Vaření a koryu

Přečteno: 87

napsal: Dave Lowry
O nigerijské kuchyni toho moc nevím. Vlastně ne, to není správně – přesněji řečeno, o nigerijské kuchyni nevím vůbec nic. Kdybych se to chtěl naučit, a vy byste byli zkušení v této kuchyni, i ochotní mě to naučit, byl bych asi poměrně dobrý student. Proč? No, z jednoduchého důvodu, protože bych si do výuky nepřinesl žádné předsudky. Když byste mi vysvětlovali základy přípravy iyan yam, nemyslel bych si: “No jo, takhle jsem to viděl dělat v tom filmu o nigerijské kuchyni.” A pak bych si říkal: “Takhle se to dělá správně“. A když byste vysvětlovali správný způsob, jak vmíchat mouku eba do vývaru na polévku ogbono, nemuseli byste se obávat, že by mě rozptylovaly myšlenky typu: “Počkejte, takhle se to podle Smythea nedělá v té jeho třísvazkové sérii o nigerijské kuchyni, kterou jsem četl pětkrát.” To by mě jen rozptylovalo od toho se to naučit. Nikdy jsem neviděl žádný film o nigerijské kuchyni. Ani jsem o ní nečetl žádnou knihu. Jsem v tomto tématu nepopsaný list. Jsem připraven na to, abyste mi doplnili informace.

Průměrný zájemce o tradiční japonská bojová umění, koryu neboli “staré školy”, toho o nich opravdu moc neví. Nerozumí jejich struktuře ani formám, jimiž se šíří. A je to v pořádku. Opravdu. Koryu jsou zcela jistě málo známým tématem. Co však v pořádku není, je to, že průměrný člověk si svůj nedostatek znalostí neuvědomuje. Právě naopak. V mnoha případech je přesvědčen, že o daném předmětu ví poměrně dost. Někdy může být dokonce skutečně přesvědčen, že ví víc než jeho učitel. Vzhledem k tomu, že koryu je i v samotném Japonsku velmi málo známé, nemluvě o jeho vzácnosti na Západě, pak znalosti, které tento průměrný člověk získal, téměř nikdy bohužel nepramení z osobního kontaktu s klasickými bojovými uměními starého Japonska.

Kromě zdrojů, které poskytují filmy, knihy i příklady pochybné kvality, zakládá budoucí student koryu své “znalosti” o klasických bojových uměních na tom, co už ví o moderních budó: karate-do, aikidó, júdó atd. Chybně předpokládá, že koryu jsou organizována a vyučována stejným způsobem. Může pak být velmi zklamán, když neuvidí trénink v nějaké koryu, kde jsou studenti seřazeni úhledně v řadách a systematicky procházejí techniky. Může mít dokonce podezření, že ve skutečnosti tu vůbec nejde o bojové umění, protože nikdo nekřičí “Osu!” Nebo proto, že se nikdo neuklání učiteli poté, co mu dá nějaký pokyn. Je zvyklý na tyto rituály v moderním budó dójó a předpokládá, že jsou univerzální ve všech japonských bojových disciplínách. Tato umění nesplňují jeho očekávání a místo toho, aby nejprve zvážil možnost, že ve skutečnosti přitom jeho prvotní očekávání mohou být mylná nebo chybná, může být frustrován z toho, co vidí a cvičí.

Pravidelně jsem žádán o vysvětlení, o čem je chadó, japonský čajový obřad. Vysvětluji jednotlivé pohyby tak, jak se odehrávají, a zároveň hovořím i o historii chadó a snažím se studentovi zprostředkovat celkový smysl jednotlivých kroků i filozofie. Je to příjemné, ale náročné. Největší překážkou, se kterou se potýkám, není relativní neznalost, kterou má většina lidí ze Západu o chadó. Ne, mou největší bolestí hlavy je přesně ta, kterou jsem právě popsal o koryu. Přicházejí k nám lidé, kteří si myslí, že vědí, co je chadó. “Tohle je posvátný rituál!” zasyčela na mě jedna žena po skončení čajového obřadu, který jsem předváděl. Byla tak rozzlobená z toho, co vnímala jako lehkovážný tón z mé strany během mého vyprávění, že se doslova vzteky třásla. Vyslechl jsem si její tirádu a pak jsem se jí zeptal, jestli praktikuje chadó. “Ne,” rozčílila se, “ale hodně jsem o tom četla!” odpověděla. Její odpověď byla svým způsobem dokonalá. Šlo přesně o takový postoj, jaký u některých lidí vidíme až příliš často v souvislosti s koryu. Nemají žádné znalosti ani zkušenosti z první ruky. Ale přečetli spoustu knih. A proto oni “vědí”.

Mohu vám říci, že tento problém předsudků patří k nejproblematičtějším z těch, s nimiž se potýkají ti, kteří se snaží vyučovat koryu mimo Japonsko. Téměř stejně velkým problémem je mylný předpoklad. Před časem se na jednom internetovém fóru objevilo téma tetování. Konkrétně si jeden z dopisovatelů přál vědět, zda by tetování mělo nějaké důsledky pro výcvik v koryu nebo pro přijetí do koryu. Jeden starší učitel odpověděl, že by studentovi nedovolil začít s tréninkem, pokud by měl na těle takovýto druh kresby. Okamžitá vlna rozhořčení by se dala svou intenzitou srovnat snad jen s londýnským bombardováním. Učitel byl kvůli své prudérnosti obviněn ze zkostnatělých názorů, protože nedokázal uznat tetování jako formu osobitého uměleckého vyjádření. Že je omezený hlupák, protože je necitlivý vůči sebevyjádřením jiných. A tak to šlo dál a dál. A přitom ze všech protestujících neměl nikdo ani zlomek zkušeností tohoto učitele. Přesto mě nejvíce zarazilo, že se nikdo z nich nezeptal, proč má vlastně učitel takové zásady.

Vzpomínáte, jak jsem výše říkal, že někteří lidé si myslí, že vědí o koryu víc než učitel koryu? Otázka tetování je toho dokonalým příkladem. Ti, kteří s odpovědí učitele nesouhlasili, se mylně domnívali, že koryu musí splňovat stejné standardy jako ostatní konvence v našem světě. Že musí být demokratické, otevřené všem, tolerantní k individuálnímu vkusu a potřebám. Že musí být zkrátka “spravedlivé”. Místo aby využili příležitosti a autoritě položili správnou otázku a zjistili tak více o tom, proč někdo s jeho obrovskými zkušenostmi a odborností dospěl k takovému závěru, vnucovali ostatním své mylné domněnky.

Nikdo nemá rád, když mu někdo říká, že neví, o čem mluví. I když tušíme, že je to pravda, vadí nám, když nám to někdo vnucuje. Tím spíše, když jsme věnovali nějaký čas čtení a rozhovorům s ostatními, nesnášíme pomyšlení, že takové úsilí bylo možná zbytečné nebo nemá takovou cenu, jak jsme si původně mysleli. Až však příště budete v pokušení se rozzlobit, když vám někdo bude podsouvat vaše zažité představy a možná i mylné domněnky, vzpomeňte si, prosím, na nigerijskou kuchyni. Nepřemýšlejte tolik o podráždění z toho, že někdo napadá vaše představy, jako spíše o příležitosti získat nové a lepší zkušenosti. Ne vždy je to příjemné. Může to být i něco, co nechcete slyšet. Ale věřte mi. Je to nejlepší způsob, jak se začít učit vařit.

Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *