- Japonské šermování mečem: Mé první vzpomínky na kendo v Japonsku 3
- Japonské šermování mečem: Mé první vzpomínky na kendo v Japonsku 2
- Japonské šermování mečem: Mé první vzpomínky na kendo v Japonsku 1
Přečteno: 1047
napsal Dana Abbott a přeložil Jarda Kolcun
Během svého studia na Ni Tai Dai jsem zjistil, že jsem se postupně stal dle japonských standardů plnoprávným členem japonské společnosti. Nikoliv proto, že jsem v Japonsku pracoval nebo platil daně. Bylo to proto, že jsem se učil kendo. V japonské kultuře každý, kdo se učí kendo, udržuje ideu samurajů naživu a je velmi pozitivním příkladem i pro budoucí generace.
Studenti Nihon Taiiku Daigaku (zkr. Ni Tai Dai) univerzity, kteří se specializují na studium kendo, a získají pak i bakalářský titul v oboru tělesná výchova (se specializací kendo), se s největší pravděpodobností vydají jedním z následujících čtyř směrů. Nejčastěji se stanou učiteli tělesné výchovy (se specializací na kendo) na středních školách či gymnáziích. Mnoho dalších absolventů pokračuje do státních služeb jako policisté, vojáci či hasiči a i zde denně pokračují v procvičování a zdokonalování svých dovedností kendo.
Studium kendo jim totiž pomáhá i v karierním postupu. V rámci svého studia také soutěží mezi různými okrsky a prefekturami po celém Japonsku a tím zvyšují svou prestiž. Trénink kendo se v policejních složkách bere velmi vážně. Jde prakticky o stejně důležitou činnost jako samotný výkon povolání. Mnozí dokonce vstupují k policii právě proto, aby zde mohli kendo dále studovat a cvičit. Je známo, že nejsilnější a nejlepší kendisté pochází právě z řad policie.
Studenti Nihon Taiiku Daigaku (zkr. Ni Tai Dai) univerzity, kteří se specializují na studium kendo, a získají pak i bakalářský titul v oboru tělesná výchova (se specializací kendo), se s největší pravděpodobností vydají jedním z následujících čtyř směrů. Nejčastěji se stanou učiteli tělesné výchovy (se specializací na kendo) na středních školách či gymnáziích. Mnoho dalších absolventů pokračuje do státních služeb jako policisté, vojáci či hasiči a i zde denně pokračují v procvičování a zdokonalování svých dovedností kendo.
Studium kendo jim totiž pomáhá i v karierním postupu. V rámci svého studia také soutěží mezi různými okrsky a prefekturami po celém Japonsku a tím zvyšují svou prestiž. Trénink kendo se v policejních složkách bere velmi vážně. Jde prakticky o stejně důležitou činnost jako samotný výkon povolání. Mnozí dokonce vstupují k policii právě proto, aby zde mohli kendo dále studovat a cvičit. Je známo, že nejsilnější a nejlepší kendisté pochází právě z řad policie.
7.
Přestože je to již více jak 30 let od doby, kdy jsem provedl v seize svou první úklonu, mám stále v paměti spoustu vzpomínek a příběhů o období, které jsem v Japonsku strávil. Jedna z mých prvních vzpomínek je například na tu chvíli, kdy jsem si koupil své vlastní bogu (kendo brnění). Nejdříve jsem dostal od senseie zapůjčené „erární“ bogu a kendogi, což jsem velmi ocenil, protože jsem alespoň mohl rovnou začít cvičit. Během následujících dnů, týdnů, měsíců jsem jej měl na sobě snad desítitisíckrát a začal jsem si postupně v bogu připadat dobře.
Jednoho dne mi sensei Šizawa podal katalog kendo oblečení a vybavení a řekl: “Vyber jedno” Byly tu desítky variant, modelů a barev….no a…vyberte si jednu! Během následujících dnů jsem znovu a znovu procházel celým katalogem, dokud mi všechny stránky nezačaly navzájem splývat. Nakonec jsem se rozhodl pro solidně vyrobené bogu (kendo brnění) a kendogi (kendo oblečení – kabátec a hakama) za cenu, kterou jsem si v té době mohl dovolit.
Po tréninku bylo zvykem, že jsme měli čajová sezení se senseiem Abe i dalšími jeho instruktory. Na jednom z nich jsem tedy ukázal sensei Šizawovi, které bogu se mi nejvíce zalíbilo. Vzal si ode mne katalog, zadíval se na zakroužkované bogu a řekl: “Dobře”. Vrátil mi katalog, ještě jednou se z šálku napil čaje a řekl: “Jdeme dnes”.
Později odpoledne toho dne jsem již stál před zrcadlem na dřevěném stupínku jako nějaký podnikatel, který si vybírá svůj oblek. Bylo zde tolik ruzných možností bogu, ze kterých jsem mohl vybírat, až se mi z toho zatočila hlava. Proto jsem se raději držel mé již vybrané varianty. Sensei Šizawa stál opodál se založenýma rukama, usmíval se a mou volbu mi schválil pochvalnými slovy „fešák“, zatímco specializovaný krejčí na bogu mi dělal ještě poslední úpravy.
Vůbec jsem netušil jak je nové bogu extrémně tuhé a nepohodlné a bude potřeba nějaký čas, než je maličko „rozchodím jako boty“. Zvláště když jsem se v předchozím vypůjčeném „erárním“ bogu cítil skutečně velmi pohodlně. Mé nové kendogi mělo tmavě purpurovou / modrou barvou zvanou kon a většinou trvá asi 20 vyprání, než přestane barvit kůži a všechno kolem (například rukojeť šinaje). Představte si, že nosíte na holé kůži úplně nové džíny a bundu klasické značky 501 Levis. Teď si představte, že v tom musíte uběhnout denně více jak deset mil. Věřte mi, nebyla to žádná procházka růžovou zahradou, protože modrá (kon) barva barvila mou pokožku do purpurova. Skoro celou jednu sezónu jsem díky tomu vypadal jako Taťka Šmoula.
Přestože je to již více jak 30 let od doby, kdy jsem provedl v seize svou první úklonu, mám stále v paměti spoustu vzpomínek a příběhů o období, které jsem v Japonsku strávil. Jedna z mých prvních vzpomínek je například na tu chvíli, kdy jsem si koupil své vlastní bogu (kendo brnění). Nejdříve jsem dostal od senseie zapůjčené „erární“ bogu a kendogi, což jsem velmi ocenil, protože jsem alespoň mohl rovnou začít cvičit. Během následujících dnů, týdnů, měsíců jsem jej měl na sobě snad desítitisíckrát a začal jsem si postupně v bogu připadat dobře.
Jednoho dne mi sensei Šizawa podal katalog kendo oblečení a vybavení a řekl: “Vyber jedno” Byly tu desítky variant, modelů a barev….no a…vyberte si jednu! Během následujících dnů jsem znovu a znovu procházel celým katalogem, dokud mi všechny stránky nezačaly navzájem splývat. Nakonec jsem se rozhodl pro solidně vyrobené bogu (kendo brnění) a kendogi (kendo oblečení – kabátec a hakama) za cenu, kterou jsem si v té době mohl dovolit.
Po tréninku bylo zvykem, že jsme měli čajová sezení se senseiem Abe i dalšími jeho instruktory. Na jednom z nich jsem tedy ukázal sensei Šizawovi, které bogu se mi nejvíce zalíbilo. Vzal si ode mne katalog, zadíval se na zakroužkované bogu a řekl: “Dobře”. Vrátil mi katalog, ještě jednou se z šálku napil čaje a řekl: “Jdeme dnes”.
Později odpoledne toho dne jsem již stál před zrcadlem na dřevěném stupínku jako nějaký podnikatel, který si vybírá svůj oblek. Bylo zde tolik ruzných možností bogu, ze kterých jsem mohl vybírat, až se mi z toho zatočila hlava. Proto jsem se raději držel mé již vybrané varianty. Sensei Šizawa stál opodál se založenýma rukama, usmíval se a mou volbu mi schválil pochvalnými slovy „fešák“, zatímco specializovaný krejčí na bogu mi dělal ještě poslední úpravy.
Vůbec jsem netušil jak je nové bogu extrémně tuhé a nepohodlné a bude potřeba nějaký čas, než je maličko „rozchodím jako boty“. Zvláště když jsem se v předchozím vypůjčeném „erárním“ bogu cítil skutečně velmi pohodlně. Mé nové kendogi mělo tmavě purpurovou / modrou barvou zvanou kon a většinou trvá asi 20 vyprání, než přestane barvit kůži a všechno kolem (například rukojeť šinaje). Představte si, že nosíte na holé kůži úplně nové džíny a bundu klasické značky 501 Levis. Teď si představte, že v tom musíte uběhnout denně více jak deset mil. Věřte mi, nebyla to žádná procházka růžovou zahradou, protože modrá (kon) barva barvila mou pokožku do purpurova. Skoro celou jednu sezónu jsem díky tomu vypadal jako Taťka Šmoula.
8.
Dožo na Ni Tai Dai, kde jsem studoval umění meče, bylo postaveno před desetiletími, ještě v době, kdy bylo stavbařské řemeslo velmi kvalitní a vše bylo postaveno tak, aby vydrželo skutečně mnoho let. Architektura toho místa byla pro mě naprosto jedinečná, ale zvláště zajímavý byl způsob, jakým byly v dožo umístěny dvě řady oken. Vedly podélně od jednoho konce dožo na druhý. Jedna řada byla u stropu a druhá těsně u podlahy. Při jejich otevření se vytvořil velmi příjemný větřík…anebo také pěkně studený průvan arktického vzduchu během těch zimních rán. Není divu, že jsem pak spotřebovával obrovské množství energie, když jsem se snažil zabránit, aby mi při tréninku nedrkotaly zuby zimou. Zajímavé na dožo také bylo, že bylo kompletně postavené bez šroubů a hřebíků. Jednotlivé části podlahy do sebe zapadaly jako puzzle.
Mnohokrát jsem na výuku dorazil brzo, ještě v době, kdy v dožo nebyl nikdo jiný. Stál jsem ve středu dožo a zkoušel sek na hlavu (men) spolu se správně sladěným krokem (fumi komi), což je úplně ta nejzákladnější technika v kendo, kterou musí každý kendista zvládnout. Z toho vychází další techniky, a jak jsem zjistil, ačkoliv na první pohled jde o vcelku jednoduchou techniku, tato jednoduchost vůbec jednoduchá nebyla…. Musíte sladit svůj pohled se záměrem, obojí musí být pevné. Musíte také udeřit ve stejný okamžik, nebo i o zlomek vteřiny dříve, než dopadne chodidlo na podlahu, aby měl úder dostatečnou sílu. Pokud to uděláte správně, ozve se zvuk podobný plesknutí.
Dožo na Ni Tai Dai, kde jsem studoval umění meče, bylo postaveno před desetiletími, ještě v době, kdy bylo stavbařské řemeslo velmi kvalitní a vše bylo postaveno tak, aby vydrželo skutečně mnoho let. Architektura toho místa byla pro mě naprosto jedinečná, ale zvláště zajímavý byl způsob, jakým byly v dožo umístěny dvě řady oken. Vedly podélně od jednoho konce dožo na druhý. Jedna řada byla u stropu a druhá těsně u podlahy. Při jejich otevření se vytvořil velmi příjemný větřík…anebo také pěkně studený průvan arktického vzduchu během těch zimních rán. Není divu, že jsem pak spotřebovával obrovské množství energie, když jsem se snažil zabránit, aby mi při tréninku nedrkotaly zuby zimou. Zajímavé na dožo také bylo, že bylo kompletně postavené bez šroubů a hřebíků. Jednotlivé části podlahy do sebe zapadaly jako puzzle.
Mnohokrát jsem na výuku dorazil brzo, ještě v době, kdy v dožo nebyl nikdo jiný. Stál jsem ve středu dožo a zkoušel sek na hlavu (men) spolu se správně sladěným krokem (fumi komi), což je úplně ta nejzákladnější technika v kendo, kterou musí každý kendista zvládnout. Z toho vychází další techniky, a jak jsem zjistil, ačkoliv na první pohled jde o vcelku jednoduchou techniku, tato jednoduchost vůbec jednoduchá nebyla…. Musíte sladit svůj pohled se záměrem, obojí musí být pevné. Musíte také udeřit ve stejný okamžik, nebo i o zlomek vteřiny dříve, než dopadne chodidlo na podlahu, aby měl úder dostatečnou sílu. Pokud to uděláte správně, ozve se zvuk podobný plesknutí.
9.
Studenti s nejnižším technickým stupněm byli vždy prvními studenty, kteří přišli na trénink. Jejich úkolem bylo připravit dožo na trénink a na nich tedy byly úklidové práce, podobně jako to mají nováččci na akademii West Point.
Pokročilí studenti přichází hned po nich a většinou přesně v okamžiku, kdy již začíná výuka. Zařadí se hned za seniorní studenty při úvodním pozdravu.
Úplně vepředu jsou většinou vidět takové ty energií (a kafeinem) nabité „králičky Duracelly“. Uprostřed jsou ti plně soustředění a houževnatí studenti a úúúúplně na konci jsou ti, kteří z jakéhokoliv důvodu nejsou schopni držet tempo. Již podle běžného pozorování můžete vidět, kdo ze studentů je například po nemoci, kdo se moc nevyspal a kdo…můj nejoblíbenější důvod…příliš mnoho pařil předchozího večera. Koneckonců studenti jsou stále jen studenti. Ale i přesto všichni stále patří k těm nejlepším z nejlepších.
Zajimavé je, že ti, kteří studují kendo, jako svůj hlavní obor, jsou z 80% muži a 20% ženy a byli nejlepšími kendisty v oblastech, odkud pochází. Přišli do Ni Tai Dai, aby zde zdokonalili svou techniku a reprezentovali pak své domovské prefektury po celém Japonsku.
Studenti s nejnižším technickým stupněm byli vždy prvními studenty, kteří přišli na trénink. Jejich úkolem bylo připravit dožo na trénink a na nich tedy byly úklidové práce, podobně jako to mají nováččci na akademii West Point.
Pokročilí studenti přichází hned po nich a většinou přesně v okamžiku, kdy již začíná výuka. Zařadí se hned za seniorní studenty při úvodním pozdravu.
Úplně vepředu jsou většinou vidět takové ty energií (a kafeinem) nabité „králičky Duracelly“. Uprostřed jsou ti plně soustředění a houževnatí studenti a úúúúplně na konci jsou ti, kteří z jakéhokoliv důvodu nejsou schopni držet tempo. Již podle běžného pozorování můžete vidět, kdo ze studentů je například po nemoci, kdo se moc nevyspal a kdo…můj nejoblíbenější důvod…příliš mnoho pařil předchozího večera. Koneckonců studenti jsou stále jen studenti. Ale i přesto všichni stále patří k těm nejlepším z nejlepších.
Zajimavé je, že ti, kteří studují kendo, jako svůj hlavní obor, jsou z 80% muži a 20% ženy a byli nejlepšími kendisty v oblastech, odkud pochází. Přišli do Ni Tai Dai, aby zde zdokonalili svou techniku a reprezentovali pak své domovské prefektury po celém Japonsku.
10.
Díky mému každodennímu cvičení jsem byl brzo rozcvičený a cítil jsem se skutečně skvěle. Trochu jako kočka číhající na myš. Pomalu jsem postupoval vpřed, pohled upřený na soupeře. Hledám mezery v jeho obraně a hned poté zaútočím. Pak se najednou ozve „třísk“ a já dostávám do hlavy silný úder soupeřovým šinajem, což me hodně probudilo. Sensei Šizawa mi při tom neustále dokola opakuje: “přestaň mrkat, protože to nebolí o nic méně“.
Ve skutečném životě se úder do hlavy běžně nazývá „úpravou (mentálního) postoje“. V kendo je úder do hlavy jakési připomenutí soupeři, že se má soustředit. Toto soustředění je pak tak pevné, jako snad v žádném jiném sportu. Naneštěstí té krátké chvíli nepozornosti těsně po úderu může soupeř využít i k dalšímu úderu na hlavu, zápěstí či do trupu. Čím více jsem se však učil soustředit a nenechat se rozhodit jedním (prvním) úderem, tím rychleji jsem dokázal na takový útok reagovat. A nakonec díky nepřetržitému nácviku během mnoha hodin, dnů, týdnů a měsíců jsem zjistil, jak využít tuto výhodu ve svůj prospěch. A konečně začal chápat význam onoho rčení, že někdy „je méně více“.
V tom obrovském hluku výkřiků a úderů je vcelku snadné nalézt motivaci k dalšímu boji a dát tomu více než vše. Když máte možnost cvičit s nejlepšími kendisty Japonska, dostanete se do zvláštního duševního stavu, kdy kendo úplně zaplaví celou duši a ovládne vašeho ducha. Ve vzduchu cítíte pot i pach spáleného bambusu, způsobený třením šinajů během úderu. To je pocit, který musíte zažít, abyste jej plně pochopili.
Díky mému každodennímu cvičení jsem byl brzo rozcvičený a cítil jsem se skutečně skvěle. Trochu jako kočka číhající na myš. Pomalu jsem postupoval vpřed, pohled upřený na soupeře. Hledám mezery v jeho obraně a hned poté zaútočím. Pak se najednou ozve „třísk“ a já dostávám do hlavy silný úder soupeřovým šinajem, což me hodně probudilo. Sensei Šizawa mi při tom neustále dokola opakuje: “přestaň mrkat, protože to nebolí o nic méně“.
Ve skutečném životě se úder do hlavy běžně nazývá „úpravou (mentálního) postoje“. V kendo je úder do hlavy jakési připomenutí soupeři, že se má soustředit. Toto soustředění je pak tak pevné, jako snad v žádném jiném sportu. Naneštěstí té krátké chvíli nepozornosti těsně po úderu může soupeř využít i k dalšímu úderu na hlavu, zápěstí či do trupu. Čím více jsem se však učil soustředit a nenechat se rozhodit jedním (prvním) úderem, tím rychleji jsem dokázal na takový útok reagovat. A nakonec díky nepřetržitému nácviku během mnoha hodin, dnů, týdnů a měsíců jsem zjistil, jak využít tuto výhodu ve svůj prospěch. A konečně začal chápat význam onoho rčení, že někdy „je méně více“.
V tom obrovském hluku výkřiků a úderů je vcelku snadné nalézt motivaci k dalšímu boji a dát tomu více než vše. Když máte možnost cvičit s nejlepšími kendisty Japonska, dostanete se do zvláštního duševního stavu, kdy kendo úplně zaplaví celou duši a ovládne vašeho ducha. Ve vzduchu cítíte pot i pach spáleného bambusu, způsobený třením šinajů během úderu. To je pocit, který musíte zažít, abyste jej plně pochopili.
11.
Mnoho studentů v Ni Tai Dai pochází z malých vesnic a měst. Někteří z nich dosud nikdy neviděli cizince na vlastní oči, natož aby proti němu stáli v bogu. Brzy jsem zjistil, že se nechtěně velmi často nacházím ve středu jejich zájmu a pozornosti. A jelikož jsem pro ně byl velmi zajimavý, rozhodl jsem se být vzorným zástupcem své země. Nikdy jsem nezažil žádnou nevraživost vůči mé osobě. Ba naopak, všichni byli velmi přátelští a fakt, že jsem cizinec, mi často otevřelo mnoho dveří, kam by jinak byl dosti náročné se dostat, včetně získání plného přístupu do učitelských kabinetů, kde jsem mohl trávit čas se senseji a pokročilými žáky.
Právě učitelský kabinet mých sensejů se stal prakticky mým druhým domovem během mého studia v Ni Tai Dai. Zde jsem potkal a následně byl představen i mnoha velmi dobrým kendistům poválečné éry Šówa. Již si nevybavuji jejich jména, ale nikdy nezapomenu jejich obrovskou vnitřní sílu, chování a vášeň pro kendo.
Stávalo se totiž docela často, že se na trénink stavili starší pán nebo páni v perfektním obleku, dali si se sensejem šálek čaje a pak i zkřížili meče v dožo s jeho studenty. Tito senioři byli vždy nejpozději během patnácti minut od příchodu plně oblečení v bogu a připravení na…kendo. Co mne hodně zaujalo, je, že si mnoho těchto starších pánů v šatnách obvázovalo kolena a lokty gumovými kousky automobilých pneumatik, aby si ve svém pokročilém věku ochránili stárnoucí klouby.
Častokrát jsem byl pak svědkem něčeho neuvěřitelného. Hned poté co vstoupili do dožo, již oblečení v kendo bogu, se stala ohromující přeměna. Tito kendo mistři, ve svém civilním životě občas kulhající a stařecky sehnutí se hned po překročení prahu dožo narovnali, ramena usadili a připomínali „starobylé zabijáky draků z pekla“. Sledovat je, jak si hlídají vzdálenost a přesně, velmi úsporně a přitom neskutečně rychle dokážou udeřit, bylo opravdu neuvěřitelné. V těchto chvílích vypadali jako bojovníci ve svých nejlepších letech. A dokonce i ve svých 75 letech působili neskutečně sebejistě a hrozivě. Po sparringu, když si sundali helmu a vy jste tak mohli opět vidět jejich stárou vrásčitou tvář, jste si uvědomili, že pokud se naučíte dobře ovládat svůj meč, dokážete jej ovládat po celý život.
Mnoho studentů v Ni Tai Dai pochází z malých vesnic a měst. Někteří z nich dosud nikdy neviděli cizince na vlastní oči, natož aby proti němu stáli v bogu. Brzy jsem zjistil, že se nechtěně velmi často nacházím ve středu jejich zájmu a pozornosti. A jelikož jsem pro ně byl velmi zajimavý, rozhodl jsem se být vzorným zástupcem své země. Nikdy jsem nezažil žádnou nevraživost vůči mé osobě. Ba naopak, všichni byli velmi přátelští a fakt, že jsem cizinec, mi často otevřelo mnoho dveří, kam by jinak byl dosti náročné se dostat, včetně získání plného přístupu do učitelských kabinetů, kde jsem mohl trávit čas se senseji a pokročilými žáky.
Právě učitelský kabinet mých sensejů se stal prakticky mým druhým domovem během mého studia v Ni Tai Dai. Zde jsem potkal a následně byl představen i mnoha velmi dobrým kendistům poválečné éry Šówa. Již si nevybavuji jejich jména, ale nikdy nezapomenu jejich obrovskou vnitřní sílu, chování a vášeň pro kendo.
Stávalo se totiž docela často, že se na trénink stavili starší pán nebo páni v perfektním obleku, dali si se sensejem šálek čaje a pak i zkřížili meče v dožo s jeho studenty. Tito senioři byli vždy nejpozději během patnácti minut od příchodu plně oblečení v bogu a připravení na…kendo. Co mne hodně zaujalo, je, že si mnoho těchto starších pánů v šatnách obvázovalo kolena a lokty gumovými kousky automobilých pneumatik, aby si ve svém pokročilém věku ochránili stárnoucí klouby.
Častokrát jsem byl pak svědkem něčeho neuvěřitelného. Hned poté co vstoupili do dožo, již oblečení v kendo bogu, se stala ohromující přeměna. Tito kendo mistři, ve svém civilním životě občas kulhající a stařecky sehnutí se hned po překročení prahu dožo narovnali, ramena usadili a připomínali „starobylé zabijáky draků z pekla“. Sledovat je, jak si hlídají vzdálenost a přesně, velmi úsporně a přitom neskutečně rychle dokážou udeřit, bylo opravdu neuvěřitelné. V těchto chvílích vypadali jako bojovníci ve svých nejlepších letech. A dokonce i ve svých 75 letech působili neskutečně sebejistě a hrozivě. Po sparringu, když si sundali helmu a vy jste tak mohli opět vidět jejich stárou vrásčitou tvář, jste si uvědomili, že pokud se naučíte dobře ovládat svůj meč, dokážete jej ovládat po celý život.
Zdroj: Japanese Swordmanship: My first memories of kendo in Japan (Dana Abbott) published on January, 2018
Jarda Kolcun
