napsal: Dave Lowry
Na podzim loňského roku začalo oddělení humanitních věd jedné z washingtonských univerzit shromažďovat materiály pro plánované sympozium o zkušenostech nisei a sansei (druhé a třetí generace Japonců). Kvůli tomu mě zkontaktovala postgraduální studentka, která na programu pracovala, a požádala mě o krátký písemný příspěvek o mých vlastních zkušenostech.
Byl jsem trochu zmatený. Obával jsem se, že postgraduální studentka neměla přesné informace. Vím totiž jistě, že nejsem japonského původu, ani vzdáleně. Sdělil jsem jí to a vysvětlil, že můj vztah k japonským věcem souvisí s mým výcvikem v bojových způsobech a s psaním o japonské kultuře. To všechno věděla, odpověděla. Ale mé jméno navrhl jeden profesor angličtiny, který četl některé mé texty. A přestože na sympoziu nebudou žádní další přispěvatelé nejaponského původu, doufala, že budu mít zájem se ho zúčastnit.
Pozvání k účasti na takovém projektu mě více než zaujalo. Ocenil jsem fakt, že mě doporučili i tu příležitost. Byl tu však jeden problém. Neměl jsem nejmenší představu, o čem bych měl psát. Do termínu odevzdání příspěvku zbýval téměř rok, což byla dostatečně dlouhá doba na to, abych měl několik odpolední na přemýšlení a vzpomínání na vlastní zážitky a postřehy. A netrvalo dlouho a vzpomněl jsem si na jedno zvláštní kázání senseie Nishimota na téma „bílí kluci a bonsaje“.
Nishimoto sensei byl osho, kněz buddhistické sekty Jodo z Colorada. Byl také držitelem pátého danu v judu, který často fungoval i jako rozhodčí na shiai neboli turnajích, které jsme pořádali u nás na Středozápadě, když jsem byl mladý judista. Jeho vyholená hlava a malá, zavalitá postava byly na shiai důvěrně známé a navzdory jeho mírné povaze byl respektován jako opravdový odborník v judu i přísný mentor.
Vzpomínám si, jak jsem byl jednou po shiai v šatně, když Garry Matsukawa přišel rozzlobený a frustrovaný. Garry prohrál dva zápasy, které měl vzhledem ke svým schopnostem původně snadno vyhrát. Své rozčilení si vybil na dvířkách skříňky, které zůstaly pootevřené, a on do nich silně udeřil dlaní, právě když procházel kolem. Sensei Nishimoto šel za Garrym a uviděl to. Popadl Garryho za límec a prudce jej posadil na lavičku v tělocvičně. Posadil ho tak tvrdě, že se mu oči na pár vteřin trochu zakoulely v důlcích. Za chvíli se vzpamatoval, zatímco Nishimoto mu začal přednášet o důležitosti sebeovládání v judu, na tatami i mimo ně. Přednáška byla vedena bez zbytečného okecávání, dostatečně srozumitelně i pro třináctiletého kluka, jako byl Garry. Předpokládám, že to bylo proto, že druhý sensei, který rozhodcoval utkání, Nishimota vyzval, aby „záležitost s problémem „bílého kluka“ urovnal“.
Víte, v té době, tedy koncem šedesátých let, bylo judo i všechny ostatní bojová umění v jistém smyslu rozdělené. Na jedné straně stáli “ti praví”, nebo, jak se jim také říkalo, “dakine“. Na druhé straně byli “bílí kluci”. Dakine byli téměř všichni nisei a sansei. Obvykle mezi sebou mluvili buď čistě japonsky anebo zvláštním mixem japonštiny a angličtiny. Byli hrdí na to, že cvičí původní judo (tj. Kodokan judo) a dodržují jeho ideály. Dakine dokázali hodinu klečet v pozici seiza na judo shiai, aniž by se pohnuli nebo se jakkoli vrtěli, a pak vyskočili na nohy, když se ozvalo jejich jméno, a nastoupili do zápasu v plné parádě. Dakine opovrhovali každým, kdo projevoval velké emoce při výhře nebo prohře. Věřili, že se věci mají dělat postaru – samurajsky, jak si mysleli. A považovali každého judistu, který zastával odlišné názory na chování, za “bělocha”.
Měl bych však hned dodat, že posměšné označení “bílý kluk” nemělo žádný rasový význam. Černoši, běloši, dokonce i ti s japonskými předky; to bylo úplně jedno. Pokud jste se nechovali jako hrdý samuraj, byl jste nazván „bílým klukem“. Nemělo to tedy mnoho společného s rasou; mnohem více to souviselo s neschopností těchto „bílých kluků“ dodržovat staré způsoby chování v podobně stejné úctě jako to dělali dakine. Proto jimi dakine opovrhovali.
My, kteří jsme sice nebyli japonského původu, ale byli jsme naštěstí vychováváni ve stejných tradičních hodnotách našimi senseji, jako kdysi byli oni. A i když naše pleť byla bílá jako vybělené judogi, které jsme nosili, nebo třeba tmavá jako nový černý pásek, byli jsme považováni za stejně rovnocenné dakine jako kterýkoli Kato, Tanaka nebo Suzuki.
Všichni jsme mezi sebou používali podobně ponižující přezdívky, jaké si mezi sebou i dnes dává většina mladých lidí. Dakine snesl, když si ho někdo dobíral a říkal mu jimbei nebo bonkura, což jsou v japonštině slangová slova pro “idiota” nebo “burana”. Ale nejhorší urážkou, kterou dakine nikdy nepoužil vůči druhému, ani v žertu, ani v legraci, bylo nazvat jiného dakina „bělochem“.
Stojí také za to říci, že i přes všechnu svou aroganci nebyli dakinové podle západních měřítek příkladem machismu. Například Bob Miyoshi, jeden z dakinů, byl členem skupiny, která trénovala výrazně nemachistické umění klasického japonského tance. Nebo Garry Matsukawa hrál na bambusovou flétnu šakuhači. Všichni se narodili v této zemi, a pokud jsem mohl soudit z jejich postojů, všichni k ní byli loajální a nepovažovali se za výrazně odlišné od ostatních dětí, s nimiž chodili do školy, hráli si a stýkali se. Jejich-naše-egalitářství mohlo svým způsobem připomínat univerzitní bratrstvo, nicméně ani peníze, ani popularita nikomu nezajišťovalo místo v kruhu dakinů. Stát se dakinem bylo možné pouze s ochotou věnovat se judu nebo jinému budó s velmi tradičním japonským přístupem. To bylo hlavní měřítko. Splň ho a mohl ses považovat za člena.
Nicméně i když přívlastek „bílý kluk“ nebyl rasově motivovaný, působil jisté potíže, zejména když se nás na judo shiai sešlo hodně. Dakine se oblékal v jiné části šatny. Během zápasů bylo slyšet obvyklé povzbuzující “Pojď!” nebo “Dělej!“, ale také mručivé a posměšné “Tak se ukaž, bílej kluku“.
Naši senseiové věděli, kam to postupně povede, a tak byl jimi Nishimoto vybrán, aby tomu učinil přítrž. Stalo se to, když jsme si v šatně oblékali judo na turnaj, který probíhal na Oklahomské univerzitě. Sensei Nishimoto vešel do místnosti a pokynul některým z nás ve skupině, abychom ho následovali. Byl to nepříjemný okamžik. Dělal jsem, že se mě to netýká a s náhlým a intenzivním zájmem jsem si prohlížel své klopy. “Hej, Kimi!” Zaslechl jsem a otočil se, abych ho viděl, jak na mě zamával. Připojil jsem se proto k ostatním, které vybral, a pomalu jsem šel do malé trenérské místnosti na konci chodby. “Chlapci,” oslovil nás sensei Nishimoto, když jsme si sedli a tiše čekali, co bude následovat. “Všichni jste nikkeijin, že ano?”
“Jo,” pomyslel jsem si. Ale pak jsem si uvědomil, že se sensei spletl. Termín “nikkeijin” totiž označuje každého, jehož předci jsou Japonci, a tak jsem začal nenápadně couvat ze dveří. “Posaď se zpátky,” řekl sensei. Posadil jsem se zpět na mé místo.
“Všichni jste nikkeijin,” pokračoval. “Ale to neznamená, že jste všichni Japonci.” Sensei Nishimoto se odmlčel a založil si ruce na své mohutné hrudi. Většina dakinů se tvářila zmateně. “Někteří z vás byli v mém kostele v Denveru,” pokračoval. “Vybavujete si bonsaje, které tam mám na zahradě?” Několik hlav přikývlo. Sensei Nishimoto pěstoval smrky Ezo v květináčích. Byly pokroucené a zkřivené věkem, a ten největší z nich byl vysoký sotva po můj pas.
“Tady smrky Ezo nerostou,” pokračoval. “Ty, které mám, byly dovezeny ještě jako sazenice z Japonska. Ale to bylo před sedmdesáti lety. Všechno to tvarování, které jsem na těch stromcích provedl, všechno to přesazování, hnojení a péče; všechno, co z těch stromků udělalo to, čím jsou dnes, to bylo provedeno zde v Americe. Tak mi řekněte, chlapci: jsou ty stromky japonské, nebo americké?”
Podíval jsem se na Ricka Funaiho, který seděl vedle mě. Díval se na podlahu. Na mé druhé straně si Bob Miyoshi zamyšleně třel bradu. Nikdo nic neříkal. “Položím vám tedy jinou otázku,” pokračoval sensei. “Kdyby ten smrk přivezli z Japonska a jen ho zasadili, nechali ho tady přirozeně růst, byl by teď něčím výjimečný?”
“Ne, sensei,” nabídl se Bob. “Byl by to jen další stromek.”
“Ano,” souhlasil Nishimoto sensei. “Víš, Miyoshi-sane, ty jsi jako ten strom. Máš své kořeny v Japonsku. Ale pokud se nevytvaruješ tak, aby z těchto vašich kořenů vyrostlo něco hodnotného, pak jakou mají hodnotu? Budeš jen další strom.”
Tím kázání skončilo. Nishimoto sensei se přitom ani slovem nezmínil o „bílých klucích“. Místo toho se jeho poselství týkalo našeho způsobu myšlení. Správné sezení v seize, stejně jako další zdokonalování, které nás judo učí, byly úspěchy, na které jsme měli být hrdí. Ale nebyly cílem samy o sobě. Sensei se nám snažil říct, že to, jak tuto tradici a disciplínu využíváme, nás odlišuje, dělá nás výjimečnými.
Ti z nás, kteří mají kořeny v Japonsku, ať už jsou to kořeny pokrevní, nebo kořeny linie našich Cest, jsou na toto spojení hrdí. Máme silné kořeny.
A přesně o tom jsem pak napsal na sympoziu o sociálních zkušenostech Američanů japonského původu. Předpokládám, že to je jedno z ponaučení, které mi přinesly mé vlastní zkušenosti s touto skupinou – uvědomovat si kořeny. A pamatovat si, že nejdůležitější není to, odkud pochází, ale to, co z nich vyrůstá.
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
