skutečnosti jeho. Musí být neustále pozorný a velíce opatrný, ale s plnou sebedůvěrou používat všechno, co se dosud naučil. Jestliže pochopí, že jasnost mysli a moc jsou jen další chyby a zůstane pánem sebe sama, dosáhne bodu, kdy bude mít vše pod kontrolou. A pak už bude vědět, kdy a jak moc použít. A tak porazí třetího z nepřátel.”

Člověk získá černý pásek, časem se stane senseiem… a najednou si o sobě začne myslet, že získal velkou moc.

Co řekne studentům, to je přece hluboká moudrost. Všichni k němu vzhlížejí, jako by před sebou měli kombinaci válečného veterána, Mister Miyagi a Yoda.

A přitom je to pořád ten samý Jarda, který byl ještě včera — těsně před zkouškou — nervózní, jestli uspěje.

O pár let později má ale pocit, že se může srovnávat s velkými mistry z Japonska. S lidmi, kteří trénovali násobně déle, tvrději a mají mnohem hlubší vhled, než má on.

Jenže Jarda je teď „velký sensei“ a tím pádem — tak nějak samozřejmě — musí přeci být i moudrý a vševědoucí.

Jenže není.

A ve chvíli, kdy tomu klamu uvěří, byl poražen třetím z nepřátel.

“Člověk se tak ocitne na konci své cesty za poznáním a téměř bez jakéhokoliv varování se ocitne tváří v tvář poslednímu nepříteli – a tím je stáří. Tento nepřítel je ze všech čtyř nejkrutější. Není možné ho úplně porazit, je pouze možné s ním bojovat. To je čas, kdy už člověk nemá žádný strach ani netrpělivou jasnost mysli – čas, kdy veškerá moc je pod jeho kontrolou, ale také čas, kdy pocítí neodbytnou touhu si odpočinout. Jestliže podlehne této touze – ulehne a zapomene, jestli se ponoří do únavy – ztratí poslední boj. Jeho poslední nepřítel ho promění ve slabého starého člověka. Jeho touha stárnout překoná jeho jasnost mysli, jeho moc a jeho vědění. Ale jestliže člověk setřese únavu a dál žije svůj osud, pak má právo na to, aby byl nazýván vědoucím. I kdyby svého posledního a neporazitelného nepřítele překonal jen na okamžik. Ten jediný okamžik jasnosti mysli, moci a poznání stojí za to.”

Tohle je nepřítel, se kterým válčím já osobně.

Když jsem byl mladý, poslouchal jsem starší trenéry (rozuměj 50–60 let), jak mi říkají, že jsem v pohodě — protože se dokážu zotavit ze zranění prakticky přes noc, zatímco oni potřebují dva až tři týdny. Jak je někdy těžké se donutit jít trénovat, když je člověk unavený z práce a ví, že doma na něj čeká vychlazené pivo.

A dnes tomu začínám konečně rozumět.

Je frustrující sledovat, jak člověk nabírá váhu v místech, která měl roky vysekaná. Jak tělo přestává reagovat tak, jak byl zvyklý. Jak se ozývají stará zranění. Jak bolí klouby, když se změní počasí.

Hlava — a s ní přicházející stáří — je nepřítel úplně jiné ligy.

V předchozích případech si člověk často poradí. Má kolem sebe lidi, kteří ho podrží, dodají mu odvahu nebo mu včas řeknou, že se chová jako blbec. Ale tohle?

Tohle si musí každý odbojovat sám.

Bolí to. A je to jiná bolest než v mládí.

Jenže stejně jako dřív ani teď člověk nesmí rezignovat. Nesmí se vzdát. Dluží to těm, kteří mu své vědění předali — i těm, kterým ho předává dál.

Jedině tak má právo říkat si, že něco opravdu pochopil.

Ale někdy to prostě sakra bolí.

ZDROJ citací: Carlos Castaneda – Učení Dona Juana (díl.1)