- Dávejte si pozor na svá slova
- Sumo není jen o velikosti: Jak zápasníci používají strategii k vítězství (nebo prohře)!
- „Živý“ a „mrtvý“ pohyb
- Pravda o zenu, kterou by měl znát každý bojový umělec
- Překvapivá souvislost mezi rituály čajového obřadu a smrtícím uměním boje feudálního Japonska
- Tajemství samurajů: Jak duch válečníka buduje skutečnou sílu a čest
- Jaká jsou úskalí veřejných ukázek bojových umění?
- Můžete opravit svého senseie?
- Lekce v dojo pro začátečníky (i pokročilé studenty)!
- Přijímání chyb v bojových uměních: lekce kappy, kendō i aikidō
- Jak (ne)pojmenovat své dójó
- Osu! Původ karatistického zvolání
- Dosud nevyprávěné příběhy juda: Životy žáků Jigoro Kano
- Pořiď si novou ženu
- Několik příběhů…
- Mibune (telegrafování )
- Budó a Bach
- Nosič a zpráva
- Yami (zatmění cíle)
- Z místa, kde právě sedím
- Ma-ai (vzdálenost mezi dvěma válečníky v boji)
- Sen (převzetí iniciativy)
- Hacho (záměrná asymetrie)
- Ai-Uchi (vzájemný úder)
- Vaření a koryu
- Bílí kluci a bonsaje
- Smrt na objednávku
- Nitten Sóji (denní povinnosti)
- R-E-S-P-E-K-T
- Teď a…zen
- Dójó – návštěvníci nejsou vítáni
- Kolik byste zaplatili za všechna tajemství bojových umění?
- Pracovní definice Ki
- Karate, bojové umění, které jím není…
- Asobi ja nai . . . (Nehraj si)
- Naboso
- Jaku (Klid)
- Počítání do tisíce
- Smrt bojovníka
- Uke Waza (Umění přijímat)
- Kachinuki (turnaje ve starém stylu)
- Omlouvám se. . . Jsi v pořádku?
- Štěkání štěněte
- Ryomi (Odraz)
- Nechat mě vyhrát
- Co skutečně znamená kata
- Takže ty chceš skončit?
- Je rozumné udělovat černý pás dětem?
- Umění a Cesta
- Musíte to zasáhnout
- Spontánnost
- Tvrdý trénink jak za starých časů
- Nalezení vzoru
- Být mimo komfortní zónu
- Vítězství je v pochvě meče
- Co se skrývá v názvu?
- Lepší než váš sensei
- Tempo
- Buji kore kaere meiba
- Přijď si na to sám
- Hodnota pásku…anebo jeho absence
- Musím jet do Japonska?
- Souvislosti a důslednost
- Co si myslíte o dobrém špatném učiteli?
- Udržet se v pohybu
- Tradiční karate
- Hrát podle pravidel?
- Meč za úsměvem
- Výuka bez zahlcení detaily
- Jiný pohled na páskování
- Kde jsi?
- Nezamýšlené důsledky
- Válečná vs. bojová umění
- Co je to Kiai?
- Jak kodex samurajů Bushidó ovlivňuje japonskou policii
- Měl by sensei někdy odejít do důchodu?
- Co dělá dobrého učitele bojových umění dobrým učitelem a proč si ho musíte najít?
- Hledejte moudrost i z jiných zdrojů, abyste lépe porozuměli svému umění
- Luxus hněvu
- Čtěte vzduch
- Pozorování medvěda grizzly
- Klasická japonská bojová umění na Západě
- Kokosová palma v Missouri
- Inyógyó
- Návštěva vesnice Yagyu
- Samurajská cesta
- Samuraj a kritik restaurací
- Cestovní upozornění pro Japonsko: Střezte se posednutí liščím duchem
- Úklona: Ojirei (1/2)
- Úklona: Ojirei (2/2)
- Bu, Ken, Ju
- Vstup do dveří
- Dogu, nástroje tradičního Japonska
napsal: Dave Lowry
Stejně jako většina historických postav, i velikáni Budó z minulosti mají tendenci stát se v našich očích tak velkými, až se to zdá neskutečné. A díky tomu často zapomínáme na to, že šlo o skutečné lidi, kteří měli i své nedostatky….
Jigoro Kano (1860-1938) je samozřejmě známý většině lidí, kteří studují bojová umění. Na konci japonské feudální éry studoval tradiční školy jujutsu a jeho motivací bylo vytvořit verzi, která by byla v souladu s probíhajícími změnami v Japonsku. Tuto svou verzi jujutsu poté nazval Kodokan judo. Založil organizaci Kodokan, která se později stala centrem juda na celosvětové úrovni. Někteří z vás možná již znají příběhy o skutečně vážných problémech, kterým on a jeho studenti čelili ze strany původních studentů jujutsu, v době, když zakládal svou školu. Na první pohled by se mohlo zdát, že uvedení juda na japonskou scénu bylo vcelku jednoduché a nepříliš dramatické. Kdybychom se však podívali blíže, viděli bychom, jak obrovské problémy Kano měl – jak ze strany vnějších sil, tak i od svých vlastních studentů…
HEITA OKABE (1891-1966)
Heita Okabe postoupil z prvního danu na čtvrtý za méně než rok studia, což dodnes zůstává nepokořeným rekordem v propagaci juda. Byl hvězdou raného Kodokanu, který získal své hodnosti díky tzv. “batsugan” neboli vítězstvím v soutěžích.
Okabe byl zapsán na tokijskou pedagogickou školu. Kano poté zařídil svému studentovi studium na Chicagské univerzitě, kde Okabe vynikal v zápase, boxu, fotbalu a tenisu – téměř ve všech sportech, které se na univerzitě hrály.
Když se Okabe vrátil do Japonska, byl přesvědčen, že judo musí začít klást důraz na druh soutěží, které zažil ve Spojených státech. Budoucnost juda viděl primárně jako sport, a to ho stavělo do rozporu s Kanem, který nadále propagoval judo především jako Cestu, systém tréninku mysli a těla k cílům produktivního, filozoficky založeného života.
V roce 1921 přijel do Japonska ze Spojených států profesionální zápasník Adolph Ernst s týmem amerických zápasníků, aby vyzval judisty. Ernst již v Americe vyhrál několik zápasů s judisty Kodokanu i studenty původních škol jujutsu. Okabe se s nimi v Jokohamě setkal a domluvil zápasy mezi Američany a Japonci. Japonci většinu z nich prohráli. Kano se proti těmto zápasům důrazně ohradil a trval na tom, že jsou v rozporu s duchem a cíli kodokanského juda. Okabemu a dalším osobám spojeným s výzvami poté odebral jejich hodnosti. I tak byly zápasy pro Kana obrovskou ostudou – a zklamáním. Kodokan judisté poté začali často cestovat na Západ, aby zde studovali techniky držení i další aspekty západního zápasu, což umění Jigoro Kano vzdálilo ještě více od Cesty a přiblížilo jej spíše západnímu pojetí modernímu sportu.
SHIRO SAIGÓ (1866-1922)
Shiro Saigo je oblíbenou a slavnou osobností juda. Byl námětem i slavného románu, podle něhož bylo natočeno několik filmů, mimo jiné Sugata Sanshiro, o jeho hrdinských činech. Saigo se zúčastnil několika prvních vyzývacích zápasů, v nichž Kanóovo judo čelilo tradičním školám jujutsu. Jeho vítězství jsou v podstatě hlavním důvodem, proč se Kodokan stal mocnou silou ve světě japonských bojových umění. Saigo byl ústřední postavou, která Kanovi pomáhala. Způsoboval však také Kanoovi velké problémy. Saigo se totiž rád rval. Účastnil se pouličních bojů po celém Tokiu. Byl to malý chlapík, rváč, který se rád utkal s každým, kdokoliv se mu postavil do cesty. V roce 1890 byl tím „kdokoliv“ zápasník sumo Araumi. Saigo se údajně opilý pustil do Araumiho, hodil zápasníka a způsobil mu tím bezvědomí. Saigo a jeho přátelé se pak poprali s ostatními Araumiho přáteli a poté i s policií, která se po chvíli objevila, aby rvačku zastavila. To už bylo na Kana příliš. Neochotně Saiga proto z Kodokanu vyloučil. Podle Saigovy verze příběhu odešel z Kodokanu dobrovolně, aby se připojil ke skupině japonských dobrodruhů, kteří pracovali jako žoldáci v Japonsku a Koreji. Později se začal věnovat kyudo (lukostřelbě). A přestože už nikdy v Kodokanu netrénoval, je zřejmé, že Kano měl malého bojovníka rád, když později Saiga posmrtně povýšil na šestý dan.
SAKUJIRO YOKOYAMA (1864-1912)
Sakujiro Yokoyama byl pravým opakem Saiga: byl to mohutný muž, vážící téměř 200 liber. Byl studentem různých tradičních jujutsu koryu a do Kodokanu původně přišel v roce 1882 jako vyzyvatel. Yokoyama byl poražen – právě výše zmíněným Saigem – že poté požádal o přijetí do školy juda. A rychle se stal nepostradatelným vůdcem. Yokoyama byl velký nejen fyzicky, ale i svými slabostmi. Byl totiž náruživým pijákem saké. A často večery nad poháry končily rvačkou. Jednou Yokoyama a Kyúzo Mifune popíjeli v baru, když upoutali pozornost nějakých chlápků, kteří pravděpodobně hledali potíže.
Mifune byl ještě menší než Saigo avšak pravděpodobně lepším judistou. Musel ostatním připadat jako malý kluk, když seděl naproti Yokoyamovi. Jeden z výtržníků se pokusil Yokoyamovi ukrást klobouk a kabát. Když mu Yokoyama bránil v odchodu, vpadlo dovnitř šest dalších mužů. Yokoyama je všechny nakonec hodil s použitím judistických technik hodů. Mezitím si druhá polovina skupiny šla pro Mifuneho avšak setkala se se stejným typem “větrného mlýna”, jen v menší a rychlejší verzi. Yokoyama a Mifune to tam zakrátko dokonale “vyčistili”.
Důvod, proč se Yokoyama nakonec Kodokanu odcizil, zůstává záhadou. Možná to souviselo s jeho nadměrným pitím. A možná pil proto, že se původně ucházel o místo technického ředitele v Kodokanu, ale Kano s tím nesouhlasil a místo udělil někomu jinému. Spor mezi Kanem a Yokoyamou se nakonec stal veřejně známým a začal tím ohrožovat dobrou pověst Kodokanu. Yokoyama se poté stáhl do ústraní a Kodokan navštěvoval již jen zřídka. V roce 1912 zemřel na rakovinu. A stejně jako v případě Saiga, Kano udělil Yokoyamovi posmrtně hodnost a povýšil ho na osmý dan.
Tři muži, tři pilíře Kodokanu. Všichni tři žáci Jigoro Kana měli obrovský přínos pro rané judo. A přestože si jich Kano musel velmi vážit, musel si neustále klást otázku, zda s nimi není víc starostí, než byl ochoten tolerovat….
Zdroj: Judo’s Untold Stories: The Lives of Jigoro Kano’s Students