- Japonské šermování mečem: Mé první vzpomínky na kendo v Japonsku 3
- Japonské šermování mečem: Mé první vzpomínky na kendo v Japonsku 2
- Japonské šermování mečem: Mé první vzpomínky na kendo v Japonsku 1
napsal Dana Abbott a přeložil Jarda Kolcun
Má první vzpomínka na Japonsko patří onomu brzkému ránu, kdy stojím před budovou Budokanu v Tokiu. Je dosti chladný jarní den a já v tom v mrazivém ránu doslova vidím svůj dech. Ale konečně jsem tam…všechny ty nové obrazy a zvuky mne zcela pohltily. Doslova na dosah ruky byla najednou celá ta úžasná japonská historie i kultura.
Můj budoucí sensei, Abe Šinobu, mě dovede do jedné místnosti a pokývne mi, abych si u vchodu sundal boty a sedl si na podlahu pokrytou tatami rohožemi. Odejde a po několika okamžicích se dveře znovu otevřou. Vejde mladá žena, která nese konvici s čajem a šálky. Na tatami rozestaví tři šálky, zatímco se vrací sensei Abe spolu s jedním ze svých studentů. Přisednou si a ukloní se. Také se ukloním, a zatímco popíjíme čaj, jeho student se nervózně pokouší konverzovat ve své nedokonalé angličtině poté, co jsme se navzájem seznámili.
1.
Když se ohlížím zpátky, uvědomuji si, jaké neskutečné štěstí jsem tehdy měl. Přišel jsem totiž k nesprávnému vchodu budovy zrovna ve chvíli, kdy si zde byl sensei Abe Šinobu krátce zakouřit. Už si nepamatuji, o čem jsme si vlastně tehdy u čaje povídali, ale se slovníkem v ruce a v přátelské konverzaci jsem byl nakonec pozván, abych navštívil školu senseie Abe Šinobu. Předal mi tehdy svou vizitku a řekl jen: “z nádraží … vzít taxi“.
2.
Asistent mi pokynul, abych si sednul, a poté mi začal servírovat čaj. Přes velká prosklená okna učitelského kabinetu jsem viděl moře modrých kendistů s bambusovými meči, které se míhaly v rychlých úderech. Byl jsem tím pohledem naprosto ohromen. Vytrvalost, výbušnost i způsoby chování všech těch modře oděných studentů Cesty meče byly prostě úžasné. Pak úder velkého bubnu zastavil trénink a to, co ještě před okamžikem vypadalo jako obrovský chaos, se okamžitě stalo disciplinovaným pořádkem.
3.
Můj první den se na rozdíl od prvního dne japonského studenta značně lišil. Jednak jsem byl v Japonsku úplným cizincem. A jednak, jelikož jsem byl cizincem, všichni měli obrovskou snahu vyhovět mým potřebám. Zjistil jsem tak, jak je Japonsko obrovsky odlišné od mého rodiště, včetně jejich přístupu k cizincům.
4.
Následujícího rána jsem dychtivě nastoupil do vlaku. Po pár kilometrech jízdy jsem další neskutečnou náhodou uviděl ve vlaku z Jokohamy do Tokia senseie Šizawu. Pomocí rukou se nám přes ten velký dav cestujících lidí, podařilo zvládnout alespoň základní konverzaci. Sensei Šizawa se mě zeptal, v jaké stanici jsem nastoupil, a když jsem odpověděl, že jde o Fudžigaoku, zjistili jsme, že sensei bydlí blízko mne, prakticky za rohem. To je až neuvěřitelná náhoda, že ve městě, kde žije 16 milionů lidí, se naše cesty setkaly.
Když jsme vystoupili z vlaku sensei Šizawa mi nabídnul, že se s ním mohu svézt taxíkem a cesta pak trvala asi 15 minut. Po příjezdu na univerzitu mě sensei Šizawa vede zadním vstupem do dojo. Studenti se již začali shromažďovat na ranní cvičení. V tu chvíli si nejsem úplně jistý, co mám dělat, nebo kam jít.
Stojím tam tedy jak „tvrdé y“, když tu ke mně přistoupí sensei Šizawa, který si všimnul, že na kendo nejsem vhodně oblečený. Asi jsem tam vypadal v tu chvíli hodně zoufale, protože se mu mě zželelo a řekl mi, že v šatně je jedno starší kendogi (tréninkové oblečení na kendo), které si mohu vypůjčit. Bylo patrně po studentovi, který odešel již před lety. Řekl mi, že si jej mohu půjčit, než si pořídím své vlastní. Naštěstí se jednalo o univerzální velikost, i přesto mi však chvíli trvá, než jsem si své staré/nové oblečení správně upravil. Jdu po schodech dolů k dožo a připadám si v kabátci a hakamě velmi nezvykle. Jako bych měl na sobě nějaký honosný oblek. Přicházím ke vchodu a ukláním se podobně jako studenti předem mnou.
Uvědomuji si, jak rozdílný pohled na dožo to nyní je z pohledu studenta v porovnání s pohledem, který jsem měl včera z proskleného učitelského kabinetu, kde jsem popíjel čaj se senseiem a pozoroval dění tam dole. Zde najednou všichni vypadají nějak vyšší a větší, což mě hodně překvapilo, protože jsem si vždycky myslel, že Japonci jsou národ nevysokých lidí. Pak mi řekli, abych šel do protějšího rohu dožo, kde senseiové Abe a Šizawa vyučovali pokročilé studenty. Mám čekat v řadě s ostatními pokročilými sudenty, kteří se připravují na zkřížení mečů se senseiem.
5.
Netřeba říkat, že jedním z nejtěžších věcí, které jsem měl tehdy udělat, bylo právě jít do kleku a říci: “Onegai šimas“. Bez váhání jsem sice napodobil své spolužáky v úkloně, ale pro mne to vůbec nebylo přirozené. Doma v Arizoně jsem nikdy nemusel někoho žádat o svolení…k čemukoliv. Zaprvé bych si v podobné pozici poškrábal své kovbojské boty. A za druhé mi v tu chvíli, s nosem u podlahy, proběhlo hlavou: “To je tak ponižující. Určitě teď vypadám jako žebrající toulající pes“. Také mám v tu chvíli pocit, že všechny pohledy jsou upřené jen na mne. Ale přitom všichni v dožo se uklánějí úplně stejně. Právě tehdy jsem se začal skutečně učit…projevování úcty tomu druhému.
Přemýšlení o respektu je jedna věc, ale pak jej skutečně projevit, je úplně jiná věc. S hlavou stále u podlahy opakovaně slyším mnoho jednotlivých hlasů studentů žádajících o svolení, aby si s instruktory mohli zacvičit. Pak i já mám po zdvořilé žádosti možnost si zacvičit se senseiem Abe.
Jarda Kolcun
