napsal: Dave Lowry
Ve starověkém čínském textu o lukostřelbě, který se v japonštině jmenuje Shagakuseiso, jsou záhadné poznámky o používání techniky luku a šípu zvané yami. Stejně tak v densho neboli výukových svitcích Yamato ryu bojové lukostřelby se zakladatel školy Morikawa Kozan rozepsal o tajemném yami v metodě používání luku své školy. Morikawa poznamenal, že když není možné z toho či onoho důvodu použít normální mikomi, tedy postup, který lučištník používá při zaměřování cíle, je třeba okamžitě přejít na dovednost yami.
Nejdříve je však nutné pochopit, že japonský luk používaný při kyudo neboli lukostřelbě je extrémně dlouhý a místo toho, aby měl rukojeť upevněnou uprostřed své délky, jak to vidíte u většiny luků na celém světě, je rukojeť značně posunutá. Jinými slovy, přibližně dvě třetiny délky luku jsou nad lučištníkovou rukojetí a jedna třetina pod ní. To způsobuje, že se japonský luk bez velkého cviku natahuje velmi obtížně. Mnozí kyudokové zjišťují, že se jim třese levá ruka, když se snaží napnout tětivu do plného nátahu, a to i při několikaměsíčním úsilí. Dopravit šíp k cíli je záležitostí důkladného tréninku. Vyžaduje důkladné pochopení techniky. A ta musí zahrnovat základy metody yami.
Yami znamená v japonštině doslova “zatmění”. Používá se i v přeneseném významu, a to jako “nejasnost”.
Technicky se yami v kyudo projevuje takto: Obvykle se při zaměřování cíle nastaví vertikální úhel luku tak, aby linie zaměřovače protínala cíl na polovinu. U kulatého lukostřeleckého terče to znamená, že lukostřelec by měl vidět jednu polovinu terče, když ustálí svůj cíl. (To, co vidí, je půlkruh, a proto se tomuto způsobu míření říká hangetsu neboli “půlměsíc”). Jedná se o typický způsob míření na cíl; funguje velmi dobře, pokud je cíl nehybný a v pevné vzdálenosti. Co když se ale cíl pohybuje? Co když se k vám blíží živý a hrozivý? V tomto kritickém okamžiku se podle starých svitků a učení musí lučištník uchýlit k yami.
Při metodě míření yami lučištník nastaví luk tak, aby zcela zakryl cíl (nebo alespoň jeho střed) jeho zornému poli. Pokud natáhnete palec z pěsti nahoru a zamíříte na osobu vzdálenou několik metrů a zároveň zavřete jedno oko, můžete tuto osobu “zastínit” nebo zakrýt svému zraku. To je základem yami. Jde o zamíření a vypuštění šípu v okamžiku, kdy je cíl zakrytý vaší vlastní pěstí a lukem.
Lukostřelci kdysi v japonské feudální éře považovali yami za něco jako tajnou techniku. Mistr lukostřelby Jasu no Joichi, samuraj ve službách klanu Minamoto, údajně použil určitou formu yami ve slavné bitvě proti rodu Taira ve 12. století. Údajně ji použil, když mířil na vějíř se znakem Taira, který byl jako výzva připevněn na stěžni válečné lodi Taira. Přestože střílel z paluby lodi, která se zmítala na rozbouřeném moři, jeho šíp vějíř zasáhl.
Tolik k fyzické technice yami. Staré svitky, jak jsem již řekl, však naznačují, že existuje i něco jiného než jen fyzické využití “zatmění” cíle. Stejně jako většina písemných záznamů zabývajících se bojovými uměními jsou i tyto zmínky jen pouhými náznaky, které mají poučit ty, kdo už učení ryu pochopili. Myslím si však, že když tito bojovníci psali o širším významu yami, měli na mysli víc než jen “zatmění” cíle, aby ho zasáhli. Myslím si také, že naráželi na aspekty přesahující pouhé fyzické techniky používané při střelbě z luku. Možná si při psaní přáli, aby čtenáři pochopili, že yami je něco víc.
Velmi často se v životě stává, že když se upneme k nějakému cíli nebo myšlence, máme tendenci ji neustále dokola omílat ve své mysli. Ať již je to pozitivní myšlenka typu, ať zvládnete zkoušku, získáte milovanou osobu, nebo naopak její negativní verzi, ať nepropadnete u zkoušky či nepřijdete o milovanou osobu, tyto myšlenky nám neustále běží hlavou. Žijí s námi dnem i nocí a „zatmívají“ naši mysl.
Když si to však uvědomíte, může se vyplatit připomenout si lekce yami. Místo abychom se soustředili na svá přání nebo starosti, možná je budeme místo toho muset „zastínit“. Pokud se přestaneme snažit zapůsobit na objekt své touhy a místo toho budeme jen sami sebou, může se zvýšit šance, že právě ono přirozené chování jej bude přitahovat. Pokud přijmete fakt, že zkouška nějak dopadne a „když nejde o život, jde o…“ však víte o co, pak svou mysl uvolníte ze spárů stresu a tam vám poslouží k úspěšnému složení zoušky. Anebo zkrátka zapomeňte na zranění, kterého se bojíte, a vaše tělo se díky tomu může následně uvolnit a cvik provést bez zranění. I to je forma yami. Jde o mentální proces “zatmívání” cílů/starostí v životě, které jsou někdy tak intenzivní, že až paralyzují vaše jednání. A pokud tedy dokážete svou pozornost od nich odpoutat, můžete zjistit, že je „zasahujete přímo do středu“. Díky tomu také zjistíte, že přestože se jedná o velmi starobylý koncept používání japonského luku, yami funguje stejně elegantně i pro ty z nás, kteří luk dosud nikdy nenatáhli.
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
