Tajemství dechu a mysli

Skutečná podstata čchi-kungu v bojových uměních

Když vyslovíme slovo čchi-kung, většině z nás se pravděpodobně vybaví představa člověka v hedvábném oděvu, který v ranní mlze pomalými, vláčnými pohyby máchá rukama a zhluboka, až mysticky u toho dýchá. Tento populární obraz v sobě nese nádech čehosi posvátného, nedotknutelného a pro západního člověka možná i nepochopitelného. Pokud se však chceme dobrat ke skutečné podstatě tohoto fenoménu, musíme odložit romantické představy, opustit oblaka ezoteriky a podívat se na věc naprosto racionálním, až pragmatickým pohledem.

Hloubková analýza samotných základů odhaluje, že čchi-kung ve svém původním a ryzím smyslu není magií. Není to ani pouhé prázdné dechové cvičení. Jde o hluboce propracovaný systém tréninku mysli a těla, který má zcela konkrétní a hmatatelný účel. Abychom pochopili, čím čchi-kung skutečně je, musíme se nejprve vrátit na samý začátek – do doby, kdy lidstvo bojovalo o holé přežití.

Zrozeno v chaosu: Prapůvodní boj o přežití

Čína, jakožto kolébka jedné z nejstarších kultur na světě, nebyla vždy uspořádanou říší plnou paláců a filozofů. Na samém počátku to byla divoká, nespoutaná pustina. Představme si nezkrotnou krajinu, hustě porostlou trnitými keři a plevelem, kde vládly přírodní živly a hrubá síla. Od nejstarších dob se v tomto drsném a chaotickém prostředí snažil člověk vybudovat své místo. Vše bujelo, rostlo a vyvíjelo se v obrovském, nepřehledném zmatku.

V tomto nebezpečném světě se člověk nacházel v obrovské nevýhodě. Ve srovnání s divokými zvířaty byl pomalejší, jeho tělesná stavba byla křehčí a chyběla mu přirozená výzbroj v podobě drápů, klů či mohutných svalů. Přežití vyžadovalo nesmírnou vynalézavost.

Boj se však neomezoval pouze na střety s dravou zvěří. Jakmile se lidská populace začala rozrůstat, začaly narůstat i konflikty mezi samotnými lidmi. Jednotlivec bojoval proti jednotlivci, vesnice proti vesnici, a nakonec celé národy proti jiným národům. Právě z této neustálé, hmatatelné nutnosti přežít se zrodila bojová umění. Nešlo o žádnou snahu po uměleckém vyjádření; šlo o čistý pragmatismus a nalezení dovedností, které člověku umožní dožít se dalšího dne.

Vnitřní a vnější rozměr: Dvě strany jedné mince

Bojová umění poskytla nezbytné nástroje k přežití. Velmi brzy se však ukázalo, že pouhá hrubá fyzická síla (které měl člověk beztak méně než zvíře) nestačí. Bylo nutné vyvinout něco komplexnějšího. Specifickým a zcela unikátním rysem čínských bojových umění se tak stal požadavek na současný rozvoj dvou rovin: vnější a vnitřní.

Vnější cvičení je to, co všichni vidíme a chápeme. Zahrnuje posilování svalů, trénink úderů, kopů, úhybů a budování fyzické odolnosti. Je to mechanika těla v prostoru. Jenže lidské tělo, ať už je jakkoliv silné, má své absolutní fyzikální limity.

Zde na scénu vstupuje cvičení vnitřní. To neznamená hledání nadpřirozených energií, ale naprostou a dokonalou optimalizaci toho, jak náš organismus funguje zevnitř a jak je řízen naším nervovým systémem. Vnitřní trénink představuje metodu, jak efektivně sjednotit mysl a fyzické tělo, jak zkoordinovat každý sval a jak využít vlastní biomechanický potenciál na absolutní maximum. A právě toto vnitřní cvičení, které je nedílnou součástí tradičního boje, není ničím jiným než tím, co dnes nazýváme pojmem čchi-kung spojeným s bojovým uměním.

Tři slepé uličky a zmatek v pojmech

Můžeme se tedy ptát, proč je kolem čchi-kungu tolik nejasností, mystiky a pověr? Problém spočívá v samotném jazyce a historickém vývoji. Pod pojem „čchi-kung“ se totiž v průběhu staletí skryly tři zcela odlišné oblasti s odlišnými cíli. Ačkoli všechny sdílejí stejný název, jejich smysl je radikálně jiný.

Neexistuje zde žádná jasná hranice ani všeobecně přijímaná definice, což způsobuje absolutní zmatek, a to i mezi samotnými cvičenci. Místo toho, aby adepti tohoto umění spojili síly, zkoumali jeho skutečné funkční principy a posouvali jej na další úroveň, dochází k neustálým sporům. Různé školy se hádají o „pravdě“, prohlašují černé za bílé, dělají jízlivé poznámky na účet ostatních a shazují se navzájem. Vytvářejí zbytečné konflikty, které celou disciplínu sráží na kolena.

Současná situace je v tomto ohledu velmi neutěšená. Tím, že se z čchi-kungu udělalo něco nedotknutelného, téměř posvátného, brání se lidem v jeho racionálním pochopení. Pokud zakážeme jakoukoliv kritickou analýzu ze strachu, abychom „neurazili tradici“, stává se z užitečného nástroje naprosto bezcenný relikt.

Do původního, funkčního bojového čchi-kungu se navíc bohužel postupně přimíchaly i různé prvky lidového šamanismu, mysticismu a čarodějnictví (tzv. čarodějnický čchi-kung). Tyto prvky jsou často iracionální, těžko uchopitelné a v kontextu reálné praxe nepoužitelné. Místo aby cvičence rozvíjely, svádějí je na scestí, dodávají jim iluzorní pocit nedotknutelnosti a formují v nich zcela nesprávné návyky a představy.

Velký omyl: Není to o vzduchu, ale o mysli

Tím se dostáváme k největšímu nedorozumění, které panuje kolem cvičení čchi-kungu. Většina lidí, a dokonce i mnoho těch, kteří čchi-kung aktivně vyučují, se domnívá, že podstatou je dýchání. Berou to jako jakousi plicní gymnastiku, kde hlavním cílem je nasát co nejvíce kyslíku a zplna vydechnout.

Základní a nejdůležitější pravidlo bojového čchi-kungu však zní: Není to cvičení pro vzduch, je to cvičení pro mysl.

Jistě, mnoho adeptů začíná svůj výcvik dechovými cvičeními. Při nádechu a výdechu si osvojují základní rytmus a učí se vnímat své tělo. To je ovšem pouhý první krok, pomyslná přípravka. Pokud se člověk zaměří pouze na to, kolik kubických centimetrů vzduchu dostane do plic, naprosto míjí podstatu věci. Jde tu o řízení našeho vnitřního nastavení, o absolutní soustředění a intenci (záměr).

Často se v této souvislosti zmiňuje takzvaný „tan-tchien“ (oblast v podbřišku, považovaná v tradiční terminologii za těžiště a centrum síly). Instruktoři běžně radí studentům, aby „nechali vzduch klesnout do tan-tchienu“. Pokud to vezmeme doslova, z hlediska lidské anatomie je to naprostý nesmysl – vzduch z plic nemůže sestoupit do břišní dutiny. Co tedy tato metafora znamená?

Odpověď leží v mysli. Není to reálný vzduch, co klesá a naplňuje naše fyzické těžiště, ale je to naše pozornost, naše vědomí a náš neurologický záměr. Dýchání zde slouží pouze jako most, jako fyzická opora pro to, aby se roztěkaná mysl dokázala ukotvit v určité části těla. Je nesmírně důležité špatně neinterpretovat ono klíčové pravidlo: musíte použít svou mysl k vedení „dechu“. Mysl je zde řidičem, zatímco dýchání a fyzický pohyb jsou pouhým vozidlem. Bez vědomého řízení je pohyb prázdný a dýchání zůstává pouhým fyziologickým procesem, jaký provádíme i ve spánku. Čchi-kung je tak primárně tréninkem lidského vědomí a schopnosti ovládat vlastní tělo prostřednictvím hlubokého soustředění.

Potřeba modernizace a vědeckého přístupu

Tento detailní rozbor nás přivádí k zásadní otázce: Neměl by být tento starověký koncept konečně zmodernizován a podroben přísnému vědeckému zkoumání?

Může to sice pro tradicionalisty znít zvláštně a kacířsky, ale pokud má čchi-kung přinášet skutečný užitek i v dnešní době, musí se zbavit nánosů pověr a šarlatánství. Očištění praxe od mystického balastu, na kterém parazitují samozvaní guruové, je nutností.

Bojová umění a jejich vnitřní trénink v podobě čchi-kungu by neměly být únikem do světa fantasy, ale precizním studiem lidské fyziologie, biomechaniky a psychologie konfliktu. Když se naučíme vnímat čchi-kung jako historicky cennou, leč racionálně vysvětlitelnou metodu propojení záměru (mysli) a fyzické akce (těla), objevíme systém, který má modernímu člověku stále co nabídnout. Ať už jde o budování fyzické struktury pro efektivnější pohyb, nebo o schopnost zachovat si klidnou a vysoce zaostřenou mysl pod extrémním stresem.

Pouze tehdy, když se přestaneme klanět nesrozumitelným modlám a začneme se ptát po funkční realitě, můžeme plně využít odkaz, který se formoval po tisíciletí v onom drsném a nekompromisním boji o lidské přežití.

ZDROJ: Life Is Too Short For Bad Kung Fu