Ai-Uchi (vzájemný úder)

napsal: Dave Lowry
Ne že by se mě na to někdo ptal… Ale v tom méně pravděpodobném případě, kdyby přesto někdo chtěl znát můj názor na zlepšení úrovně soutěže v těch formách moderního budó, které soutěže mají, odpověděl bych jednoduše touto radou: Přisoudil bych konceptu ai-uchi stejnou důležitost, jakou měl kdysi pro klasické bojovníky starého Japonska.

Ai-uchi znamená v japonštině doslova “vzájemný úder“. Je to termín používaný konkrétně v bojových uměních a označuje moment, kdy bojovníci zasazují údery současně nebo téměř současně, takže rozhodčí a sudí nejsou schopni rozhodnout o vítězi.

Pravidla soutěží kendó obsahují ustanovení o ai-uchi, stejně jako karate a naginata-do, moderní forma používání naginaty. Při formálních soutěžích v těchto disciplínách se ai-uchi při bodování nebere v úvahu. Rozhodčí v takovém případě zkříží červený a bílý praporek, aby oznámil vzájemné údery, ale bod ani trest se neuděluje ani jednomu ze soutěžících.

Ai-uchi však pro samuraje na bitevním poli ve starém Japonsku znamenalo něco úplně jiného. Vzájemné údery pro něj byly jediným možným výsledkem boje se stejně zdatným soupeřem a byl to i jediný výsledek, ve který mohl doufat, když nastoupil do boje proti nepříteli s lepšími schopnostmi.

Můj sensei mi to jednou vysvětlil po svém. Jednoho odpoledne, když jsem přišel, seděl u stolu v jídelně a cvičil shódó, cestu kaligrafie. Jako kaligraf byl velmi zkušený; jeho tahy štětcem byly přesně takové jako jeho pohyby mečem. Jeho písmo bylo rozhodné, odvážné a technicky dokonalé, tahy štětcem byly vedeny vyváženě a s jakousi elegancí. Zatímco jsem ho pozoroval, vzal si čistý list papíru a namáčel a převaloval štětec v jamce kalamáře tak dlouho, dokud neměl ostrý mokrý hrot se štětinami. Pak si vzal nový papír a napsal “třicet tři a třetina procenta” japonskými číslicemi, které jsem se nedávno naučil číst, a podal mi ho. Protože zrovna pracoval na básni, zajímalo mě, co to má znamenat.

“To je postoj pro vstup do boje,” řekl. “Třicet tři a třetina procenta?”
“To jsou vaše šance na přežití, když bojujete na život a na smrt,” řekl.

1. Existuje třetinová šance, že budete lepší než váš protivník, zručnější, zkušenější, odvážnější nebo budete mít větší štěstí. V takovém případě ho zabijete a sami vyváznete bez zranění.
2. Existuje však také třetinová šance, že on bude v některé z těchto oblastí lepší než vy, což znamená, že vás zabije a sám vyvázne bez zranění. V situaci, kdy samuraj čelil lepšímu nepříteli, pravděpodobně došlo k vzájemné smrti, protože bojovník nemohl dosáhnout svého cíle, to jest zničit protivníka, jinak, než že se při tom vystavil smrtícímu protiúderu. Obětoval se záměrně.
3. A poslední třetinová šance bude spočívat v tom, že vy a váš nepřítel budete mít téměř stejné schopnosti, štěstí anebo bojového ducha. A v takovém případě oba zemřete. Takže máte třetinovou šanci na přežití v bitvě. Tohle bylo něco, o čem jsem pak musel dlouho přemýšlet, a co mi zasadilo ai-uchi do správné perspektivy.

Samozřejmě, že moderní soutěže shiai nebo budó nejsou otázkou života a smrti. Je to přinejlepším nepříliš funkční doplněk každodenního tréninku. Na jedné straně může soutěžení mít za následek, že se budóka vystavuje stresu a soutěž jej nutí naučit se chovat za obtížných a neobvyklých okolností. Může také umravnit jeho ego, donutit jej čelit strachu i naučit důvěřovat svým schopnostem.

V tom nejhorším případě ale soutěž v budó často vede k divoké a bezhlavé snaze “zabodovat” za každou cenu, i když taková snaha o bodování má jen malou podobnost se skutečnou bojovou situací. Tímto problémem trpí kendó, karate i naginata-do. V každé z těchto disciplín se závodníci v soutěžní situaci často poddávají pokušení vysloveně tupě vrhat do útoku, zasazovat údery bez míření a nedbat na protiúdery, které vedou k současnému zásahu ai-uchi.

Ale vlastně proč ne? Soutěžícím to lze jen stěží vyčítat. Pokud jejich úder zasáhne soupeře o něco dříve, než on zasáhne je, mohou získat bod. V nejlepším případě se oba zasáhnou ve stejnou dobu, což obvykle z pohledu bodování či trestu nic neznamená, jak jsme si již řekli. Sportovní soutěžení tak učinilo z ai-uchi platnou formu strategie.

Pokud by však byla zavedena změna bodování, kterou navrhuji já, pak tento způsob uvažování by se velmi pravděpodobně změnil. Jak by se vlastně změnila strategie soutěžícího, kdyby rozhodcovské zvolání ai-uchi během soutěže vedlo k okamžité diskvalifikaci obou soutěžících? Jaké by byly výsledky, kdyby se ai-uchi hodnotilo stejně jako hikiwake (remíza nebo nerozhodný výsledek), což by se vlastně interpretovalo jako prohra obou?

Myslím, že tato změna pravidel by mohla znamenat jiný realističtější přístup k soutěži, který by také mnohem více odpovídal mentalitě samuraje jdoucího do boje než mentalitě současného závodníka vstupujícího do zápasu.

Budoka, který čelí soupeři v soutěži, by mohl věnovat větší pozornost správnému pohybu těla, manévrování v pozici a k získání absolutní jistoty před zahájením útoku. Údery by musely být čisté a rychlé a nepochybně by jich bylo méně. Důraz by byl kladen na ikken hisatsu, strategii typu “jeden úder rozhoduje vše“, která je vlastní filozofii budó.

S vědomím, že vyvolání ai-uchi bude znamenat prohru v souboji, by budóka mohl také usilovat o zlepšení svých obranných dovedností. Nemohl by si dovolit vyrukovat s chabým protiútokem, když by přišel útok; buď by se zcela věnoval odpovědnímu útoku, který by skóroval dříve, než by to dokázal jeho soupeř, nebo by byl nucen parírovat a posouvat se.

Na druhou stranu možná přeceňuji význam ai-uchi. Ty formy budó, které zavedly soutěžení, se dle mého názoru již velmi vzdálily duchu původního boje. Sport není a nemůže být otázkou života a smrti. Budó, které klade důraz na vítězství v turnajích a soutěžení podle nejrůznějších pravidel, se jako bojová cesta velmi vážně zkompromitovalo.

Pokud je však budóka, byť jen vzdáleným způsobem, dědicem válečnické tradice starého Japonska, měl by se alespoň trochu zamyslet nad tím, co ai-uchi a jeho důsledky znamenaly pro tehdejší samuraje. A tyto důsledky byly, jak musí dnešní budóka pochopit, mnohem závažnější než zkřížené praporky rozhodčího…

Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts