napsal: Dave Lowry
Musím se přiznat, že jedna konkrétní část karate mě nikdy nijak zvlášť nelákala. Přesto je svým způsobem fascinující. Jde o tajemnou dovednost známou pod názvy jako sannen goroshi nebo také gotsuki goroshi, což se dá volně přeložit jako nauka o likvidaci protivníka úderem, který není smrtelný ihned po kontaktu, ale který způsobí smrt až za tři roky (sannen), pět měsíců (gotsuki) nebo za jinou přesně stanovenou dobu. Souhrnně se tato mystická síla v japonštině nazývá okurasu goroshi, doslova “odložené zabíjení“.
Příběhy čínských bojových umění jsou plná příběhů o takzvaně odložené smrti. Umění způsobit zranění, které se časem ukáže jako smrtelné, je příbuzné s uměním tien hsueh neboli “úderem do životně důležitých bodů“. Někteří z těch, kteří tyto dovednosti ovládali, podle vyprávění z Číny ani nemuseli protivníka zasáhnout velkou fyzickou silou; stačil jim k tomu lehký dotek.
Pro vysvětlení tajemné síly těchto úderů s odloženými účinky bylo předloženo hned několik vysvětlení. Podle čínské filozofie a souvisejících teorií proudí tělem v pravidelných intervalech energie, čchi, japonsky ki, a při správné manipulaci má výsledná nerovnováha v proudění za následek smrt v pozdějším termínu nebo čase, který je nějak předvídatelný.
Jiné autority zase trvají na tom, že není ani tak důležité, do jakého vitálního bodu je zasaženo, ale jakým způsobem je na něj útočeno. Jako skutečnou sílu tohoto umění uvádějí škodlivé vibrace způsobené údery karate a kung-fu, útoky, které na povrchu mohou způsobit jen malé škody, ale uvnitř devastují orgány.
No a jiní se celé představě vysmívají a účinkům oddalování smrti přisuzují podobně sugestivní sílu jako se přisuzuje haitskému náboženství voodoo.
Japonské a okinawské příběhy o karate většinou podobné příběhy o odložené smrti většinou nejsou tak velkolepě popsané, v porovnáním s bájnými příběhy o doteku odložené smrti v čínských pověstech. Přesto má karate takových údajných příhod nepřeberné množství.
Jednou jsem položil otázku jejich pravdivosti svým dvěma senseiům, kteří se narodili a vyrůstali na Okinawě. Oba byli poměrně pragmatičtí muži; oba měli vysokoškolské vzdělání v oboru ekonomie a ani jeden z nich příliš nedal na staré pověry. Přesto oba muži vyjádřili víru v okurasu goroshi. Jeden z nich mi vyprávěl příběh, který slyšel v dětství na Okinawě, a podal mi i možné vysvětlení. Dovolte mi jej zde napsat k vašemu zamyšlení.
Poblíž vesnice Yonabaru na Okinawě žil karatista jménem Hiro Kaneshiro, o němž se říkalo, že ovládá dovednosti okurasu goroshi, ačkoli jej nikdy neukazoval během výuky. Bylo to v až posledních měsících druhé světové války, kdy byl Kaneshiro nucen toto umění využít. Pracoval u souseda na záhonu se sladkými bramborami, když k němu přišel nějaký japonský voják umístěný na Okinawě a požadoval po něm peníze. Voják byl pravděpodobně vyslán na nějakou pochůzku pro svého kapitána. Byl to však opilec a když narazil na skupinu Okinawanů, kteří spolu popíjeli džbán awamori, přidal se k nim a nakonec vypil opravdu hodně tohoto úžasně silného nápoje. A jak už to tak bývá, v opilosti zabloudil až k onomu farmáři, kd emu vyhrožoval smrtí, pokud mu nedá penízei. Kaneshiro vojákovi zlomil zápěstí a pak ho udeřil. Úder vedený hranou Kaneshirovy ruky vyrazil vojákovi dech, ale ten se v tu chvíli zjevně mnohem více zabýval bolestí zlomeného zápěstí.
Jelikož Kaneshiro, věděl, že takový útok by byl v japonské armádě důvodem k okamžité popravě, raději utekl do džungle. Ale ještě, než tak učinil, upozornil vojáka, že mu zbývají pouhé tři dny života. Voják se vrátil ke své jednotce, ale o tři dny později onemocněl a zemřel. Jako příčina smrti byla uvedena otrava krve. Nedlouho po této události začala bitva o Okinawu. Japonské jednotky tam pak měly zcela jiné starosti než nahánět jakéhosi Kaneshira. A nedlouho poté válka skončila.
Ještě několik desetiletí poté se Kaneshirův čin tradoval mezi místními tak často, že se stal v této části Okinawy legendou, a Kaneshira se stal vyhledávaným učitelem karate. Důsledně však odmítal prozradit to podstatné o svých schopnostech. Až několik týdnů před vlastní smrtí, o několik let později, o tom promluvil s jedním ze svých studentů. “Úder, který jsem použil, byl úder provedený tegatanou (hranou dlaně),” řekl, “a mířil jsem jím na místo asi dlaň vzdálenou nad játry.” A ještě něco dodal. “Podle toho, jak vypadal, jsem odhadl, že dost pije.” To je vše, co Kaneshiro prozradil. Nechtěl, nebo možná ani nedokázal vysvětlit, proč měl tento konkrétní úder právě takový účinek.
Student, kterému to řekl, však tuto informaci předal dalším studentům a jeden, který získal poznatky o těchto úmrtích, je předal lékaři. Na základě informací, které mu byly poskytnuty, lékař poznamenal, že “uvedený úder byl veden hranou ruky, který byl mnohem silnější než například úder pěstí“. A lékař uvedl, že “Kaneshirův cíl byl velmi pravděpodobně cílen na úrovni sleziny“. Útok mohl poškodit slezinu, domníval se lékař, orgán, který kromě jiných funkcí pomáhá regulovat přívod krve. Dodal, že u jinak zdravého dospělého člověka by trvalo asi týden, než by se infekce z protržené sleziny rozšířila natolik, aby způsobila smrt. U alkoholika, jehož slezina byla poškozena dlouhodobým nadměrným pitím? Smrt by byla mnohem rychlejší. Asi za tři dny.
V tomto případě by snad záhadu okurasu goroshi mohlo vysvětlit vědecké vysvětlení. I tak ale nemůže odpovědět na všechny naše otázky: Jak například mohl Kaneshiro vůbec vědět o účincích infekce sleziny? Voják byl v té době opilý, ale jak mohl Hiro vědět, že jeho protivník je těžký pijan, jehož slezina by byla obzvláště zranitelná? A jak dokázal ovládnout svůj úder, tak aby způsobil jen potřebné poškození a ne víc? Možná, že odpověď se skrývá v dalším vědeckém zkoumání. Ale možná všechny odpovědi leží v hrobě jednoho skvělého karatisty z vesnice Yonabaru….
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
