Dójó – návštěvníci nejsou vítáni

Přečteno: 93

napsal: Dave Lowry
Jeden známý právě rekonstruuje starou stodolu na velmi pěkné tradiční dójó. Samotná stavba je ideální pro tréninkovou halu bojových umění. Je přes sto let stará a nachází se na pozemku, který byl kdysi velkou farmou. Pozemek přímo kolem stodoly je již upraven do podoby krásné zahrady inspirované formálními zahradami ve stylu shakkei, které se nacházejí v mnoha japonských chrámech. Zahradou protéká potůček, který se vlévá do malého jezírka, jež už bylo osazeno velkými, líně plovoucími kapříky koi v barvách zářivých brokátů. Uvnitř stodoly je položena prkenná dubová podlaha s dostatečnou poddajností, aby nebyla příliš tvrdá pro bosá chodidla, nohy a páteře lidí, kteří na ní budou trénovat. V přední části dójó bylo vyhrazeno místo pro tokonomu, výklenek, kde budou umístěny květinové vazby a kaligrafické svitky. Na jedné stěně je stojan na zbraně, který bude plný dřevěných mečů a holí a tak dále. A v přední části se samozřejmě instaluje police, na které bude umístěna kamiza, šintoistická svatyně, v níž budou uloženi duchové oblasti a bojových umění, která se před ní budou provozovat. Dójó má zkrátka vše, co je potřeba pro správnou tréninkovou halu.

Nedávno jsme na novém dójó ještě dodělávali nějaké drobnosti, když se u nás zastavil přítel stavitele, který budó necvičí. Rozhlédl se kolem, obdivoval podlahu a pak: “Pěkné místo,” poznamenal, “ale,” zeptal se, “kde budou sedět návštěvníci? V dójó není žádné místo pro pozorovatele“, poznamenal. Žádná galerie pro návštěvníky, žádné místo vyhrazené pro židle nebo pro postávání a sledování dění na podlaze.
Nikdo z nás, kdo na dójó pracujeme, se neměl k tomu, aby u odpověděl, ačkoliv jsme odpověď znali. Ale nepřišli jsme v ten moment na žádný opravdu slušný způsob, jak mu to říct. Odpověď totiž zní, a to pravděpodobně překvapí většinu bojových umělců, kteří trénují v typickém komerčním dójó, jaké se nachází ve většině měst ve Spojených státech, že správně postavené dójó nepotřebuje a nemělo by mít místo pro návštěvníky.

Jak jsem již řekl, je to něco, co bude mnoha lidem studujícím bojová umění v této zemi připadat velmi zvláštní. Skutečně, když zajdete do průměrné komerční školy bojových umění, zjistíte, že téměř všechny mají část, kde jsou místa k sezení pro ty, kteří se přišli podívat. Podívejte se na inzeráty škol bojových umění v telefonním seznamu a tuto výzvu “Návštěvníci vítáni!” najdete téměř stejně často jako záruku “Žádné smlouvy!“.

Ve skutečnosti se nováčkům v oblasti bojových umění často doporučuje, aby se “porozhlédli”. Běžně se jim doporučuje, aby navštěvovali různé školy a byli nedůvěřiví k těm, které je nevítají s radostí.

Děje se tedy v dójó mého přítele něco podezřelého? Ne, stejně jako není nic v nepořádku ve většině přísně tradičních dójó v Japonsku i jinde, která návštěvníkům neposkytují žádné zvláštní místo a která náhodné pozorovatele od vstupu fakticky odrazují. Důvodem tohoto přístupu je, že tradiční tréninková hala bojových umění není určena k podnikání. Neslouží k dosahování zisku, ani není určena k “přilákání” studentů nebo k jejich pohodlnému ubytování. Dójó je téměř vždy určeno pro omezený počet jedinců, kteří to s následováním bojové Cesty myslí vážně a chtějí se jí nerušeně věnovat. Většina forem budó je pro cvičence nebezpečná a při nedostatečném soustředění může snadno dojít ke zranění. Všechny formy budó vyžadují momenty intenzivního soustředění. Čím méně rušivých vlivů, tím lépe. A většina diváků není ničím jiným než rozptýlením.

A protože tato dójó jsou vždy malá (a přejí si taková zůstat), pro nečinné pozorovatele v jakémkoli slova smyslu zde prostě není místo. Nejdůležitějším důvodem, proč v tradičním budó dójó není místo pro náhodné návštěvníky, je však tento: budó je činnost, disciplína pro cvičence. Není pro pozorovatele. Neexistuje nic takového jako „křeslový budóka“ (tedy ten, který místo cvičení jen sedí někde na židli a kibicuje), i když jste možná již viděli ty, kteří se takovým budókou úporně snaží stát. Sedí většinou v sekci pro návštěvníky a jsou to jak jinak než ti nejzkušenější „odborníci“, kteří rozdávají rady na všechny strany. Ale přitom se nějak nikdy nedostanou na tatami, aby zde předvedli to, co hlasitě radí ostatním. Komerční dójó musí bohužel tyto typy snášet, stejně jako nejrůznější čumily a diváky, protože mezi nimi vždycky může být několik potenciálně seriózních studentů, a ti jsou nezbytní pro placení účtů za světlo až po to, aby se z nich stala další generace učitelů.

Existují ale i další důvody, proč komerční tréninková hala musí diváky akceptovat, a dokonce je podporovat. Většina těchto zařízení je závislá na velkých dětských třídách, aby mohla platit účty. Rodiče by se zdráhali nechat své děti pravidelně chodit na nějaké místo, kde by sami nebyli vítáni. Pak také některé z těchto škol mohou mít pronajaté prostory na jiných místech, v tanečních studiích, gymnastických klubech nebo tělocvičnách veřejných škol, kde jsou již instalována místa k sezení a další vybavení pro diváky. Tyto situace jsou pochopitelné. Přesto je důležité, aby vážný zájemce o budóku pochopil, proč v ideálním dójó nikdy nebudou stát řady židlí nebo postávat a přihlížet necvičící.

Členové tradičního dójó uznávají, že alespoň někteří návštěvníci to mohou myslet upřímně a mohou se chtít podívat, než se přihlásí do té, které školy. Ani seriózní budóka cvičící ve skutečném dójó by nikdy neměl být necitlivý k těm, kteří mají upřímný zájem. Většina z nich však cítí, že vynakládat zvláštní úsilí na uspokojování potřeb či přání návštěvníků by znamenalo odvádět pozornost a soustředění od jeho hlavního a jediného skutečného účelu: následování Cesty. Tito lidé se na své dójó nedívají jako na komerční podnik. Nepotřebují nové studenty, aby zaplatili účty, a raději si udržují své dójó dostatečně skromné, aby si ho mohli sami udržovat. Ke svému budó přistupují s tím, že jde o Cestu natolik důstojnou, že potenciální studenti nebudou potřebovat divácký pohled na trénink. Další zájemci o studium budó se určitě najdou, jak věří členové tohoto typu dójó, hlavně mezi těmi, kteří jsou ochotni trpělivě čekat u prahu vstupu do dójó.

Nemá smysl popírat, že tento postoj zavání elitářstvím. Je to tak. Ale na druhou stranu, například počet studentů studujících v Oxfordu není zase tak velký. Cambridge si také nedělá reklamu. Tradiční budóka si o svém dójó rád myslí, že není o nic méně výjimečné nebo exkluzivní než zmiňované univerzity.

Neochota budó dójó vyjít vstříc návštěvníkům by se neměla překládat tak, že ti skutečně odhodlaní nemají šanci získat vstup na sledování tréninku. I v těch nejpřísnějších tréninkových halách se čas od času objeví návštěvníci. Často to bývají přátelé členů nebo jiní lidé, kteří jsou známí díky pracovním či jiným kontaktům. Ti, kdo navštěvují tradiční dójó, jsou však téměř vždy jedinci, kteří chápou, že nejsou zrovna vítanými hosty, ale spíše tolerovanými rušiteli. Jejich přítomnost je zdvořile trpěna a oni by to měli pochopit. Inteligentní pozorovatel tréninku budó zvenčí si uvědomuje, že může být do dójó vpuštěn jen pro velmi omezený pohled na to, co se tam děje. Pokud však není ochoten přijmout závazek, že se do dójó zapojí celým svým srdcem, pak ví, že je to místo, kde nikdy nebude trvale vítán.

Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *