Budó a Bach

Přečteno: 65

napsal: Dave Lowry
Neschopnost mnoha lidí ze Západu “pochopit” podstatu karate i jiných disciplín Budó je běžným tématem diskusí mezi fanoušky bojových umění. Problémy, které vidím v předávání umění jedné kultury do jiné společnosti, jsem se zabýval již několikrát. Dokonce tolikrát, že si čtenáři mohou myslet, že se domnívám, že lidé ze Západu jsou jen tupá banda barbarů, kteří nikdy nemohou doopravdy ocenit hluboká tajemství Budó.

Ale mohu vás ujistit, že tomu tak není. Ve skutečnosti se kloním k názoru, že například společnost, jakou je ta americká, nabízí svým občanům mnohem větší potenciál pro poznávání jiných kultur než kterákoli jiná.
Znám například Američany, kteří dokážou rozpoznat keramickou nádobu Shigaraki na vzdálenost jednoho městského bloku, znají každý krok jejího vzniku a ovládají i její techniku výroby. Neznám jediného japonského hrnčíře, který by měl podobnou kvalifikaci například pro apalačskou lidovou keramiku. Podívejte se na západní autority, které máme v oblasti Budó. Existují v Japonsku odpovídající odborníci řekněme na zbraně a taktiku používané v době americké revoluce? Myslím, že ne.

Ne, skutečně nemám nic proti Západu. Mám však určitou hypotézu. Tvrdím, že je nesmírně obtížné pochopit některé aspekty jiné kultury, a že nedorozumění, která jsou častá, mohou mít nečekané a nežádoucí důsledky. Tak je tomu i v případě, kdy se lidé ze Západu snaží hluboce a důkladně naučit něco z Východu. Stává se to také tehdy, když se lidé z Východu snaží zvládnout nějaké západní umění…

Je spousta lidí, kteří cvičí poctivě a s chutí, ale zajímalo by mě, jestli to opravdu cítí,” nebo “Je to na první pohled působivé, ale ve skutečnosti je to pořád dost povrchní“, to jsou citáty, které si možná myslíte, že jsem já nebo jiní napsali o karate Zápaďanů. Ve skutečnosti jsou od japonských hudebníků, kteří mluví o západní hudbě, jež se hraje v Japonsku.

Pokud jste tam nikdy nebyli a podléháte stereotypům, mohli byste se domnívat, že hudba v Japonsku se skládá především z bubnování na bubny taiko a melodií na bambusové flétny shakuhachi.
Pravdou je, že západní klasická hudba je v Japonsku nesmírně populární. Jen v samotném Tokiu působí deset profesionálních symfonických orchestrů. Na Nový rok je fakticky nemožné ujít blok ulice, aniž byste někde nezaslechli veřejné provedení “Ódy na radost”. Reklamy na výrobky od whisky po mýdlo tam ukazují ve spojení s západní klasickou hudbu; každá střední škola v Japonsku má klasický orchestr. Hudbu Beethovena, Brahmse a Bacha znají Japonci stejně dobře jako všechny domácí skladatele, a to nejen mezi dospělejším publikem, které klasická hudba obvykle přitahuje. Japonské symfonické sály přitahují i značné množství mladých fanoušků z řad studentů a středoškoláků. Mohlo by se zdát, že západní klasická hudba byla zcela přijata a asimilována do japonské kultury.

Když se však podíváte pozorněji, získáte jiný pohled.

Několik japonských kritiků poznamenává, že pro mnoho Japonců, zejména těch mladších, jsou koncerty spíše společenským setkáním než požitkem z hudby nebo jejím oceněním. Stěžují si také, že japonští interpreti jsou mechaničtí; jejich hudba je sice technicky “správná”, ale nikdy neprojevuje žádnou individualitu. “Hlavním nedostatkem japonských interpretů,” říká jeden kritik, “je to, že nikdy nemají silný názor na hudbu, kterou hrají.” Takashi Funayama, profesor hudby na Tokijské univerzitě umění, přirovnal klasickou hudbu v Japonsku ke květu plovoucímu na rybníku. “Je velký a velmi krásný,” řekl, “ale nemá žádné kořeny.”

Zajímavé, že? Mnoho stejných výtek, které jiní i já vznášíme na adresu budó importovaného na Západ, vznášejí japonští kritici na adresu západní hudby importované do Japonska. Mám podezření, že to není náhoda.

Mnoho nejaponských budóka hlasitě tvrdí, že bojová umění přesahují hranice kultury. Odmítají původní kulturu Budó jako přinejlepším zbytečnost. A mají pravdu: pohyby, lekce a duchovní cesta, které Budó poskytuje, jsou otevřené všem, kdo jsou upřímní a oddaní. Mýlí se však, když tvrdí, že doprovodná kultura v bojových uměních nemá žádnou váhu.

Člověk ze Západu, který byl vychován v civilizaci hluboce zabarvené v odstínech křesťanství (i když sám křesťanem být nemusí), má zkrátka jiný “cit” pro hudbu, která byla inspirována a složena v paradigmatech této civilizace. Náboženství, které hudbu inspirovalo, ji ovlivňuje. Kultura, v níž hudba vznikla a v níž se po staletí provozovala, má také významný vliv nejen na noty a kompozici. Znalost tohoto náboženství, a celoživotní soužití s touto kulturou, poskytují vhled a pohled na hudbu, které jsou pro člověka, který není podobným vlivům vybaven, velmi, velmi obtížné.

Znamená to tedy snad, že soubor v malém městě Keokuk v Iowě bude ze své podstaty automaticky hrát Bachův Menuet G dur lépe než soubor v Kjótu? Ne nutně. Znamená to, že lidé v Keokuku budou vnímat a sdílet porozumění i těm aspektům hudby, které jsou pro nezápadního člověka těžko pochopitelné. Nikoliv však nemožné pochopit. Ale je to prostě obtížnější. Je hluboce ignorantské věřit, že rasa nebo místo narození nějakým způsobem zprostředkovávají zvláštní, privilegovanou moc pro zvládnutí nebo pochopení aspektů kultury. A naopak je také hluboce arogantní věřit, že každý z nás je si automaticky roven v přístupu k velmi odlišným, jedinečným kulturám světa.

A to je i výzva, které čelíme, když se snažíme zvládnout Budó, jako je karate-dó, judó, kendó, anebo jujutsu. Překážky, na které narážíme při překonávání neznalosti japonské kultury, však nejsou nepřekonatelné. Nejsme odsouzeni k tomu, abychom pouze z důvodu „nesprávného“ místa svého narození nikdy “nepochopili” podstatu, abychom nikdy nepronikli do hloubky. Musíme si však přiznat, že Budó mělo a má související kulturu velmi odlišnou od té naší. Musíme si také uvědomit, že vlivy, které tato kultura měla na budó, nebyly náhodné. A musíme i pochopit, že do dójó nepřicházíme s kompletní sadou jakýchsi „kulturních dekodérů“, které nám umožní prolomit bariéry, jež nám stojí v cestě. Musíme se krůček po krůčku snažit vidět věci jinak a neposuzovat je dle západních měřítek. Je to náročný úkol. Pravděpodobně ještě náročnější než ten, kterému čelí japonští hudebníci snažící se proniknout k jádru Bachovy hudby. No, a když teď tohle všechno víte, zvládnete to?

Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *