Teď a…zen

Přečteno: 156

napsal: Dave Lowry
Deodorant do podpaží skutečně nezpůsobuje rakovinu. Oholené pouliční krysy se v Mexiku opravdu neprodávají turistům jako čivavy. Aspirinem a kolou se fakt “nezfetujete”. Dobrá, tak teď, když jsme tyto populární mýty ozřejmili, dovolte mi jmenovat i pár dalších.

  1. Samurajové nikdy nebyli, myšleno ve velkém počtu, nadšenými praktikujícími zenu.
  2. Spojení mezi zenem a japonským budó ve skutečnosti není nijak staré; dokonce to není o moc starší než tanec hula-hop.

Několik souvislostí: Zen je forma buddhismu. Velmi, velmi zjednodušeně řečeno, buddhismus učí, že utrpení lidstva nepochází z původní neposlušnosti vůči Bohu, jak věří ti z nás, kteří jsou křesťany, ale spíše z iluze. Buddha učil, že trpíme kvůli iluzorním touhám. Kdybych byl bohatý, byl bych šťastný. Byl bych šťastný, kdyby mi ve výhledu na prsty nohou nebránilo velké břicho. Byl bych šťastný, kdybych si vzal Cindy Crawfordovou. Nebo s ní alespoň strávil nějaký čas.

Jsou to právě iluze, které si kolem sebe vytváříme a které nám brání vnímat realitu. Prozření do reality je způsob, jak odstranit utrpení, učil Buddha. Buddhismus k tomu používá několik forem. Některé formy zahrnují zpívání posvátných písem, jiné se zaměřují na osobní činy. Další, především zenové, využívají meditaci. Soustředěním mysli na nelogické otázky, tzv. kóany, nebo na meditační cvičení, jejichž cílem je zbavit praktikujícího všech myšlenek, se zenový buddhista snaží soustředit vědomí na přítomnost, na vidění reality bez iluzí, na prožívání každého okamžiku plně pro sebe.

Zen (Čchan) byl do Japonska zaveden ve 12. století z Číny. Dřívější formy buddhismu oslovovaly aristokracii, jiné zase prostý japonský lid. Zen byl z velké části klášterním přístupem k buddhismu. Jeho centrem bylo Kjóto a Kamakura, kde tehdy sídlil šógun. Díky jeho záštitě zen velmi rychle vzkvétal a bylo postaveno i několik chrámů, které se mu věnovaly. Protože zenoví kněží byli vzdělanější než laici a rozhodně lepší než průměrní samurajové té doby, sloužili jako poradci šóguna a dalších vůdců válečnické třídy. Někteří historikové mylně dospěli k závěru, že samuraje přitahoval zen právě z důvodu lepšího vzdělání. A že když někteří samurajové odešli do důchodu, vstoupili do kněžského stavu. Historici se také mylně domnívali, že samurajové se této sektě buddhismu věnovali proto, že zen zdůrazňuje sebekázeň a přísný životní styl, což jsou vlastnosti, které samurajové rovněž obdivovali. To je prokazatelně špatně, a pokud se zamyslíte nad panujícími poměry v období feudalismu v Japonsku, pochopíte proč.

Vzestup třídy válečníků byl poznamenán válčením. Od 10. století až do začátku 17. století bylo Japonsko svědkem mnoha válek. Samurajové žili s vědomím, že mohou zemřít při příštím vojenském tažení nebo na následky nečekaného útoku prakticky kdykoliv. Jednoduše si nemohli dovolit luxus strávit několik let sezením v meditaci, aby si vypěstovali ducha, který by se s tím dokázal vypořádat. A přesně to však vyžadovala zenová praxe. Byl to dlouhý, únavný a náročný proces, vypořádat se s iluzí světa a života prostřednictvím meditace. Zen však nebyl praktickým přístupem pro člověka, který potřeboval tyto iluze prohlédnout právě teď.

Samurajové možná respektovali zenový buddhismus. V některých obdobích japonských dějin se jistě spoléhali na kněze této sekty, na jejich vzdělání nebo rady. Ale v jejich dopisech, osobních dokumentech, v densho (svitcích škol bojových umění) je jen velmi, velmi málo zmínek o zenu ze strany samurajské třídy.

Zůstávají nám tedy dvě otázky. Jakému duchovnímu nebo náboženskému vzdělávání se samurajové věnovali? A jak se stala představa, že samurajské umění boje a zen jsou tak neoddělitelně spjaty? První otázku si necháme na později.

Jednou z odpovědí na druhou otázku je, že Yagyu Munenori (1571-1646), druhý mistr Yagyu Shinkage ryu, školy šermu a bojové strategie, byl přítelem a žákem zen buddhistického kněze Takuana Soho (1573-1645). Takuan napsal několik pojednání a dopisů svému žákovi, v nichž k vysvětlení zenu použil analogii meče a bojové strategie. Mimochodem, učil se od Takuana také legendární šermíř Miyamoto Musashi? Ano. Ve fiktivním seriálovém románu, který byl později zfilmován. Ve skutečném životě se však ti dva téměř jistě ani nesetkali. Protože se Yagyu Shinkage ryu těšil ochrany šóguna, měla tato škola boje obrovský vliv. Komentáře, které Takuan psal Munenorimu (podobné dopisy psal i dalším šermířům a daimjóům), byly hojně čteny na šógunově dvoře. Naopak densho, učební osnovy většiny ryu, byly pro nečleny tajné. Běžná veřejnost, která se seznámila s Takuanovými spisy, tedy logicky předpokládala úzké spojení zenu a budó. V post feudálním období to navíc posílili bojovníci, zejména kendisté, kteří používali zenovou terminologii, jelikož objasňovala jejich filozofii o jejich umění, a protože používání těchto duchovních termínů zvyšovalo status a image těchto umění.

Když se po druhé světové válce na Západě ve velkém rozšířilo budó, domnělý vztah mezi zenem a bojovými uměními se v lidové představivosti dokonce ještě více upevnil. Učenec Daisetsu Suzuki (který mimochodem nebyl ani praktikujícím zenu, ani bojovým umělcem) napsal nesmírně úspěšnou knihu Zen a japonská kultura, v níž věnoval dvě dlouhé kapitoly zenu a šermu.

Eugene Herrigel, Němec, který ačkoliv neovládal japonštinu a ve 30. letech 20. století krátce studoval kyudo přímo v Japonsku, vydal neméně úspěšnou knihu Zen a umění lukostřelby. Obě knihy používaly k vysvětlení budó opět terminologii a metody zenu. Prakticky s jistotou můžeme tvrdit, že vše, co bylo od té doby napsáno v angličtině, lze vysledovat až k překladům buď Takuanových spisů anebo těchto dvou knih.

Pokud si moderní budóka přeje studovat budó s příchutí zenu nebo ho tak poté i učit, je to samozřejmě jeho volba. Pokud takto ale činí ve víře, že jedná na základě „dlouhého historického a duchovního spojení se starými samuraji“, pak se velmi mýlí a prokazuje válečnickému duchu Japonska medvědí službu.

A nyní se vraťme k první otázce, tedy jakému duchovnímu nebo náboženskému vzdělávání se samurajové věnovali. Už jsme si ozřejmili, že japonská bojová umění a zen jsou dvě zcela nesouvisející témata. Poznamenali jsme, že původní mylná představa vznikla na základě několika knih spojujících zen s kulturním prostředím feudálních samurajů. Máme-li těmto knihám věřit, samurajové seděli v zazenu několik hodin denně, rozjímali o nicotě, o zvuku tleskání jedné ruky nebo o něčem podobném při hledání osvícení a přerušovali svou meditaci jen na tak dlouho, aby mohli na bitevním poli nebo v soubojích předvádět šermířské kousky. A dnešní budóka, jak se pevně usadilo v myslích mnoha a mnoha praktikujících po celém světě, jsou duchovními potomky těchto zenových samurajů.

Zenová podobenství se často přednášejí v dójó bojových umění a plní stránku za stránkou knih napsaných o budó. Mnoho škol zařazuje do svého výcviku nějaký druh meditace a studenti jsou nabádáni, aby zaujímali postoje odrážející zenovou filozofii, i když není přesně jasné, jaké postoje by to vlastně měly být. Už jsme si však vysvětlili, že takové spojení historicky skutečně neexistuje. Samurajové nebyli zenem nijak zvlášť nadšeni. A existuje také jen velmi málo důkazů, že se věnovali nějakému formálnímu zenovému výcviku.

Jakou spiritualitu tedy samurajové znali? Odpovědí na tuto otázku je do značné míry – mikkyó. Někteří z vás možná tento pojem již znají. Na Západě však nikdy nebylo tak populární jako jiné formy buddhismu. Vraťme se proto trochu zpět v historii. Začněme tím, že zen je exoterická (tj. určená především pro veřejnost) forma buddhismu. Ostatně stejně jako většina jiných forem buddhismu. Jódó, shinshú, to všechno jsou různé formy exoterického japonského buddhismu. Žádná z nich nezahrnuje žádný druh esoteriky v tom smyslu, že by se žákovi v rámci náboženské výuky předávaly nějaké tajné nauky. Jsou exoterické i v tom smyslu, že jejich učení je předáváno každému, kdo je hledá. Jednou z výjimek v japonském buddhismu je mikkyó, nazývané také shingon. Je to snad jediná skutečná forma esoterického (opak k exoterický) buddhismu, která má v této zemi hluboké kořeny.

Jak jsme již probírali dříve, buddhismus v podstatě učí, že utrpení pochází z iluzí. Dobrým příkladem souvisejícím s bojovými uměními může být chlapík, který se před vámi najednou objeví na ulici s nožem. Vaše představivost se rozjede na plné obrátky. Zajímá vás, jaké má plány. Děláte si starosti, jak hrozivě vypadá nůž, jakou bolest by mohl způsobit. Trápíte se tím, že jste netrénovali dostatečně tvrdě, abyste přesně takové okolnosti čelili. Všechny tyto myšlenky jsou iluze. Pravda je prostě taková, že před vámi stojí muž s nožem. Musíte se proto vypořádat se skutečností, ne s výplodem své fantazie. Všechny formy buddhismu tak či onak konfrontují naše sklony k iluzím.

Mikkyó k tomu přistupuje prostřednictvím různých psychologických a neurologických cvičení, z nichž mnohá obsahují vzývání nadpřirozených sil. Existuje celý panteon buddhistických božstev, která lze podle mikkyó učení vyvolat a která vám předají sílu nebo ochranu. Ta jsou vzývána prostřednictvím různých médií. Adept mikkyó se může zaměřit na votivní umění – mandalu – nebo prostřednictvím zpěvů či fyzických úkonů nebo pohybů. Nejznámější z nich jsou kuji-kiri, které někteří z vás možná viděli v knihách o nindžích (ale rozhodně to není výhradně jejich záležitost). Každé božstvo je znázorněno určitým způsobem splétání prstů. V hrubém smyslu si je můžeme představit jako “kouzla”. Na sofistikovanější úrovni se jedná o složité rituály, jejichž cílem je vzbudit důvěru, duchapřítomnost a vyrovnanost tváří v tvář hrozbě nebo nebezpečí. Praktikující mikkyó používá reprezentativní umění, tedy zpěvy nebo speciální slova, případně kuji-kiri k vyvolání konkrétních božstev, která mu propůjčí sílu nebo schopnost číst myšlenky protivníka či „jen“ jako formu ochrany.

Vliv mikkyó na bojová umění není snadné pozorovat, zejména v naší moderní době. V Japonsku existují hrady, které mají někde na základních kamenech nebo na jiných místech ukryté nápisy mikkyó. I zbroje a zbraně z tohoto období jsou někdy zdobeny symbolikou mikkyó. Svitky s podrobnými informacemi o liniích nebo technikách klasické tradice bojových umění jsou často zdobeny vyobrazením božstev mikkyó. Při zasvěcovacích obřadech a při předávání licencí ve zbývajících tradičních školách bojových umění feudální éry jsou často přítomny atributy mikkyó. Ve skutečnosti se jedná o skutečně bohatou tradici. Je to však tradice, která je běžnému pohledu skryta.

Mikkyó, přestože má v zemi své následovníky, je v Japonsku stále velmi vzácnou formou buddhismu. Oddaní procházejí dlouhým obdobím zasvěcení. Ve feudálním Japonsku obsahovalo mnoho, ne-li většina klasických bojových umění ve svých osnovách učení mikkyó v té či oné podobě. Tato “tajemství” nebyla cizincům odhalena. Stoupenci věřili, že rituály předávají moc, a o tu se neradi dělili.

Je snadné pochopit, proč samurajové tak nadšeně přijímali mikkyó. Nabízelo pohodlí a ochranu a pocit pohody, který byl víceméně okamžitě k dispozici. (Na rozdíl od odměn zenu, kterých se dosahovalo až po letech úsilí.) Byla to elitní forma spirituality, která přirozeně oslovila třídu, jako byli samurajové, jež sami sebe považovali za kastu zcela odlišnou od ostatních v Japonsku. Vyžadovala podobné zasvěcení do svých tajemství, podobně jako bojová umění, která praktikovali.

S koncem feudalismu a současným vzestupem populárních forem bojových umění, jako je moderní budó, se však mikkyó příliš neprosadilo. Mnozí moderní budóka Japonska konce 19. století, jako například Jigoro Kano z judo, jím opovrhovali a díky relativně malým zkušenostem s klasickými tradičními školami se s ním stejně příliš nesetkali. Duchovní aspekty jejich budó byly proto zaměřeny spíše směrem k sociální etice, jež je prodchnutá konfuciánským myšlením.

Později se sice, jak jsme již uvedli, do budó včlenil i zen, ale ten byl do něj (z různých důvodů) uměle naroubován. Úlohu zenu pak dále posílili lidé ze Západu, kteří jej považovali za nedílnou součást svého výcviku. V důsledku toho se má nyní za to, že zen a budó jsou úzce propojeny, a dokonce mnoho autorů v dobré víře napsalo svazky osvětlující toto “spojení”. Vy však již víte, jak to ve skutečnosti je.

Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *