napsal: Dave Lowry
Byl jsem v zapadlém středním Japonsku, vysoko v horách, a navštívil malé městečko Narai. Narai je docela zvláštní místo. Jeho historie sahá hluboko do feudálního období, kdy bylo proslulé hlavně svými dřevařskými výrobky. Obří borovice a další stromy, které rostly v údolí Kiso, kde se Narai nachází, byly tak bujné a obrovské, že tato oblast byla známá šógunům jako zdroj kvalitního dřeva. Podle výnosu prvního z tokugawských šógunů, Tokugawy Ieyasu, mu všechny stromy v okolí Narai patřily. Ani jeden z nich nesměl být pokácen, aniž by člověku poté hrozily úřední sankce.
Modernizaci, která Japonsko spustilo po druhé světové válce, Narai jaksi přeskočilo a zůstalo stále stejné. Upřímně řečeno, Narai minula i ta první vlna modernizace Japonska na konci 19. století.
Je to malá vesnička schovaná na úpatí hor. Když trochu přimhouříte oči, vypadá přesně jako v roce 1700. Narai je útočištěm tradičních umělců a lidových řemesel. Bloudil jsem úzkými uličkami a prohlížel si nádherně vyřezávané dřevěné stoly a další díla lidového umění, jejichž cena byla desetkrát vyšší než cena mého domu. Ceny mě opravdu ohromily. Ale skoro stejně překvapený jsem byl, když jsem při pohledu do malého truhlářského krámku uviděl truhláře, jenž používal sumi tsubo.
Když truhlář na Západě potřebuje rovnou čáru, spoléhá na provázek, který pak obtáhne křídou. Když chce křivku, použije šablonu, která mu dá přesnou, geometricky přesnou, křivku. Když japonský tesař potřebuje čáru, spoléhá se také na něco podobného jako je čára křídou, na sumi tsubo. Jedná se o vyřezaný kus dřeva zhruba o velikosti a tvaru kostky mýdla. Má jamku, která je vycpaná bavlnou, jež je napuštěná inkoustem, a je tam i provázek, který lze natáhnout i smotat. Provázek prochází inkoustem napuštěnou bavlnou a je vytažen tak, aby mohl být kdykoliv zacvaknut a současně aby zanechal na dřevě vodicí linii, podle které se má řezat.
Při rozhovoru s truhlářem jsem zjistil, že sumi tsubo je i v současné době často využívané. Zeptal jsem se truhláře, jestli někdy použil „západní křídový provázek“. Neochotně mi přiznal, že ano. Nechtěl se mě dotknout, jak mi pak později řekl, ale sumi tsubo je podle něj mnohem lepší než západní verze.
“Koneckonců,” řekl, “křídovým provázkem nemůžete nakreslit zakřivenou čáru.” Zaujalo mě to. Dalo by se to udělat se sumi tsubo? “Jistě,” řekl a ukázal mi to. Šňůru vytáhnul ze sumi tsubo, kus utrhnul a nastavil ji tak, aby se zakřivila.
Jak asi tušíte, zakřivení šňůrky jen pomocí vytvarování oblouku prsty není zrovna nejpřesnější metoda, jak dosáhnout geometricky přesného zakřivení. Někdy je dokonce v japonském domě postaveném touto tradiční technikou i vidět tato nedokonalost křivek na překladech či příčkách. Není to proto, že by Japonci byli nedbalí stavitelé; je to spíše proto, že japonská kultura má zvláštní vztah k hacho: “záměrné asymetrii”.
Každý, kdo si nechal pečlivě a donekonečna opravovat od senseie budó přesnou pozici každé části svého těla, bude pochybovat o představě, že Japonci jsou ve svém přístupu k čemukoli tradičnímu takto uvolnění a pružní. Učitel vám upraví úhel ramen s přesností na centimetry, než bude s vaším držením těla spokojen, nebo vám bude pohybovat bradou sem a tam jako metronom, dokud se mu nepodaří správně nastavit optimální držení hlavy.
Může se zdát, že existují nějaké ideální rozměry a linie, myslí si často budoka, takové, které nevidí, ale podle kterých ho sensei poměřuje. Přesto si budóka při získávání zkušeností a návštěvách jiných dójó může všimnout odchylek, drobných rozdílů ve způsobu, jakým různí učitelé postupují při výuce nebo provádění stejných věcí.
Dobrým příkladem těchto rozdílů a odchylek je umění karate. Nemám na mysli rozdíly mezi styly tohoto umění – rozdíly řekněme mezi Góju ryú a Shito ryú. Mám na mysli rozdíly, zejména v kata, ve výuce různých senseiů v rámci jedné školy nebo stylu. Například v Japonské asociaci karate (JKA) bude jeden sensei své studenty v určité části kata nutit skákat dopředu, zatímco jiný bude své studenty učit spíše posouvat se po podlaze. V jiné kata bude pohyb v jednom dójó pomalý a rozvážný, v jiném rychlý a svižný.
Tyto zjevné nesrovnalosti přivádějí některé budoky k šílenství. Mají totiž utkvělou představu, že existuje pouze jeden “správný” způsob, jak provádět kata, jakýsi univerzální standard, který byl stanoven kdysi v mlhavé minulosti a ke kterému musí všichni studenti směřovat.
Bohužel někteří učitelé mohou tuto (mylnou) představu zneužívat. Budou trvat na tom, že právě ta jejich metoda kata je ta “správná”, a významně naznačovat, že ostatní učitelé se neřídí cestou, kterou stanovil zakladatel umění. Jiní využívají organizace budó ke kodifikaci „standardního“ způsobu provádění kata.
Myslím, že to není úplně šťastné, protože to neodpovídá duchu budó. A karate je zde dobrým příkladem. Ale tento problém poznají i vyznavači jakéhokoli dalšího moderního budó jako je judo, aikido či kendo.
Většina moderních stylů japonského karate začínala u jediného zakladatele, který zprvu měl malou skupinu původních žáků. Tito studenti nebo jejich žáci jsou dnes zase staršími učiteli. Jak se tito žáci šířili po Japonsku a později po světě, měli tendenci v některých případech tu vědomě, v jiných případech zase nevědomě, vtisknout do karate svou vlastní osobnost. Možná měl někdo z nich dlouhé nohy, a tak zjistil, že v té kata, o které jsem se zmínil dříve, se může účinněji pohybovat skluzem. Možná ji zakladatel systému původně učil s klouzáním, ale z nějakého důvodu jednomu ze svých žáků zdůraznil akci s dupnutím. Tento student ji v kata zachoval a předal ji svým studentům, kteří nyní cvičí a učí variantu s dupáním jako něco, co je „ortodoxní“, či chcete-li „tradiční“.
Divili byste se, jak “ortodoxně” se dělají některé techniky, které mají ve skutečnosti původ v nějakém osobním výstřelku minulého mistra. Například v jednom ryu, které se věnuje umění hole, měl neobvykle… ehmm… nevysoký mistr ve zvyku v určitém bodě některých kata udeřit koncem hole o zem. A přitom to nemělo nic společného s technikou, byl jen příliš malý. A o dvě generace později jsou jeho údery holí o zem považovány za základní bod těchto kata.
V Japonsku, navzdory obrazu, který mnohé organizace budó rády vytvářejí o naprosté standardizaci, ve skutečnosti existuje tolerance k celé řadě “správných” způsobů provádění kata a dalších technik. To však neznamená, že je dovoleno cokoli. Je však zřejmé, že při sledování stejných kata prováděných staršími praktikujícími téhož systému v Japonsku, kteří pocházejí z různých oblastí země, neexistuje jediný přesný způsob jejich interpretace.
Na Západě je to samozřejmě stejné. Rozdíl mezi Japonskem a Západem však spočívá v tom, že zde se studenti mnohokrát cítí hloupě, pokud se jejich kata liší od ostatních ve stejném stylu. A to je škoda. Protože kata karate, stejně jako všechny kata a metody budó, podléhají jisté míře hacho, tedy „záměrné asymetrie“.
Není nic špatného na tom, když kata karatisty z Michiganu vypadá v některých momentech trochu jinak než tatáž kata v podání cvičence z Nového Mexika. Dokud oba trénují pod vedením kvalifikovaného senseie a oba rozumí pohybům, které provádějí.
Vzpomeňte si na asymetrii hacho, až příště uslyšíte budoka hádat se o tom, zda je to či ono provedení kata to “správné”. A když uvidíte kata nebo techniku předváděnou jinak, než jak vás učili, pamatujte, že to není známkou toho, že je něco špatně s tréninkem budó této osoby nebo s vaším tréninkem. Je to prostě přirozený projev umění. Je to verze hacho v budó.
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
