Nosič a zpráva

Přečteno: 236

napsal: Dave Lowry
Dobrý den, pane doktore. Mým problémem je můj jedenáctiletý syn Timmy. Ve škole bije ostatní děti a já uvažuji o tom, že ho přihlásím do kurzu karate, aby se zlepšila jeho sebekázeň. Co si o tom myslíte?” Doktor, který v jednom rozhlasovém pořadu pravidelně rozdával rady, si myslel, že škola karate je pro “problémového náctiletého kluka”, jako je Timmy, skvělý nápad.

Upřímně řečeno mě to nepřekvapilo. Sebedisciplina patří k nejčastěji opakovaným motivům, proč děti na lekce karate chodí. To, že umění prázdné ruky vštěpuje vlastnosti, jako je sebeovládání, zvládání hněvu, zdvořilost a být dobrým člověkem, se zdá být přijímáno jako samozřejmost. Nejen děti, ale i dospělí jsou z těchto důvodů vedeni k tréninku karate. Dokonce se výuka karate objevila i jako kurz nabízený ve věznicích. Zdá se tak, že široká veřejnost akceptuje, že všechno to kopání a mlácení, které vidí v klubech karate, nějakým způsobem formuje lepší lidské bytosti v duchovním i emocionálním slova smyslu.

No, já sám karate necvičím tak dlouho. Ale faktem je, a uvědomuji si, že to hraničí až s kacířstvím, když to přiznám, že jsem nikdy nedokázal pochopit, jak má kopání a mlácení, tedy jak má výuka toho, jak efektivněji zasahovat druhé, vytvořit lepší lidské bytosti. Chci tím říct, že pokud je násilí cestou k osobní dokonalosti našeho biologického druhu, neměl by být současný boxerský šampion v těžké váze spíše téměř svatým než nevychovaným, arogantním hulvátem a pravděpodobným i zločincem, kterým patrně i je? (Hovořím o Miku Tysonovi)

Samozřejmě to příliš zjednodušuji. Pravdou je, že boxerské tělocvičny změnily spoustu životů, a nepochybuji ani o tom, že i některé osobnosti se zformovaly právě v karate dojo. Rád bych si dokonce také myslel, že v jistém smyslu jsem jedním z nich.

Ale je také příliš zjednodušující věřit, že karate a jiná bojová umění jsou samy o sobě nějakou magickou terapií. Faktem je, že deset let strávených kopáním a mlácením z vás pravděpodobně udělá pouze mistra v kopech a úderech. Ale opravdu neexistuje žádný logický nebo empirický důvod k tvrzení, že pouze tato aktivita zformuje občany, kteří jsou poté společenskou nebo estetickou chloubou svého druhu. Jde tu o něco, čemu bychom mohli říkat „záměna nosiče a zprávy“ (kterou nosič obsahuje).

Dobrý příklad toho, o čem mluvím, najdeme například ve filmech Karate Kid. Jistě si vzpomínáte, že v těchto filmech najde mladý chlapec díky svému učiteli karate zcela nové životní hodnoty, dospělejší chápání pojmu mužnosti a smysl pro úctu k sobě samému i k ostatním. Je to až dojemné. A mohlo by se zdát, že to vlastně dokazuje opak mého názoru, neboť zde je příklad karate jako prostředku (nosiče) budování charakteru.

Diváci, a mezi nimi i karatisté, to přijali jako fiktivní zobrazení skutečných přínosů tréninku karate. Pokud s tím souhlasíte, doporučuji vám, abyste se na ty filmy podívali znovu. Uvidíte, že ke skutečným změnám mladého hrdiny dochází až díky jeho kontaktu s tradiční japonskou kulturou, jejímž představitelem je jeho učitel, pan Miyagi. Zjistí, že ačkoli je jeho sensei například válečný hrdina, nechlubí se tím. Že ačkoli mu tragicky zemřela žena, nestěžuje si a nelituje se. Chlapec poznává, jakou trpělivost a disciplínu vyžaduje pěstování bonsají nebo provádění čajového obřadu. Je s těmito pojmy seznamován, s jejich myšlenkami a hodnotami, přesně s těmi, které rodič v oné rozhlasové talk show chtěl pro své dítě. Ale pozor, tyto aspekty tam jsou nikoliv proto, že jsou neodmyslitelnou součástí karate (i když by se v karate, ale i v jiných bojových uměních zcela jistě měly odrážet). Tomu tak není, jeho seznámení se sebekázní, poctivostí, empatií k druhým a všemi těmi dalšími dobrými věcmi přichází proto, že jsou nedílnou, podstatnou součástí japonské (a okinawské) kultury, která vytvořila karate a ostatní budó disciplíny.

Rozvíjení smyslu pro empatii a úctu k druhým i k sobě samému, pokora, sebeovládání a disciplína, to jsou hodnoty, kterých si japonská kultura váží. Samozřejmě jsou vysoce ceněny i ve většině jiných kultur. Zde jsou však zvnitřněny a vyjádřeny způsobem, který je pro japonskou civilizaci jedinečný. Japonci, kteří se věnují umění, jako je karate, mají vnímání těchto hodnot vštípeno jako přirozený proces, který jde ruku v ruce s kulturou. Když je učí jiní, kteří mají podobné zkušenosti, mají velkou šanci, že tyto hodnoty, nebo alespoň respekt a úctu k nim, předají další generaci karatistů, až i ti sami dosáhnou učitelské úrovně. Když karate vyučují takoví lidé a lidé, kteří mají kulturní cit pro hodnoty, o nichž hovoříme, pak se tyto hodnoty předávají spolu s údery a kopy a všemi ostatními fyzickými aspekty karate. Karate za těchto okolností skutečně poskytuje příležitost vychovat lepší lidské bytosti. Stejně jako všechny ostatní formy budó, čajového obřadu nebo dalších japonských forem Dó. To je i jeden z důvodů, proč někteří tradiční bojovníci trénují i některé z těchto dalších forem, jako je kaligrafie nebo ikebana. Bez ohledu na to, o jaký prostředek se jedná, toto poselství, tedy vštěpování a tříbení morálních a společenských hodnot, je stejné.

Co se však stane, když do Japonska přijdou cizinci bez citu pro tyto hodnoty? Co se stane, když tito cizinci uvidí „nosič“ – například mimořádné výkony v kopání a úderech, a budou se mylně domnívat, že tyto výkony jsou oním poselstvím, a nejen „nosičem“? Nebo stejně frustrující je, co se stane, když japonští učitelé přijdou do cizí kultury, jako je ta západní, s vlastními mylnými představami? Vlastními mylnými představami, k nimž patří i přesvědčení, že tito cizinci nejsou ve skutečnosti schopni vstřebat poselství těchto hodnot, a kteří se proto při výuce soustředí pouze na povrchnější aspekty „nosiče“?
Zní vám to povědomě? Mělo by. To je do jisté míry přesně to, co se stalo, a proto si tolik amerických karatistů a té široké veřejnosti, o které jsme mluvili dříve, spletlo „nosič“ s poselstvím. Pokračují v kopání a úderech v domnění, že je to nějak naučí nějakým hodnotám. Ačkoli ve skutečnosti je to nenaučí ničemu, pokud tam nebude „ruku v ruce“ i ono pochopení kultury, která za kopy a údery stojí. Pak se tyto hodnoty nenaučí nikdy.

Netvrdím, že tradiční Japonsko je jedinou kulturou, která tyto hodnoty a etiku vytvořila. Rozhodně nechci tvrdit, že japonští karatisté jsou vždy nebo dokonce tvrdit, že jsou většinou vynikajícími příklady těchto hodnot a etiky. Někteří z nich patří mezi největší blbce, jaké jsem kdy potkal. Podobné hodnotové koncepty vytvořily samozřejmě i jiné kultury (např. antické Řecko, či renesanční Evropa).

A morální vzory existují samozřejmě i mezi těmi, kdo nikdy netrénovali žádný druh budó. Ale přístup budó, jako je karate, k těmto hodnotám je jedinečný. Nechci proto tvrdit, že pouze Japonci jsou schopni pochopit tradiční japonské hodnoty nebo že někdo musí vynaložit úsilí, aby se nejprve “stal Japoncem”, aby k těmto hodnotám získal přístup. Toho může dosáhnout každý, kdo je ochoten otevřít se jiné kultuře. Musí si však být jistý, že studoval u učitele, který se sám stal v důležitých ohledech produktem této kultury. Pokud se tento učitel seznámil pouze s fyzickou stránkou karate, ať už je jakkoli zručný, nemůže naučit nic důležitého kromě toho, že své studenty naučí správně technicky mlátit a kopat. Používá tak sice „nosič“, ale bohužel, a až příliš často to v moderním karate dojo nalezneme, k „nosiči“ poskytuje pouze velmi nejasné pojetí původního cenného poselství.

Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *