Mibune (telegrafování )

Přečteno: 55

napsal: Dave Lowry
Tentokrát jsme se v lekci věnovali tématu vybraných technik pák a kontrole soupeře, které se skrývají v kata zvané Empi. Jedním z technik byla i ta, při němž útočník skončil rozplácnutý obličejem k zemi; jednu ruku měl napnutou obzvlášť nepříjemným způsobem, velmi podobným technikám osae-waza neboli technikám držení, které jsou běžné i třeba v judu či v aikidu. Útočníkova ruka byla zachycena tak, že byla vytažena nahoru a směrem od těla. Karatista, provádějící tuto techniku, pak musel paži pouze trochu napnout a pootočit, a bolest byla okamžitě intenzivní. Bylo to téměř, jako by celým tělem projel silný elektrický výboj. A přesně to se muselo dít jednomu z kluků, protože těsně předtím než to odplácal o podlahu na znamení, že se podřizuje, jeho tělo se dostalo do křeče a obě nohy se mu v kolenou podlomily. “Tohle nedělej!” vyštěkl na něj sensei. Navzdory bolesti se ležící karatista dokázal zasmát. “Jak to myslíte?” zeptal se. “Byla to nedobrovolná reakce.
Možná,” řekl sensei. “Ale takto to telegrafuješ.

Každý, kdo strávil delší dobu téměř v jakémkoli bojovém umění, tento termín zná: telegrafování. V japonském budó se někdy označuje jako mibune, což znamená “udělat znamení nebo gesto”. Znamená to nevědomky prozradit protivníkovi své záměry, vyslat signál, který může zachytit a interpretovat podobně jako telegraf vysílá kódovanou zprávu.

Karatista stáhne rameno těsně předtím, než se chystá udeřit, takzvaně si „nabije“. Nebo třeba kendista se dotkne hrotem své zbraně hrotu soupeřovy zbraně těsně předtím, než provede úder: to jsou zjevné příklady telegrafování. Někdy jsou však signály mnohem jemnější.

Například na jednoho karatistu, kterého jsem znal, se dalo vždy spolehnout, že těsně předtím, než se chystal touto nohou kopnout, zatáhne za horní část stehna kalhot. Nebo judista, s nímž jsem se setkával na turnajích, vždycky zamrkal očima, než se pokusil o konkrétní útok na nohy. A pokaždé se jednalo o jeden konkrétní útok, podtrh nohou. Pokaždé jste se na to mohli spolehnout a mnozí z nás, kteří jsme s ním bojovali, pak nohu vystrčili směrem k němu záměrně a jakmile jsme uviděli mrknutí, začali jsme s protiútokem.

Je zřejmé, že telegrafování představuje pro bojového umělce skutečný handicap, zejména proto, že tyto zprávy jsou téměř vždy nevědomé akce. Neuvědomujeme si, že je vysíláme. Pokud váš protivník ví dopředu (i kdyby to byl jen zlomek vteřiny), že se technika blíží, má nad vámi obrovskou výhodu. To je mimochodem důvod, proč tradiční karatisté nerozvíjejí ono rytmické “poskakování” jako při boxu, poskakování nahoru a dolů, které je možné vidět na mnoha turnajích karate. Hopsání vytváří rytmus, který ale musí být porušen těsně před zahájením jakéhokoli útoku. A pokud soupeř rytmus zachytí, okamžitě pozná moment, kdy je narušen. Skákání je asi v pořádku pro boxery a ostatní, kteří se snaží získat body. Při použití ve skutečném konfliktu je to však strategie plná nebezpečí, zčásti proto, že telegrafování je jejím přirozeným a nežádoucím vedlejším produktem.

Jak vyplývá z příkladů, které jsem právě uvedl, jsme zvyklí uvažovat o telegrafování jako o negativním signálu. Stáhnutí ramene, mrknutí; jsou to varování před akcí, která se má za okamžik stát. Proč tedy bylo karatistovi řečeno, že telegrafuje i poté, co byla technika dokončena? Důvodem je, že budóka nechce vyslat soupeři žádné signály, ať už je jeho situace jakákoli. Řekněme například, že se útočníkovi v boji podařilo zablokovat vaši ruku a při vaší snaze o únik se mu podařilo končetinu zlomit. Při rvačce v baru nebo při rvačce na chodníku, do které se obvykle zapojují machističtí mladíci s příliš velkým množstvím času a testosteronu, by zlomená ruka vzbuzovala vážné obavy. Přesto si musíme uvědomit, že při vážném střetu na život a na smrt patří zlomená ruka k těm nejmenším zraněním, s nimiž je třeba počítat.

Nejenže se bojovník musí smířit s pravděpodobností vážného zranění, ale musí být i psychicky připraven na to, aby jeho následky před svým protivníkem utajil. “Nemůžeš vždy zabránit nepříteli, aby tě zranil,” říká přísloví jedné klasické šermířské školy, “ale můžeš mu zabránit, aby věděl, že tě zranil.” To je důležité; zamyslete se nad tím. Zasadíte útočníkovi úder, který přesně zasáhne ve správnou chvíli a správné místo a díky tomu mu zlomí kost. Jste si tím jistí, při úderu jste cítili zlomeninu, slyšeli jste prasknutí. Varianta jedna je, že se to stane proti protivníkovi, který pak křičí a svírá zraněnou končetinu, ale za chvíli se vzpamatuje a pokračuje v boji. Anebo stejným způsobem zlomíte končetinu jinému útočníkovi, který, i když pak znovu udeříte, necukne. Neprojevuje vůbec žádné emoce, prostě pokračuje v boji. Kterému nepříteli byste z emocionálního, psychologického hlediska raději čelili? Je zřejmé, že útočník, který potlačil své zranění v mysli (nebo alespoň nedovolí, aby se jeho účinky projevily), je hrozivým nepřítelem. Možná uvnitř již umírá, anebo možná opravdu necítí žádnou bolest. Nemáte možnost to zjistit, a proto si pravděpodobně dvakrát rozmyslíte, než budete v boji pokračovat.

Najdou se tací, kteří (částečně správně) poznamenají, že trénink v dójó není totéž, co skutečný boj. Ale ani by neměl být. Ignorování bolesti v dójó z vás nedělá nic jiného než velkého hlupáka. Pokračovat stoicky v tréninku se zlomenou rukou je věc, o které „tvrďáci“ rádi vyprávějí při setkáních u piva. Skutečnost je však taková, že další traumatizování takového zranění nebo jeho nedostatečné ošetření znamená riskovat trvalé a chronické problémy.

Proto práce na minimalizaci telegrafování je jedna z nejvýraznějších rysů budó, jako je aikidó a judo, a je to také jeden z důvodů, proč je studium úchopů a pák, které se vyskytují i v kata karate, zásadním aspektem tréninku tohoto umění. Podobně jako se jeden z partnerů učí postupně a kontrolovaně působit bolest, učí se ji přijímající partner vstřebávat se stejnou, postupně se zvyšující kontrolou. Proto také žádný mistr bojových umění nemůže považovat svůj trénink za úplný, ať už je jakkoli rozsáhlý, pokud nezahrnuje některý z úpolových umění boje.

Přesto existuje způsob, jak dát svému tréninkovému partnerovi najevo, že míra bolesti, kterou mu způsobil, je dostatečná k tomu, aby si vás podmanil, a že větší intenzita již způsobí zranění. Poklepejte do žíněnky nebo do jakékoliv dostupné části jeho či vašeho těla. Je to dobrovolný, vědomý úkon, na rozdíl od náhlého nádechu, překvapeného výkřiku, či křečovitého škubání těla. Odplácání je sice druh telegrafování, to je pravda, ale je to záměrný čin. Jakýkoli jiný projev přijaté bolesti je pro výcvik nevhodný. Dává partnerovi v dójó zprávu, kterou by měl místo toho dostat prostřednictvím vašeho poklepávání. Avšak skutečnému protivníkovi ve skutečném boji to může dát takovou informaci, kterou nikdy nechcete, aby získal…a následně i využil proti vám.

Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *