Iluze přenesené tradice

Proč cvičení evropského „jiu-jitsu“ nedělá z člověka mistra starých japonských škol

Kritický historický a logický rozbor genealogického klamu ve světě bojových umění

Ve světě bojových umění se velmi často setkáváme s přirozenou lidskou touhou po hlubokých kořenech, legitimitě a návaznosti na staré tradice. Mnoho novodobých klubů a škol cítí potřebu opřít svou dnešní praxi o majestátní rodokmen, který sahá desítky či stovky let do minulosti, ideálně až k japonským samurajům, čínským mnichům nebo starověkým indickým válečníkům. Touha po historické legitimitě je pochopitelná – (mylně) dodává cvičení punc autentičnosti a hloubky. Zásadní problém však nastává v okamžiku, kdy se tato touha zvrhne v logický faul, historickou nepřesnost a vytváření iluzorních rodokmenů.

Jako ukázkový studijní materiál pro analýzu tohoto jevu nám poslouží typický text, na který můžeme v různých obměnách narazit na webových stránkách či v propagačních materiálech řady tuzemských klubů. Pro účely naší analýzy si představme prohlášení smyšlené Akademie tradičního Jiu-Jitsu Fudóšin, který shrnuje své kořeny následujícím způsobem:

“Naše Akademie tradičního Jiu-Jitsu Fudóšin nenavazuje na jednu konkrétní historickou školu, ale hlásíme se k odkazu Jiu-Jitsu, které se v Československu učilo za první republiky a které se od počátku 20. století z různých japonských škol postupně dostávalo do Evropy, kde se smíchalo. Jde o směs různých starých samurajských škol (korjú), z nichž největší podíl mají školy Cucumi Hozan-rjú a samozřejmě Kanó-rjú , dále pak Jošin-rjú, Tendžin-Šinjo-rjú, Fusen-rjú a Kito-rjú. Tyto vlivy k nám proudily jak z Německa, tak z Anglie, především ze slavného londýnského institutu Budokwai. V našem prostředí tak vznikl unikátní mix starých japonských tradic. Na rozdíl od běžných sportovních oddílů se naše škola nevyvinula převzetím stupňů z moderního džúda, ale od samého začátku probíhá trénink na původních principech Jiu-Jitsu, jak je ve svých příručkách sebeobrany z roku 1944 popsali průkopníci české tělovýchovy.”

Na první pohled se tento text může laickému čtenáři jevit jako fundovaný historický exkurz. Při detailním zkoumání z pozice historika bojových umění a formální logiky se však celý tento konstrukt rozpadá jako domek z karet.

V následujících kapitolách si proto provedeme důkladný rozbor tohoto tvrzení, odhalíme hluboké historické omyly o šíření bojových umění v Evropě a ukážeme si, proč je samotný způsob uvažování autorů podobných textů zcela zcestný.

Anatomie logického omylu: Klam zpětné přenositelnosti a genealogická iluze

Jádro problému v citovaném manifestu leží v chybném uplatnění takzvaného klamu tranzitivity (zpětné přenositelnosti) v historickém vývoji. Zastánci této logiky uvažují zhruba následujícím způsobem: „My cvičíme systém, který byl v Evropě ovlivněn raným džúdó (kterému říkali Kanó-rjú). Džúdó historicky vychází ze starých škol džúdžucu. Tyto staré školy (korjú) obsahovaly specifické techniky a principy. Tedy z toho logicky vyplývá, že my vlastně cvičíme a ovládáme tyto staré japonské školy džúdžucu.“

Pojďme však tuto argumentační linku dovést do jejích přirozených důsledků, abychom naplno odhalili její absurditu. Pokud bychom přistoupili na to, že historický vliv nebo genetický původ znamená přímé ovládání a studium původního zdroje, museli bychom pokračovat dále:

• Staré japonské školy džúdžucu byly nepochybně historicky ovlivněny starými čínskými bojovými systémy (čchuan-fa), které pronikaly do Japonska například přes ostrov Okinawa nebo prostřednictvím čínských mnichů a obchodníků. Podle této logiky tedy studenti naší smyšlené akademie vlastně nestudují jen japonské korjú, ale cvičí i autentická čínská bojová umění.

• Můžeme jít ještě hlouběji do historie: Čínské styly, jako je například legendární Šaolinská pěst, byly podle tradice ovlivněny indickým mnichem Bódhidharmou, který do Číny přinesl meditační a pohybové praktiky mající své kořeny ve staroindickém bojovém umění kalaripayattu. Podle téže logiky by tedy dotyčný klub mohl s klidným svědomím prohlásit, že vlastně vyučuje staroindické kalaripayattu.

Kde se tento řetězec zastaví? Zastaví se přesně tam, kde se to autorovi zrovna hodí pro jeho marketingové nebo ideové účely. Zcela svévolně si na časové ose vybere bod (v tomto případě zvučná jména starých japonských škol jako Kitó-rjú nebo Cucumi Hózan-rjú) a řekne: „Tady jsme my, toto je náš obsah.“ Dochází tak k naprosto mylnému závěru, že člověk studuje tradiční džúdžucu, šaolinské kung-fu nebo kalaripayattu jen proto, že jeho moderní cvičení má na samém počátku dlouhého historického řetězce tyto předky.

Názorné příklady z běžného života pro laického čtenáře

Abychom pochopili, proč je tato redukcionistická logika nesmyslná, nemusíme být experty na bojová umění. Podívejme se na stejný princip uplatněný v jiných oborech lidské činnosti:

• Kulinářský příměr (Od chleba k neolitu): Představte si pekaře v moderní pražské pekárně, který peče běžný kváskový chléb z pšeničné mouky v elektrické peci. Pšenici si objednává z velkoobchodu, používá moderní hnětače a přesně řízenou teplotu. Pokud by použil logiku analyzovaného textu, mohl by si na výlohu napsat: „Naše pekárna nenavazuje na jeden konkrétní moderní recept, ale vyučujeme a praktikujeme autentické staroegyptské a mezopotámské pekařské umění. Vždyť náš chléb vychází z evropské tradice, ta vznikla smícháním římských postupů, které byly ovlivněny Egyptem a starověkým Sumerem, kde poprvé domestikovali pšenici.“ Každému zákazníkovi by bylo okamžitě jasné, že je to nesmysl. Pekař neovládá sumerské rituály, nepeče na sluncem rozpálených kamenech a nemá v ruce starověké technologie. Peče moderní český chléb.

• Automobilový příměr (Od moderního vozu k povozu): Řidič, který denně usedá za volant moderního automobilu se spalovacím motorem, ovládá řízení, řazení a zná dopravní předpisy. Současný automobil se historicky vyvinul z prvních motorových kočárů (jako byl Benzův patentní motorový vůz), které vznikly úpravou koňských povozů a inspirací parními stroji, jež zase navazovaly na staletou práci kovářů a kolářů. Znamená to snad, že běžný řidič je vlastně mistrem kovářského řemesla, kočího umění a konstruktérem parních lokomotiv? Ani v nejmenším. Znalost řízení auta nepřenáší žádnou kompetenci v kování koňských podkov.

• Jazykový příměr (Od češtiny k praindoevropštině): Současná čeština je slovanský jazyk, který patří do široké rodiny indoevropských jazyků. V průběhu staletí do ní proniklo obrovské množství slov z latiny, němčiny, řečtiny i francouzštiny. Pokud dnes Čech řekne větu: „Jdu do školy na lekci historie,“ používá slova s řeckými (schola, historia) a latinskými (lectio) kořeny. Podle zmíněné logiky by takový člověk mohl tvrdit, že vlastně mluví plynně klasickou latinou a starořečtinou, protože jeho jazyk vznikl „smícháním těchto vlivů“. Ve skutečnosti by však originálnímu textu od Cicera nebo Platóna nerozuměl jediné slovo.

Historický původ věci není totožný s jejím současným obsahem a formou. Ztráta informace, zjednodušování, nepochopení původního kontextu a záměrné úpravy pro nové potřeby způsobují, že po několika generacích přenosu nezbude z původního zdroje téměř nic kromě vnější slupky nebo několika základních mechanických principů.

Historická realita Evropy a první republiky: Co se sem ve skutečnosti dostalo?

Manifest naší smyšlené školy tvrdí, že se na počátku 20. století do Evropy „z různých japonských škol postupně dostávalo… kde se smíchalo. Jde o směs různých starých samurajských škol (korjú)…“. Toto tvrzení je z hlediska historické vědy hluboce nepravdivé a pramení buď z neznalosti, nebo z nekritického přebírání dobových reklamních textů z počátku 20. století.

Kdo byli první japonští lektoři v Evropě?

Na přelomu 19. a 20. století nepřijížděli do Evropy žádní patriarchové starých tradičních škol (korjú), kteří by zde zakládali pobočky svých rodinných rjú a předávali Evropanům hluboké, komplexní osnovy válečných disciplín. Ti, kdo do Evropy (především do Velké Británie a Německa) dorazili, byli většinou mladí japonští zápasníci, dobrodruzi a průkopníci, jako například Sadakazu Ujeniši, Jukio Tani, Gundži Koizumi nebo Akitaró Óno.

Tito muži sice měli z Japonska určité základy v různých stylech zápasu (někteří prošli ranním Kódókan džúdó, jiní měli zkušenosti s neformálním zápasem z univerzit nebo policie), ale v Evropě nestudovali ani nevyučovali tradiční korjú. Proč? Protože evropské (a koneckonců ani japonské) publikum pro to nemělo pochopení, trpělivost ani kulturní zázemí.

Vznik evropského „jiu-jitsu“ jako scénického a sebeobranného hybridu

Působení těchto japonských průkopníků v Evropě mělo dva hlavní směry, z nichž ani jeden neměl nic společného s autentickým předáváním starých škol:

1. Music hally a exhibiční zápasy: Muži jako Jukio Tani nebo Sadakazu Ujeniši se živili vystupováním v britských music hallech a divadlech. Nabízeli peněžní odměnu jakémukoliv evropskému zápasníkovi (boxerovi, rohovníkovi, zápasníku řecko-římského stylu), který by je dokázal porazit. Pro tyto účely využívali především páky na končetinách, škrcení a dynamické porazy. Šlo o divácky atraktivní, vysoce pragmatický bojový sport, nikoliv o předávání filozofie a komplexních osnov samurajských škol.

2. Kurzy pro policii a armádu (Bartitsu a sebeobrana): Anglický inženýr William E. Barton-Wright najal Taniho a Ujenišiho pro svůj klub Bartitsu v Londýně. Zde se vyučovala vysoce zjednodušená sebeobrana pro londýnskou smetánku a policii. Tyto kurzy obsahovaly základy vyproštění ze záchytů, obranu proti úderu holí či nožem a jednoduché odváděcí páky.

Když se toto „jiu-jitsu“ začalo šířit do Německa (například prostřednictvím slavného Ericha Rahna v Berlíně, který si otevřel školu v roce 1906, aniž by sám kdy navštívil Japonsko nebo studoval u japonského mistra korjú) a následně za Rakouska-Uherska a první republiky do českých zemí (přes tehdejší průkopníky tělovýchovy či první policejní instruktory), nešlo o žádnou „směs starých škol korjú“.

Šlo o druhotný či třetitořadý evropský derivát. Evropští instruktoři, z nichž drtivá většina nikdy neviděla Japonce jinak než na fotografii v knize nebo při ukázce v divadle, přebírali jednotlivé mechanické triky z německých a anglických brožur. Tyto brožury byly často nepřesné, techniky v nich byly přizpůsobeny evropskému zápasu a gymnastice a z původního japonského kontextu nezbylo vůbec nic. Tvrdit dnes, že se v našich zemích za první republiky smíchaly staré japonské školy, je historická iluze. Smíchaly se zde evropské představy o japonském zápasu džúdžucu, obohacené o francouzský box (savate), anglický box, řecko-římský zápas a sokolskou gymnastiku.

Mýtus „Kanó-rjú“ a paradox vymezení vůči džúdó

Jeden z nejkřiklavějších vnitřních rozporů v podobných textech se týká vztahu k modernímu džúdó. Mnoho novodobých škol se na jedné straně hrdě vymezuje proti běžné praxi v českých zemích: „Na rozdíl od běžných sportovních oddílů se naše škola nevyvinula převzetím stupňů z moderního džúda, ale od samého začátku probíhá trénink na původních principech Jiu-Jitsu…“ Na straně druhé však hned jedním dechem dodávají, že největší podíl v jejich historické směsi má „samozřejmě Kano-ryu… z anglického institutu Budokwai.“

Zde narážíme na absolutní nepochopení japonské terminologie a historie vývoje podmínek v Evropě.

Co je to vlastně „Kanó-rjú“?

V japonské historii bojových umění žádná samostatná stará tradiční škola s oficiálním názvem Kanó-rjú (škola rodiny Kanó ve smyslu korjú) v kontextu, jaký jí přisuzují evropští autoři, neexistovala. Tento termín byl pouze raným, neformálním a občas pejorativním označením pro Kódókan džúdó, které v roce 1882 založil mladý pedagog Džigoró Kanó. Tradiční konzervativní mistři starých škol džúdžucu zpočátku nechtěli Kanóovo nové umění uznat jako rovnocenné a označovali ho přezíravě za „tu Kanóovu školu“ (Kanó-rjú).

Džigoró Kanó sám sice studoval dvě staré školy – Tendžin Šin’jó-rjú a Kitó-rjú –, ale jeho historickým úspěchem bylo právě to, že tradiční korjú radikálně reformoval a opustil. Kanó z osnov záměrně odstranil nebezpečné, bojově likvidační techniky, úderové techniky na vitální body (které se nedaly bezpečně cvičit plnou silou), boj se zbraněmi a složité samurajské rituály. Místo toho vytvořil moderní, vysoce bezpečný systém fyzické výchovy a sportovního zápasu (randori), který bylo možné začlenit do školních osnov japonského ministerstva školství.

Pokud tedy autoři textu tvrdí, že největší podíl v jejich systému má „Kanó-rjú“, říkají tím jinými slovy: „Největší podíl v našem systému má rané Kódókan džúdó.“ O to absurdněji pak zní jejich následné tvrzení, že se nevyvinuli ze sportovního džúdó a necvičí podle něj.

Londýnský Budokwai jako bašta Kódókan džúdó

Odvolávání se na vliv z Anglie, konkrétně z londýnského institutu Budokwai, je dalším ukázkovým historickým faulem. Klub Budokwai založil v Londýně v roce 1918 Gundži Koizumi, původně pod názvem „Společnost pro jiu-jitsu a judo“. Co se však v Budokwai skutečně dělo?

V roce 1920 navštívil Londýn sám Džigoró Kanó v doprovodu mistra Hikonodžó Óšimy. Kanó navštívil Budokwai a vedl s Koizumim a Tanim dlouhé rozhovory. Výsledkem této historické návštěvy bylo, že Gundži Koizumi i Jukio Tani zcela opustili jakékoliv zbytky starých forem džúdžucu a oficiálně přijali osnovy Kódókan džúdó. Kanó oběma udělil druhý dan v džúdó a Budokwai se stalo oficiální pobočkou Kódókanu pro Evropu a motorem šíření sportovního džúdó.

Pokud tedy do tehdejšího Československa po roce 1918 proudil vliv z londýnského Budokwai (nebo z německých klubů, které s Budokwai úzce spolupracovaly), šlo téměř výhradně o metodiku sportovního a pedagogického džúdó Džigoró Kanóa. Odvolávat se na Budokwai jako na zdroj „starého, ne-džúdistického jiu-jitsu“ je přímým popřením historických faktů.

Exotika jmen: Proč jsou zmínky o Cucumi Hózan-rjú, Kitó-rjú či Jóšin-rjú jen prázdným oháněním se zvučnými jmény

Podíváme-li se na běžné seznamy škol, na které se novodobé kluby odvolávají („…největší podíl mají školy Cucumi Hozan-rjú… dále i Jošin-rjú, Tendžin-Šinjo-rjú, Fusen-rjú a Kito-rjú“), zní to pro neznalého čtenáře nesmírně odborně. Evokuje to dojem, že autoři mají hluboké znalosti o japonské historii. Pro historika bojových umění je však tento seznam pouhým důkazem „efektu tiché pošty“ a mechanického opisování z dobových německých a anglických knížek.

Pojďme si rozebrat, co tyto školy ve skutečnosti znamenají a proč je vyloučené, aby byly v jakékoliv autentické podobě přítomny v evropském a prvorepublikovém cvičení:

Kitó-rjú a Tendžin Šinjó-rjú

Jak již bylo uvedeno, toto jsou dvě školy, které v mládí studoval Džigoró Kanó v Japonsku. V Evropě nikdy neexistoval jediný kvalifikovaný mistr (šihan), který by byl držitelem tradiční licence k výuce (menkjó kaiden) v některé z těchto škol a vyučoval by zde jejich autentické sestavy (kata) nebo skryté principy (okuden). Evropané se o existenci těchto názvů dozvěděli výhradně z úvodních historických kapitol knih o džúdó, kde Kanó popisoval, ze kterých zdrojů čerpal při tvorbě svého nového systému. Zařadit je do rodokmenu české (či jakékoliv evropské) školy je stejné, jako kdyby výrobce moderního automobilu tvrdil, že jeho vůz obsahuje „technologii Leonardových nákresů létajících strojů“, protože Leonardo da Vinci kdysi studoval mechaniku.

Jóšin-rjú a Fúsen-rjú

Jóšin-rjú (Škola vrby) je jedna z nejstarších a nejvlivnějších tradic v Japonsku, proslulá principem podvolení se síle (jako vrba ohýbající se pod tíhou sněhu). Fúsen-rjú byla zase škola z 19. století, kterou proslavil mistr Mataemon Tanabe, jenž dokázal v roce 1900 v přátelských zápasech porážet první Kanóovy žáky díky své fenomenální technice boje na zemi (ne-waza). Právě prohra s Tanabem donutila Kanóa, aby boj na zemi do Kódókan džúdó začlenil a přizval mistry Fúsen-rjú k výuce v Kódókanu.

A jak se tyto školy dostaly do tehdejšího Československa? Nijak. Nikdo je v Evropě neučil. Názvy se pouze objevily v německých populárně-naučných příručkách ve 20. a 30. letech 20. století, kde evropští autoři vypočítávali „známé japonské styly“, o kterých si přečetli v anglických překladech. Opisovat tyto názvy do dnešního profilu školy je pouze ahistorické chlubení se cizím peřím – ohánění se zvučnými jmény bez jakéhokoliv reálného obsahového krytí.

Záhada jménem Cucumi Hózan-rjú

Nejbizarnější na celém jevu je časté tvrzení, že „největší podíl mají školy Cucumi Hozan-rjú… které se k nám dostávalo z Německa“. Cucumi Hózan-rjú byla stará škola založená v 15. století mistrem Hózanem Cucumim, která kombinovala boj s mečem a zápas v brnění. V Japonsku se jedná o velmi vzácnou, téměř vymizelou tradici.

Proč se tedy toto jméno tak často objevuje ve staré německé a české literatuře? Odpověď leží opět ve fenoménu slepého přebírání chyb z jedné evropské brožury do druhé. Na počátku 20. století vyšlo v Německu několik příruček sebeobrany (mimo jiné pod vlivem autorů jako byl Rahn, Möller nebo později v anglosaském světě různí komerční autoři), kde si autor vymyslel nebo zkomolil výčet japonských škol, aby jeho kniha vypadala učeně. Protože v té době neexistoval internet ani možnost jakkoliv si informace ověřit v Japonsku, každý další evropský autor (včetně těch našich prvorepublikových) tento seznam mechanicky opsal do úvodu své vlastní příručky.

Tvrdit dnes, kdy máme k dispozici přísné historické studie a přímé kontakty na japonská korjú, že se do tehdejšího Československa z Německa dostala stará samurajská škola Cucumi Hózan-rjú, je z historického hlediska naprosto neobhajitelné. Nešlo o přenos školy, ale o přenos tiskové chyby a literárního mýtu.

Analýza prvorepublikových zdrojů: Co skutečně obsahovaly dobové příručky?

Abychom náš rozbor opřeli o konkrétní důkazy, podívejme se na to, co skutečně obsahovala dobová literatura z 30. a 40. let 20. století, na kterou se novodobí zastánci „starého evropského jiu-jitsu“ tak rádi odvolávají (například oblíbené válečné a předválečné příručky sebeobrany od českých pionýrů zápasu a tělovýchovy, jako byla například slavná publikace autorů Šímy a Krákory z roku 1944).

Pokud tyto historické manuály podrobíme detailnímu zkoumání z hlediska obsahu a metodiky, zjistíme fakta, která jsou v přímém rozporu s tvrzením o zachování starých japonských škol:

1. Absence starých škol (korjú): Žádná z těchto dobových knih neobsahuje ani jedinou techniku, která by byla specifická pro autentické staré japonské školy jako Cucumi Hózan-rjú nebo Kitó-rjú. Nevyučují se zde tradiční zbraně, nenacházíme zde samurajské principy vstupu do útoku z japonských bitevních polí (jori-ikusa), ani zde není zmínka o ezoterickém předávání principů.

2. Čistý vliv soudobého džúdó a evropského zápasu: Technický obsah tehdejších publikací je ukázkovým příkladem evropského eklekticismu. Drtivá většina porazů (chvatů v postoji), znehybnění na zemi, pák a škrcení je přímo převzata z Kódókan džúdó, jak se v té době cvičilo v Evropě, doplněná o praktické chvaty z řecko-římského zápasu a jednoduché policejní odváděcí páky na zápěstí.

3. Pragmatická sebeobrana, nikoliv tradice: Autoři těchto knih neměli žádné ambice uchovávat staré japonské dědictví. Jejich cílem bylo poskytnout tehdejšímu čtenáři praktický, srozumitelný návod na fyzickou kondici a pouliční sebeobranu proti běžným útokům – úchopu za límec, objetí kolem těla, úderu pěstí nebo útoku holí.

Odkazovat se na dobové příručky z poloviny 20. století jako na důkaz, že cvičíme „směs starých japonských škol korjú“, je stejné, jako vzít si do ruky českou kuchařku z roku 1940, nalézt v ní recept na „španělské ptáčky“ a „vídeňský řízek“ a na základě toho začít tvrdit, že naše restaurace je přímým pokračovatelem královské gastronomie španělského dvora 16. století a císařských kuchyní habsburské monarchie. Jedná se o lokální přizpůsobení názvu a obsahu pro domácí potřeby, které s původním historickým zdrojem ztratilo jakoukoliv reálnou vazbu.

Srovnávací tabulka: Autentické staré školy vs. prvorepublikové „jiu-jitsu“

Pro maximální přehlednost si shrňme propastné rozdíly mezi tím, co v historické realitě představují staré japonské školy, a tím, co se vyučovalo v Evropě a v tehdejším Československu:

Z této tabulky je na první pohled patrné, že jakýkoliv novodobý klub, který staví svou identitu na odkazu první republiky a dobových sebeobranných příruček, se pohybuje zcela v pravém sloupci. Veškeré pokusy zahalit tuto realitu do hávu samurajských škol z levého sloupce jsou pouze ahistorickým konstruktem.

Proč je tento logický faul škodlivý a jak vypadá poctivý přístup

Čtenář si nyní může položit otázku: „Proč na tom vlastně tolik záleží? Není to jedno, jaké japonské názvy si klub napíše na web, hlavně když lidé cvičí a hýbou se?“

Z hlediska čistě fyzického pohybu to samozřejmě jedno je – každé smysluplné cvičení je pro člověka přínosné. Z hlediska etiky bojových umění, intelektuální poctivosti a ochrany studentů to však jedno není, a to z několika závažných důvodů:

1. Klamání studentů a falešná autorita

Když škola prezentuje svým žákům neplatný historický narativ o návaznosti na staré samurajské školy, vytváří v nich falešný pocit výjimečnosti a nadřazenosti. Žáci žijí v iluzi, že cvičí něco „hlubšího, tradičnějšího a původnějšího“ než běžní sportovní džúdisté ve vedlejší tělocvičně. Tento pocit je stavěn na iluzi. Z neplatných historických premis se buduje neoprávněná autorita instruktora, který se pasuje do role uchovatele starověkých tajemství, ačkoliv vyučuje evropský kompilát 20. století.

2. Devalvace skutečných tradičních škol

Pro mistry a studenty, kteří zasvětili celý svůj život studiu skutečných korjú – kteří cestují do Japonska, roky dřou základní formy pod přísným dohledem licentovaných učitelů a učí se číst staré svitky –, je nesmírně devalvující, když si kdokoliv v Evropě přečte sto let starou brožuru, vypíše z ní pět japonských názvů a prohlásí se za reprezentanta směsi těchto tradic. Je to projev kulturní a historické neúcty k originálnímu dědictví.

3. Ztráta kritického myšlení

Pokud v bojových uměních rezignujeme na logiku a pravdivost, otevíráme dveře šarlatánství. Jak jsme si ukázali v úvodní kapitole s klamem tranzitivity, pokud je akceptovatelné tvrdit, že cvičením prvorepublikového hybridu ovládáme Cucumi Hózan-rjú, je stejně tak akceptovatelné začít zítra tvrdit, že ovládáme šaolinské kung-fu nebo bezkontaktní bojovou energii chi (nýní známou pod pojmem Kjúšo džucu). Rezignace na historická fakta vede k degeneraci celého oboru.

Jak vypadá poctivá a sebevědomá prezentace?

Kritika tohoto logického faulu neznamená, že bychom měli zavrhovat moderní sebeobranné systémy nebo domácí tradici bojových sportů! Právě naopak. Prvorepublikové cvičení sebeobrany, branná výchova, sokolské nadšení a adaptace japonského zápasu pro české prostředí mají svou vlastní, velmi fascinující a cennou historii.

Poctivá, intelektuálně čistá a zároveň moderní prezentace takového klubu by mohla znít například takto:

„Naše škola nenavazuje na staré japonské samurajské školy, ale hrdě se hlásí k tradici evropské a domácí sebeobrany, která se u nás formovala od počátku 20. století a za první republiky. Navazujeme na práci tehdejších nadšenců a pedagogů, kteří přebírali techniky z raného Kódókan džúdó a evropských zápasnických stylů a přizpůsobovali je pro praktickou nutnost sebeobrany v běžném životě. Necvičíme sportovní džúdó pro turnaje a medaile, ani si nehrajeme na samuraje. Naším cílem je funkční, realistická sebeobrana a rozvoj fyzické kondice na historických základech české tělovýchovy, jak ji ve svých příručkách popsali průkopníci naší sebeobrany ve 30. a 40. letech 20. století.“

Takovýto text je po všech stránkách neprůstřelný. Je historicky pravdivý, logicky konzistentní, nevytváří žádné falešné iluze o starých korjú, neparazituje na exotických názvech a přitom zní nesmírně hrdě, důvěryhodně a sympaticky. Ukazuje sebevědomou školu, která zná své skutečné kořeny a nepotřebuje se schovávat za fiktivní rodokmeny.

Historie bojových umění je fascinující disciplína, která nám ukazuje, jak se lidské vědění, pohybová kultura a bojové strategie přenášely napříč kontinenty a staletími. Je to příběh neustálé transformace, adaptace, ztrát i nových objevů. Analýza narativů o „starém evropském jiu-jitsu“ nám však připomíná, jak snadno se historická fakta dokáží pod tíhou nepochopení a logických chyb pokřivit. Zpětná přenositelnost kompetence v historii nefunguje – řidič auta není kovář a pekař běžného chleba není starověký Sumer.

Pro každého vážného zájemce o bojová umění z tohoto rozboru plyne jedno zásadní poučení: Nehodnoťme školu nebo instruktora podle zvučnosti jmen v jejím domnělém rodokmenu, ale podle reálné kvality, funkčnosti a poctivosti toho, co se odehrává na žíněnce v přítomném okamžiku. Znalost skutečných historických kořenů nás osvobozuje od nutnosti budovat fiktivní legendy. Až když opustíme iluzi, že skrze evropskou sebeobranu z dvacátého století cvičíme stará japonská korjú (či dokonce šaolinský box nebo indické kalaripayattu), můžeme plně docenit skutečnou hodnotu a originalitu cesty, kterou kráčeme.