napsal: Dave Lowry
Vždycky jsem se cítil šťastný a vděčný, že jsem byl jediným studentem svého senseie. Pravda, znamenalo to, že jsem kolem sebe neměl žádné další studenty, kteří by mi pomáhali s povinnostmi, ale také to znamenalo, že jsem si užíval výsady mít veškerou pozornost svého učitele pouze pro sebe. Občas se sice objevily zdvořilé žádosti od jiných lidí, kteří u něj chtěli také studovat umění šermu. Většinu z nich bez větších problémů odmítnul. Několik jich ale bylo neodbytných.
Vzpomínám si zvláště na jednoho chlapíka, který několikrát urazil více jak sto kilometrů, přijel se podívat, jak trénujeme, a pak požádal senseie, zda by ho nepřijal jako studenta. Dával také najevo, že se nenechá hned tak odbýt. Protože jsme hodně trénovali venku, začal se sensei obávat, že by se ten chlapík, který tam jen stál a díval se na nás, mohl nachladit, protože zima byla na spadnutí.
A já měl podezření, že můj učitel už opravdu neměl zájem o dalšího studenta. Už tak jsem mu byl dost na obtíž já. Nakonec ale souhlasil, že toho člověka učit bude, pokud ovšem splní jednu podmínku. Sensei věděl o učiteli čajového obřadu, který žil ve městě toho chlapíka. „Strávíš rok studiem čajového obřadu“, řekl tomu chlápkovi, „a já tě naučím umění meče“. Chlapík byl tímto požadavkem dosti překvapen, jak si jistě dovedete představit, a zeptal se senseie proč má studovat Cestu čaje, když ho zajímá Cesta meče? “Pokud jsi dost vytrvalý a rozhodnutý na to, abys vydržel rok chadó (čajového obřadu),” řekl sensei, “pak to pro tebe nebude velkým problémem.” Asi už tušíte, že pak už jsme toho chlapa nikdy neviděli. Odhaduji, že mu sensei připadal příliš výstřední a jeho žádost příliš podivná. Ale já přitom ve skrytu duše doufám, že skutečně začal trénovat chado a natolik ho to pohltilo, že nakonec zůstal pouze u tamtoho mistra.
Čtenářům by se požadavek mého učitele mohla také zdát zvláštní. Ve skutečnosti ale není. Jakmile se chajin (student čajového obřadu) začne věnovat bojovému umění a jakmile se bugeisha (bojový umělec) začne vážně věnovat chado, začne být vztah mezi duchem obou umění jasný oběma.
Počkejte, už skoro slyším vaše námitky, ale já neříkám, že když se naučíte připravit misku čaje, stane se z vás mistr šermíř. Ten starý příběh o čajovém mistrovi, který musel bojovat se samurajem, a nakonec šel do souboje s “čajovým umem”, je…pěkná historka.
Ale duch, ať už je jakkoli silný, nikdy nemůže nahradit technické schopnosti. Chcete-li se naučit zacházet s mečem, studujte šermířství. Nemyslete si, že se naučíte dovednosti bojového umění prostřednictvím čaje nebo aranžování květin. Takhle to skutečně nefunguje. Přesto se výcvik a mentalita obou Cest fascinujícím způsobem překrývají.
Sensei rád prováděl čajový obřad venku, u dveří rozvrzané opuštěné stodoly, která stála nedaleko místa, kde jsme občas cvičili s mečem. Myslel si, že zvětralá šedá prkna a úhly stínů a světla, které vytváří široká vrata, jsou dokonalým pozadím pro chado, a výhled na kopce byl také uklidňující. Proto jsem často nosil čajové vybavení z místa, kde jsme zaparkovali nahoru na jeden kopec, kde stálo stavení a ona stodola. A pak, poté, co Sensei rozdělal v ohništi oheň, jsme s bokkenem sešli na louku pod stodolou a trénovali.
Moje zimní tréninková uniforma se skládala z tlustého kabátce a kalhot typu judogi spolu s těžkou bavlněnou hakamou. Nosil jsem také spodní košili s dlouhými rukávy zvanou hadagi. Takto navlečený jsem se obvykle zahřál skoro v každém počasí, ovšem kromě toho nejchladnějšího, a to jak kvůli oblečení, tak kvůli energii, kterou jsem při tréninku vynaložil, abych se zahřál. Ale tenhle den se po obloze tlačily tmavé mraky, a právě když jsme dokončovali všechny kata, začalo hustě sněžit. Než jsme skončili a vrátili se do staré stodoly, měl jsem hlavu a ramena pokryté sněhovými vločkami. Třásl jsem se zimou. Kvůli sněžení jsem předpokládal, že sensei náš tradiční po tréninkový čajový obřad zruší. To se ale nestalo.
Nodate neboli vnější forma obřadu vyžaduje, aby hostitel otřel čajové náčiní, opláchl misku a pak připravil čaj, a to vše přesnými, kontrolovanými pohyby, které jsou prováděny se stejným duchem a sebekázní jako kata v bojových uměních. Protože můj sensei byl tentokrát v roli hostitele, já jsem byl v roli hosta. Musel jsem tiše sedět, pozorovat ho a pak přijmout a vypít misku čaje, kterou mi nabídl.
Střecha stodoly nás sice chránila před částí padajícího sněhu, ale každý malý poryv větru na nás posílal vydatný sněhový poprašek. Brzy, když jsem klečel v předepsané pozici, se mi v záhybech hakamy shromažďovaly drobné řádky sněhu. Seděli jsme na mushiro, což je druh rohože z rýžové slámy, která je podobná té, kterou si berete na pláž. Nejsou tlusté; netrvalo dlouho a začal se vkrádat chlad. Zuby mi drkotaly. Ruce, které jsem měl složené v klíně, mi bledly a pulzovaly chladem. Celé tělo se mi třáslo nepříjemným a brzo i všeprostupujícím chladem.
Kupodivu však čím víc jsem byla nešťastný, tím příjemněji se můj sensei tvářil.
Zatímco se pečlivě zabýval otíráním naběračky na čaj malým hadříkem a oplachováním misky, já jsem si uvědomil, že mám tak ztuhlé ruce, že budu mít asi problém tu misku udržet, až mi ji podá. Sensei se přitom vůbec netřásl a ani nespěchal. Byl zcela zaujatý procesem přípravou čaje. Jeho pohyby se nijak nelišily od těch, které by dělal, kdybychom byli v létě v útulné čajovně, a ne ve dveřích vratké staré stodoly uprostřed toho, co se rychle stávalo sněhovou bouří.
Když přede mě konečně postavil misku s horkým čajem, ze kterého stoupala pára, ztuhle jsem se uklonil a vzal si ji dřevěnými, neohrabanými prsty, které bolely po dotyku teplé keramické misky. Člověk však nemůže misku jen tak vezme a hned ochutnat čaj. Místo toho jsem musel projevit jakýsi klid a obdivovat krásu misky i sytou, smaragdovou barvu čaje. A tak jsem musel čekat, rozjímat, pomalu usrkávat a sáhnout do svého nitra, abych se pokusil najít úplně stejný druh klidu, jaký jsem se snažil najít, když jsem stál proti senseiovi s bokkenem v ruce, a ne nyní s čajovou miskou.
Sensei nechal svůj pohled odplout tam, kde se dolní konec louky ztrácel ve víru bílé opony. “Jednou se čajového mistra Sen no Rikyú zeptali na tajemství, jak ovládnout čaj,” řekl. Pak se podíval na mě. “Jeho odpověď zněla: ‘V létě chladný, v zimě teplý’. To je zajímavé, nemyslíš?”
“Oshimai wo,” řekl jsem nakonec a vrátil senseiovi prázdnou misku. “Skončil jsem.” Ale v chápání Cesty čaje a meče jsem ještě neskončil. V žádném případě ne. Tehdy jsem si uvědomil, že i po tolika letech studia jsem teprve na začátku.
Zdroj: Traditions: Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts
