Dosud nevyprávěné příběhy džúda: Životy žáků Džigoró Kanó
napsal: Dave Lowry
Stejně jako většina historických postav, i velikáni Budó z minulosti mají tendenci stát se v našich očích tak velkými, až se to zdá neskutečné. A díky tomu často zapomínáme na to, že šlo o skutečné lidi, kteří měli i své nedostatky….
Džigoró Kanó (1860-1938) je samozřejmě známý většině lidí, kteří studují bojová umění. Na konci japonské feudální éry studoval tradiční školy džúdžucu a jeho motivací bylo vytvořit verzi, která by byla v souladu s probíhajícími změnami v Japonsku. Tuto svou verzi džúdžucu poté nazval Kodokan džúdó. Založil organizaci Kodokan, která se později stala centrem džúda na celosvětové úrovni. Někteří z vás možná již znají příběhy o skutečně vážných problémech, kterým on a jeho studenti čelili ze strany původních studentů džúdžucu, v době, když zakládal svou školu. Na první pohled by se mohlo zdát, že uvedení džúda na japonskou scénu bylo vcelku jednoduché a nepříliš dramatické. Kdybychom se však podívali blíže, viděli bychom, jak obrovské problémy Kanó měl – jak ze strany vnějších sil, tak i od svých vlastních studentů…
HEITA OKABE (1891-1966)
Heita Okabe postoupil z prvního danu na čtvrtý za méně než rok studia, což dodnes zůstává nepokořeným rekordem v propagaci džúda. Byl hvězdou raného Kodokanu, který získal své hodnosti díky tzv. “batsugan” neboli vítězstvím v soutěžích.
Okabe byl zapsán na tokijskou pedagogickou školu. Kanó poté zařídil svému studentovi studium na Chicagské univerzitě, kde Okabe vynikal v zápase, boxu, fotbalu a tenisu – téměř ve všech sportech, které se na univerzitě hrály.
Když se Okabe vrátil do Japonska, byl přesvědčen, že džúdó musí začít klást důraz na druh soutěží, které zažil ve Spojených státech. Budoucnost džúda viděl primárně jako sport, a to ho stavělo do rozporu s Kanem, který nadále propagoval džúdó především jako Cestu, systém tréninku mysli a těla k cílům produktivního, filozoficky založeného života.
V roce 1921 přijel do Japonska ze Spojených států profesionální zápasník Adolph Ernst s týmem amerických zápasníků, aby vyzval judisty. Ernst již v Americe vyhrál několik zápasů s judisty Kodokanu i studenty původních škol džúdžucu. Okabe se s nimi v Jokohamě setkal a domluvil zápasy mezi Američany a Japonci. Japonci většinu z nich prohráli. Kanó se proti těmto zápasům důrazně ohradil a trval na tom, že jsou v rozporu s duchem a cíli kodokanského džúda. Okabemu a dalším osobám spojeným s výzvami poté odebral jejich hodnosti. I tak byly zápasy pro Kana obrovskou ostudou – a zklamáním. Kodokan judisté poté začali často cestovat na Západ, aby zde studovali techniky držení i další aspekty západního zápasu, což umění Džigoró Kanó vzdálilo ještě více od Cesty a přiblížilo jej spíše západnímu pojetí modernímu sportu.
SHIRO SAIGÓ (1866-1922)
Shiro Saigo je oblíbenou a slavnou osobností džúda. Byl námětem i slavného románu, podle něhož bylo natočeno několik filmů, mimo jiné Sugata Sanshiro, o jeho hrdinských činech. Saigo se zúčastnil několika prvních vyzývacích zápasů, v nichž Kanóovo džúdó čelilo tradičním školám džúdžucu. Jeho vítězství jsou v podstatě hlavním důvodem, proč se Kodokan stal mocnou silou ve světě japonských bojových umění. Saigo byl ústřední postavou, která Kanóvi pomáhala. Způsoboval však také Kanóovi velké problémy. Saigo se totiž rád rval. Účastnil se pouličních bojů po celém Tokiu. Byl to malý chlapík, rváč, který se rád utkal s každým, kdokoliv se mu postavil do cesty. V roce 1890 byl tím „kdokoliv“ zápasník Sumó Araumi. Saigo se údajně opilý pustil do Araumiho, hodil zápasníka a způsobil mu tím bezvědomí. Saigo a jeho přátelé se pak poprali s ostatními Araumiho přáteli a poté i s policií, která se po chvíli objevila, aby rvačku zastavila. To už bylo na Kana příliš. Neochotně Saiga proto z Kodokanu vyloučil. Podle Saigovy verze příběhu odešel z Kodokanu dobrovolně, aby se připojil ke skupině japonských dobrodruhů, kteří pracovali jako žoldáci v Japonsku a Koreji. Později se začal věnovat kjúdo (lukostřelbě). A přestože už nikdy v Kodokanu netrénoval, je zřejmé, že Kanó měl malého bojovníka rád, když později Saiga posmrtně povýšil na šestý dan.
SAKUJIRO YOKOJama (1864-1912)
Sakujiro Yokojama byl pravým opakem Saiga: byl to mohutný muž, vážící téměř 200 liber. Byl studentem různých tradičních džúdžucu korjú a do Kodokanu původně přišel v roce 1882 jako vyzyvatel. Yokojama byl poražen – právě výše zmíněným Saigem – že poté požádal o přijetí do školy džúda. A rychle se stal nepostradatelným vůdcem. Yokojama byl velký nejen fyzicky, ale i svými slabostmi. Byl totiž náruživým pijákem saké. A často večery nad poháry končily rvačkou. Jednou Yokojama a Kyúzo Mifune popíjeli v baru, když upoutali pozornost nějakých chlápků, kteří pravděpodobně hledali potíže.
Mifune byl ještě menší než Saigo avšak pravděpodobně lepším džúdistou. Musel ostatním připadat jako malý kluk, když seděl naproti Yokoyamovi. Jeden z výtržníků se pokusil Yokoyamovi ukrást klobouk a kabát. Když mu Yokojama bránil v odchodu, vpadlo dovnitř šest dalších mužů. Yokojama je všechny nakonec hodil s použitím judistických technik hodů. Mezitím si druhá polovina skupiny šla pro Mifuneho avšak setkala se se stejným typem “větrného mlýna”, jen v menší a rychlejší verzi. Yokojama a Mifune to tam zakrátko dokonale “vyčistili”.
Důvod, proč se Yokojama nakonec Kodokanu odcizil, zůstává záhadou. Možná to souviselo s jeho nadměrným pitím. A možná pil proto, že se původně ucházel o místo technického ředitele v Kodokanu, ale Kanó s tím nesouhlasil a místo udělil někomu jinému. Spor mezi Kanem a Yokoyamou se nakonec stal veřejně známým a začal tím ohrožovat dobrou pověst Kodokanu. Yokojama se poté stáhl do ústraní a Kodokan navštěvoval již jen zřídka. V roce 1912 zemřel na rakovinu. A stejně jako v případě Saiga, Kanó udělil Yokoyamovi posmrtně hodnost a povýšil ho na osmý dan.
Tři muži, tři pilíře Kodokanu. Všichni tři žáci Džigoró Kana měli obrovský přínos pro rané džúdó. A přestože si jich Kanó musel velmi vážit, musel si neustále klást otázku, zda s nimi není víc starostí, než byl ochoten tolerovat….
Zdroj: Džúdó’s Untold Stories: The Lives of Džigoró Kanó’s Students
