Několik příběhů…

Přečteno: 95

napsal: Dave Lowry
Když si někde přečteme, anebo nám někdo vypráví, příběhy o velkých mistrech bojových umění z minulosti, můžeme získat poněkud zkreslený pohled na jejich skutečnou osobnost. Víte, jedna věc je dozvědět se o obdivuhodných úspěších nějaké osoby, ale úplně jiná věc je vědět, jaký to byl vlastně člověk.

Například legenda juda Mifune Kyúzó občas spal nahoře u stropu na dřevěném trámu, jenž podpíral strop jeho domu, aby tak testoval svou rovnováhu i ve spánku. A pokud se ve spánku příliš uvolnil, probudil se bolestivým pádem.

Nebo mistr meče Yamaoka Tesshu, který se věnoval každodennímu tréninku jak po většinu svého života, tak i ve svých posledních týdnech, kdy mu rakovina již rozežírala žaludek.

Zdálo by se, že to jsou lidé, kteří brali nejen svůj trénink, ale i život velmi vážně. A budete mít svým způsobem pravdu. Ale byli to také lidé, podobně jako většina jiných pozoruhodných a úspěšných lidí, jež byli výjimeční i svým smyslem pro humor. Je proto smutnou pravdou, že se nám stále více vzdaluje doba, ve které tito lidé žili a díky tomu jakékoliv věrohodné vzpomínky na ně postupně mizí. Zvláště ty, které ukazují i onu humornější stránku jejich života. Protože poznání této “lidštější” stránky mistrů boje z minulosti nám o nich dává mnohem vyváženější obraz. Nemluvě o tom, že jejich „veselé příběhy z natáčení“ mohou také nést i poučné poselství.

Jigoro Kano, zakladatel Kodokan juda, byl člověk s velmi dobrým vkusem a noblesou. Lze nalézt jeho fotografie v tradičním japonském oblečení, ale i v západních oblecích a v pokaždé vypadal skvěle. Byl vzdělaný a znalý i jiných světových zvyklostí než jen těch japonských. Byl duchovně založen i vzdělaný a neměl příliš v lásce násilnické a hrubé hromotluky, kteří se vydávali za rádoby “mistry jujutsu” a kteří v jeho době často obcházeli různá dójó v Japonsku a vyzývali tamní mistry k souboji (těmto akcím se říkalo dojo arashi či dojo yaburi (道場破り) a znamenalo to v překladu “nájezd na dojo”) anebo jim rovnou vyhrožovali či jinak je zastrašovali. Nu, a pokud by vyhráli, pak se stávalo, že studenti od poraženého mistra odešli. A pokud by prohráli, pak se za nějaký čas zotavili (pokud nedošlo k vážnému zranění či dokonce jejich smrti) a zkusili to jinde.
Kano byl také skeptický i k soutěžím síly, jimiž se mnozí z těchto bojových umělců snažili prokázat své schopnosti. Kdysi jeden takový “mistr jujutsu” navštívil Kana a chlubil se mu, že dokáže rozbít metr vysokou hromadu střešních tašek. Měl by Kano zájem o ukázku?

Než budeme pokračovat v našem vyprávění dále, dovolte mi malou odbočku. Tašky používané na střechách japonských domů jsou vyrobeny z tvrdé pálené keramiky. Jsou zakřivené a tlusté až několik centimetrů. Jejich rozbíjení bylo odedávna projevem síly srovnatelným s lámáním dřevěných desek, které je mnohým z nás na Západě pravděpodobně známější. A nyní se vraťme zpět k našemu vyprávění.

Kano mu odvětil, že by takový výkon skutečně rád viděl. Poté, co někteří z jeho studentů sestavili sloupec střešních tašek do potřebné výšky, návštěvník nejprve předvedl něco jako rozcvičku, poté provedl několik cvičných úderů do sloupce a nakonec je s dramatickým rozmachem pěstí rozbil. Vítězoslavně se obrátil ke Kanovi a očekával, že díky této ukázce síly brzy bude většina Kanových studentů cvičit již pod jeho vedením.
Umíš to?” ušklíbl se posměšně.
Věřím, že ano,” řekl Kano. Dal svým studentům pokyn, aby sestavili další sloupec dlaždic, a pak se omluvil, aby se prý „rozcvičil“ v soukromí. Když se vrátil, Kano se postavil nad tašky a upřeně se na ně zadíval. Odmlčel se a pak bleskovým pohybem sáhl do kimona, vytáhl kladivo, které tam měl schované, a tašky jím rozbil.
To ale nebyla tvoje pěst!” obvinil ho návštěvník.
Samozřejmě že ne,” odpověděl Kano. “Jen idiot by riskoval, že si poškodí nechráněnou ruku, když je k dispozici nástroj, který mu to umožní udělat bezpečně.

Střešní tašky sehrály roli i v jedné epizodě ze života Kyúza Mifuneho, Kanova nejskvělejšího žáka a posledního judisty, který získal 10. dan, nejvyšší stupeň, jaký kdy byl v judu udělen. Mifune tehdy zareagoval na žádost jednoho z dójó, aby přišel předvést nové judo, které Kano v té době teprve vytvářel. Poté, co Mifune předvedl hody a úchopové techniky juda, odpovídal na četné otázky vyznavačů jujutsu. Jeden z nich poznamenal, že jejich škola bojového umění jujutsu klade velký důraz na údery a metody používané k posílení těla proti úderům. Chtěl proto vědět, zda Mifune dokáže absorbovat tvrdý úder do břicha. Adept jujutsu se nabídl, že nejprve předvede svou schopnost. Mifune souhlasil. Muž byl mohutně stavěný a měl vypracované tuhé břišní svaly, které byly vidět i pod kabátcem kimona. Vypadal tak silný, že by bez větší úhony vydržel i úder velkého chrámového zvonu. Další dobrovolník zaťal pěst a tvrdě ji zarazil vyzyvateli do středu těla. Rána se s tupým zaduněním rozezněla celým dójó. Nezdálo se však, že by to muže z jujutsu klubu jakkoli rozhodilo.
Dovolte, abych na chvíli využil váš záchod,” řekl Mifune, a když se omluvil, propuklo jujutsu dójó v hurónský smích. Věděli, že muž, který Mifuneho vyzval, je obzvlášť silný a zkušený v úderech; a proto drobný a hubený Mifune neměl šanci. Po Mifunově návratu však seděli tiše a jejich tváře jen těžko skrývaly potěšení z toho, co se za okamžik stane.
Do toho tedy,” řekl Mifune a postavil se do čelního judistického postoje jigotai, kolena mírně pokrčená, záda rovná. “Jsem připraven.”
Úder byl, jak celé dójó očekávalo, mocný. Zasvištěl a všichni přítomní očekávali, že štíhlý Mifune poté proletí zdí. Ale když se pěst střetla s Mifunovým břichem, ozval se jen tupý zvuk úderu! Mifune neodletěl. Ba ani nemrkl. Skupina shromážděná v dójó tím byla ohromena. Odborník na jujutsu, který Mifuneho zasáhl, také nevěřil svým očím. Mifuneho střed těla, pomyslel si, byl jako cihla… nebo přesněji řečeno střešní taška. Mifune s širokým úsměvem sáhl do záhybů svého kimona a vytáhl střešní tašku, kterou našel poblíž a schoval ji při cestě na záchod.

Okinawský karatista Sokon Matsumura si jednou vystřelil ze samotného vládce Rjúkjú. Král vlastnil obrovského býka, na kterého byl nesmírně pyšný. Býci byli v té době na Okinawě symbolem postavení. Byli vychováváni a hýčkáni jako členové rodiny, byli využíváni ke sportu a bojovali v soutěžích. Býčí zápasy na Okinawě spočívaly v tom, že se proti sobě postavili dva býci, což je mimochodem podívaná, která je na ostrově k vidění dodnes. Není to tak krvavé, jak se zdá. Býci jsou přivedeni do ringu a postaveni téměř nosem k nosu. Většinou se “bojuje” tak, že se býci na sebe spíše tlačí, dokud jeden z nich neustoupí anebo není sražen na kolena. Smrt nebo zranění některého ze zvířat jsou díky tomu opravdu vzácné. Král však, vědom si Matsumurova legendárního karatistického umění, jej vyzval, aby bojoval s jeho býkem. Po zralé úvaze Matsumura souhlasil se zápasem, který se měl konat o několik dní později. Několik dní poté, co výzvu přijal, se Matsumura tiše vplížil do královských stájí. Podplatil stájníka, aby ho pustil do výběhu k jeho budoucímu čtyřnohému soupeři. Mistr karate se opatrně přiblížil ke zvířeti a vytáhl ostrý kolík, kterým býka bodl do měkkého nosu. Býk překvapeně zařval bolestí a Matsumura se stáhl. Druhý den se však vrátil a stejný úder zopakoval, v čemž pokračoval až do dne zápasu.
Na souboj člověka se zvířetem se shromáždil obrovský dav. Všichni sledovali, jak královský býk vychází z ohrady, frká a hrabe kopyty to země. Všichni si říkali, že tenhle zuřivý býk Matsumuru určitě zadupe do země. Když však Matsumura vstoupil do arény, býk zachytil jeho pach. Zvíře si totiž vzpomnělo na bolest spojenou s pachem tohoto muže, okamžitě sklonilo hlavu a uteklo na opačnou stranu arény co nejdále od Matsumury.
“Bylo to neuvěřitelné,” vzpomínali později diváci. “To zvíře vycítilo Matsumurovu sílu, jakmile se objevil. Ten býk zděšeně utekl!” A pověst mistra karate dál rostla.

Příležitost k žertům si nikdy nenechal ujít ani Yamaoka Tesshu, zakladatel šermířské školy Itto Shoden Muto ryu. Tesshu byl na svou dobu velký muž, měřil totiž téměř dva metry. Měl také dlouhý plnovous a při každodenním nošení často dával přednost západnímu oblečení namísto kimona a hakamy. A tak když se jednoho večera Tesshu zastavil, aby se podíval na sousedskou soutěž v sumo, vypadal velmi podobně jako jeden z cizinců, kteří koncem 19. století začali do Japonska připlouvat na obrovských západních lodích.
Zápasům, které Tesshu ten večer sledoval, dominoval jeden zápasník, místní šampion, který porazil každého soupeře, s nímž se utkal. Zápasník, plný sebevědomí, se postavil na kraj ringu a promluvil k davu. “Je dnes večer v publiku nějaký vyzyvatel?” zeptal se, což vyvolalo nadšený řev diváků. Hluk náhle ustal, když Tesshu odpověděl vstupem do ringu; a pak se nadšený řev vrátil s ještě větší intenzitou než předtím.
Cizinec!” křičeli nadšení z vyhlídky, že západní barbar bude poražen jedním z jejich vlastních šampionů sumo. Dav se však toho večera dočkal velkého překvapení. Jak jsme si řekli již dříve, Yamaoka Tesshu byl mistr šermu. Léta tréninku mu pomohla vyladit své tělo do dokonalosti. Fenomenálně ovládal rovnováhu a často vyzýval své vlastní studenty, aby se pokusili narušit jeho postoj. Po tréninku vždy dva nebo tři z jeho studentů zkoušeli do Tesshua z různých stran strkat a tahat jej, ale nedařilo se jim s ním pohnout. A tak se stalo, že všichni zápasníci sumo, kteří se toho večera zúčastnili soutěže, odcházeli domů s tvářemi rudými hanbou a všichni se divili, že se jim nepodařilo ani maličko pohnout tím tajemným štíhlým cizincem…

Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *