napsal: Dave Lowry
Proč chodíme bosí při cvičení karate i dalších forem budó? Chápu, že to není otázka, která by filosofy udržovala v neklidu a díky které by se neklidně převalovali v posteli. Ve srovnání s mnoha skutečně závažnými problémy, s nimiž se budó potýká, to není ani otázka, která by měla hluboce znepokojovat ty z nás, kdo se věnují bojovým uměním.
Ale přesto, zeptáte se stejně jako já pokaždé, když vidíte někoho v karate keikogi s botami na nohou: “Co je na tom špatně?” A co je na něm vlastně špatně?
Karate se tradičně cvičí, stejně jako všechna japonská budó, hadashi – naboso. Některé důvody jsou kulturní. V Japonsku, kde se obuv nenosí v interiéru, se boty nikdy nevyvinuly jako součást běžného oděvu, jako tomu bylo na Západě. Japonci po staletí nosili při chůzi venku geta, dřeváky s řemínky. Vyvinuli také zori (něco jako moderní plážové žabky). Oba tyto druhy obuvi se daly snadno nazout a vyzout při přechodu z domu ven. Jako každá feudální zemědělská společnost, kde to umožňovalo podnebí, i japonská rolnická třída chodila nejčastěji bosa. Domy a další budovy, které používali, byly tehdy i dnes pokryty rohožemi tatami nebo hladkými dřevěnými prkny. Oba povrchy by se rychle poškodily téměř jakýmkoli druhem obuvi.
Tento zvyk měl zajímavý vliv na vývoj japonské kultury a civilizace. Japonci začali ve většině případů jasně rozlišovat rozdíly mezi “vnitřkem” a “vnějškem” domu. Vnitřní části samotného domu jsou téměř výhradně vyhrazeny členům rodiny a velmi blízkým známým. Všichni ostatní se drží v určité vzdálenosti. Existují určité výjimky; zejména ve venkovských oblastech byl doma neboli kuchyňský prostor s hliněnou podlahou jakýmsi meziprostorem, který odděloval vnitřní dům od vnějšího. Tento přístup k architektuře a každodennímu životu však znamenal, že v mnoha případech je člověk bosý nebo oblečený pouze v ponožkách, což znamená, že se nachází v poměrně intimním prostředí. V některých ohledech se to vlastně neliší od venkovského životního stylu v Americe, kde jsou návštěvníci vítáni pozváním “zout si boty a posedět“.
Pro bosé nohy při tréninku budó však existují i jiné důvody než prevence poškození podlahy. Ten nejdůležitější souvisí s fyzikou těchto umění. Síla v karate, ať už se jedná o údery, kopy, kryty nebo blokování, vychází ze zadní nohy. Stejně tak v kendó musí být zadní pata pevně usazena, aby úder měl správné zaměření a sílu. V aikidó platí totéž. Bez pevného spojení s podlahou prostřednictvím chodidel nemůže mít hod nebo páka aikidó žádnou sílu. Energie se ve všech těchto budó přenáší prostřednictvím pevného základu, který poskytují chodidla, celým tělem až k cíli. Proto se zejména karatisté vyhýbají cvičení na pevné betonové podlaze nebo na dlažbě; síla, kterou se snaží vytvořit silným postojem, se od nepoddajné podlahy odráží zpět do těla. Pravidelné cvičení na takovém nepoddajném povrchu brzy způsobí problémy s dolní částí zad i další potíže pohybového aparátu. Karateka, stejně jako všichni budóka, potřebuje co nejlépe cítit, jak se jeho nohy dotýkají podlahy, aby se naučil, jakým způsobem může generovat sílu.
Pohyb v budó, vyvážený, koordinovaný pohyb, závisí ve velké míře na další části chodidel: na prstech. Budóka se neodstrkují z paty, aby se pohybovali vpřed, jak to dělá většina lidí při běžné chůzi. Namísto toho stlačují, počínaje prsty na nohou až po svaly vnitřní strany nohy. Přední chodidlo přitahuje zadní nahoru, což je pohyb velmi podobný tažnému kroku, který dělá sprinter, když vybíhá z bloků. A stejně jako sprinter používá hroty na tretrách k lepšímu kontaktu se zemí, budóka “uchopí” podlahu, aby zpevnil tělo do útoku nebo do bloku. Rozvinout tuto dovednost i na základní úrovni může trvat několik let, ale pro karate, stejně jako pro všechny ostatní japonské bojové způsoby, je naprosto zásadní. Stiskněte a uchopte podlahu prsty chodidel; sílu dodejte pevným spojením pat. Obě tyto základní věci se nedají naučit ani nacvičit v botách.
Zde musím poznamenat, že zatímco prakticky všechny moderní formy budó podporují tento způsob práce nohou, klasické bujutsu, bojová umění starého Japonska, mají i jiné způsoby pohybu. Některé z těchto škol z feudální éry učí způsoby chůze, při nichž nejprve dopadá pata a pak se plynule navalí vpřed celá délka chodidla. Jejich zdůvodnění souvisí s obtížemi, s nimiž se samurajové mohli potýkat v boji. Bojiště byla pravděpodobně poseta těly, rozbitými zbraněmi a dalšími troskami. Klasické bujutsu by tedy tuto skutečnost zohledňovalo a učilo by alternativní způsoby pohybu, které by byly za těchto okolností účinné. Zatímco moderní budó byly určeny k provádění na hladkém, rovném povrchu, což se odráží i na jejich způsoby pohybu.
Dalším důvodem, proč cvičit budó bez bot, jsou další, již jemnější, výhody, které z toho mohou plynout. Na spodní straně chodidla se nachází důležitý bod podél meridiánů, které jsou známy při studiu akupunktury. Tento bod, který se v čínštině nazývá yongchuan (první body dráhy ledvin), se při cvičení budó aktivně masíruje. Pokud chcete tento bod přesně najít, sedněte si a pokrčte nohu tak, abyste viděli svou spodní část chodidla. Nyní sbalte všechny prsty podobně, jako byste balili prsty ruky do pěsti. Uvidíte, že se vám hned za ploskou nohy, na vrcholu klenby, vytvoří mírná prohlubeň. To je bod, a také místo, kde při správném vyvážení v jakémkoli budó postoji bude vaše váha přesně uprostřed. Někteří budóka mají ve zvyku masírovat si tento bod na obou chodidlech, když se ráno probudí. Až budete příště v dójó, zaujměte postoj a pak se soustřeďte na tuto část chodidla. Pokud vaše prsty svírají podlahu a vaše rozložení váhy je správné, měly byste cítit stimulaci bodu yongchuan.
I přesto všechno to neznamená, že byste vůbec neměli cvičit v obuvi. Zkušení karatisté by měli své techniky v botách cvičit dostatečně často, aby pochopili zcela odlišný “pocit”, který mají při provádění tímto způsobem; venku, na různých površích. Dokonce i aikidoka a judista, pokud venku najdou vhodný povrch pro pády, shledají užitečným cvičit v botách, i když musí být opatrní.
Pokud chcete cvičit tak, jak se občas cvičilo za starých časů, můžete si kata nebo jiné techniky vyzkoušet na rozmanitém terénu v geta nebo zori. Boty jsou pravděpodobně nutností na venkovních tréninkových táborech gasshuku, které zahrnují aerobní běhy po nerovném terénu, nebo za extrémně chladného počasí, kdy při venkovním tréninku mohou hrozit omrzliny.
V těchto případech bych však budokovi doporučil vyzkoušet jika tabi. Jedná se o plátěné boty s měkkou gumovou podrážkou a rozdvojenou špičkou, které nosí po celém Japonsku zemědělci a stavební dělníci. Jika tabi ochrání vaše nohy před chladem nebo před nerovným terénem a zároveň vám umožní cítit zem a správně se pohybovat.
“Trénujeme v parku nebo na jiném venkovním místě, kde se může vyskytovat sklo, klacky, kameny,” zní jeden z argumentů proti tréninku naboso. Dobře tedy. Nechte přesto boty doma a vezměte si s sebou raději pytel na odpadky. Ukliďte to, co považujete za vaše dójó, aby tam byla bezpečná půda pro následný trénink.
V každé dobře vybavené tréninkové hale bojových umění je místo pro boty. Je to skříňka s policemi nebo vyhrazené místo na podlaze, kde lze boty sundat a nechat, dokud trénink neskončí. Choďte naboso. Budete tím více součást tradice budó a bude pro vás i obrovským přínosem, když budete karate provádět se správným zapojením chodidel. Navíc, vzhledem k dnešním cenám sportovní obuvi, můžete ušetřené peníze za nový pár bot použít třeba na koupi nového sporťáku pro svého učitele 😉
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
