Osu! Původ karatistického zvolání

napsal: Dave Lowry
Občas zdravím lidi slovy: „Ehh, howzit?“. Jsou to lidé v mém věku nebo mladší, lidé, které dobře znám a kteří mají určitou znalost havajského pidžinu.
Tak a nyní pouze PŘEDPOKLÁDEJTE, že někdo, zejména ten, pro koho angličtina není rodným jazykem, uslyší, jak říkám „Ehh, howzit?“ svému příteli, a usoudí, že je to způsob, jakým přiměřeně vzdělaný člověk z vyšší střední třídy zdraví ostatní. Koneckonců, slyšeli mě to říkat, a protože se živím používáním slov, tak to určitě musí být správně, že?
A pak potkají svého faráře v obchodě s potravinami, poprvé se setkávají s babičkou své přítelkyně nebo jsou představeni šéfovi firmy, kde se ucházeli o práci a „Ehh, howzit?“ nemusí být ten nejlepší způsob, jak někoho z nich pozdravit.

Osu je výraz, který zná většina karatistů (ale hodně se používá i v BJJ – brazilském jiu jitsu, pozn. překladatele). Způsob, jakým se často až řve v některých dójó, ve mně vzbuzuje chuť napsat ho spíše jako „OSSSSU!“.

Tento termín se hojně používá. Může znamenat „ano“, „rozumím“ nebo „hurá“. Může to být také způsob, jak pozdravit svého parťáka v dójó.

Existuje několik vysvětlení historie tohoto termínu. Většina se shoduje na tom, že „osu“ je zkrácením slovního spojení „Ohayo gozaimasu“ (v překladu „Dobré ráno“) a stalo se běžným pozdravem v japonském námořnictvu na počátku 20. století.

Rádoby inspirativní příběhy o tom, „co „osu“ znamená“, jsou oblíbené především v západních dójó. Jednou jsem slyšel japonského instruktora karate, jak někomu, kdo se ptal na vysvětlení „osu“, podal vysvětlení, které bylo zjevně absurdní. Později jsem se o tom onomu instruktorovi zmínil. „Toho člověka to potěšilo, že?“ zněla jeho odpověď.

Jak víte, budó je takových příběhů plné – co například symbolizují barvy pásků nebo záhyby na hakamě. Jsou to však mýty, příběhy, které mají údajně vysvětlit nebo dodat nějaký význam konvencím, které se obvykle vyvinuly z úplně jiných důvodů, než jsou ty uváděné.
Prométheus neukradl Diovi jiskru, aby dal člověku oheň, i když je to bezva příběh. Černý pásek nevznikl jako důsledek toho, že se bílý pásek zbarvil potem a špínou z tvrdého tréninku. Obojí jsou mýty, které mají zpětně vysvětlit věci, jež nyní existují.
Problém je v tom, že stejně jako ambiciózní historky o „skutečném“ významu „osu“ jsou japonská bojová umění stále poněkud záhadná, pokud jde o jejich původ a pověsti, což znamená, že tyto příběhy jsou pak často brány vážně. A co hůř, protože lidé neznají skutečný základ většiny toho, co dělají v dójó, vytvářejí si tato romantizované až esoterická vysvětlení.

Záhadou zůstává, JAK se v některých dójó stalo pozdravení „osu“ běžným výrazem. Toto slovo totiž používají i jiní ve zcela nesouvisejících segmentech japonské společnosti: Kuchaři suši ho někdy používají při rozhovoru se svými kolegy. Používají ho i mladí muži, kteří jsou drsní nebo si přejí být za takové považováni. V tomto smyslu je „osu“ drsným ekvivalentem slov „Hej!“ nebo „Ty vole!“. Ženy v hovorové japonštině „osu“ neříkají – i když se tento jazyk rychle mění a je možné, že se brzy stane „osu“ běžným tím, že i ženy jej budou používat.

Vodítkem pro výskyt „osu“ v karate dójó je skutečnost, že mnoho učitelů shotokanu 20. století vystudovalo univerzitu Takushóku. Ačkoli je to skvělá instituce, Takushoku má pověst školy pro sportovce. Atletika tam vždy tvořila velkou část scény. Takže je vám jasné, proč mladí muži na této škole, kteří se věnují sportu, používají slangové výrazy jako je „osu“. Také je vám nyní již jasné, proč absolventi, kteří pak tvořili jádro Japonské asociace karate, ho ve svých dójó používali i nadále. Totéž lze říci i o jiných karate a budó dójó, kde většina absolventů pocházela ze škol s podobným sportovním zaměřením.

Všimněte si, že při používání pidžinového pozdravu „Howzit?“ tím dávám dotyčnému kromě jiného také najevo, že již spolu máme společné zážitky. Je to způsob, jak znovu navázat na náš vztah, připomínka kamarádství, které máme. Není to až tak odlišné od konverzace mezi těmi, kteří při setkání zjistí, že vystudovali stejnou školu, a používají fráze, které byly na této škole běžné.

Všimněte si také, že v mnoha dójó bude mít vyslovení „osu“ za následek buď posměch, nebo ostré pokárání. Vzhledem k tomu, že toto slovo může označovat také samce nějakého zvířete, může mít vykřiknutí temperamentního „Osu!“ za následek, že na vás někdo zakřičí zpět: „Mesu!“, což znamená samici. To je nepříliš jemná nápověda, díky které byste měli pochopit, že tento výraz byste neměli v daném dójó dále používat.
A v jiných dójó budete dokonce tvrdě opraveni. V těchto dójó je „osu“ považováno za hrubé nebo dokonce až hloupé. Opět JDE O KONTEXT. Je to sice přesně ta odpověď, kterou by mohl rekrut námořní pěchoty pronést na adresu svého dril seržanta, ale podobně kdyby dirigent Bostonského symfonického orchestru řekl houslistovi na třetí židli, aby hrál trochu více fortissimo, houslista by pravděpodobně nekřičel: „Pane, ano, pane!“.

Nic z toho však nemá naznačovat, že se zcela mýlíte, pokud používáte „osu“ každý večer ve svém dójó. Pokud ho používáte mezi těmi, kteří sdílejí zázemí vašeho umění nebo organizace, je to způsob, jak ve skupině vytvořit energického ducha.

Spíše vám jen doporučuji, abyste měli na paměti dva body týkající se „osu“. Za prvé, nemyslete si, že říkáte něco, co má hluboký nebo skrytý význam. Stejně dobře můžete křičet: „Teď máš babu ty!“. Za druhé, a to je důležitější, vězte, že okolnosti, za kterých můžete „osu“ použít, jsou hodně omezené. Na rodilé mluvčí japonštiny neuděláte dojem, když do běžného rozhovoru vmáčknete srdečné „Osu!“.
A neměli byste si ani „osu“ vyslovené japonským učitelem karate v určitém kontextu mylně vykládat jako důkaz, že toto slovo je legitimní a vhodné používat v širším spektru interakcí s ostatními.

Rozumíte?

OSSSSU! 😉

Tento článek původně vyšel v roce 2020 v časopise Black Belt Magazine.

Zdroj: Osu! The Origin Behind the Karateka’s Exclamation