napdal: Dave Lowry
Byl jsem na obědě s šéfredaktorem časopisu věnovaného karate. Pozval mě, což mimochodem není něco, co by šéfredaktoři běžně dělali kvůli spisovatelům. Byli jsme v malé rodinné thajské restauraci v Los Angeles, ještě v dobách, kdy se na takových místech dalo sehnat opravdu dobré a pálivé thajské jídlo. Bylo vynikající. Takže jsem se snažil ani nebýt příliš protivný. Přesto jsem neodolal a při prohlížení posledního vydání, které jsme měli na stole, jsem poukázal na jistou nepřesnost. Publikace byla podle titulku časopisem o “současném stavu bojového umění”.
Když jsem poznamenal, že japonské karate není ani jedno, ani druhé, můj redaktor se zaskočeně zeptal: “Ani co?“. “Ani bojovým, ani uměním,” odpověděl jsem. “Cože?” Jeho obočí se svraštilo. „Proč si to myslíte?“, opáčil. „Mám k tomu tvrzení hned několik důvodů“, odpověděl jsem mu.
Na první pohled jde „jen“ o sémantickou záležitost. Což neznamená, že to není důležité. Ti, kdo odmítají podobné diskuse s výsměchem, že “je to jen slovíčkaření”, často nejsou ochotni vidět, že sémantika je zcela zásadní, chceme-li pochopit význam. To je obzvláště důležité, když se zabýváme termíny, jež používáme v dójó, a které jsme si přeložili do angličtiny. Musíme si však velmi pečlivě uvědomovat, že přeložená slova jsou jen přibližná. Jinak můžeme ztratit ze zřetele, o co nám jde. . .
Nejlepší překlad slova “bojový” do japonštiny je bu. Jako předpona se bu vyskytuje v mnoha slovech, která průměrný bojový umělec zná, samozřejmě kromě budó neboli “Cesta boje”. Setkáváme se s ní ve slově bushidó, “Cesta bojovníka”, etickém kodexu japonského bojovníka. Buke je dědičný vojenský rod. Pokud jde o původní japonské bojové dovednosti, dělí se zhruba na bujutsu, klasické bojové školy feudálních samurajů, a budó, které mají modernější a výrazněji duchovní směřování.
Je však klíčové mít na paměti, že předpona bu v japonštině označuje pouze původní japonské bojové techniky. Například čínská nebo evropská bojová umění nejsou v japonštině označována jako formy bu.
Technicky vzato by se nejednalo ani o okinawskou metodu boje, kterou karate bezesporu je. Japonští i okinawští historikové se na tom obecně shodují: některé Okinawany totiž dráždí, když se jejich původní bojové umění nazývá kobudo, což je opět japonské slovo znamenající přibližně “staré bojové způsoby”. Trvají na tom, že toto slovo označuje starší japonské formy se zbraní, a dávají přednost tomu, aby se ty jejich nazývaly správným okinawským výrazem: te-gua.
Toto vše jsem vysvětlil svému šéfredaktorovi. Tvrdil, jak jsem si myslel, že karate je sice původně okinawské, ale od svého zavedení do Japonska na počátku 20. století bylo pozměněno a přizpůsobeno a nyní odpovídá filozofii a metodám japonského budó. Tento argument má však své chyby, přinejmenším dvě.
Nezapomeňte, že bu neodkazuje konkrétně na “boj” nebo “bojování”, ale na to, co souvisí s vojenskou nebo bojovou kastou starého Japonska. Okinawské karate nikdy nebylo uměním třídy bojovníků. Byl to způsob boje, který praktikovali obyvatelé souostroví Rjúkjú, většinou zemědělci nebo rybáři. Svým původem a záměrem je to civilní metoda sebeobrany.
Abychom byli historicky zcela přesní, v hierarchii okinawské civilizace existovala elitní kasta. A v některých případech se označovali jako bushi, po vzoru válečníků v Japonsku. Během feudální éry na Okinawě existovala také jakási vojenská třída, která se věnovala především udržování pořádku a moci císařů ostrovního řetězce. Karate však s žádnou z těchto dvou skupin nesouvisí.
Připojení mnohem správnějšího významu “civilní” spíše než “vojenské” (nebo “bojové”) k umění, jako je karate, neznamená rozhodně jakékoliv snížení účinnosti nebo hodnoty karate. Většina bojových umění pevninské Číny, kung-fu, tai chi chuan a podobně, je rovněž civilního původu. Uznání toho, že karate je umění používané nevojáky, ho skutečně vůbec nediskredituje. Pouze staví karate do správné perspektivy bojového umění.
Na rozdíl od juda (které jednoznačně vzešlo z jujutsu), kendó (kenjutsu) a kyudo (kyujutsu) si karate nemůže nárokovat klasické japonské dědictví. Technicky vzato ho tedy nelze počítat mezi “bojové” disciplíny, alespoň ne v japonském smyslu tohoto slova.
No a pak tu máme druhý termín: „umění“. Otázka, zda karate je či není uměním, je problematičtější. Přesto opět, pokud se budeme držet definice tohoto pojmu v japonštině, musíme opět dojít k závěru, že odpověď je záporná. Japonské slovo jutsu se obvykle překládá jako “umění”, avšak slovo gei je pravděpodobně bližší představě umění, kterou máme, když toto slovo používáme v češtině, zatímco jutsu přesněji označuje “techniky” nebo “dovednosti”.
Jutsu je tak v důležitém protikladu s představou Do neboli Cesty. Jutsu, jak jsem řekl, označuje řemeslo, dovednost nebo disciplínu. Nenese v sobě filosofický důsledek sebezdokonalování, které je podstatou Do. Kdyby tehdy existovalo “karate-jutsu“, zahrnovalo by pouze dosažení bojových dovedností, bez duchovních cílů, které jsou dosahovány prostřednictvím studia budó.
Existovalo tedy nějaké karate-jutsu? Až do poloviny 20. století většina Okinawanů označovala své základní bojové umění jednoduše jako te “ruka” nebo tode “čínská ruka”. Pravděpodobně ho nazývali karate-jutsu pouze ti vzdělanější z karatistů, když se snažili vysvětlit karate Japoncům.
Gichin Funakoshi a jeho současníci, se vědomě vyhýbali tomu, aby ke karate připojili přívlastek jutsu. Představovali ho jako rozvíjející se formu jiných, známějších bojových způsobů a zdůrazňovali morální a filozofické aspekty, které ho vzdalovaly od čehokoli, co by připomínalo bujutsu z feudální éry. Ačkoli tedy mohla existovat okinawská forma karate-jutsu a možná stále existuje, japonská verze je karate-do; není to umění, ale Cesta.
Předem jsem zdůraznil, že povedeme diskusi o sémantice. Z pouhé pohodlnosti zahrnujeme karate-do mezi ostatní budó a ze stejného důvodu mu říkáme bojové “umění”. To je v pořádku, pokud ovšem víme, že to není zcela přesné.
Má-li tedy karatista pochopit, kde je jeho karate-do dnes, musí si být zcela jistý, kde a čím bylo původně a co jeho dávní i novodobí předkové zamýšleli. Názvy jsou pohodlné, ale neměly by nás mást. Takže i když se shodneme na tom, že pro označení karate budeme nadále používat “bojové umění”, měli bychom mít na paměti, že to není ani jedno, ani druhé. Což nás vede k otázce, co to tedy sakra je?
Může znít zvláštně, že jedno z nejznámějších bojových umění, karate-do, není ani bojové, ani umění. Jak jsem však již naznačil dříve, karate bylo vyvinuto spíše jako civilní než vojenská či “bojová” forma boje. Také jsem tvrdil, že karate se prezentuje jako budó, Cesta, a nikoli jako bujutsu neboli umění. A to nás vedlo k přemýšlení, co tedy vlastně karate je.
Jako odpověď bych vás nejprve rád upozornil na slovo, které je mimo určité kruhy v Japonsku slyšet jen zřídka, ale které tam má hluboký význam. Tím slovem je mingei. V japonštině je mingei termín označující “lidové umění” nebo “folklorní umění”. V Japonsku ho zavedl Soetsu Yanagi, umělec a znalec poválečného Japonska. Když Japonsko prohrálo válku, hrozilo, že ztratí i velkou část svého uměleckého a estetického ducha, který po staletí motivoval umělce a řemeslníky v této zemi. Japonci, kteří byli velmi rozčarováni vládními lži o japonské nadřazenosti ve všem, na co si vzpomenete, nyní toužili přijmout vše, co bylo západní. Ostatně šlo o velmi podobnou situaci jako když došlo k prvnímu (vynucenému) kontaktu se Spojenými státy v 19. století, který ukončil více než tři století izolace. Poválečné Japonsko získalo ústavu, práva žen a moderní, bezpečné továrny. Naneštěstí s tím Japonci také získali i vše, co bylo na Západě módní, masově vyráběné a…povrchní.
Uprostřed modernizace Japonska někteří bojovali proti tomuto proudu. Soetsu Yanagi vedl hnutí, které se snažilo zachovat staré a tradiční v japonském umění a kultuře. Zvláštní hodnotu shledával v jednoduchých, užitkových řemeslech venkovského lidu. Z velké části díky jeho úsilí byla vybudována muzea věnovaná lidovému umění, byli uznáni původní řemeslníci a zachována jedinečná stránka japonské kultury. Jednalo se o mingei, řemesla prostého lidu.
Ačkoli se tímto termínem obvykle neoznačují dovednosti, jako jsou regionální lidové tance a hudba, jsou ve skutečnosti také mingei. A stejně tak i karate. Na první pohled je nepochybně zvláštní házet násilnou formu boje do stejného kulturního koše jako venkovskou keramiku, tkalcovství nebo řezbářství. Ale karate je právem považováno za lidové umění: velmi dobře splňuje všechna kritéria.
Karate je nepochybně produktem venkovského lidu. Na rozdíl od profesionálních válečnických umění feudálního Japonska, jako je šerm (kenjutsu) a (neozbrojený) boj ve zbroji (jujutsu), nemá karate aristokratický původ. Je to řemeslo zemědělců a rybářů, kteří měli blízko k půdě a moři a kteří si ne náhodou zvolili pro své kata názvy podle přírodních živlů, které se tam mohly vyskytovat. Stejně jako mingei v hrnčířství nebo tkalcovství je i karate především užitkové. Hrnčíř a tkadlec nevytvářeli předměty jen proto, aby je obdivovali nebo aby je zdobili. Měly především užitkovou funkci. Přesně ze stejného důvodu neměly v rolnickém karate místo honosné kostýmy a bojově nesmyslná akrobacie. Tehdejší karatista netoužil na sebe upozorňovat a jeho techniky byly čistě funkční.
Mingei však usiloval o krásu jako o přirozený vedlejší produkt užitečnosti. Někdy to byly jen jednoduché abstraktní vzory hor nebo řek, které se objevují v okinawském barvení bingata, jiné byly velmi složité, jako draci vytvarovaní do obyčejných střešních tašek. Také karate zahrnovalo ladné, estetické pohyby. Jeho krása přesahuje funkci, což platí i pro mingei.
I když jsou navenek zjednodušené, hrubé, hliněné mísy nebo ručně vyráběné dřevěné nástroje, svou podstatou mingei odmítají povrchnost. Čím blíže zkoumáme například okinawský tanec, tím více se v něm odráží kultura, která za ním stojí. Sledovat pohyb kumi-odori (okinawský lidový tanec) znamená vidět v umělecké podobě pohyby při sklizni a sázení v dávných dobách na Okinawě. Trénovat a nechat se učit skutečný význam kata karate znamená nahlédnout do způsobu boje, který obyvatelé Rjúkjú provozovali, pochopit, jak si předávali své bojové znalosti a jak je integrovali do svého života.
Od doby, kdy karate opustilo svou domovinu, je vnímáno mnoha způsoby, z nichž některé jsou dobré a hodnotné, jiné jsou ztrátou času a ještě horší. Ať už se však na karate díváme jakkoli a jakkoli ho nazýváme, je zajímavé podívat se čas od času na toto umění v neobvyklém světle. To byl i můj záměr představit vám karate jako lidové řemeslo. Myslím, že karate je mingei; to je vlastně jeho kulturní nika. A ti z nás, kteří ho takto cvičí, možná nakonec pochopí, jak zvláštními řemeslníky byli karatisté, kteří žili před námi, a jak zvláštní řemeslo nám zanechali.
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
