Z místa, kde právě sedím

Přečteno: 108

napsal: Dave Lowry
Přemýšleli jste někdy nad otázkou, jak moc jste ostražití? Než si odpovíte, dovolte mi pár příkladů z historie:

  • Gichin Funakoshi obvykle chodil zeširoka za roh, aby zabránil jakémukoli překvapivému útoku, i když to znamenalo, že se musel nejprve úplně zastavit a nechat ostatní, aby ho minuli.
  • Chosin Chibana nosil věci vždy jen v levé ruce, aby měl pravou vždy volnou a mohl ji použít v případě jakéhokoli nebezpečí.
  • Choki Motobu přestavěl vchod do svého domu v Tokiu stejným způsobem, jakým se stavěly přístupy k většině japonských hradů, což způsobilo, že každý, kdo přicházel, musel udělat ostrou pravoúhlou zatáčku, která by mu znemožnila použít meč.

A jak je to v současné době? Dnes každá dobrá výuka sebeobrany začíná důrazem na to, aby se v první řadě předešlo nutnosti vůbec sebeobranu použít. Studenti se ptají: “Co mám dělat, když se někdo schovává na zadním sedadle mého auta a chytí mě zezadu, když řídím?“. A kompetentní instruktoři odpovídají: “Než nastoupíte do auta, podívejte se na zadní sedadlo“. Upozorňují nás také, abychom se při vstupu do budovy ujistili, že se za námi zavřely dveře, aby se někdo nevplížil dovnitř dříve, než se úplně zavřou. A mohl bych takto pokračovat dál a dál.

Mnozí z nás, nejen bojoví umělci, si přizpůsobili svůj přístup ke každodennímu životu, aby se vyrovnali s možnými hrozbami. Jedná se o proaktivní způsob myšlení. Není to paranoia. Skutečně zde nemluvíme o paranoidních chodících časovaných bombách, které by se neotočily zády ani k vlastní babičce, protože nikdy nemůžete vědět, jestli je to babička, anebo šikovně zamaskovaný ninja zabiják. Jde o proaktivní přístup ve stejném smyslu, v jakém kontrolujeme, zda máme zavázané boty, než se pustíme do závodu, nebo strkáme prst do vany, abychom vyzkoušeli teplotu vody, než do ní skočíme. Je to jen otázka zdravého a uvědomělého života. Proto je koncept přiměřené opatrnosti, uvědomění si možnosti nebezpečí, pro seriózního budoku nutný k neustálému zdokonalování.

Vzpomínám si na jedno judo shiai, turnaj před mnoha lety, kde se všichni mužští soutěžící museli oblékat ve velké pánské šatně středoškolské tělocvičny. Bylo nás tam hodně; museli jsme se proto trochu natěsnat, když jsme se svlékali, skládali své oblečení a převlékat se do judogi. Najednou se otevřely se dveře a dovnitř vešel Nishimoto Óshó. Vždycky mi připomínal sněhuláka. Velmi svalnatého sněhuláka s kulatým mohutným tělem a kulatou lysou hlavou. Všichni se otočili, když Óshó vešel. Zahlédl dvojici chlapců, kteří stáli před pisoáry a “vyřizovali si tam své záležitosti”. Ve vteřině se za nimi prosmýkl a chytil je zezadu za krk. I při normální konverzaci měl Nishimoto tendenci okamžitě upoutat pozornost. S jeho rukou omotanou kolem krku a s jeho řevem do ucha se dá říct, že oba kluci byli naprosto konsternováni. My ostatní jsme byli v tu chvíli stejně znehybnělí.
Hej!” zakřičel. “Co kdybych byl padouch místo laskavého starého kněze?” Vzhledem k tomu, že oba chlapci byli v tu chvíli zvednuti asi půl centimetru nad zem, byla tato otázka poněkud nepřesná. “Musíte se vážněji věnovat tréninku!” Pak je oba spustil zpátky na zem a vyšel ze dveří.

Na Oshovu lekci jsem si vzpomněl, když jsem před časem četl o v současnosti populární formě přepadení ve Velké Británii. Dochází k němu na veřejných záchodcích a probíhá zhruba takto: Sedíte v kabince na toaletě, kalhoty dole. (Ano, vím, že to není obvyklý druh tématu, kterému se věnujeme v knihách o bojových uměních, které jsou o tradicích a podobných věcech, ale jsou tu snad čtenáři, kteří se v této pozici nikdy neocitli?) Do místnosti vstoupí dva nebo více lupičů a jeden si klekne přímo před vaši kabinku. Skloní se pod otvor pod dveřmi a chytí vás za oba kotníky. Jakmile je chytne, jednoduše s nimi pořádně škubne. Vy, pokud nejste velikosti Konishikiho, velmi pravděpodobně docela prudce sletíte ze záchodu. Současně s tím vaše hlava narazí na podlahu nebo nádržku na vodu za vámi. Pak se vaše páteř odrazí od záchodu a váš zadek dopadne na podlahu. Nic z toho nebude příjemné, tím spíš, že jste to nečekali. Současně se k vám zpod bočního otvoru kabinky vynoří jeden z jeho kompliců. Drží vám nůž, respektive klasický nástroj britských padouchů, malý nůž na koberce či linoleum, u krku. Když máte štěstí, přijdete jen o cennosti.

Takže, jak jsem řekl, jak moc jste ostražití? Vy všichni, experti na brazilské jujutsu, vy, drsňáci z JKA, vy, kteří se věnujete Krav Maze či Wing Chun. Co máte ve svých učebních plánech, abyste proti takovému útoku vytáhli?

Už jsem viděl hodně sestav (kata). Ještě jsem však neviděl žádnou, která by měla pohyb určený proti útoku “pod záchodovou kabinkou a chycení kotníků”. Jsem ochoten se vsadit, že žádný z tvůrců našich kata neuvažoval o možnosti útoku na veřejných toaletách. Byli dostatečně chytří na to, aby věděli, že nemohou pokrýt všechny hrozby ani ve své době, natož nebezpečí, které může přinést budoucnost. Proto se jejich kata místo konkrétních, individuálních reakcí věnují principům pohybu těla, aby se dokázalo vypořádat se širokou škálou hrozeb. Takový trénink je zaměřen také na rozvoj dovednosti uvědomění. Kata nejsou určeny k tomu, aby byly souborem reakcí. Jsou navrženy tak, aby integrovaly fyzické a mentální síly v jeden harmonický celek.

Přinejmenším jedna část tohoto druhu vnímání se nachází v našem životě bez toho, abychom jí vědomě věnovali naši pozornost a dle toho pak přizpůsobili i naše chování. Tak schválně, kolik lidí kolem vás prošlo od doby, kdy jste si přečetli tento článek? Vzpomínáte si, kam jste odložili klíče od auta? A budete si příště dávat větší pozor, až budete sedět…však víte kde? 😉

Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *