napsal: Dave Lowry
Mezi námi, mladými a temperamentními chlapci, kteří jsme před lety tvořili juniorskou divizi Shonen v judu na Středozápadě, byl Nishimoto Ósho považován za reinkarnaci Fudo Myóa. Fudo je hněvivé buddhistické božstvo, které třímá meč a provaz, jimiž děsí ty, kdož sešli z cesty spravedlnosti, a my jsme si mysleli, že Nishimoto Óshó vypadá přesně jako on. Osho je výraz pro kněze, což bylo Nishimotovo povolání. Byl to však také respektovaný pátý dan v judu, který se stal i naším mentorem. Na každé soutěži v judu byl přítomen a sloužil jako rozhodčí při našich zápasech. Jeho disciplína byla tvrdá. Věřil, že budó je životní cestou, ke které je třeba přistupovat s maximální vážností. Na jednom turnaji Nishimoto řídil zápas, v němž Garry Matsukawa čelil mnohem méně zdatnému soupeři. Kvůli tomu Garry nešel do boje naplno. V polovině zápasu se pokusil o neobvyklé nůžkové podseknutí soupeřových nohou. Říká se mu kani basami neboli “krabí kleště“. Starší čtenáři už díky tomu jistě vědí, jak je to dávno; tento hod je totiž v soutěžích juda dávno zakázán. Garry by se o tak riskantní chvat nikdy nepokusil proti někomu, kdo by byl blíže jeho dovednostní úrovni, protože vyžadoval, aby balancoval na jedné ruce a oběma nohama nůžkami sevřel soupeře v kolenou a v pase.
“Hansoku make! ” Osho vykřikl. Garry byl diskvalifikován. Toto zvolání rozhodčího znamenalo, že nějak porušil pravidla soutěže. Garry byl očividně zmatený, stejně jako my všichni. Žádná pravidla neporušil. Pouze se pokusil vyzkoušet si jeden zvláštní hod.
Ale v té době nikdo nezpochybňoval rozhodnutí starších, a už vůbec ne rozhodčích…A zcela jistě ne Osho. Takže bylo po všem. Později však Nishimoto v šatně přistoupil ke Garrymu a nabídl mu toto jednoduché vysvětlení: “Asobi ja nai.”
„Asobi ja nai“ se může přeložit jako “Nehraj si”. Od té soutěže už uplynula dlouhá doba, a přesto na tu příhodu vzpomínám dodnes. Vzpomenu si na ni pokaždé, když slyším výrazy jako “karatista si hrál se soupeřem” nebo “včera jsem na judo tréninku jen tak blbnul se sparring partnerem“. Nemám ty výrazy rád a myslím, že Osho by je neměl rád také. Když mluvíme o “hře”, japonsky „asobi“, máme na mysli spíše ty činnosti, které se provozují pro zábavu nebo rekreaci. Hra se vyznačuje tím, že se vyskytuje mimo každodenní život a že je dočasná. Kromě sportovců (a státních úředníků) si nikdo nehraje celý život. Stejně tak, ačkoli se často domníváme, že hra nás může naučit vycházet s ostatními, přiznejme si to; většina z nás se nezúčastní odpoledního frisbee nebo softballu, aby se naučila a pochopila nějaké hluboké pravdy o životě.
Budóka by měl při zkoumání pojmu hra rychle zjistit, v jak výrazném kontrastu se jeho budó umění od hry nachází. Trénink budó může být příjemný. Ale nikdo, kdo čelil vnějším nebezpečím a vnitřním obavám, opakujícím se drobným zraněním a občasným i těm větším; nikdo, kdo tím prošel a stále se vracel pro další, by to nikdy nemohl považovat za pouhou “zábavu”.
Co se týče možnosti, že nás hra vytrhne z každodenního života, budó tuto představu zcela odmítá. Místo toho je dójó koncentrovanou verzí života. Nenabízí prostředek k úniku z každodenního života, ale namáhavou konfrontaci s ním. Ani budó není dočasnou činností, kterou si dopřáváme příležitostně, tak jako bychom si například šli v sobotu ráno zahrát golf, pokud nám to počasí a čas dovolí. Budó je stejně jako karate nebo judo nedílnou součástí života. Vyžaduje, jak dobře víte, téměř každodenní cvičení. Zásady disciplín Budó, je třeba pilovat a žít 24 hodin denně. Ve zcela reálném smyslu pokračuje cvičení fakticky v každém okamžiku budókova života, ať už je v dójó, okopává zahradu nebo jede po dálnici. A konečně, i když hra klade malý důraz na objevování hlubokých filozofických pravd, tvoří tyto objevy samotné jádro procesu následování bojové cesty.
Přestože jejich fyzické dovednosti byly úžasné, je příznačné, že prakticky všichni velcí mistři budó minulosti byli jedinci se silnými sklony k introspekci a rozvoji osobní filozofie. To neznamená, že by to byli slaboši. Naopak si myslím, že byli tvrdí, a když to situace vyžadovala, chladnokrevní, a to způsobem, kterému se dnešní soupeři nemohou ani zdaleka rovnat. Téměř všichni z nich v knihách, které napsali, nebo na přednáškách, které vedli, zdůrazňovali, že věnovat se technikám karate, juda nebo jakékoli jiné disciplíně budó, aniž by si uvědomovali jejich duchovní a etické důsledky, neznamená vůbec budó studovat, ale spíše se oddávat jeho pokřivené povrchní imitaci.
A pokud již nyní chápeme nevhodnost slovesa “hrát si” pro popis účasti na budó, jak to máme teda nazývat? “Následovat” karate zní až příliš honosně, že? Když řekneme, že se “věnujeme” karate, zní to poněkud všedně. Přiznám se, že nemám perfektní řešení.
V češtině neexistují slovesa, která by přesně odpovídala těm, jež se používají pro popis tréninku v japonštině: renshu nebo keiko. Z nedostatku lepšího způsobu vyjádření se často přistihnu, že říkám prostě “dělám judo“. Nebo “cvičím karate“. Ty však stále ještě přesně nepopisují, co v budó děláme, ani způsob, jakým k němu přistupujeme. Ale připomíná mi to, když už nic jiného, že ať už tomu říkáme jakkoli, budó má ke hře opravdu hodně daleko.
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
